Veronika Havelková sice letos absolvovala svoji teprve druhou spolujezdeckou sezónu v kariéře, na nevytíženost si však rozhodně nemohla stěžovat a zúčastnila se rovné desítky soutěží. Mimo jiné úspěšně absolvovala Rally Bohemia na horkém sedadle hondy, pilotované Janem Pilařem, na Slovensku zažila testování s Pavlem Valouškem a v Příbrami nečetla noty nikomu menšímu, než jedné z největších ikon českých soutěží – Emilu Trinerovi. Vedle toho se jí, za vydatné podpory Rally komise Federace automobilového sportu, podařilo rozjet školení posádek ohledně první pomoci vpředvečer startu jednotlivých soutěží. V mladoboleslavské pivnici Bingo, kam dorazila z Prahy linkovým autobusem, jsme si tam měli o čem povídat.

Profil Veroniky Havelkové na eWRC-results.com

Veroniko, ty a autobus. Jakpak to?

„Moje „Majda“, tedy Mazda 323 FBG, je stále ještě nepojízdná. Cestou z Rally Jeseníky jsme s kamarádkou Evčou Husákovou z WRCko Rally Teamu měly menší karambol. Na dálnici D1 na šestasedmdesátém kilometru zasahuje při nájezdu do zúžení přímo do cesty kanál. Ten jsem ve tmě a dešti neviděla, rozhodil nás, udělaly jsme hodiny a zůstaly stát v protisměru. Projelo kolem nás několik aut, aniž by se jejich řidiči obtěžovali zastavit. To jako první učinila až Olga Lounová. Později se nám ještě omlouvala, že se spokojila s odpovědí, zdali jsme v pořádku a nepřesvědčila se. Tímto jí chci poděkovat.“

Olga Lounová mimochodem byla jednou z osob, proškolených před soutěží právě ohledně poskytnutí první pomoci. Jak se daří projekt realizovat?

„Tuto věc plánovala už delší dobu Rally komise Federace automobilového sportu. Problémem bylo, že nebyla osoba, která by se do toho vrhnula po hlavě a vše odškolila. Na školení před sezónou jsem potkala pana doktora Procházku. Ten rovněž zastával názor, aby byli závodníci i pořadatelé proškoleni před jednotlivými závody. Všemu fandili a pomáhali nám také Pavel Kohout a Martin Konečný. Se souhlasem pana doktora Procházky jsem vše, ještě na vlastní triko, organizovala před Valaškou. Přes zájem mnoha oslovených posádek a příslib jejich účasti jsem však nakonec byla, v pořadatelem přidělené místnosti, sama.“

Valašská Rally pro tebe navíc skončila karambolem…

„Na čtvrté vložce – Puntíku – jsme s Radimem Koutkem ošklivě havarovali. To mi názorně v plné kráse ukázalo absenci všeho, co jsem chtěla školit. Lékař nevěděl, jak bezpečně sundat helmu a systém HANS, Radimovi nebyl dobře nasazen krční límec a do toho všeho vládl neuvěřitelný chaos. Mě, coby druhého člena posádky, si pak nikdo nevšímal. Bylo to takové veselé. Jak se však říká, všechno zlé je pro něco dobré. Úroveň zásahu i samotného ošetření byly za prvé impulsem proto, aby na rallye dělaly zdravotní dozor opravdu profesionální záchranné služby, za druhé skutečně rozjet školení první pomoci pod křídly Federace automobilového sportu. Společně s Tomášem Kuncem, Martinem Konečným a panem doktorem Procházkou jsme tedy začali jednat. Před Vyškovem, Jeseníky, Příbramí a Vsetínem jsme vždy proškolili po pěti posádkách.“

Proč školení probíhá pouze po pěti posádkách? A čeho konkrétně se týká?

