Vlastimil Resl - eWRC.cz
4. 1. 2015 08:08 − 5328× − 4

Jindřiška Žáková: „V Praze je vždy co dělat!“

Velmi vytíženou spolujezdkyní loni byla Jindřiška Žáková, která ve třetí sezóně své kariéry absolvovala hned jedenáct soutěží.

Velmi vytíženou spolujezdkyní loni byla Jindřiška Žáková, která ve třetí sezóně své kariéry absolvovala hned jedenáct soutěží. Jihočeška, žijící v Praze, četla noty hned pěti různým jezdcům. Vedle startů v obou domácích šampionátech se představila i na Slovensku a v holešovické restauraci U Houbaře jsme si tak měli, ve společnosti populárního rallyového fanouška Uctívače, rozhodně o čem povídat.

Profil Jindřišky Žákové na eWRC-results.com

Jindřiško, sezóna 2014 je minulostí. Jak jí hodnotíš?

„Hm (chvíli váhá). Průběh dobrý, zakončení nic moc:-).“

Valašku jsi absolvovala s Jiřím Vantuchem. Jak se spolupráce zrodila a jak fungovala?

„S Jirkou se známe už dlouho, jelikož jsme oba závodili v „devítkách“. Na začátku sezóny jsem hrozně chtěla jet Valašku. Zimní pauza totiž byla moc dlouhá a já tedy sháněla řidiče. Nejprve jsem se domlouvala na spolupráci s Rendou Dohnalem. Vypadalo to totiž, že jeho stálý mitfára Ruda Kouřil nebude moci jet. Nakonec mohl a já se dohodla s Jirkou. Přestože jsem téměř celou svou dosavadní kariéru strávila ve třídě 9, tak toto byla moje premiéra ve voze Honda Civic Vti. Spolupráce byla skvělá. Stále jsme si měli co říci. Největší problém u mě nastal ve chvíli, kdy jsme stáli před startem první erzety a dozvěděli se, že právě Renda měl velkou havárii. Od té doby jsem se nedokázala pořádně soustředit. Celý závod jsme ale krásně zvládli, a až na jeden incident s retardérem, kdy se nám tyčka s páskou zapíchla za stěrače a my se jí ne a ne zbavit, jsme bez problémů dojeli až na cílovou rampu.“

Na kompletní MMČR jsi byla zpočátku domluvena s Bárou Holickou…

„Ano. Bára si koupila vlastní auto – Citroën DS3 R1 a měli jsme společně jet kompletní velký mistrák, vyjma Jänneru. Premiéru jsme s ním měli na Českém Krumlově, a náš start byl do poslední chvíle nejistý. Auto bylo sice připraveno, ale kvůli všemožnému papírování jsme ještě půl hodiny před začátkem seznamovacích jízd jezdily po pražských úřadech. Nakonec jsme vše zvládly a rychle vyrazily do Jižních Čech. Na seznamovačky jsme dorazily až hodinu před koncem jejich prvního dne. Stihly jsme tedy pouze jeden průjezd Lipnem. To pro druhý den znamenalo odtrénovat všechny zbývající erzety. Jezdily jsme od rána do večera a neměly čas zastavit se ani na oběd. Kopná už naštěstí nebyla tak hektická. Pro Báru to byla opět premiéra na dalším ze závodů. Odtrénovaly jsme rychle a pak už následovaly jen přejímky a přesun na ubytování. Druhý den Báře nebylo dobře, ale přesto se rozhodla soutěž absolvovat. Posledním společným podnikem byly Hustopeče. Ty mám moc ráda – šotoliny, vinice, k tomu sklípky – no, komu by se tam nelíbilo?:-).“

V Hustopečích jste vyhrály kategorii R1.

„No, jo. Náš jediný soupeř Tomáš Guryča odstoupil, a tak jsme vyhrály, přestože absolutně jsme byly suverénně poslední. Přesto jsme dostaly tři poháry, šek na patnáct set eur, olej, tašku dárků, poukázky – prostě jako největší hvězdy. To byly naštvané pohledy soupeřů. Bára byla pyšná a radovala se. Mě potěšilo dokončení soutěže.“

Tím vaše vzájemná spolupráce skončila. Proč?

