Přestože je Vladislavu Štětinovi (13. 12. 1989) pětadvacet let, chystá se letos na svoji již jubilejní dvacátou autokrosovou sezónu. Milovanému sportu se věnuje od RacerBuggy a po působení v JuniorBuggy se v posledních letech zařadil mezi přední piloty královské divize SuperBuggy. V ní loni dosáhl při evropském podniku v novopacké Štikovské rokli dosavadního největšího úspěchu své kariéry, když se po finálovém startu z první řady musel sklonit pouze před největší autokrosovou hvězdou posledních let, německým pilotem Berndem Stubbem. Nejen o cestě k novopackému stříbru jsme si s Vláďou povídali v holešovické restauraci U Houbaře.

Vláďo, kdy a jak se vlastně zrodila tvoje autokrosová kariéra?

„Letos tomu je přesně dvacet let, kdy táta v televizi objevil závody dětského autokrosu, tedy RacerBuggy. Pod vánočním stromečkem jsem vzápětí objevil svoji první bugynu – havlovku s motorem babeta. Její původ ani nevím. Jako pětiletý jsem s ní nicméně absolvoval první závody v pražských Řepích a bylo rozhodnuto. Následně jsem s ní odjel kompletní sezónu v RB50, načež jsme postavili vlastní konstrukci pro RB120 s motorem honda. Po tříletém působení v této třídě jsem zamířil do „dvoustovek“ a po dalších dvou letech zde došlo k předělání kategorií na současné RB160, RB125 a RB250. Ve „dvěstěpadesátkách“ si dodnes vzpomínám, že jsem měl velmi silný motor Husaberg. Byl velmi rychlý. Na druhou stranu motor trhal převodovky, diferenciály, prostě všechno, a to většinou v nejméně vhodnou dobu finále. Vzpomínky na tento motor mám tedy dost rozpačité. Poté jsem, stejně jako většina soupeřů, přestoupil do JuniorBuggy.“

Jak na léta v JuniorBuggy vzpomínáš?

„Jenom v dobrém. Měli jsme vynikající partu, všichni jsme byli kamarádi. Vybavuji si jména svých soupeřů, kterými byli Tomáš a Aleš Hrdinkové, Martin Samohýl, Honza Jež či Jakub Knoll. Na tu skvělou partu, zábavu v depu po opuštění aut a neustálou srandu dodnes vzpomínám. Tehdy jsme se těšili nejen na ty závody samotné, ale i na kamarády. To mi právě dnes chybí. Sice se bavím a vycházím téměř s každým, ale ty, u kterých by se člověk zdržel v depu, spočítám sotva na prstech jedné ruky. V JuniorBuggy jsem začal v roce 2002 a mé působení zde vyvrcholilo v roce 2007 ziskem juniorského Euraca Cupu, předchůdce dnešního Mistrovství Evropy.“

Podobně jako o několik let po tobě Jakub Kubíček, také ty jsi přestoupil z juniorů přímo do SuperBuggy. Proč?

„Po zisku Euraca Cup jsme přemýšleli, co dál. Původně to vypadalo na D3A (dnešní Buggy1600). Už jsme měli dokonce pořízen atypický motocyklový motor Kawasaki 1400. Pak se však tátovi náhle telefonicky ozvali s nabídkou koupě speciálu královské divize. Vzpomínám, když jsme si jeli bugynu vyzkoušet, svezl jsem se s ní na šotolinové cestě. Fascinovalo mě to neuvěřitelné zrychlení i potenciál a okamžitě jsem věděl, že to je to, co chci, že na takové auto si hodně rychle zvyknu.“

Jaké to bylo, stát v osmnácti letech najednou proti ostříleným matadorům nejen domácího, ale i evropského autokrosu?

„První sezónu jsem z toho měl velký respekt, který nebyl v některých situacích výhodný. Seznamoval jsem se s konkurencí a ta byla obrovská. Vzpomínám, jak jsem nemohl uvěřit, že stojím vedle takových osobností, jako Petr Bartoš, Jarda Hošek, můj jmenovec Jaromír Štětina a dalších. Když jsem jezdil RacerBuggy, kdy jsme s „velkými“ jezdili jen občas a to ještě jen v sobotu, vzhlížel jsem k nim jako k ikonám a žasl, co předváděli na tratích jako Nová Paka nebo dnes již neexistujícím úžasném Vranově. Trvalo mi celý rok, než jsem se otrkal. Přesto z toho bylo hned v úvodním roce konečné páté místo v domácím šampionátu.“

V SuperBuggy jsi absolvoval už sedm sezón. Kterého výsledku si ceníš nejvíce?

