Historicky nejmladším šampiónem autokrosové královské divize Superbuggy se letos stal Jakub Kubíček (22. 10. 1996). Ten svého úspěchu dosáhl v pouhých sedmnácti letech a zařadil se i do evropské špičky, kde dokázal obhájit přerovské vítězství. Právě zisk titulů mistra starého kontinentu je pro něj velikou motivací a v budoucnu by se rád zařadil mezi legendy svého sportu.

Kubo, můžeš vzpomenout na tvé motoristické začátky?

„Moje rodina žila motoristickým sportem a tak to bylo vlastně dané. Byl jsem k tomu předurčen. Děda s tátou milovali auta, před dvaceti lety táta jezdil jako mechanik s rallycrossařem Radko Polcarem a děda se soutěžákem Petrem Hambálkem, jenž úspěšně vodil po tratích rychlostních zkoušek žigulíka. Logicky tak jednou přišli s tím, že je potřeba se mnou provozovat něco motoristického a koupili benzinový model autíčka Ford Focus 1:8. S ním táta ježděním na parkovišti zjistil, že ho neuřídí ani on, natož dítě. Začal hledat něco jiného a půjčil si od kamaráda motokáru s motorem babeta. V cyklistických rukavicích a helmě jsem jako čtyřletý na rakovnickém letišti dělal své první krůčky za volantem. Po dvou kolech jsem přijel s obličejem polepeným slimáky, kteří se mi tam dostali od předních kol. Táta mi je sundal a jel jsem znovu. Nastal však problém, kde jezdit. Z letiště nás totiž vyhnali. Pak jsme koupili bugynu Havel BETA 120ccm. Táta tedy prodal model na vysílačku a koupil bugynu. Když vše řešil u Havla, ten se ptal, proč nejdeme závodit. A tak jsme v roce 2003 jeli republikový šampionát RacerBuggy160.“

První závod v Nové Pace

V autokrosu jsi tedy začal takříkajíc od piky. Co ti daly „stošedesátky“?

„Debutoval jsem v Nové Pace, kde jsem se umístil na devátém místě. Vzpomínám si na mé první vítězství, které jsem vybojoval v Poříčí nad Sázavou. Stál jsem na nejvyšším stupínku a šampaňské mi musel pomoci otevřít táta. Mezitím všichni utekli a sprchu tak dostal pouze Adam Prokop:-). Nezapomenu na setkání s Jardou Hoškem v humpoleckém „Spolkáči“. Předával mi pohár za konečné druhé místo v České trofeji a dnes s ním jezdím v jedné divizi :-). RacerBuggy160 ti dají hlavně vnímání okolí i v té nepříliš vysoké rychlosti. Naučíš se reagovat na vyvěšené vlajky, poznáš, že něco takového už existuje. Prostě je to takový základ. Hned poté jsme přestoupili do „stopětadvacítek“.

Jak velký skok to byl?

Ve „stopětadvacítkách“ musíš řadit, vyrovnat se s větší rychlostí. Nás navíc jezdilo kolem dvaceti, takže to byl docela mazec. Já první rok skončil v mistráku třetí za Kubou Vymazalem a Matyášem Zemanem, v Poháru sponzorů jsem byl pátý. Za součet obou výsledků jsem byl oceněn coby nejlepší nováček cenou Skokan roku. V roce 2005 jsem získal po celoročních urputných soubojích s Matyášem Zemanem titul. Ten jsem rok nato obhájil, to už ale jel Matyáš „dvěstěpadesátky“ a největšími mými soupeři byli jeho bratr Tadeáš a Rus Děmkin. V obou sezónách jsem obdržel putovní pohár pro nejlepšího jezdce RacerBuggy, v němž se sčítaly republikové a pohárové body.“

Kategorie RacerBuggy jsi vystřídal všechny. Co „dvěstěpadesátky“?

„Sezónu 2007 jsem obsadil v mistráku druhé místo za Martinem Štěpánem, přestože jsem vyhrál sedm z devíti závodů. Vydržel jsem zde jen rok. V jeho závěru jsme už koupili juniorku od Daniela Pasdiory a absolvoval jsem s ní tři podniky Kosice Cupu. Přes zimu jsme auto zrepasovali a předělali a v roce 2008 s ním vyrazili do Mistrovství republiky, Zóny střední Evropy i Euraca Cupu – evropského poháru juniorů.“

V juniorech jsi následně sbíral řadu úspěchů.

„První sezónu jsme jeli snad úplně všechny závody, které se kde konaly. Dohromady jich bylo třiadvacet. Vydali jsme se třeba až do městečka Nagydobos kamsi k ukrajinským hranicím, kde pořadatelé vytvořili trať na louce. Cikánům jsme museli zastoupit cestu, jinak by nás snad sežrali. Úžasná byla hlavně vynikající parta bez ohledu na to, zda šlo o Čecha, Rusa, Maďara, Němce či Slováka. Tvořili jsme výborný kolektiv na trati i v depu a více než samotné závody nás zajímalo, co budeme večer v depu podnikat:-). Třeba nás jeden Slovák naskládal do kombíka a odvezl k bazénu. Z něj jsme hromadným naskákáním vyhnali důchodce a rozzuřili plavčíky:-). Velkými soupeři mi byli především Rus Děmkin a Maďar Krisztian Szabó. Oproti současnosti to však bylo fair play, večer se nás scházelo kolem čtyřiceti. V letech 2011 a 2012 jsem vyhrál evropské i republikové šampionáty.“

Jaroslav Hošek předává pohár za celkové druhé místo v České trofeji v mé první sezóně 2003

Poté následoval přestup přímo do královské divize SuperBuggy, který vzbudil dost vzruchu. Jak se vše zrodilo?