„Především na školení máme jen hodinu času. Přece jen den před soutěží nechceme posádky déle zdržovat a potřebujeme udržet jejich pozornost. Pět je malý počet a je tedy optimální proto, abychom se mohli věnovat všem a všichni si také mohli vše vyzkoušet. Snažíme se jim vysvětlit zásady technické i ty týkající se samotné první pomoci. Ostatně k nehodě většinou jako první přijede právě další startující posádka. Chceme, aby ti lidé věděli, co po příjezdu k havárii dělat, jak zabezpečit místo nehody, přivolat pomoc, zajistit volný průjezd sanitce a samozřejmě, v rámci možností, zjistit stav zraněných. Nezatěžujeme je zbytečnostmi. Vše, co říkáme, vychází z praxe. Ze zdravotnické části si účastníci školení procvičí resuscitaci, dozví se, kdy je a kdy není vhodné manipulovat s poraněným či jak ho bezpečně vytáhnout z rallyového speciálu. To je, vzhledem k bezpečnostním prvkům, poněkud složitější než vyprošťování z civilního vozidla.“

Podle čeho účastníky školení vybíráte a jak se k tomu ti dosavadní stavěli?

„Naprosto perfektně. Během školení s námi komunikují, aktivně se zapojují a někteří se podělí o své zkušenosti. Resuscitaci i vyprošťování z auta si zkouší ochotně. Závodní speciál většinou přiveze některá ze zúčastněných posádek. V Příbrami jsme tak měli i „miníka“ Vaška Pecha. Když nám zase v Jeseníkách chyběly helma a HANS, Honza Sýkora, aniž by ho kdokoliv žádal, zvedl telefon a do pěti minut bylo vše zařízeno. Lukáš Říha se mě zase ptal, jak se na školení může dostat. Zatím to funguje na dobrovolně nedobrovolné bázi. Předem oslovíme některou z posádek, zdali se chce zúčastnit, a ta poté přivede zbývající účastníky. Lukáš Říha s Bárou Holickou se tedy dočkali v Příbrami. Po skončení sobotní etapy se hlásil Míra Jakeš, jak si vzal vše k srdci a po opuštění trati a vystoupení z auta už na všechny mával cedulí „OK“, jak si to pamatoval z pátečního školení. Míra je strašně nadějný mladý kluk. Jsem každopádně moc ráda, jak se k tomu zatím všichni staví.“

Vedle školení se však sama aktivně věnuješ spolujezdecké kariéře.

„Předně musím říci, že mám dosud obrovské štěstí na lidi. Všichni, které jsem v rallye poznala, se chovají naprosto skvěle a bez jakékoliv zášti a nezdravého soutěžení za cenu pomlouvání druhých. Třeba i taková spolujezdecká esa jako Martinka Škardová, Ruda Kouřil či Ivan Říhánek vždy poradí, pomohou, nejsou vůbec uzavření. Mechanici, znající auto do posledního šroubku, pro nás udělají první poslední, makají za každého počasí jako o život. Rovněž fanoušci přijdou do servisu poradit, kde si dát pozor na vytahané bláto z předchozího průjezdu té které vložky. Je to prostě bezva parta a z každé soutěže mám spoustu krásných zážitků, počínaje už setkáním s těmi lidmi při přebírání itinerářů. Já letos absolvovala rovnou desítku soutěží se sedmi různými piloty.“

Pojďme tedy hezky popořádku. Hned třikrát jsi jela s Radimem Koutkem.

„Radim je zlatý člověk a jezdec – srdcař. Strašně si ho vážím za to, s jakou vervou do závodění jde. Původně jsme spolu měli absolvovat celou sezónu. To však neumožnilo jeho časové zaneprázdnění. Po již zmiňované havárii na Valašce jsme spolu spatřili cílovou rampu v Pačejově a naopak na Barumce odstoupili s ulomeným kolem. Zde jsem mimochodem byla jednou z těch, testujících spolujezdecký blok BP Note. Musím uznat, že se mi s ním pracovalo moc dobře. Jeho tvůrce Jirka Švec má vše dobře promyšlené a navíc stále vymýšlí další vylepšení a zjednodušení. Snad už příští rok budou bloky v prodeji.“

S Přemyslem Budínem jsi zase zavítala k našim východním sousedům.

