Josef Král - eWRC.cz
25. 11. 2014 19:25 − 4525× − 5

„Máte štěstí, že (ještě) jedem kolem…“

aneb jak jsem jel s Niki Glisicem Legendy v San Marinu…

Rally Legends San Marino! To je pro „pravověrné“ soutěžáky něco jako modlitba… A pro ty, kteří měli tu čest, už navždy esence čiré „rallyové radosti“, kterou si tam člověk plnými hrstmi bere, ale i rád dává…

„Jedem. Ale nemysli si, že to bude nějaká legrace. Letošní „Legendy“ rozhodnou o tom, jestli vůbec budu v rally pokračovat nebo ne…“ neustále mi opakoval Niki před odjezdem… „Jasně, samozřejmě…“, na to já konejšivým hlasem… (o psychické labilitě jezdců bych už za ty roky mohl přednášet…

„Neboj, bude to v poho, „naše letecká“ RZ Piandavello se jede až v neděli, do tý doby najedeme spoustu kilometrů…“, nenechávám se od něj dostat do žádný „schýzy“… Pro sebe si pak ale brblám: „Hm, tak to je dobrý, všichni tam budou mít rallyový mejdan, jenom já se tam budu muset tvářit „smrtelně vážně“…“ To dělá „mužstvo“ za zády „náčelníka“ vždycky… (něco o tom vím, občas vedu nějakou výpravu do hor…:).

„To jako že ani nemám z Čech vozit žádný pivo pro naše fandy?“ to už by bylo fakt vážný… „No, to zase ne… A vůbec, jak to, že jsi nepozval Petru, aby jela do San Marina s námi?“, „přešel“ Niki do protiofenzívy… (závodníkům je totiž dobrá každá příležitost, jak si na „svém“ v podstatě dokonalém spolujezdci „smlsnout“…:).

„Já nevím, tak snad asi proto, že by se jí nejspíš nechtělo trmácet se v autě tolik kilometrů, notabene když ji závody vůbec nezajímají… A kromě toho se před třemi dny vrátila z dovolené…“, na to já. „Ale mně si po facebooku „postěžovala“, že by se do San Marina podívala ráda, a ty že jsi jí to vůbec nenabídl… Koukej s tím něco udělat!“ (se mi zdá, že se po těch našich pár libereckých „pařbách“ spolu sblížili až moc…:)

Hm, tak to je dobrý… Prý že se tam budeme koncentrovat jen na rally… Ještě že jsem se už mnoho let „tomu nazad“ (čti – naposledy před měsícem…:) zařekl, že ženskou sebou někam „tahat“ k chlapským radovánkám nebudu už fakt ani omylem. No, tak aspoň si během cesty trochu „požvaníme“, posledních deset let se vidíme fakt málo…

A tak jsme do San Marina vyrazili ve dvou… Z Prahy sice vyjíždíme o něco později, ale můžu si za to sám… (moje blbost, že ve svém věku ještě musím pracovat…:). „Jsem zvědavej, jaký auto na mě „v Nikiho loterii“ vyjde tentokrát“, naoko bručím, aby si nevšimla, že se i přes ten loňský karambol těším jak „prvnička“… „Minule jsem tam za sebou táhl vlek se závoďákem, aniž bych k tomu měl potřebné oprávnění (což jsem věděl…:), a aniž bych k němu měl papíry (což jsem nevěděl…:)“, vzpomínám na naše loňské „působení“ v nejstarší evropské republice…

„V Linci před domem je zaparkovaný můj osobák, přeházejte si do něj věci, přespěte u mě v bytě (Petra ví, kde to je) a ráno vyjeďte co nejdříve, večer kolem osmé už jsou první seznamovačky“, probíhalo v úterý večer v „Jihočechách“ ještě všechno podle plánu… „Tak možná že jsem tomu Nikimu křivdil, vypadá to, že tentokrát to má perfektně připravený…“, vzpomněl jsem si, jak mě loni 50 km za Pergem „otočil“ s tím, že se musím vrátit a všechno přeložit z dodávky do soupravy s vlekem a „závodkou“…

Jo, jenže za pár minut už bylo všechno jinak… „Kde jste teď?“, je věta, která ve mně vždycky vzbudí ostražitost… „Proč?“ „No, víš, něco bych od tebe potřeboval…“, vrací mě „do reálu“ Niki… (Á, tak už je to tady!). „Nevadilo by ti, kdybyste to vzali přes Perg a vyzvedli tam psa?“ „Jo, v poho, a komu ho kde v Linci dáme?“, upozorňuji ho na to, že se blíží půlnoc…

„Nikomu! Lea jede s vámi… Naši zítra neplánovaně odlétají na týden pryč, a nemá ji kdo hlídat… A víš co? Rovnou se zeptej Petry, jestli by jí nevadilo, kdyby na Leu v San Marinu občas dohlédla… Neboj, ona je v pohodě, vždyť ji znáš…“

Tý voe! Tak už to zase začíná! Prý „koncentrovat jen na rally“… Budem tam mít „na krku“ nejen ženskou, ale i psa. „Že já raději nejel s Tóšou na Lausitz…“, napadlo mě ten týden ještě mockrát…

Když jsem Leu viděl poprvé před čtyřmi lety, bylo to roztomilé (a hloupé) štěňátko, které se chtělo kamarádit a olizovat snad s každým… Od té doby se toho moc nezměnilo… Chová se úplně stejně… Jen od té doby dost vyrostla:).

„A když bude v noci poštěkávat, znamená to, že se odkopala a že bys ji měl jít přikrýt… Ale jestli se chcete trochu vyspat, nejlepší by bylo, kdybyste ji vzali rovnou k sobě do postele…“, rychle ukončil hovor Niki…

„Tý voe!“ (anebo možná jako vždy „Můj Bóže!“) „Kam jsi mě to zase poslal?“ Já, zapřisáhlý milovník a pěstitel čistotných a inteligentních britských koček, se mám dělit o postel s nějakou uňafanou hloupou psicí? „No jo, ale ona za to fakt nemůže,“ hájila ji Petra, zapřisáhlá milovnice všeho živého… (ale taky zejména čistotných a inteligentních britských koček…:). No, tak hlavně že aspoň trefí do Nikiho bytu, už je po jedné v noci… (myšleno Petra…:)

„Já trefím úplně perfektně… ale jen od Freistadtu, od Pergu jsme přijet neměli…“, potvrdila, že někdy navigátorské jablko padne od stromu fakt hodně daleko… „Psice tam taky asi netrefí, co? No, tak já volám… Niki? Že jsi unavený? No, to já už taky… Kde jsme? No, prý podle tvého návodu… Stojíme u vjezdu do Voest Alpine… Cože? Že to každej musí najít? Ne! Nepůjdeš spát, dokud mě nenavedeš po telefonu až ke vchodu!“, umím občas „zašéfovat“ i já…

Člověk vydrží víc než zvíře… A ženská vydrží víc než člověk… To už se nemusí dokazovat… To… je prostě fakt…