„Měly jsme jet celý velký mistrák. Dva dny před Bohemkou však jedna slečna v mé bývalé práci dala výpověď. K tomu jsem ji ostatně donutila, ovšem tím pádem jsem chtě nechtě musela vzít sobotní směnu za ni. Den před začátkem seznamovaček jsem tedy Báře volala, že opravdu nemůžu a zkusím jí za sebe sehnat náhradu. Obvolala jsem snad sto známých, aby si nakonec Bára sama sehnala Lukáše Říhu. Guryča opět nedojel, a tak znovu vyhráli „er jedničky“. Pak Bára zatoužila jet Pačejov. Ten se ale křížil se slovenským mistrákem, na který jsem před sezónou kývla Mírovi Kadlecovi. Domluvila se tedy s Honzou Petrem a poté co nadhodila, že s ním klidně pojede i Barumku, já se na tu domluvila s Míšou Vaňharou. Tím naše společná spolupráce skončila.“

Zmínila jsi spolupráci s Miroslavem Kadlecem ve slovenském šampionátu. Jak se ti u našich východních sousedů dařilo?

„Míra Kadlec je blázen v dobrém slova smyslu. Pořád srší vtipem, vypráví příhody – prostě jako malý kluk. Ani chvilku jsem se s ním nenudila. Začali jsme druhým místem ve třídě 7 na Lubeníku. Přitom hned na úvodní – polookruhové – vložce, nám praskl klíňák. Odkroužili jsme i druhou vložku, ovšem přejezd do servisu měl okolo čtyřiceti kilometrů a my se báli, že jej nezvládneme. Naštěstí jsme sebou měli náhradní klíňák. Míra tehdy hned za časovkou hondu chcípl a pustili jsme se do opravy. Celých deset minut nás stál šroub, který nešel povolit. Už jsme to chtěli vzdát a odevzdat jízdní výkaz. V tu chvíli dostal Míra dokonalý nápad a po několika pokusech se nám řemen povedlo nasadit. Nářadí jsme naházeli pod nohy a odstartovali stejně rychle, jako do erzety. Na přejezd nám tak zbývala sotva půlhodinka. Dvousetkilometrovou rychlostí v provozu jsem nikdy předtím nejela a byl to asi největší adrenalin celého závodu. Předjížděli jsme jedno závodní auto za druhým a jejich posádky na nás koukaly jako na blázny. Jelikož se ten den startovalo v opačném pořadí, tak jsme věděli, že čím větší čísla míjíme, tím jsme na tom lépe. V tu chvíli by na nás neměli asi ani policajti. Nakonec jsme si ještě najeli před časovkou dvouminutový náskok.“

Následoval Rajd Rzeszowski a karambol.

„Jelikož jsme vycítili šanci na pěkný výsledek v šampionátu, vyrazili jsme následně neplánovaně na polský Rajd Rzeszowski, jenž byl součástí i slovenského šampionátu. Úvodní vložku nám zrušili po havárii Tibora Cserhalmiho. Asi po půldruhém kilometru „dvojky“ jsme neměli napsaný jeden horizontík. Hned za ním následovala zatáčka a my se poroučeli ven. Snaze vystoupit zamezila skupina polských fanoušků. Ti nás strčili zpět do auta a doslova nás vynesli zpět na cestu. Míra vylezl obhlédnout škody. Kouknul se však pouze na svoji stranu, kde byl pochroumaný jen nárazník, naskočil zpět do auta a vyrazili jsme dál. Následoval sjezd prudkého kopce na ručku, kde nám při pohledu na okolní srázy pořádně trnulo a odstavení auta na další odbočce. Až zde Míra odhalil na mé straně zaražené kolo do podběhu. Tím za mnou byla první ze tří letošních bouraček. Během čekání na odtah jsme sledovali také nakládání něčeho, co asi ještě před chvilkou bylo „er pětkou“.“

Na Slovensku jste se následně představili ještě dvakrát.

