Profil Václava Sovy jako spolujezdce na eWRC-results.com

Václave, co tě co Tě vlastně přivedlo k rallye?

K rallye jsem se dostal přiblížil díky Jirkovi Samcovi (čtyřnásobný mistr republiky), který je můj příbuzný. Já bydlel v Českých Budějovicích a jezdil jsem do šumavského Zdíkova na barák, který si postavili moji rodiče. Jirka měl vedle chalupu. A tam jsem se potkával i s legendama, jako Zdeněk Leo Trojan, Ivan Hron, Vláďa Vitáček, Karel Porsch a další nepřeberné množství jezdců. Takže to nemohlo skončit jinak, než že jsem se do tohoto sportu zapojil aktivně.

Tak to chápu, ale proč jsi si zvolil sednout zrovna zrovna Trabanta?

Můj začátek v Trabantu byla náhoda. Ač Budějovičák , hodně času jsem trávil v šumavském Zdíkově. Tam jsem potkal svou budoucí manželku Dášu a už jsem tam zůstal. Původně jsme měli jezdit spolu (koupili jme si Š110 R), jenže pak se narodily děti a manželka, jako zodpovědná matka, to už vzdala. Ve Vimperku jsem se pak seznámil s Honzou Matranem, který už měl něco odjeto a neměl spolujezdce, tak jsme se domluvili a já si na 11 roků místo za volant sedl na sedadlo spolujezdce.

Z vlastní zkušenosti vím, že jste s tímto autem dokázali zajíždět pěkné časy a občas jste zajeli lepší časy než třeba Š 120 LS. Čím to bylo?

Je mi jasné, že v dnešní době krásných a hodně rychlých aut to asi vyzní směšně, ale Trabant bylo bezvadné auto, které si nechalo strašně líbit. Parketa pro Trabiho byly rozbité šotoliny a technické sjezdy, pokud možno taky rozbité. Tam jsme plechovým autům stačili. To víš, do kopce to bylo znát, ale dolu to šlo rychle!

Protože jsem tato auta jako karosář opravoval, tak vím něco o karoserii. Napadá mne několik myšlenek, ale snad zvolím jen dvě otázky. Jak se karoserie chovala v tak plném zatížení a ta druhá je o tom, zda její konstrukce byla bezpečná.

Jako karosář na Jarově víš, že konstrukce byla ocelový rám, obložený duraplastem. Když se po ráně nezvlnila podlaha, opravit se dalo všechno a poměrně rychle a levně. Pokud by v autě nebyl rám, tak o bezpečnosti se nedalo moc mluvit. Proto jsme v autě měli už tenkrát klec, která nebyla povinná. V té době stačil jen hlavní oblouk a trubky dozadu. I když klec byla váha navíc, volili jsme bezpečnost, což se nám párkrát opravdu vyplatilo! I s klecí se auto v rychlých zatáčkách kroutilo. Nevyplácelo se chytit se rukou rámu, protože ti to skříplo prsty.

V kterém roce jsi jel svoji první rallye a jakého výsledku jsi dosáhl ?

Tak první závod jsem absolvoval v r. 1978 v Kamenici nad Lipou a o výsledku se nedá ani mluvit, protože to byl pro nás hodně krátký závod, končili jsme u cedule konec Kamenice s propáleným pístem. A snad nejkratší už byla jen EX Plzeň, kde se nám vytrhly svíčky z válců hned na startu za rampou.

Vím, že jsi během své kariéry vystřídal několik aut, jaká auta to byla?

Po jedenácti letech s Trabim jsem v roce 1990 jel Šumavu na Favoritu s Jirkou Švecem. Pak jsem si dal pauzu, protože moji kluci začali jezdit Rallyecros, s čím jiným než s Trabantama a začali stavět Škodovky 1000MB na historiky, tak jsem se věnoval jim. Později jsem jel jednu sezonu s Vaškem Stejskalem s Renault 5 Turbo a další dva roky jsem si sedl do favorita vedle Petra Třebína. Další období přišlo s historikem Renault 8 a Š 1000 MB s Milanem Procházkou. Pak jsem průběžně střídal starty s Markem Šimíkem a Ludvíkem Otto s Fordem K. Další byly předjezdecké epizody s Petrem Mikešem na Lancii Delta Integrále a s Karlem Soumarem na Hondách Civic. Svůj poslední závod jsem odjel s Ludvou Otto na Toytě GT4.

Je vidět, že jsi tímto sportem žil a žiješ dodnes jako divák. Řekni mi proč jsi vlastně skončil s aktivní činností?

Jednou, při trénování s Ludvou na další závod ve Vsetíně, mne narychlo odvezli do nemocnice s těžkým zánětem, protože to už jsem čtyři roky závodil s poškozenýma ledvinama a na dialíze. V nemocnici jsem v noci přehodnotil situaci a ráno jsem manželce oznámil, že se závodama končím.