A tak zatímco průměrná ženská chce čurat každé dvě hodiny… kvůli psici se zastavovalo… skoro pořád… „Kde jste?“ do toho každou chvíli volal Niki, a divil se, že nám to vůbec „neodsejpá“… „Ta psice je snad perpetum mobile… Ráno sežrala pár granulí… Ale sere dnes už počtvrtý… A jakou hromadu…“, nechápu, když to po ní uklízím… „No jo, když my holt jsme „kočičáři“…“, zastává se jí Petra…

Uznávám… (i to, že se zvířátkama jí to jde lépe, než navigování po Linci…:). A jen pro vaši představu podotýkám, že každou pauzu se Lea chtěla nejen vyprázdnit a napít, ale (zřejmě v rámci svého intelektuálního rozvoje) ještě chtěla půl hodiny „aportovat“ nějakou svoji šílenou zelenou kousací hračku naplněnou pískem… Nemusím asi vysvětlovat, že po každé pauze byl ten „pytel“ od ní pěkně „zaslintanej“. No jo, když my holt jsme „kočičáři“…

„Okamžitě jedeme do myčky umýt auto, pěkně jste ho cestou zaprášili… Lak na něm je ještě čerstvý a mohl by se poškodit… Tý volééé! A tady jsou dva nový škrábance…“, byla Nikiho první slova při našem „shledání“ v San Marinu… (teda když se předtím dostatečně zlíbal s Leou…:).

„Tak že by to nebylo to auto, co s ním vždycky jezdíme? Tamto bylo taky černý…“, uplatnil jsem své proslulé technické schopnosti…

„Je úplně nový! Ještě není ani přepsaný…“, zaúpěl Niki, když našel rýhy i na palubce… Hotoví Homolkovi, když ve filmu „adorovali“ před domem svoje nový „embéčko“…

„Ten s tím nadělá… Tak má nový auto, no… To už se párkrát v životě stalo i mně… Ale hysterický jsem z toho nikdy nebyl…“. No, bylo mi sice trochu divný, že v Linci na ukazateli najetých kilometrů byly jen dva tisíce a že si v Itálii kolemjedoucí naše auto fotí, ale kdo z „filozofů-netechniků“ by se nad takovými detaily pozastavoval, že? Mě by teda spíš zajímalo, o koho měl větší strach, když mi každou hodinu telefonoval… Jestli o auto… nebo o psici… A hlavně… s čím teda budeme najíždět ty částečně šotolinový erzety, když je z tohohle auta takovej „vysranej“?

„Tý vole! Ty jsi s tímhle autem měl tu čest jet celou cestu až sem?“ „No a co?“ „Tý vole! Ty jseš fakt „nepolíbenej“… Za tuhle možnost by jiní vraždili! To je nejnovější model BMW M4! Nechtěj vědět kolik stojí!“, poučil mě pak v servisu Jarda Paděla…

No, pro mě teda bylo možná lepší, že jsem to nevěděl… Stačilo, že mi ruce svazoval pocit odpovědnosti za psici… Ale je dobré, že teď už to vím… Ať si mi zkusí ještě někdy něco říct o tom, jak je jeho závodění drahý, a že asi kvůli tomu do Prahy nepřijede…

Seznamovačky jsme samozřejmě absolvovali s novou „emčtyřkou“… („Jednou s tím začít musíš!“, jako bych slyšel Cimrmanova Čecha Karla Němce…). Šotolinový pasáže jsme projížděli hystericky pomalu, a v ruční myčce jsme byli snad třikrát denně… „Tý vole, další škrábanec! Dávejte na to auto trochu pozor!“, napomínal nás, když jsme s ním přijeli k hospodě, protože Petra při vystupování obvykle těma dlouhýma dveřma do něčeho třískla… (Tak to je fakt dobrý, nejdřív si ji sem pozve, a pak se diví, že kolem aut nic nechápe…:). „To udělala Lea…“, naučil jsem se rychle „házet“ vinu na nevinnou psici, když jsem zjistil, komu Niki všechno odpustí…. No jo, když my holt jsme „kočičáři“…

A kromě toho, Itálie má zvláštního ducha… I v „blbý kempový restauraci“ umí udělat „plody moře“ tak, že by to odpustil snad i mně…

„Pražský rallysprint? Téměř jistě ne! Teď je před námi San Marino! A co bude potom, vůbec není jasný…“, odbyl mě, když jsem se po dobrém jídle pokoušel kout „pražské železo“…

„Vy to jedete na sériových gumách?“ ptal se mě při jedné z návštěv v servisu David Štefan. „Sériovky? Určitě ne, ty máme asi jen na převoz… Vidíš! Támhle vzadu jsou ty správný“, zamachroval jsem si na mladšího… „Hm, tak ty jsou možná ještě horší než ty na autě…“, nenechal se Pražák „opít rohlíkem“… „A vůbec, vykašli se tady na to a pojď k nám na pivo, jsme tady jen o kousek dál“.

„Ty vole… nemůžu… Musím otírat „závodku“ papírovýma utěrkama… Niki je už druhej den pěkně „vykyslej“, tak ho nemůžu moc dráždit…“ Niki má (a není v tom zdaleka sám…:) totiž pocit, že když si spolujezdec opravuje (čti – dělá aspoň trochu čitelný) rozpis, že to dělá z nudy, a že všechno ostatní je důležitější… A to ještě neví, že každé závodní auto trpí nesmírnými bolestmi, když se ho já svýma rukama dotýkám…

„To víš, čistota zvenčí je důležitější než technika uvnitř. Minule u mě Niki otíral karoserii, i když uvnitř ještě vůbec nebyl motor…“, našel ještě (po všech těch opravách) smysl pro humor Alfred…

„Shakedown tentokrát pojedeme… A hned ráno… Využijeme všech pět jízd, ať jsme fakt připraveni na 110%…“, nechal se slyšet Niki ve čtvrtek večer… Hm, tak to je dobrý… Tak teda ani v pátek ráno nebudu mít na rozpis čas…

„Den má 24 hodin, k tomu si přičtěte 8 hodin spánku a 8 hodin osobního volna… Neříkejte, že to nestihnete…“ vzpomněl jsem si na hlášku jednoho mého nadřízeného na vojně… (a taky mi tvrdil, že má tu samou vysokou školu jako já…).

Tak jsem si ten rozpis raději opravoval „v ilegalitě“ v noci, když ostatní venku grilovali, žvanili a hulili… „Nešel by sis ještě s Leou trochu „zaházet“? Dnes ráno mě vzbudila poměrně brzy…“, zeptal se mě Niki, když mě při tom „přistihl“ v obytňáku… „NE! Sakra! NE! Já se taky musím občas soustředit na rally! Nestačí ti, že ji má celý den na krku Petra?“, trochu jsem už vylít… (nepoznávám se…:). No jo, když my holt jsme „kočičáři“…

Na shakedown jsme vyrazili rovnou z kempu a bylo to naprosto „v poho“… Když už se ten náš cirkus „rozjede“, jdou všechny křivdy stranou… A zůstane jen potěšení z toho, jak nám to spolu „hezky klouže“… Krásný „baboletní“ den, na startu „známé ksichty“ kamarádů, českých vlajek (a holek…) kolem trati nepočítaně… A já to ze sebe na RZ „sypu“ jak rodilý Germán… „Áááááááách! Nejsem už náhodou v nebi?“, nenapadá mě v tu chvíli nic duchaplnějšího…

„Jedem to zkontrolovat do servisu a pak to „dorazíme““, vytrhne mě Niki po třetím průjezdu ze snění… Kupodivu se usmívá (poprvé…).