„Přemek je další skvělý kluk a obrovský srdcař, který také dává závodům naprosto vše. Jeho letošní prioritou byl slovenský šampionát. Prešov jsme po menší nehodě nedokončili, ovšem v Lubeníku jsme si spravili chuť vítězstvím ve třídě 8. Na Slovensku startovali se svoji Lancii Delta také Luba Sychra s Tomášem Kavalkem a užili jsme si tak skvělé výlety s úžasnou partou.“

Hustopeče jsi absolvovala s rámci Poháru ČR s Romanem Švecem.

„Tento podnik jsem si užila neskutečně. Na shakedownu jsme neměli napsaný rozpis a já ho poprvé psala za ostřejší jízdy a v závodničce. Při druhém průjezdu jsme zase proletěli retardér rovně a posunuli sud. Skvěle jsme si ale sedli a bylo to naprosto super. Roman je úžasný člověk a moc mi sedí i jeho styl a rozpis. Parádní je jeho už legendární popisek v rozpisu: Levá sedm vyšli!.“

Velice pěkného výsledku jste dosáhli s Janem Pilařem na Bohemii.

„Jelikož pocházím z Prahy, Bohemku mám – spolu s Příbramí – nejblíže od domova a považuji jí za svoji domácí soutěž. Vše bylo fantastické už od příjezdu do Mladé Boleslavi s naprosto úžasným Honzou Pilařem, jeho manažerkou Evou a celým WRCko Rally Teamem. Hned v úterý v podvečer jsme byli v Čejeticích na návštěvě u pana Profesora Jaroslava Ginsla, užívala jsem si celou neopakovatelnou a nepopsatelnou atmosféru soutěže. Moc se mi líbily i technické a v rámci možností bezpečné erzety a také perfektní a promyšlená organizace. Vynikající byla snaha pořadatelů co nejvíce zkrátit přejezdy mezi rychlostními zkouškami, byť samozřejmě při délce startovního pole nemohly být pětikilometrové. Třešinkou na dortu byly stříbrné poháry za druhé místo v „devítkách“, kde před námi byli jen David Štefan s Ivanem Říhánkem. Na Šumburku za námi stál i Vašek Pech, když ulomil kolo. Koukám do zpětného zrcátka a nechápu, jak je možné, že za námi stojí Mini Cooper. Říkám si: „Co to, sakra, je?“ No a on to byl Vašek po opravě auta. Na to se ale historie neptá:-). V Příbrami jsem to Vaškovi a Petrovi říkala, tak se smáli.“

Také ve Vyškově jsi spatřila cíl – tentokrát coby spolujezdkyně Tomáše Guryči.

„Před soutěží bylo mojí osobní výzvou dovést Tomáše do cíle. To se mi povedlo možná i proto, jak se se mnou bál. Popravdě se svým výkonem jsem moc spokojena nebyla… Tom je mladý jezdec, který krásně ovládá auto a jede skvělou stopu.“