„To je naprosto jasné. Je to druhé místo na loňském závodě evropského šampionátu v Nové Pace. To je můj dosavadní nejlepší výsledek. Dobře jsem naměřil, tuším okolo desátého místa. To je při počtu nějakých padesáti aut základ. To znamenalo start do úvodní rozjížďky z první řady a od toho se vše odvíjelo. Nakonec to vyšlo na první řadu i do finále. Už jen to byl pro mě neuvěřitelný výsledek. Hledět na tu stráň, narvanou tisíci fanoušků, potom se podívat vedle sebe a vidět Petra Turka a Bernda Stubbeho, o pohledu do zpětných zrcátek ani nemluvě… Pak nastal okamžik pět vteřin do startu a rozsvítila se zelená světla. Start se mi povedl úžasně a viděl jsem, že jsem půl auta před Berndem. „No nic, musím to zavřít,“ říkal jsem si. Vůbec jsem neubíral, poslal jsem to před něj do první zatáčky a čekal, až vyjedu do kopce. Nahoře jsem hleděl do zrcátek a říkal si: „To je neuvěřitelné!“ Letěl jsem dolů a věděl, že to nebudu mít lehké. Poodjeli jsme Callaghanovi, já to pak v cílové zatáčce otevřel asi o půl metru více, než bylo zdrávo, a Bernd toho okamžitě využil. Druhé místo jsem přijal, věděl jsem, že je lepší. Horší bylo, že mi rána od něj zlomila řízení, ohnula rameno a odmáčkla gumu. Naštěstí rozestupy byly veliké a já druhou příčku udržel. Pak už to byla euforie. Nahoře u depa mě vítal celý tým, všichni poskakovali a jásali. No a ve sjezdu ke startu se děly věci. Když jsem vystoupil z auta a viděl ten mávající a troubící dav, tak tu úžasnou atmosféru si budu pamatovat do konce života.“

Zmínil jsi starty RacerBuggy s „velkými“ jen občas a pouze v sobotu. Jaký je tvůj názor na současný systém propojení dětského a dospělého autokrosu?

„Když jsem začínal v racerech, jezdili jsme odděleně a to, že jsme nebyli součástí dospělého autokrosu, jsem nevnímal. Ke konci mého působení v RacerBuggy jsme občas s velkými jezdili – my v sobotu a oni v neděli. Záleželo pouze na nás, jestli budeme chtít zůstat až do neděle na podívanou. Dnešní systém má své výhody i nevýhody. Nutí nás jezdit na závody už v pátek a během závodního víkendu jsou mezi rozjížďkami dlouhé prostoje. Ty já osobně vnímám v některých okamžicích na škodu. Ve chvíli, kdy se mi nevydaří jízda, jsem plný emocí a adrenalinu. Ten bych využil při další rozjížďce, ovšem během tříhodinové pauzy ze mě obvykle vyprchá. Ve výhodu se to naopak mění ve chvíli, kdy nastane nějaký karambol či technický problém. To pak zase získáš čas na opravu. Kdyby to nicméně šlo sladit tak, abychom my mohli na závody dorazit v sobotu, bylo by to ideální. Na druhou stranu tento systém právě podporuje malý autokros a umožňuje malým závodníkům setkávat se s možnými vzory. Obdivuji rodiče, kteří své děti v této činnosti podporují a jezdí s nimi na závody. Na ty malé závodníky se chodím rád dívat.“

Které další divize sleduješ?

„Hodně mě baví TouringAutocross. Samozřejmě velký sport předvádí JuniorBuggy. Trošku mě mrzí slabší počet jezdců v „šestnáctistovkách“ v domácím mistráku. Na druhou stranu se nelze divit, když náklady na SuperBuggy a Buggy1600 jsou srovnatelné. Vezmeme-li v úvahu například motor, do čtyřlitra lze použít sériovou verzi a odjedeš s ním na slušné úrovni celou sezónu. Zatímco v Buggy1600, abys jel na stejné úrovni, musíš mít motor dobře odladěný, a to stojí nemalé peníze.“

Jsi jedním z mála pilotů, startujících v kompletním evropském i domácím šampionátu. Jak je to náročné?