„Vše rozhodl tým, ve kterém já vlastně neřídím nic kromě toho auta:-). Usoudili jsme, že pokud mám jezdecky růst, musím mít s kým závodit. Nechtělo se nám utápět peníze do „šestnáctistovky“, kde v MMČR tato divize bohužel skomírá a v Evropě se držet se špičkou by byly obrovské peníze, tak jsme se dohodli, že raději budeme investovat peníze do „čtyřlitra“. Samozřejmě jsme všude okolo slyšeli názory, že se tam šestnáctiletý bude motat, překážet, brzdit soupeře, mnohým jsme byli trnem v oku, dokonce kvůli mně došlo i ke změně řádů. Důležité pro nás však bylo, že na rozdíl od mnohých měl totožný názor jako děda a táta i Jarda Hošek, se kterým jsme se radili.“

Kterého výsledku ve tvé kariéře si ceníš nejvíce?

„Asi obhájení juniorského evropského titulu. Těší mě však každý dobře dojetý závod i dílčí rozjížďka. Třeba když jsem jí vyhrál v Maggioře před tak vynikajícími piloty, jako Bernd Stubbe či Láďa Hanák, to mě také velice těší.“

Čemu se věnuješ, když zrovna nezávodíš?

„Ještě větší prioritou, než závody, je škola. Ta je na prvním místě. Studuji třetí ročník gymnázia v Novém Strašecí. Ve škole mi fandí mnozí včetně ředitele Richarda Spiegla. Vždy mi ve všem vyhoví, nemám problém s uvolňováním a za to mu chci poděkovat. Přes zimu se snažím udržovat v kondici a tak navštěvuji naše Profi Fitness Millenium.“

Jsi úspěšný mladík a určitě máš spoustu fanynek. Co ty a ženy? Jaký typ se ti líbí?

„Tak samozřejmě, že každému klukovi se líbí ženy a byl bych hloupý, kdyby se mně žádné nelíbily. Abych řekl pravdu, na závodech mě potěší, když si nějaká ta fanynka přijde pro podpis nebo pro fotku. Jinak v typu holky se zatím tak nějak hledám.“

Máš nějaký jezdecký vzor?

„Jardu Hoška. Už jen proto, že v jeho letech vydrží závodit s námi, o dvě, tři generace mladšími. Dlouhodobě spolupracujeme a občas si předáme nějakou zkušenost, poznatek či chytrou radu. Trávíme spolu dost času, je s ním vždy zábava a legrace a jsme vlastně jeden tým.“

Kdo všechno vlastně tvoří tvůj tým?

„Jsme vyloženě rodinný tým. Děda Petr a táta Radek jsou mechanici, máma Petra zase obstarává morální podporu a catering. Jezdí s námi také mladší bráchové Honza a Jáchym. Fyzicky další lidé nás nedoprovází. Motor pochází od pana Zomera z Holandska, s elektronikou pomáhá Radek Vanc, jinak pracující v týmu Škoda Motorsport. Zázemí nám poskytuje firma Anexia, v jejichž prostorách máme dílny, které předčí mnoho předních evropských jezdců. Stará se nám o autobus a veškeré věci okolo. Také další sponzoři vesměs spolupracují s Anexií. Jsou to DAF Trucks Praha, Castrol, Jungheinrich, Tezas, Mapor, Autostyl, Metaltec 1 a Profi Fitness Millenium. Opomenout nemohu rakovnický pivovar Bakalář, zásobující nás lahodnou, tradiční, za studena chmelenou dvanáctkou.“

Na kombinéze máš též logo TheDragon. Jaký má význam?

„Je to taková moje přezdívka. Vše vzniklo ve „stopětadvacítkách“. Táta moc uznává Valentina Rossiho a tvrdil, že se od něj všichni mají co učit. Rossi vozí na kombinéze nápis „The Doctor“ a tak jsem ho měl také. Asi před čtyřmi lety se byli na mých závodech podívat kamarádi a říkali, že jedu jako drak. No a tak šel „The Doctor“ pryč a nahradil ho stejným stylem vyvedený „The Dragon.“

Závěrem se tě zeptám na tvé plány do budoucna? Neláká tě vyzkoušet i jinou disciplínu motoristického sportu?

„Moje plány spočívají pouze ve zdokonalování mě samotného. Chci se neustále zlepšovat a zvyšovat svoje výkony. Chtěl bych také posbírat „pár“ evropských, ale i domácích titulů a jednou se stát legendou tohoto sportu. Vše se neustále točí kolem mého auta, a jelikož jsme tomu už obětovali tolik, byla by hloupost s tím jen tak přestat. Určitě bych rád něco jiného vyzkoušel, ale zatím na to nejsou dostatečné možnosti, které by mi to umožnily, ale jak jste určitě poznali z mých předchozích slov – já budu navždy věrný autocrossu!“

Foto: David Jeřábek a archiv jezdce