„Nic s tím není. Dej svý závodnický oblečení Kolmimu, ty zbývající dvě jízdy pojede se mnou on…“, umožnil mi Niki „udělat si“ striptýz na nejrušnější ulici mezi centrem rally a průmyslovou zónou…

No, tak to je dobrý! Mně nevadí, že nejedu… Jestli se něčeho opravdu bojím, tak je to takový to ježdění, kdy takzvaně „o nic nejde“… Ale něco na sebe bych si docela vzal… No, tak třeba mi bude něco z Kolmiho oblečení…

Nebylo! Je totiž značně hubenější… (a menší). Takže jsem tam tu hodinu a půl strávil jen „v červených trenýrkách“… Nemusím ani říkat, že v tu dobu šlo kolem jako naschvál nejvíc známých, kteří se se mnou mermomocí chtěli „vybavovat“… A když viděli, v jakém stavu se „nacházím“, tak i fotit… A ti, co nepřišli za mnou, potřebovali zrovna ode mě aspoň vědět, kdy se Niki vrátí, aby se jim podepsal… No, nejsem tedy žádný stydlín, ale v tu chvíli jsem si fakt přál, aby mě tu neznal vůbec nikdo…

Start páteční etapy byl až o půl osmé večer… Konečně chvíle volna… A tak po další „dávce“ mořských plodů můžeme s Petrou vyrazit „na kafe“ nahoru do historického San Marina… „A co Lea? Nemůže ji vzít Petra sebou? Chtěla by to taky vidět…“, všiml si Niki, že není v San Marinu sám… „Ale na tvou zodpovědnost, víš, jak včera poškrábala palubku…“, vymluvili se elegantně „kočičáři“…

A ještě aby taky ne, vždyť kvůli té jeho psici Petra doteď skoro „nevytáhla paty“ z kempu… (za to ale měla „v rukách“ už asi dva tisíce hodů tím „proslintaným pytlem“…:). No jo, když my holt jsme „kočičáři“…

„Tak mi tam aspoň nakupte dárky pro rodinu“, vzdává to Niki…

Vydržel to beze mě jen asi tak půl hodiny… „Hele, prý tu naši silnici z kempu uzavřou už o půl šestý, kvůli druhý RZ. Víš, jak se odtud na start pak dostaneme?“ „To je jenom pro vjezd do kempu, ven nás pustí vždycky, vzpomeň si na loňský rok…“ Sakra, copak se ho ani na chvíli „nezbavím“? „No, ale stejně budu klidnější, když budete co nejdřív zpátky…“, chce nám evidentně zkazit „národopisnou vycházku“… „Až dorazíme, tak dorazíme…“, típám telefon… Jsou chvíle, kdy jsou na nás závodníci až dojemně závislí… Chachááá!… a my tak krásně krutí a nesmlouvaví…

Když jsme s Nikim vyjížděli z kempu na start soutěže, byla už RZ opravdu zavřená… Silnice přehrazená balíkem slámy… a dokonce už u něho stáli první diváci… „No, to jsem zvědav, co s tím teď budeš dělat…“ cítím v jeho hlase triumf závodníka nad spolujezdcem… Co mi zbývalo? Vystoupil jsem z auta… a oxfordskou angličtinou vysvětlil přítomnému pořadateli, že pokud nám okamžitě neuvolní cestu, nebude moct na start téhle RZ přijet ani Gigi Galli… (protože máme v autě jeho boty…:). To jméno byla asi jediná dvě slova, kterým rozuměl… To ostatní jsem ale ani říkat nemusel… Okamžitě nechal uvolnit cestu a pustil nás do protisměru RZ… „Nic neřeš a jeď!“ cítím ve svém hlase totální triumf spolujezdce nad závodníkem… (no, snad si nevšiml, jak se mi zastavilo srdce, když jsem ten balík slámy v cestě uviděl …:). „Myslí si, že jsi jejich božský Gigi“, oznámil jsem Nikimu, když se divil, že i carabinieri na startu RZ mu salutují… „Galli?“ „Ne, asi Buffon, vole…“

„Podívej, v jaké vybrané společnosti jsme se ocitli“, chtěl jsem trochu „otupit“ Nikiho „napruženost“ před startem. „Pár minut před námi Gigi Galli, pár minut za námi Stig Blomqvist, a hlavně, přímo před námi můj velký vzor Luis Moya… Nevím jak ty, ale já… já jsem teda v sedmém nebi už teď…“

Niki se do „jezdeckého nebe“ dostal hned v prvním vracáku… Jedno trhnutí ručkou, přišlápnutí plynu… a zadek BMW už dělá až do cíle to co má… (čti – hrabe, řve, kouří, a maluje po silnici…:).

To, že je Niki v pohodě, se ale nejlíp pozná mezi erzetami… Neexistuje totiž ve městě jediný kruháč, který bychom si „nedali“ z čiré radosti ze života aspoň jednou dokola smykem… A nejen se „závodkou“… Dělal to i s „emčtyřkou“… Jako by každý kruháč měl v sobě nějakou magickou moc, která z těch „zapšklých prďolů“ dělá zase zpátky ty „malý kluky“…

Do odjezdu na druhou rundu máme dvě hodiny pauzu… „Já chci kurňa jet, ne tady sedět!“, už si Nikiho trochu poznávám… „Nebuď morous! Buď mladý Ital! Dáme si kávu a půjdeme na schody koukat na ženský… A hele, támhle je Christoph a jeho parta… Hned za vámi přijdu, jen se pozdravím s „českýma klukama“, kteří teprve najíždí na startovní rampu…“

Vrátil jsem se v pravý čas… Na schodech před hlavní budovou sedí opravdu „vybraná společnost“… „Friendly talk“, řekli by „oxfordští“… „Slet magorů“, řekl by našinec…

Podle smíchu si hned poznám, kdo tam je… „Já chci jezdit s tebou. Ty se pořád jenom směješ“, neztrácím čas a domlouvám si angažmá s Christophem Klausnerem. Gigi Galli mi to ale překazil: „Hele, kolik ty tak průměrně spotřebuješ pneumatik na jedno San Marino?“, ptám se ho svou milou jihotyrolskou angličtinou… „Já nevím, asi tak dvacet… Ale většinou nejsou úplně nový…“, na to věčný smíšek… „Tak kdyby ti došly, stav se u nás v servisu, já tu mám okovaných zimáků z Monte Carla ještě dost… Hele, a kolik ty tak průměrně spotřebuješ aut na jedno San Marino?“ obrací se na Nikiho… „No, to záleží na tom, jak vysoko se ten den lítá…“ „Ale všechna čest, byli jste na tom skoku ještě o dost výš než já…“, dostáváme s ročním zpožděním jeho poklonu… Fakt hotový „soutěžácký“ Petrovy kameny…

Rychlostní zkoušky San Marino a I Laghi není radno podcenit. I když bych tu kratší mohl po dnešním shakedownu „odpřednášet“ skoro nazpaměť, tma chce své… Ale ten závěr v San Marinu nahoře pod hradbami musel sakra rozehřát i takovýho „suchara“, jako je letos Niki….

