Vážení milí, nastává čas každoročního bilancování a ohlédnutí se za tím, co se nám v tom roce povedlo a co ne. Ani my nezůstaneme v tomto stranou a rádi bychom se s vámi podělili, letos naposledy, o naše dojmy z uběhnuvší sezóny.

Spolujezdec

Asi jednou z nejzásadnějších změn, kterou náš tým doznal, byla změna spolujezdce. Tom se rozhodl, že své místo přenechá a doporučil Romana Švece. Protože jsem nějaké přicházející změny tušil, už jsem si v hlavě rozmýšlel, koho bych oslovil, kdyby se Tom skutečně rozhodl ukončit své působení v rally. A napadl mě rovněž Roman. A byla to dobrá volba.

Od nového spolujezdce jsem si přál hlavně to, aby navázal tam, kde jsme s Tomem skončili. Abych ho nemusel nic učit, ale aby sám přinesl do týmu něco nového. Ale hlavně, abychom byli kamarádi. Aby to celé bylo v přátelském duchu, ne že se uvidíme jen na závodech a ihned po nich by si vzal helmu a odcházel. A i když jsme se s Romanem kvůli jeho pracovnímu vytížení v zemi Spojeného Království viděli opravdu jen na závodech, jsme kamarádi a parťáci. Jsem moc rád, že k nám do týmu přišel a tvoříme posádku. Byť se o něj musím dělit s kolegou Steinerem, s kterým jezdil v hysterickém Swiftu a budu se o něj v roce 2015 dělit s kolegyní Havelkovou, kdy spolu budou tvořit posádku v Mistrovství ČR.

Nicméně Romane moc děkuji za vše!

Opel Adam Cup

Od konce roku 2013 jsme s Romanem a Petrem Kolářem strávili neuvěřitelné množství času nad plánováním a počítáním přestupu do rýsujícího se Opel Adam Cupu. S manažerem projektu Janem Možným jsme byli dlouhé chvíle na telefonu a zjišťovali o tom autě a celém projektu vše co se dá. Dokonce jsme z deseti aut byli napsáni jako fixní zájemci s pořadovým číslem 8. Ale asi to celé bylo moc skvělé, aby to byla pravda. Jak všichni víme, nic z avizovaného cupu nebylo a my jsme se rozhodli absolvovat sezónu s osvědčenou Hondou Civic VTi. Že se celý projekt odpískal, jsem se dozvěděl jeden páteční večer, kdy mi Honza Možný volal. Po měsíci jsem si ten den dal pivo. Hrozně mě to tenkrát mrzelo a určitá hořkost z toho přetrvává doteď. Osobně jsem moc zvědav, co bude z opět avizovaného cupu pod křídly XTG. Projekt pod Hájkem byl vymyšlený skutečně pěkně a teď jsem zvědav, kam až to budou chtít dotáhnout bratři Bryndové.

Soupeři

Už dlouho dopředu jsme věděli, že do devítek přestoupí některé posádky z Poháru. Nejvíce jsem se obával Zbyňka Hrabce, který svou rychlost v Poháru ukázal nejednou. Na našem vítězném Pačejově z roku 2013 nám v rámci absolutního pořadí nadělil další minutu. A to jsme se fakt neflákali. Takže na to jsem byl zvědavý asi nejvíce. Tradičně jsem se ovšem těšil na duo Nekvapil/Koscelník s kterými jsme se vždy snažili svádět boje a na každém závodě jsme si ze sebe i z nás samotných dělali srandu. S nimi to byla vždy velká zábava. Opomenout nelze ani Pepíka Vojáčka s Karlem Voltnerem, ale že ti jsou někde jinde, to jsme věděli už dlouho.