Vím, že v době závodění Trabantů zde bylo několik úpravců motorů, jak jsi na tom byl Ty? Dělal jsi si motory sám, nebo jsi měl svého dvorního motoráře?

S úpravou motorů na Trabiho, to u nás bylo jednoduchý. První opravdický závodní motor nám dělal Petr Balík, který prošel dílnama ESO Divišov, kde se dělaly plochodrážní motorky. Petr byl ohromný konstruktér a zručný mechanik a byl spolujezdec Mirka Šťastnýho z Benešova. Druhý motor, ale už německý, jsme přes Ivana Hrona koupili od Pepíka Dřeva z Příbrami. S tím jsme si vystačili do konce. Abych nezapomněl, tak jeden velmi slušný motor vytvořil Honza Martan, který jsme vozili jako náhradní a jako tréninkový, protože se tenkrát trénovalo s ostrýma autama! Taky jsme jej půjčili Standovi Viktorovi ve Frýdlantu, protože jeho motor začal stávkovat. Pomoci soupeři bylo tenkrát normální a s dnešní dobou se to nedá srovnat.

Jako veterána se Tě musím zeptat na tvůj pohled na dnešní rallye a jaký máš pohled jako diváka na pořadatelské zabezpečení, tzv. páskování.

Já vím, že Milan Hauer o mně říká, že jsem staromilec. Ale nemůžu si pomoc, když srovnávám dnešní a tehdejší tratě, je to nebe a dudy. Nakonec jsem si to odzkoušel na vlastní kůži. Tenkrát se nenašlo moc úseků, kde by auta jela na limitu, což je dneska běžné. Úzké klikaté cestičky s uskákaným asfaltem a šotoliny přirozeně tratě zpomalovaly. To nemluvím o technice. Ne že by byla auta v maximálce o moc pomalejší. Ale tratě nedovolily roztočit všechny kvalty do maxima. Tím byly závody bezpečnější. Dnešní volba tratí je ale obrovský problém pro pořadatele. V podstatě se jede tam, kde to povolí všelijaká rozeřvaná pochybná sdružení. Ty budeš pamatovat, jak po sametu, jako poslední auto na trati, bylo auto s měřícím zařízením a měřili splodiny za startovním polem. V cíli jsme s těma klukama mluvili a prozradili nám, že naměřili menší čísla než v normálním provozu! Jak je to s výběrem tratí, jsem si vyzkoušel na vlastní kůži taky. Když jsem pro PAMK vybíral rychlostní zkoušky na Vimpersku v nějakém roce 1992.

Nebyl problém jet kdekoli, protože Vimpersko bylo závodama nepolíbené. Letos jsem na jejich přání hledal pro změnu něco nového. Vybral jsem tři nové RZ, ale takové, kde je to o rukou a ne o výkonu motorů. Samozřejmě je zastupitelstva obcí shodila ze stolů díky mediální masáži ve sdělovacích prostředcích. Díky všem těm událostem pořadatelům nezbývá než páskovat tak, jak to dělají, aby co nejvíc předešli problémům. A nedivím se jim. Dnešní divák se nedá mnohdy zvládnout a hlavně nepřemýšlí!

Jakého nejlepšího výsledku si ve své dlouholeté kariéře ceníš a která byla Tvoje nejoblíbenější rallye?

Nejlepší výsledky byly určitě dva roky po sobě druhá místa s Favoritem v MČR i ME ve tř. N1400 s Petrem Třebínem. A nejoblíbenější soutěž? Já mám dvě. Pro mne, pravověrnýho Šumaváka, byl velký sen odstartovat na klatovském náměstí a prolítnout si Činovský okruh. To se mi několikrát splnilo. A moje srdeční záležitost je Pačejov. Startoval jsem tam mockrát a vždycky strašně rád. Díky Mírovi Žitníkovi st. (taky býval náš soupeř v Trabantu) a klukům kolem něho, se asi nenajde soutěžák, který by se tam rád nevracel.

Sleduješ rallye jako divák. Na jakou rallye se jezdíš dívat nejraději a jezdíš se dívat i do zahraničí?

Jako divák mám u nás tři soutěže, na kterých se pravidelně scházíme s partou starých a opotřebených posádek. Šumava, kde se u nás v baráku sjede parta ze všech koutů a představ si, že u stolu spálíme hodně gum a benzínu, že to nespotřebují všechny posádky v Klatovech. Potom se mi líbí Krumlov a samozřejmě by sezóna bez Pačejova nemohla být. Jinak každý rok jezdíme se synama a s partou do San Marina nebo někam na MS.