„Nemysli si, že se něco změnilo jen proto, že jsme se dnes krásně svezli… Pořád platí to, co jsem řekl na začátku… Já vím, jak bych měl jet, a pokud své očekávání nesplním, fakt končím…“, snaží se mě „rozhodit“ i při nočním posezení na terase… Dělá, co může, ale se mnou nic nehne… On totiž neví, že jsem ve skutečnosti velmi jednoduchej člověk… Mně ke štěstí úplně stačí, když i večer můžu sedět venku v krátkých rukávech… (no, a ještě teda taky trocha „mořských plodů“…:).

Holky (čti – Petra s Leou…:) byly koukat ve vracáku za startem RZ2… (měly to z kempu asi 300 m). „Slyšela jsem tady od vás ledacos, jak jsou tu lidi skvělí, ale já jsem upřímně řečeno trochu otrávená… Chováním některých diváků… Nejen že si z chudáka pořadatele nic nedělali, ale ještě na něj byli sprostý, a že prý jestli jim něco chce říct, tak ať sakra mluví německy… já bych tedy tak asertivní jako on být nedokázala…“.

Ital rád spí… A tak sobotní etapa tradičně začíná až po obědě… To je dobře i pro nás, protože máme po noční etapě dost času se vyválet v posteli… (je pravda, že ještě před patnácti lety bychom se tomu tak nedivili, ve dvě v noci se končilo běžně…). Ale hlavně, máme dost času „natěšit“ se na další etapu…

„První sobotní RZ je pro mě klíčová zkouška. Pokud ji „přežijem“, bude to významný krok k dojetí do cíle…“, nechávám si jen pro sebe své malé osobní „depky“…

Na RZ Le Tane byla hned za startem novinka – kruháč jako ve Španělsku… Byla to ten den naše „první zatáčka“, tak jsme si ho „dali“ raději hned dvakrát… jednou pro lidi… a podruhé pro sebe… Ten skok, který nás loni v noci docela překvapil, jsme tentokrát dost „prodali“… Takže do cíle RZ jsme dorazili zpocení… ale docela vysmátí…

„Je to dobrý! Prorazili jsme prokletí první sobotní zkoušky!“, řvu do mikrofonu. „Hahaha! Děkuju, Stará Liška! A v druhým kole si ten kruháč dáme klidně třikrát!“, už je to zase můj Niki… „Jo! Teď už si to můžem jaksepatří užít!“ „Už se nám nemůže nic stát, máme to kritický místo za sebou!“, překřikujeme se na přejezdu z první RZ, a už se vidíme v cíli…

„Ustlali jsme si“ na RZ La Casa (čti – hned na té další)… „Dostala“ nás jako rallyové učedníky…

„Pravá pět přes horizont bacha! Brzdy! Padesát! Horizont do levé čtyři…“, sypu ze sebe… to „Bordel do pravé tři!“ už jsem ani „doříkat“ nemusel… Když zvednu hlavu, už to stejně jede přes horizont pozadu… Silnice uhýbá vlevo… a zadek auta se beznadějně noří do svahu pod silnicí… Po těch letech už je mi jasný, co přijde… Tupá rána zezadu a vzápětí náraz hlavou do sedadla… „Ty vole, nečum ven a dělej „vajíčko“!!!“, připomene mi můj anděl strážný… Tak teda sbohem, cílová rampo! Sbohem, Pražský rallysprinte! Sbohem, Nikiho další kariéro! Bylo to krátký… a bylo toho sakra málo…

Ticho…

„Ty vole!!! Zastavilo to!!! I když jsme do ničeho nenarazili!!! Tak, a teď rychle ven! Než přilítne někdo další!“, ještě skrz přední sklo vidím přibíhat pár Finů… (poznám si je podle modrých triček… zdravili jsme se s nimi včera v hospodě „U plodů moře“…). Všichni zběsile šermují rukama… Takže je to jasný… Kola vzadu už nemáme…

„Ty vole!!! Je to dobrý! Nic tomu není!!!“, řvu na Nikiho, když obíhám auto, abych mu pomohl ven…

„Jen to sedí na břiše! To pojede dál!!!“, už ale neslyšel, protože jsem „se poroučel“ dolů z menšího srázu, nad kterým (na rozdíl ode mne) auto zůstalo viset… Uff! Být o kilometr rychlejší, spadlo by z něj… a zřejmě by se překulilo na střechu…

Byla to „klika“ hned dvojnásobná… Vylítli jsme ven akorát mezerou mezi stromy… S autem teď sice nehnem (to nám spíš spadne dolů), ale pokračovat zítra bysme s tím mohli… Takže rychle vyběhnout s „ókáčkem“ nahoru a jít mávat ostatním, ať nám ji tady ještě někdo nedá… Nahoře už stojí pořadatel se žlutou vlajkou a zpomaluje auta… Jak je vidět, Ital na rozhodnutí vedoucího RZ čekat nemusí… Tak ještě aspoň mávnout „Klausnerovcům“, že jsme OK, a vyprošťovací práce můžou začít…

Když už tam tak před tím horizontem stojím, začíná mi to zvolna docházet… Tý voe! Já mu asi ten štěrk řekl pozdě… A počkat, nebyla tu loni šotolina? No jo, novej asfalt! A sériový gumy! A ten rozpis! Proč jsem se tu s ním sakra včera při seznamovačkách víc nepohádal! I když toho při psaní na dva průjezdy moc nevidím, zrovna tahle čtyřka mi od něj přišla moc optimistická při obou průjezdech… (pozn. red.: Niki má obrácený rozpis od pětky do jedničky…).

„Ale ten „závod do vrchu“ před odbočením do úzkýho byl úžasnej…“, zasním se při vzpomínce na možná tříkilometrový smyk všema těma širokýma vracákama… „A ty mraky lidí za svodidlama, kteří nám fandili…“. Kdo by to tam prodával, že? Hm, ale na druhý průjezd už se nás teda nedočkají…

„Ahoj Pepo!“, bylo první, co jsem na křižovatce slyšel, když jsem šel vysvětlit obsluze radiobodu, že budeme potřebovat odtahovku s navijákem… No jo, Slovan všude bratra má… A Čech všude v San Marinu… „Ahoj!“ (rodiče mě vychovali slušně…). „My se známe?“ Škoda jen, že jsem ve svým rušným životě potkal už tolik lidí… takže z toho „svýho prejtu“ nedostanu ani náhodou, odkud… „Jasně vole že asi z rally, ale při jaké příležitosti?“, „vyjíždím“ v duchu na své zapomnětlivější já… „Však ty si vzpomeneš. V Hustopečích jsi mi před pár lety vysvětloval rozpis, když mě Marcel vozil na shakedownu…“, jsem už v obraze…

Lidi, sorry, kdybych takhle někdy nepoznával i vás… Já už fakt skoro nic „neudržím“… A platí to i mimo území San Marina… Nakonec tam těch českých fandů bylo skoro jak domácích… Pivo jsme si s Nikim s nimi sice nedali, ale voda a svačina (na „zajedení“ stresu) fakt bodly… Chlapi, díky!!!