„Organizace Košic na mě moc nezapůsobila. V itíku chyběly GPS body, nemohli jsme najít starty a chvílemi jsme ani nevěděli, kudy máme jet. Díky mnoha cikánským obyvatelům jsme se jen modlili, ať nám najednou nechybí kola, malí Cikáni po nás házeli kameny a jablka. Prostě Košice jsou Cikánov. Tatry byly mým posledním závodem sezóny a opět jsme je zakončili bouračkou. Úvodní dvě erzety jsme jeli v husté mlze a nebylo vidět metr před sebe. Hodně záleželo na rozpisu. V druhé rundě si Míra začal pochvalovat, že se mu konečně podařilo vychytat nastavení tlaku gum a začal zrychlovat. Každou chvilku se pak zaradoval nad vydařeným průjezdem. To vše až do jedné vesnice, kde za sebou následovaly dva retardéry. Po trošku rychlejším vjezdu, než bylo zdrávo, nám ustřelil zadek a sklouzli jsme mezi dva mosty do potoka. Autu nic nebylo, ale neměl nás kdo vytáhnout. Dočkali jsme se až téměř po pěti hodinách a celou tu dobu jsme byli hlavní atrakcí vesnice, jejíž obyvatelé se chodili koukat, jak jsme se tam dostali. S Mírou jsme se fakt nenudila.“

Můžeš porovnat český a slovenský šampionát?

„Na Slovensku jsou mnohem vstřícnější pořadatelé. Nic není problém, vše pomohou vyřešit a jsou vděčni za každou posádku. Třeba po našem karambolu v Polsku Maroš Suchan okamžitě řešil servis, který by nám pomohl opravit auto. Hrozně si přál, abychom mohli jet druhý den. V Čechách by řekli: „Sorry, poraďte si sami!“ a ještě by nás možná nechali čekat.“

Závěrečné dva podniky MMČR jsi četla noty Michalu Vaňharovi.

„Hned na Barumce se nám podařilo vyhrát třídu 8 na městské erzetě, přestože na ní o čas až tak nejde. Snažili jsme se porazit Martina Radu, což není úplně lehké. Přes minutovou penalizaci jsme se mu však celou sobotu drželi na dostřel. Hned v neděli ráno nám auto po výjezdu ze servisu přestalo jet. Mechanici tvrdili, že toto už se jednou stalo. Prý máme zkusit auto na deset minut odpojit a ono se možná chytne. Udělali jsme to a sledovali, jak kolem nás všichni projíždí. Problém opravdu po několika pokusech zmizel a mě čekal podobně adrenalinový přejezd, jako na Lubeníku s Mírou Kadlecem. Snažili jsme se stihnout start erzety i za cenu penalizace a nakonec se nám to i podařilo. Před startem se však problém opět objevil, a jelikož vložka byla hodně úzká a naše případné zastavení mohlo znamenat její zablokování a zrušení, rozhodl se Michal raději odstoupit. Hned na Barumce jsme se ale domluvili na společném příbramském startu. Zde byl Míša úplně poprvé. Při seznamovacích jízdách jsem se mu proto snažila předat veškeré poznatky z předchozích ročníků, které jsem absolvovala. Závod probíhal v klidu až do páté erzety. Tam najednou nastal problém s interkomem. Já Míšu slyšela, ale on mě ne. Když před osudnou šestou vložkou, která byla dlouho přerušena po havárii jedné posádky, běžel za Karolínou Jugasovou, zdali nám půjčí kabel, ta zjistila, že má Míša ten svůj otočený. Proto to nefungovalo. Do erzety nás pustili asi po dvacetiminutovém čekání. Zhruba po kilometru jsme nezvládli jednu zatáčku a zaparkovali mezi stromy. Byla to Míšova první rána a stála za to. Levé přední kolo chytlo jeden strom, to nás hodilo na bok a zastavili jsme se střechou o druhý strom.“

V Jeseníkách jsi jednorázově navigovala Vratko Kubíka.

„Tuto spolupráci mi domluvil jeho stálý mitfára Ivánek Říhánek. Ten tentokrát nemohl kvůli pracovním povinnostem a sháněl mu za sebe náhradu. Do té doby jsem ani nevěděla, kdo Vratko je, a on zase nevěděl, kdo jsem já. Hned jsme si však sedli. On mi řekl, co ode mě chce a tak to taky bylo. Ubytováni jsme byli s týmem Montcar Autosport bratří Bryndů, kteří Vratkovi servisují jeho „er dvojku“. To bylo nejsilnější auto, v jakém jsem kdy seděla. Zpočátku jsem se až bála, zdali vůbec zvládnu vše učíst. Byla to však paráda a četlo se mi lépe, než v pomalejších autech. Spolupráce byla bezvadná a pochvaloval si ji i Vratko. Hodně jsme si cenili sedmnáctého absolutního času na druhém průjezdu Šternberka, vedoucího z části po trati slavného vrchu Ecce Homo. Však také Vratko vtipkoval, že se asi bude muset dát na kopce.“

Během sezóny jsi zažila hned tři karamboly. Nemáš už trochu strach usedat znovu do kokpitu rallyového speciálu? A co na tvoji závodnickou činnost říká tvé okolí?