V Příbrami jsi startovala s opravdovou ikonou rallyového sportu – Emilem Trinerem – a výsledkem bylo dvanácté místo absolutně a vítězství ve třídě 6. „Ano, Emil je opravdová ikona. Zakázal mi říkat legenda, protože tím ho prý posílám do důchodu a to bych opravdu nerada. Nevím ani, jestli si na mě vzpomněl Emil nebo tým Montrago bratří Mičánků, s jejichž fabií jsme startovali. Když prostě řešili, koho vedle, nějak přišla řeč na tu, co loni jela s tím Vopatřilem a bylo to. Celá Příbram byla naprosto dokonalá a moc jsem si to užila. To ani nejde popsat slovy. Emil je pan pilot a skvělý člověk. Nerozhodilo mě ani, když jsme si hráli na sekačku nebo nás tahali z příkopu. To se pak Emil vyjádřil: „Já jdu z krize do krize a ona se vůbec nebojí.“ Odpověděla jsem mu, že to beru tak, že jede pro diváky. Jsem si naprosto jista, že u Emila se o krizi nedá mluvit, u něj prostě není možná, on přesně ví, co s autem dělá. Chvíli jsem si říkala, zdali jsem v tom autě něco platná, když jde o jeho domácí soutěž. On mi však řekl, že rozhodně. Na poslední sobotní erzetě by prý bez mého navigování nevěděl, kam jede. Za šera už údajně hůře vidí. V Příbrami jsem také přišla na to, že už začínám být dobrý navigátor. Dokázala jsem si totiž sama sladit hodinky na vteřinu přesně s časomírou:-). Zároveň se sem na mě také přijela podívat moje rodina – obě ségry s maminkou. To mně strašně pomohlo a motivovalo. Předtím na Bohemce byl naopak táta.“

Sezónu jsi zakončila ve Vsetíně vedle Jiřího Vantucha.

„Vsetín jsem už původně neplánovala, nakonec jsem ale Jirkovi kývla. Byla z toho další parádní soutěž a skvěle strávený víkend. Spolupráce fungovala stoprocentně a ve třídě 9 jsme obsadili šesté místo.“

Vím o tobě, že vedle deseti startů jsi absolvovala i jedno zajímavé testování.

„Při rozjíždění školení první pomoci podpořil moji myšlenku Pavel Valoušek. Hned v tom viděl smysl. Následně mi také dost pomohl v navigátorských začátcích, poskytl mi spoustu cenných rad, byl velice vstřícný a odpovídal na jakékoliv mé blbé otázky. Do Prešova mi poté přivezl kuklu, kterou jsem si po nehodě na Valašce zapomněla u Radima Koutka. Před Lubeníkem se mi pak ozval, že Martinka Šlehoferová nestíhá dorazit na test, při němž hodlal nastavit svoji Fabii S2000. A jestli bych se nechtěla svézt. Vyrazila jsem tedy do Košic nočním vlakem o den dříve. Když jsem usedla do fabie poprvé, byla jsem totálně nervózní a vystresovaná, až jsem zapomněla číst. A to přesto, že Valda byl hrozně hodný, milý a vstřícný. Pak jsem se ale s každým dalším průjezdem snažila více vnímat auto a jak Valdovi správně dávat zatáčky. Prostě zkušenost a zážitek parádní.“

V minulosti jsi byla často vidět také na autokrosových podnicích. Jak tomu bylo letos?

„Autokros jsem si „užila“ sledováním výsledků a čtením článků na internetu. Navštívila jsem Humpolec, kde jste mě společensky upravili. Dávala jsem na tebe pozor a pak neměl kdo dát pozor na mě. Ale to k autokrosu patří:-). Následovala úžasná Evropa v novopacké Štikovské rokli. Zde mě při představení jezdců svezl na bugyně Ráďa Franc. Byla to paráda. Nemám z toho však žádnou fotku. Kdyby tedy někdo nějakou našel, tak ať mi jí pošle:-). Autokros je motoristickou disciplínou, s níž jsem začínala, a pořád mě baví. Tím více mě mrzí, že na něj momentálně mám tak málo

času.“

Závěrem se tě zeptám na tvé další rallyové plány?

„Určitě bych byla moc ráda, kdybych v příští sezóně už jela každý seriál s jedním stálým jezdcem. Mnozí zkušenější mi říkali, že neustálé střídání jezdců není dobré, byť v těch úplných začátcích mi strašně moc pomohlo naučit se a pochytit od každého něco, porovnat si jednotlivé styly a vzít si z každého závodu maximum.“