„To není tvoje vina“, překvapil mě Niki, když jsem si chtěl během čekání na odtahovku „zamést před vlastním prahem“. „V tom širokým stoupání nás totiž dojel Dieter Depping, a já místo na cestu čuměl do zrcátka a přemýšlel, že zrovna tady ho pustím… Přestal jsem tě na chvíli poslouchat, a když jsme se přehoupli přes ten horizont, byli jsme už moc vpravo a do tý zatáčky bych to už „nezlomil“…“.

„Škoda žes mi o něm neřekl, mohli jsme ho pustit už tady před tím odbočením… Ty vole, ale teď mi to došlo! On viděl, jak jsme před ním vylítli ven, a klidně si jel dál? Co kdyby s námi něco bylo?“

Díky znalosti italštiny jednoho z mých českých „starých známých“ jsme se dozvěděli, že až to celý projede, přijede nás odtahovka „vyndat“ ven… Ale že si na ni asi pořádně počkáme, protože dole před námi jsou ještě nějací další „čekatelé“…

Takže to nakonec skončilo jako na našich soutěžích… Zlaté finské ruce se spojily s českými… a po krátkém zápase nás kupodivu vytlačily i bez odtahovky… (Chlapi, díky!!!).

„To my jsme od nás zvyklí tahat auta z příkopu rovnou „za provozu“. Kdyby se po každé bouračce zastavovala RZ, nikdo by se u nás nesvezl ani kilometr“, vysvětloval mi jeden z Finů na louce… „mohli jsme to takhle ve dvaceti lidech zkusit vyndat hned…“ „No jo, jenže původně vás tu bylo tak osm… A proč jste na nás teda tak zběsile mávali, jako že je konec?“, ptám se. „No, my mávali, abyste nevylejzali z auta, jinak že se to „zváhne“ a spadne dozadu, tak že se to raději pokusíme vyndat i s vámi… Ale fotoseriál toho vašeho „výletu“ mám…“ Kimmo, díky!!!

„Hele, mezi dvěma rundama byla i dnes dost dlouhá pauza, ještě bychom stihli dnešní poslední RZ The Legend“, už mně zase „narostly rohy“, když jsme „dojížděli“ po trati RZ do San Marina a mávali divákům, kteří čekali na druhé průjezdy… „Dobrej nápad! Vyhodím tě na křižovatce u ředitelství a zkus to tam jít domluvit, v servisu potřebujeme na kontrolu tak půl hoďky…“, je už Niki někdo úplně jiný než ráno…

San Marino je fakt Ráj… a křesťanské Nebe je jen jeho mladší brácha… „Jasně že můžete jet…. rovnou na erzetu, jestli to auto máte v pořádku“, sdělil mi nějaký pán z ředitelství, kterého jsem tak nějak soukromě povýšil na našeho „stykaře“… „To nevadí, že jste do druhého kola neodstartovali a že nemáte jízdní výkaz, prostě přijedete na start RZ a oni už vám řeknou, kdy pojedete… Já jim tam zavolám, aby o vás věděli…“ (brada fakt až na zemi…)

„Ty jo! Jsem fakt dobrej! Tohle „vyhandlovat“, když Ital moc anglicky nerozumí, je tutově můj manažerský „majstrštyk“. Za to mě musí pochválit i ten můj morous“, letím do servisu mu sdělit tu skvělou zprávu…

„Nikam nejedem“, chladně mi oznámí Niki, když to nevydržím a volám mu to už cestou… „Vzadu je uvolněná nádrž, tak radši ať to kluci pořádně zkontrolují, pojedeme až zítra…“. Hm, zvláštní, někdy stačí pár slov… a z úspěšného vyjednávače je… „aktivní blbec“…

„Ale můžeš mezitím vzít pěnu, papírový utěrky a auto vyčistit, kluci už končí…“ říká, když čte v očích mé zklamání. On fakt ví nejlíp, co je pro jednoho ze služebně nejstarších spolujezdců největší odměna…

Ještě že kolem našeho servisu proudí tolik lidí… Když mám na sobě kombinézu, docela dost z nich mě podle jmenovek na autě „identifikuje“, a dává se se mnou do řeči… Dokonce proběhlo i nějaké focení s českými fanynkami… „Že zrovna se starým zpoceným (a dnes i „v hlíně zváleným“…) spolujezdcem se chcete fotit? Nechcete raději počkat na Nikiho, jel se do kempu osprchovat a vrátí se i s psicí…“, snažím se nezkazit mladým lidem „záběr“… Ale co, jak říká klasik, sice tomu nerozumím, ale vůbec mě to neuráží…

No, tak snad se jednou aspoň budou s těmi fotkami chlubit… Třeba svým vnoučatům… Třeba takhle: „Vidíte děti, a tady na té fotce jsem s tím slavným českým spisovatelem… Dokážete si vůbec představit, že za svůj rallyový život popsal víc sešitů než Alois Jirásek? “

Ale Niki to taky nemá lehký… „Kde jste tak dlouho? Já už jsem tady polomrtvá strachy! Tady nade mnou pořád pro někoho lítaj vrtulníky, a ani jeden z vás nenapíše, jestli jste v pořádku…“, vynadala Petra Nikimu v kempu. No, je vidět, že budoucí nechápající, vyčítající a obviňující manželku má v sobě fakt každá…

„Víš, na závodech každý letící vrtulník neznamená automaticky, že letí pro někoho, kdo potřebuje pomoc…“, vysvětluju jí s asi dvacetiletým zpožděním… No, když jsem ji v mládí tak „zanedbal“, měl bych jí o těch našich závodech něco říct aspoň teď…

A nebo teď raději ne… Teď mám totiž osobní volno… „Leo, pojď sem miláčku! Ty jsi tady jediná normální, viď? No jóóóó, hodná… A vůbec, přines si ten svůj proslintanej pytel, jdem si házet…“ Jsem to vůbec ještě já, ten „kočičář“?

„Tak co, jak vám to dneska šlo?“, ptají se mně v kempu čeští fandové, které „sbalila“ Petra včera večer na RZ… (no, oni vlastně spíš přišli za ní než za námi… „No moc dobře ne, ujeli jsme jen jeden a půl erzety“, na to já… „Tak to je teda divný… Komu jsme to teda na té večerní RZ tak fandili, když jste to nebyli vy?“

Nedělní etapa už je jen jedna klasická erzeta a okruhovka průmyslovou zónou… RZ Piandavello nemám moc rád, je na můj vkus dost rychlá a dost mezi baráky… Ale někde uprostřed je na ní to nejprofláknutější divácké místo celé rally! Stoupání ze šotoliny na úzkou asfaltku. Jestli se chcete nabít rallyovou energií na celou zimu, jděte si stoupnout tam… To povzbuzování je fakt slyšet až do auta… Lidi, díky!!!