My jsme do závodní naskočili až na Valašce, kdy už naši soupeři měli odjeté závody v Rakousku nebo v Kopřivnici. My ani metr. Takže klasika rozjíždění se. Hrozně nás mrzelo, že na Kopné celkem nepěkně vypadl Lukáš Nekvapil s Romanem Koscelníkem. Závody, které pak absolvovali, tak asi nebyly úplně podle jejich představ a poslední dva závody v Jeseníkách a Vsetíně už nejeli vůbec. Takovou sezónu si určitě nezasloužili. I když jsme tím přišli o takového „našeho“ soupeře, velmi zdatně je nahradil Zbyněk Hrabec s Martinem Hlavatým. Ti to taky neměli lehké, když na Valašce dojeli jen díky našemu odstoupení a půjčené klapce z naší Hondy. Na Kopné byli kontroverzně vyloučení, a tak se nám ta sezóna začala psát v podstatě od nuly. Třeba v Pačejově jsme se spolu nasmáli hodně, vždy jsme zastavili na těch stejných místech, pokecali, hlava vyrobil si milion hlášek a spálil dvě krabky a jelo se na RZ, kde jsme si nedarovali metr. Musím říci, že díky těmhle dvěma mělo vítězství z Pačejova opravdu tu správnou chuť. Pro mě byl a je Zbyňek vždy měřítko. Porazit jej pro mě znamená úspěch. A tady se to povedlo v přímé konfrontaci na stejné trati, bez problémů toho druhého. Takže bomba. No a na závěr této kapitoly musím říci, že zkušenost z Vyškova ukázala, jaká parta v devítkách je. Po našem vypadnutí hned volali nebo psali snad všichni ze skupiny. Což bylo velmi povzbuzující a milé. Všem za to moc děkuji.

Soutěže

Začali jsme na Valašské rally, která měla zajímavý nádech v tom, že přejezdový úsek a start vedl Štramberkem. Tam jsem v dětství strávil velké množství času, jezdili jsme tam s taťkou na prázdniny. Trať dokonce vedle po silnici, kde jsem si na kole rozbil koleno a okolo koupaliště, kam jsme s tátou a sestrou jezdili. A projeli jsme se okolo i v Hondě. Zajímavý pocit. Leč, dlouho nám to nadšení nevydrželo. V odbočení přes hranu jsem střihnul poloosu a bylo po závodění. Moc mě to mrzelo směrem k týmu, který se celý plahočil přes celou republiku, abychom pak odzávodili asi tři kilometry. Ale to je rally.

Kopná se nám povedla, dojeli jsme do cíle jako pátí (klasifikováni jako čtvrtí, ale to nepočítáme). Chtěli jsme se jen rozjet, ale docela nám to šlo. Dávali jsme si pozor na poloosu a jediné co jsme, tedy já, rozbil, bylo zrcátko na tréninkovém vypůjčeném Seatu Leon. Ale jak říká Jajda Klakson z top gýru, nejlepší offroad je půjčené nebo firemní auto :-).

Po Kopné jsme si odskočili do velkého mistrovství na slavnou Rally Bohemia. Tentokrát ale ne s Romanem, ale nově s Verčou Havelkovou. Ještě na začátku roku jsem netušil kdo to je, poprvé jsem jí viděl v lazaretu v Novém Jičíně, ale osud spojil naše závodní cesty a do bohemky jsme startovali spolu. Nádherná soutěž, nádherné počasí, kopec srandy a nevšedních zážitků. Jsem neskutečně rád, že jsem tuhle soutěž jel právě s Verčou. Já jsem se tam jel učit velkému závodění. A i když jsme se hlavně v pátek plazili, ke konci už jsme ukázali, že nejsme zase takové jitrnice a utrhli jsme druhé místo. Bednu jako takovou jsme utrpěli přes odstoupení soupeřů, nejdříve Grafka a pak Martina Lichovníka. Ale to druhé místo jsme si nad Milanem Obadalem vybojovali. To zase jo.

Pačejov, co dodat. Já tuhle soutěž miluji. A nejde jen o to, že se nám na ní tradičně daří. Ale tenhle kraj a lidé v něm si té soutěže tak nějak váží. Panuje na ní nádherná atmosféra, na náměstí je ohňostroj, lidé a děti vám mávají už při trénincích. Prostě, když si vypůjčím jeden slogan „tady je svět ještě v pořádku“. My jsme tu v roce 2013 zvítězili, a tak jsme nemohli říkat, že jedeme na jistotu. A nechtěli jsme jet na jistotu. Pokusil jsem se do soutěže „vletět“ a i když jsme úvodní test vyhráli, rozdíly byly velmi těsné. Což naznačilo, v jakém tempu se pojede. Celkem vražedném. Vždyť na Čečelovické RZtě jsem sám sobě dal vteřinu na kilometr v porovnání s rokem 2013. A i letos se nám podařilo ochutnat vítězství. Skvěle jsme si tu zazávodili se Zbyňkem Hrabcem, to byla jízda. Ten slavil desetinu, o kterou nás porazil v druhém průjezdu Strážovické, jak kdyby vyhrál MS. Což je v pořádku, tak to má být. Musíme to prožívat a špičkovat, se. Jinak je to nuda. Nicméně, prostě bomba!