„Ano, z pilotů SuperBuggy nás bylo jen pár, kteří odjeli český i evropský šampionát. Z toho bylo období, kdy jsem se svým týmem absolvoval během šesti víkendů hned pět závodů. Je to neskutečný zápřah pro techniku, mechaniky i jezdce samotné. Vezmi si, že přijedeš třeba v neděli v noci z Maďarska. V pondělí třičtvrtě dne myješ auto. Večer ho začneš rozebírat a kontrolovat. V úterý řešíš problémy, které vznikly během závodu. Ve středu je čas auto pomalu skládat, ve čtvrtek večer ho naložit, vše sbalit a v pátek během dne jedeš na další závody. Pakliže to chceš dělat na sto procent, čas na nic dalšího už prakticky nemáš. Já si navíc vše připravuji s tátovou pomocí kompletně sám. Pokud chceš, aby auto bylo spolehlivé a dojíždělo, zabere to opravdu moře času. Nám se navíc loni povedlo auto až neuvěřitelně pozvednout a dnes má určitě na dojíždění v první desítce v evropském šampionátu. Za to patří poděkování také Petru Turkovi, jenž řešil a ladil řídící jednotku, a Zdeňkovi Havlíkovi, který se stará o motor nissan. Ten jsme loni přivedli k životu a jsme s ním maximálně spokojeni.“

Čas je evidentně velkým problémem. Přesto se tě zeptám, čemu se věnuješ vedle autokrosu?

„Studuji vysokou školu se zaměřením na marketing. To je aktivita, která také spolkne hodně času. Přes léto na moc dalších koníčků nezbývá čas. Ve volných chvílích rád poznávám nová místa. Vyrážím tedy po České republice i do zahraničí, což mě naplňuje novou energií. V zimě je času přece jen trošku více a tak se mohu věnovat mému oblíbenému lyžování. Rád mám běžky i sjezd. Na běžky jsou mojí oblíbenou lokalitou Krkonoše, na sjezd považuji za ideální Itálii.“

Máš nějaký vzor?

„Vyložený vzor nemám. Líbí se mi ale jízda a styl Sébastiena Loeba a Valentina Rossiho. To jsou opravdu výjimeční lidé a obrovští profíci. Právě rallye hodně sleduji a rád se podívám i na Moto GP. Naopak poslední dobou u mě ztratila na atraktivitě Formule 1, mimo jiné tím slabým zvukem. To se vždy podívám na start, usnu a probudím se až těsně před cílem.“

A jak jsi na tom s oblíbenými tratěmi?

„Moc rád mám Humpolec. Ten je perfektně pořadatelsky zvládnutý. Trať má sice horší podklad, ale tamní organizátoři se snaží pořád vše vylepšovat, sálá z nich neuvěřitelná energie. To se mi moc líbí. Určitě musím zmínit domácí Poříčí nad Sázavou. Zde jsem mohl nahlédnout do zákulisí a žasl jsem, kolik času a úsilí uspořádání závodu stojí. Tím více mě pak mrzí, když si po závodech přečtu negativní komentáře vůči pořadatelům. Ti kritici většinou nevědí, o čem mluví a často hodnotí zaujatě. Z evropských podniků se mi líbí italská Maggiora. Je to sice, pro nás Čechy, taková placka bez převýšení, nabízí však technické pasáže i výjezdy na motor. Dále preferuji maďarský Nyirád no a Nová Paka je samozřejmostí.“

Závěrem se tě zeptám na tvé plány do nadcházející sezóny?

„Opět mám v plánu oba kompletní šampionáty. V Evropě bych se rád umístil v první desítce. Doma bych rád obhájil loňské čtvrté místo. Nebráním se samozřejmě i lepším výsledkům, ale stojím nohama pevně na zemi. Vím totiž, že vše není jen o sebelepší technice, ale potřeba je i trocha štěstí. Na druhou stranu právě dobře připravenou technikou mu můžeš jít naproti. Proto se snažím připravit auto tak, aby mě ke splnění těchto cílů dovezlo. Letošní sezóna bude mojí jubilejní dvacátou. Je neuvěřitelné, jak ty roky od mých začátků v Řepích utekly. Nevynechal jsem mezitím jedinou sezónu. Tímto bych chtěl poděkovat hlavně mým rodičům. Tátovi, který mě k závodům přivedl a stará se chod celého týmu a mamce. Ta nám výborně vaří, aby náš tým během závodů neměl hlad. Opomenout nemohu svoji partnerku. Ta mě doprovází po závodech, fandí a kolikrát i radí, jak bych měl jet. V neposlední řadě děkuji svým mechanikům, se kterými tvoříme super partu, a i všem ostatním, kteří nám pomáhají a podporují nás. Autokros mi něco vzal, ale více mi toho dal – například spoustu kamarádů a poznání, že nic není v životě zadarmo. A za to jsem mu vděčný.“

Foto: David Jeřábek