Při seznamovačkách jsem si všiml, že „náš plot“, v kterém jsme loni „přistáli“, už je opravený… Ale ať si tam na tom skoku Niki nadiktuje, co chce, já už si ho tam letos pohlídám a patřičně zbrzdím… No, bylo to prodaný skoro dost… Ale o to víc jsme si pak „vychutnali“ tu širokou vracečku za ním… Co jsem viděl videa, tak celou smykem ji nedokázal kromě Gigiho a nás projet snad nikdo…

Okruhová rychlostní zkouška The Legend. Tak konečně je to tady… Nepřijel jsem k ní loni, nepřijel jsem k ní ani včera… Tak snad to do třetice vyjde teď… Auto funguje, my taky, představení pro diváky může začít… Stojíme na startu… Časoměřič nás odpočítává prsty, motor řve… Ruka vyletí nahoru, motor zakvílí, zadohrab zahrabe, bavorák vyrazí… a než tam Niki dá dvojku, za zatáčkou chcípne…

No jo, to se stává i lepším jezdcům… Nastartuj to znovu a jedem dál, povzbuzuju ho v duchu… Jenže nám to „vzkříšení“ nějak nejde… Už minutu stojíme uprostřed rovinky za startem… Niki točí startérem, kolem nás projíždí jedno auto za druhým… a motor pořád nic… Před auto nám vleze nějaký pořadatel a ukazuje nám, abychom couvli na stranu a nepřekáželi uprostřed… Jen velmi neochotně ho poslechneme a sjedeme ke startu vedle sanitky…

„Nemáš náhodou v tašce startovací kabely?“, zeptá se mně Niki ne úplně logicky, a pořád točí startérem… (Je zajímavý, že nikdy nikdo ze závodníků mi neřekne dopředu, co si mám do té tašky dát… Akorát se pak hrozně diví, když něco potřebujeme, že to tam nemám…). Startovací kabely jsou snad potřeba, když se startér netočí, to by došlo i mně (i když teda až tak po dvaceti minutách…). A tenhle náš točí motorem jak divý… Jenže kdo by v téhle situaci uvažoval logicky, že? Jsem zvědav, kdy se mě zeptá na náhradní baterii…

Ale já vím, kde je toho pravá příčina… To se mu totiž auto mstí za to, že mě nutil, abych se ho v servisu svýma nešikovnýma rukama dotýkal… Musím mu už dnes konečně prozradit, že jsem zakletej, a že v mé blízkosti technika občas bezdůvodně nefunguje…

„Jdi už sakra sehnat ty startovací kabely!“, vyruší mě Niki z filosofování a vyhazuje mě z auta… „Startovací kabely máme, ale nemáme baterii“, kupodivu mi rozumí jeden z hasičů. „Nevadí, přines kabely, já si zatím vyndám baterii tady ze sanitky…“, už jsem zřejmě v transu i já… Řidič sanitky kupodivu nechce „spolupracovat“… Nevadí, vyndám si ji teda sám… kdepak se ta kapota otvírá? Když už se se saniťákem skoro držíme pod krkem, bavorák najednou naskočil… „Pepíčku, nastupuj!“, slyším volat ženský hlas z prostoru pro diváky… (ale dost možná, že to byl spíš ten můj „soutěžácký nejvyšší“…).

Obíhám auto a skáču do něj… No, už to není jako před dvaceti lety… Ne že bych byl už byl tak nepohyblivý, ale tehdy bychom vyrazili bez připoutání… Nechali jsme na startu skoro šest minut (změřil jsem si to později na onboardu…), tak snad mě nechá aspoň zapnout… Nám se vlastně ale čas neměří, takže je skoro jedno, kdy odstartujeme… Jenže kdo by v téhle situaci uvažoval logicky, že?

Na okruhu nás sice dvě auta předjela, ale my tu přece nejsme kvůli jízdě na čas… My jsme tu kvůli jízdě „po dveřích“, a protože motor už běží normálně, taky si to důsledně plníme… Ostatně, to samé dělá i Christoph Klausner. A když jim v jednom retardéru „dochází“ běhoun na pneumatice, celkem v poklidu si ji mění… To je zajímavý, u nich to jde… A u nás v autě pořád „tečou nervy“… V cíli erzety už se ale na sebe zase smějeme jak pitomý… „Uff! Tak to bylo „vo fous“…“, říkám. „Ale jede to!“

„Tý voe! Můj Bóže!“, modlím se raději k oběma… „Kam jsi mě to zase poslal? Takovouhle soutěž s nervy „nahoru dolů“ jsem nezažil už dlouho… Ještě před chvílí jsme se spolu v autě málem „pobili“, a o pět minut později se chechtáme, jako by nám někdo do auta rozprášil „rajský plyn“…“

Na onboardu jsem si potom „našel“, že stačilo zapnout druhou benzínovou pumpu, a auto by naskočilo hned… Jenže kdo by v téhle situaci uvažoval logicky, že? A hlavně, kdo by to potom technickému prosťáčkovi přiznával, že?…:)

„Kolik že tu teď máme času do druhého kola?“, ptá se mě Niki. „Hodinu a čtvrt?“ Tak to se mezitím otočíme do kempu…“ (Nikiho ta protéza fakt bolí, a aby mu pořádně seděla, musí se každou chvíli sprchovat…). Když v servisu lezu do auta, protože dál máme jet do „úpéčka“, vyhazuje mě Niki z auta znovu… „Na stadion se mnou jede Lea, ty jdeš pěšky… Dej jí výkaz a vezměte s Petrou přilby, ať to tu má Lea pohodlnější…“ (Niki totiž nemá v autě držák, tak spolujezdec musí vozit přilby na klíně… to psice teda evidentně nemusí…). U schodů dáváme přilby do „emčtyřky“ a jdeme jim naproti na fotbalové hřiště…

Nový spolujezdec v Nikiho autě budí zasloužený rozruch, a jako správná ženská si Lea focení ze všech stran jaksepatří užívá… Když přiběhne ke mně, seberu jí zpoza obojku nový jízdní výkaz. Náš startovní čas do druhého kola je 13,38 a k tomu je připsáno +30. Co znamená plus třicet, mi ale Lea vysvětlit nedokáže… Tak to máme fakt času dost, kór když je to o půl hodiny zdržený…

Relax pod zlátnoucími stromy v kempu je hotový balzám na pocuchanou nervovou soustavu nás obou… Káva, pár kusů ovoce, pár vtípků, pár hodů „proslintaným pytlem“… „Tak co, pomalu pojedem, ne?“, těším se na poslední rundu, která už snad projde bez mimořádných událostí. Zaparkujeme emčtyřku nad schody a procházkou si jdeme do „úpéčka“…

„Tý vole!!! Kde všichni jsou?!?“ (brada na zemi a oči vyvalený jak v kresleným filmu…) Auta Legend Stars jsou pryč, a na výjezdu u časovky už stojí Brouk s wéercéčkem!!! „Honem, skoč do auta a najeď ke stolku!“, popoháním Nikiho a vůbec nemám ponětí, proč už jsou všichni „v prachu“… „Co je? Měli jsme tu být dřív?“, ptá se Niki, když vidí, jak se bezradně dohaduju s časoměřičkou…

Nerozumí mi ani slovo, ale tváří se, že mám ve všem pravdu… „Napište mi tam čas 14,08 a my frčíme,“ poslušně vykoná můj příkaz… „Ale vůbec ne, jen v tom časoměřiči mají bordel… Ale neboj, na přejezd je času dost, to v pohodě doženem…“, mám čas konečně i na Nikiho… „Tak tohle mi bude muset na ředitelství někdo hodně dobře vysvětlit, teď už to s tím samoregulačním chaosem fakt přehnali…“, nadávám při odjezdu z časovky…