„Nějaký respekt z toho určitě mám. Když si to tak ale vezmu, vyloženě velkou bouračku jsem nezažila. Nejhorší byla asi ta příbramská, ale jinak šlo spíše o takové ťukanečky. Myslím, že pořád by to mohlo být horší. Rodiče se o mě bojí určitě. To jsou prostě rodiče. Dnešní bezpečnost je však podle mě tak vysoká, že už ani vyšší být nemůže – helmy, pásy, ochranné rámy – to vše je dotažené k dokonalosti. Občas mi přijde nebezpečnější jet po hlavní silnici na kole. Nebo přejít silnici cestou do práce, to je větší adrenalin než rallye. To mám teprve strach o život.“

Zmínila jsi práci. Čemu se nyní věnuješ?

„Dělám realitního makléře v M&M Reality. To je taková ta nepřehlédnutelná zelená, je úplně všude, má akce po celé republice a jen v Praze asi jedenáct poboček. Já sídlím v té kobyliské. Věnuji se této práci třetí měsíc. Výhodou je, že poznám celou Prahu a především pracuji na sebe, takže si volno plánuji sama a nemusím řešit problém uvolnit se na závody, jako v pekárně.“

Jaká byla práce v pekárně?

„Díky práci v Pekařství Paul jsem se vlastně dostala do Prahy. V Budějovicích je velký problém najít normální práci za pěkné peníze. Tehdy jsem se domlouvala na spolupráci s Bárou Holickou. Nebyla jsem však schopna garantovat jí, že budu mít volno na všechny závody. Bára tedy začala jednat a já za dva měsíce už bydlela v Praze. V pekárně jsem nastoupila jako prodavačka, ale okamžitě jsem věděla, že to nebude práce pro mě. Po měsíci za mnou přišli šéfové, zdali nechci dělat manažera. Já tedy kývla. Začátky však byly krušné. Musela jsem se chodit ptát prodavačů na informace, které jsem měla dávat já jim. Byla to má první práce v životě a nakonec jsem to nějak zvládla. Postupem času však občas nastal problém se na rallye uvolnit. To mě přimělo zaměstnání změnit.“

Jak ses adaptovala na život ve velkoměstě? Nechybí ti Jižní Čechy?

„V Praze je rozhodně více možností než v Pištíně. Nejen co se týče práce, ale i zábavy. Vesnice je krásná, ale člověk se tam občas nudil. V Praze je vždy co dělat. K rodičům jezdím tak jednou za měsíc či dva. Všechno volno jsem totiž plýtvala na závody. Přes zimu se tam snad dostanu častěji a moc ráda potkám všechny známé, kterých tam mám spoustu.“

Závěrem se tě zeptám, zdali už máš plány na příští sezónu?

„Nadcházející sezónu bych měla usedat vedle jednoho stálého pilota a společně s ním absolvovat veškeré domácí podniky. Nabídky na tuto spolupráci si velice cením a již se moc těším na první ostré kilometry.“

Komentářů celkem: 4
5. 1. 2015 22:07
0 0
Hezký, upřímný rozhovor, hodně štěstí v 2015 smajlík
5. 1. 2015 22:27
0 0
rozhovor pekny, aj uspechy pekne, len ma trochu zamrzelo ako nazvala Kosice, ked z nich vlastne nic nevidela, lebo takmer vsetky RS boli mimo Kosic smajlík
6. 1. 2015 13:17
0 0
Věřím, že Košice mohou být hezké. Bohužel jsme se pohybovali jen v místech, kde jsme se setkávali s tím co je v rozhovoru popsáno. Ráda se při další návštěvě nechám vyvést z omylu smajlík
7. 1. 2015 10:42
0 0
teď jde o to, jestli Jindřich myslela Košice jako město, nebo Košice jako rallye?
Pro komentování je třeba se nejprve přihlásit!