Do následujícího Vyškova jsme jeli s tím, že jsme jedni z mála, nebo spíš já, kdo tu soutěž jel v rámci naší skupiny. V roce 2012 jsme jí v rámci Poháru jeli. I když nám to sem tam někde pomohlo, tak Pepa Vojáček ukázal, kdo je vladařem Hond. On je prostě pekelně rychlý. Jedinou útěchou pro nás bylo, že v rámci celé soutěže jsme se od něj drželi 0,5s/Km a na té nejtěžší RZ jsme ztratili jen 0,2s/Km. A ani Martin Tomeček nebo Zbyněk Hrabec nejsou zrovna dojížděči. To tempo bylo neuvěřitelné. Občas mi to hlava fakt nebrala. Ale drželi jsme se, bojovali a hrozně nás to bavilo. Před startem do poslední sekce jsem řekl, že z té Zouvalky nemám dobrý pocit. Ale rozjeli jsme se tam fakt hezky, všechno bylo v pohodě až do té zatáčky, kde jsme vylítli a obtiskli Hondu do pole. Protože nedaleko je dům maminky mojí přítelkyně, tak přes Zouvalku jezdím poměrně pravidelně na návštěvy. No, je to divný pocit.

Každopádně, tento incident nám vystavil stopku pro další závodění v tomto roce. Roman, Verča nebo Renda Dohnal sice naléhali, že bych si do toho měl hned sednout a jet co nejdříve. Jenže to nešlo, odpovědnost za škody a vyčerpaný rozpočet mluvil jaksi jinak.

Tým

Ten náš je tradičně prostě špička. Jsem moc rád za to, jaká jsme parta a že na většině soutěží se sejdeme v dobré společnosti. Asi nejvíce energie letos vypotila Evča. Ta se nám stará o catering, zázemí, no vlastně téměř o všechno. Absolvovala všechny soutěže, zařídila vždy naprosto vše, co bylo potřeba a připravila nám vždycky velké mňamky. Její úroveň cateringu začíná být známá po celém servisu. Opravdu velké díky.

No a co se týče toho týmu, co nám připravuje auto, neboli Kolář Racing, neboli Péťu Koláře a jeho melody boys, to je prostě boží. Jsem moc rád, že jsem mohl další rok strávit v tomto super týmu a pořád s mojí Hondičkou, s kterou jsem jel už v roce 2012 u nich poprvé. Pravda, že letos jsem ji poprvé trochu učesal pěšinku a rozhodil úsměv. Nicméně taková úroveň skvělé atmosféry, profesionality a vlastně kamarádství, to se v půjčovací sféře blbě hledá. Díky moc za všechno, kluci a holky!

2015…?

Uvidíme. Rádi bychom absolvovali celou sezónu Rallysprint Serie v takovém složení v jakém jsme sezónu 2014 opustili. Tedy s Romanem na místě spolujezdce a s Hondou od Petra Koláře. Jak je ovšem známo, k tomuto sportu potřebujete hlavně peníze. No a tak v lednu nás čekají rozpravy s partnery o podobě našeho kalendáře či počtu soutěží. Největším sponzorem týmu jsem ovšem stejně já sám, takže zatím to vše vypadá dobře a určitě se někde svezeme. Roman pojede s Verčou Havelkovou Mistrovství ČR s jeho Renaultem Clio zvaným Bruno, a tak pro mě účast na velkém závodě asi nepřipadá v úvahu, protože bych ji neměl s kým jet. Ale to je všechno moc daleko. Přes zimu bude tradičně probíhat úprava tělesných schránek směrem k odtučnění po Vánocích (alespoň u mě) a nabrání sil.

Dovolte nám popřát vám všem krásné a klidné prožití vánočních svátku a jen to nejlepší v roce 2015. Mějte se všichni co nejlépe a hlavně hodně zdraví, zbytek se dá koupit.

Všem kdo nám pomáháte nebo nám fandíte, ze srdce a za celý tým DĚKUJI!