„Nemám telefon!“, na to Niki, když jsme projížděli „pod schody“ u ředitelství. „Skoč se mrknout nahoru do emčtyřky, jestli mi v ní nevypadl na podlahu.“ „Není tam. Asi ho máš tady někde spadlej pod nohama… Najdem ho před erzetou, hlavně už jeď!“ „Ne, ne, musíme ho najít teď!“, říká Niki drsně. Když ho prozváním, není v „závodce“ nic slyšet… “Běž ho prozvonit do emčtyřky!“, posílá mě nahoru podruhý… „Někde tam zvoní, ale nemůžu ho najít. Hlavně že víme, žes ho neztratil. Mechanikům můžem volat z mýho… Fakt musíme jet!“ „Bez něj neodjedu! Běž a najdi ho!!!“, už mě fakt s tím rozkazováním sere… Kolikrát do těch schodů ještě poběžím? To je ale debilní auto! Samý temný kouty… Počkat! Někde mu tu zvoní… Uff! Tady je! Nastojato v boční přihrádce… Muselo mu dát hroznou práci, se tam takhle zašít…:)

A už si to frčíme městem nahoru… Z prvního kola si pamatuju, že tam bylo 35 minut na 16 km. To je na normální situaci velmi slušná rezerva. „To zpoždění i tak doženem… A na startu RZ se přinejhorším zařadíme za poslední auto Legend Stars…“, hlásím Nikimu, už trochu v klidu… A začínám se cestou „strojit“…

„Ty vole!!! Přilby!!! Jsou v emčtyřce!!! Musíš to otočit a vrátit se pro ně!!!“, vykřiknu zoufale, když zjistím, že si na kuklu nemám co natáhnout… (čti – „Já tu psici zabiju! Hlavně že měla pohodlíčko…“). Niki se jen plácne do čela a na nejbližším kruháči to vezme zase dolů… (no, tak ještě že jsme ty kruháče čtyři dny fakt poctivě „trénovali“…:).

„No, může si mi teď zkusit říct něco o mém zpoždění! Hned mu tu psici „vomlátím vo hlavu“. Je to všechno kvůli ní!“, drtím mezi zuby, když vidím ty tázavé ksichty všech, kteří nás vidí se závodkou proletět parkovištěm civilních aut u ředitelství…

„Pořád to ještě stíháme“, hlásím Nikimu, když si tu cestu nahoru „dáváme“ už podruhý… „ale vezmi to trochu svižněji…“. Škoda, že tu ještě neznám ty zkratky, spodem bychom se na start dostali určitě rychleji… Ale teď si to fakt hledat netroufnu… „Jseš si jistej?“, vidím v jeho obličeji kupodivu klid… (a naprostou nedůvěru…).

Kruháče bere Niki smykem jako obvykle… Ale tentokrát to není „klukovská hra“, takže trochu „děsíme“ ostatní účastníky silničního provozu, kteří po něm chtějí jet taky…

Na startu RZ Piandavello 2 jsme se fakt i tak stihli zařadit mezi naše „Legend Stars“. Pravda, musel jsem nám sice trochu „proklestit“ cestu mezi wéercéčky, ale jsme skoro tam, kde máme být… Před erzetou jsme se ještě stihli pozdravit s „mým starým známým“ Stigem Blomqvistem, který tu naši „řadu“ uzavíral…

„Fuj!“, uleví se mi konečně za časovkou… Tak teď se hlavně zkoncentrovat na jízdu na RZ… Kouknu na Nikiho… a on se usmívá!!! No, tak to mi teda někdo vysvětlete… Já už jsem tady přes půl hodiny s nervama úplně „v prdeli“… a pán se klidně usmívá… Jedou se snad všechny soutěže proto, aby tam starší spolujezdce z jezdce „kleplo“?

Na startu si stiskneme ruce… a Piandavello, moji „noční můru“, projedeme jako by se předtím nic mimořádného nestalo… Za cílem pot, smích, pohoda… a hlavně… na přejezdu žádnej spěch…

Na poslední RZ se najíždělo přes známý „driftovací“ kruháč u ředitelství… „Tak teď si to tady můžeme zkusit nanečisto, čas na to je…“, poňoukám Nikiho, a cítím, že ty „růžky“ na hlavě už mi zase „vyrašily“…

„Hm, a je to v prdeli. Vidím tam nějaký závodní auto nabouraný v civilním… a u toho policajty… (ne každý závodník ty drifty na kruháči zvládá…) Takže nic, budem „hodný“ a jedem rovnou k RZ…“ (později jsem slyšel, že civilista dostal pokutu za zaparkování na kruháči…).

Start do poslední RZ se skoro o hodinu zdržel… Před námi se „zmákli“ nějací kluci v Lancii, a spolujezdci z toho nebylo zrovna moc „do smíchu“… Takže jsme utvořili hloučky a „kvákali“… „Stando, nebudeš mi věřit, jakej tu maj pořadatelé bordel… Představ si, že nám dnes dali do výkazu čas výjezdu z UP o půl hodiny později než ostatním… Už se těším, jak si to tam za cílem s nima půjdu vyříkat…“, musím se z toho stresu „vypovídat“ u Kafkovic slušovického bastarda… „Ukaž ten výkaz“, na to Standa… „Ty vole, co asi myslíš, že znamenají ty dvě malý čárky za třicítkou? Vteřiny, minuta má čárku jen jednu!“

A je to! Tímto jsem pro dnešek jako spolujezdec „namydlenej“ už definitivně… (soutěž měla skluz, tak Legendy odpoledne „posílali“ z UP po půlminutě… jako bych to neznal z loňska…)

Hm, tak hlavně to prosím nikdo neříkejte Nikimu, abych v jeho očích neztratil poslední zbytky své mitfárovské důstojnosti… Ostatně, on mi tu benzinovou pumpu taky nepřiznal… A já se ještě k tomu vždycky můžu „vyvinit“, že si tam psice měla u časoměřičů ověřit, co to znamená…

Nejhorší fámy o té nabourané Lancii se naštěstí nepotvrdily, a tak jsem měl tu čest, dát si s Nikim okruhovou RZ The Legend podruhé… Tentokrát i s normálním startem… Celý ty dvě a půl kola už jsme se vlastně jenom chechtali… a soutěžili o to, čí stranou se pojede dopředu víckrát…

„Jsme v cíli! Stará Liška, děkuju! To byla skvělá soutěž! Tyhle dny jsem si fakt jaksepatří užil!“, slyšel jsem za cílem RZ pořád dokola jeho nadšený hlas… No, tak to mi teda někdo vysvětlete… On snad jel jinudy a jinde než já nebo co… Nebo že by fakt ten rajský plyn?

Tak teď už jen přes kruháč na rampu… a cíl je náš… „Hm, je to fakt v prdeli. Ty nabouraný auta sice už jsou odklizený, ale stojí tam policajtka a hlídá to… Sakra, a přitom tam „na nás“ čeká tolik lidí…“

„Ty vole! Vidíš to, co já? Ona zastavila civilní auta! A mává na nás, že můžem…“ (brada mezi kolenama…). A tak jsme to tam za „policejní asistence“ „obdriftovali“ dokola asi pětkrát… Škoda, že mi Niki nezastavil, dal bych jí snad pusu…

Nájezd na rampu, focení, krátký štěk s moderátorem, a jede se do úpéčka… „We go home!“, hlásíme pořadatelům, kteří nás chtějí manévrovat na parkovací místo, a druhou stranou ze stadionu ihned vyjíždíme (výhoda Legend Stars…). Frčíme rovnou do kempu… Cestou nahoru se radostně překřikujeme, že to vlastně byly skvělý čtyři dny… No, to snad ani malý děti takhle nedokážou stokrát za den „změnit názor“…

„Ty vole! Emčtyřka!!! Je dole na parkovišti! Musíme to otočit a vrátit se pro ni!!!“, vykřiknu (už jen naoko) zoufale (jako předtím) před odbočením z hlavní silnice do kempu… Niki přijímá moji hru, plácne se do čela (jako předtím), a vezme to zase zpátky dolů (jako předtím)…

„Stačí, když mě vyhodíš tady na kruháči nad ředitelstvím, já už to tam dolů seběhnu, a ty mazej rovnou do sprchy“, nechci ho zdržovat. „To je dobrý, já na tebe počkám…“ „Fakt nemusíš, já to zvládnu…“, předháníme se najednou ve zdvořilostech…

„Tak já teda jedu ještě jednou za lidma na kruháč“, prohrábne kola u chodníku „už zase ten rakouskej uličník“… a jede si „dát“ druhý kolo… (to jen na vysvětlenou, proč na některých videích z kruháče jezdí Niki sám, a na některých se mnou…:).

Ufff! Můžu večer klidně odjet domů… Už je to zase ten Niki jak ho všichni známe… Chmury pryč, depky pryč, konec kariéry pryč…

„A víš, co jsem pak na kruháči udělal? Po pěti kolečkách jsem vylezl z auta a všem zamával protézou… Nedovedeš si představit ten poprask…“, řvali jsme o hodinu později smíchy nad letos posledními „sanmarinskými“ plody moře…

„Pražský rallysprint? Tak určitě! Vždyť jsem to slíbil…“, utřel mě Niki, že vůbec o něčem takovým pochybuju…

„Lea jede zpátky se mnou „obytňákem“! Musím jí cestou vyprávět všechno, co jsme tu spolu zažili“, prohlásil, když viděl, že její věci nosíme do „emčtyřky“… Tak z toho jsme měli upřímnou radost fakt všichni čtyři… A největší asi Lea… Protože svůj pobyt v San Marinu „korunovala“ pět minut před odjezdem „vyválením se v pávinci“, který tam „zanechal“ jeden z místních kempových ptáků…

„Kdepak, Lea je Prinzessin, ta se doma packou nedotkne ani čerstvě vytřené podlahy…“, ironicky nad ní ocitovala Petra jednu z Nikiho „hlášek“ o její čistotnosti… Nojo, když my holt jsme „kočičáři“…

Niki, díky!

Člověk je prý tvor nadaný schopností používat mozek… Pánové, kdo z vás to má? Může si vzít k srdci pár poučení na závěr…:)

1. Nikdy! Ale fakt nikdy! Si nemyslete, že svého jezdce (lze modifikovaně použít i pro – manžela, šéfa, psa, koně, dodavatele vína…) po „pár“ letech znáte tak dobře, že dokážete dopředu odhadnout, jak se zachová, nebo co si myslí… Býk je nebezpečný zepředu, kůň zezadu, blbec ze všech stran… A závodník? Spolujezdcově nervové soustavě…

2. Když žijete dlouho, máte slušnou šanci občas potkat i výjimečné lidi… Nemusíte být nutně „vykulený“ z každé hvězdy, která vaším životem „projde“… Ale i na ty nejotrlejší z nás někde čeká setkání, které s naší „zvápenatělou“ duší pohne… Mistrů světa tam bylo dost… ale moct si potřást rukou a „pokvákat“ s Luisem Moyou, to bylo pro mě zatím nejvíc…

3. Žijeme v krutém a rozděleném světě plném otazníků… „Levice nebo pravice? Křesťanství nebo islám? Pivo nebo víno? Soutěže nebo okruhy? Psy nebo kočky?“, jsou zásadní otázky, na které největší myslitelé hledají odpověď, co lidstvo existuje… „No jo, když my holt jsme „kočičáři“, říkám si teď častěji než dřív, šťasten, že aspoň na jednu zásadní otázku mé pozemské existence už odpověď znám…

4. Dejte si pozor na obchodníky s iluzemi! Na začátku to skutečně vypadá jako nevinný výlet, ale ve skutečnosti se to může rychle „zvrtnout“ v neplacený au-pair pobyt… Aneb naši předci měli na všechny situace vhodné přísloví: „Podej Nikimu prst… A on ti na ruku pověsí vodítko s psicí…“.

5. „Mozek nenalezen“… je standardní diagnóza u závodníků i jejich spolujezdců… To už se nemusí dokazovat… To… je prostě fakt… Jaká diagnóza to ale musí být, když si na seznamovačky někdo vezme fungl nový auto za sto tisíc Eur?

6. Náš národ má politiky, jaké si zaslouží… A člověk má život, jaký si zařídí… „Ještě že je ten Pražský rallysprint!“, říká Niki, „jinak nás už nic moc pozitivního až do Janner rally nečeká…“. V tom má morous pravdu… I můj život bude po San Marinu už jenom samá nuda, nuda, šeď, šeď… (teda až na pár drobností, jako je Rallysprint ve Vsetíně, zlatě-podzimní trek v Tatrách, bikerské „přinášení Morany“ v Českém ráji, Setkání mistrů, Pražský rallysprint, předvánoční lyžování v Itálii, Janner rally, povánoční lyžování v Rakousku… a dál už moje paměť selhává…)

7. Brzy budou vánoce… Svátky klidu… Já už sice dávno všechno mám… Ale pro jistotu… Mi přejte, ať teď chvíli zažívám jenom něco fakt „nudnýho“… Protože než se z toho zážitku zase „vypíšu“, bude už březen… a než vy to přečtete, bude už Barumka…:)

R.I.P. Miloši! „Spolehni se, „odžiju“ toho tady na tom světě dost i za Tebe…“

Komentářů celkem: 5
25. 11. 2014 22:10
0 0
tohle bych nazval Šimek a Grosman na Rally smajlík
25. 11. 2014 22:37
0 0
Opět fajn čtení, má to vtip, atmosféru, fakta zabalená do sebeironie, prostě pecka. Díky moc. smajlíksmajlík
26. 11. 2014 23:42
0 0
Neuvěřitelné a krásně napsané, přečetl jsem to jedním dechem! Fakt SUPER a díky za to!
28. 11. 2014 21:26
Upraveno 21:27
0 0
Milý Pepo. Dnes jsem díky tobě vypadal jako blázen. Seděl jsem v čekárně u doktorky a v pravidelných intervalech vybuchoval smíchem jako kreten. Příště si čtení necham na doma. smajlík
2. 12. 2014 17:42
0 0
Bezvadný, už se těším na podobný čtení z Prahy smajlíksmajlík
Pro komentování je třeba se nejprve přihlásit!