Radotínský Petr Turek je jednou z největších osobností českého i evropského autokrosu. V roce 2005 se stal šampiónem starého kontinentu v D3A do 1600ccm, který následující rok obhájil. Po přestupu do královské divize „čtyřlitrů“ poté v letech 2008, 2009, 2010 a 2012 vybojoval evropské stříbro, v sezóně 2011 obsadil bronzovou příčku. Loni sice skončil „až“ devátý, nicméně se blýskl vítězstvím v závěrečném podniku, který hostilo francouzské St. Igny de Vers. V jeho dílně jsme si tak měli rozhodně o čem povídat.

Petře, můžeš vzpomenout na tvoje motoristické začátky?

„V autokrosovém prostředí jsem vyrostl. Táta a hlavně oba moji sousedi autokros jezdili a v dílně, kde nyní sedíme, se bugyny stavěly už v sedmdesátých letech. Já jako malý ale začínal s motokrosem. To je obrovská dřina. Právě tento sport se mi dodnes líbí nejvíce a motokrosaře považuji za největší cvoky a borce. Zde jsem také měl vždy své závodnické vzory. Tím největším byl Belgičan Harry Everts, poté jsem fandil jeho synu Stefanovi. Mé závodění však poté – ještě za hluboké totality – ukončil nedostatek financí.“

Kdy přešel přestup na čtyři kola?

„V třiadevadesátém. Tehdy jsem začal jezdit finančně nejdostupnější trabantkros. Výhodou byla i blízkost dvou nejfrekventovanějších závodišť od mého domova. Závodilo se totiž především v Sedlčanech a Poříčí nad Sázavou. Konkurence byla obrovská a účastnilo se stodvacet jezdců i více. Jeden ročník – tuším šestadevadesátý – jsem vyhrál. Následně jsme koupili starý rám po Jardovi Jurenkovi, tady z něj postavili bugynu a v roce 1998 jsem s ní jel republikový šampionát. Zajet v něm nějaké výsledky bylo tehdy podmínkou pro získání evropské licence. Podařilo se a v devětadevadesátém jsem už absolvoval domácí podniky nejprestižnějšího šampionátu.“

V Evropě jsi začínal v tehdejší divizi D3A (předchůdce dnešních Buggy1600). Jak na tuto éru vzpomínáš?

„Byla to nejlepší doba. V roce 2000 jsem už jel Evropu kompletní a hned z toho byl bronz za Vaškem Fejfarem a Denisem Engelem. Od té doby jsem byl pořád na pódiu. Vše vyvrcholilo evropskými tituly v letech 2005 a 2006. Toto období bylo mým nejúspěšnějším. Výsledky šampionátu byly vždy velmi těsné a bojovalo se o každý bodík. Největšími mými rivaly byli Denis Engel a Láďa Hanák. Vše bylo jakžtakž v rámci slušného chování, byť s Engelem to občas zavánělo a úplně čistě nejel. V tomto směru mám čisté svědomí. Rozhodně nemůže nikdo chodit a tvrdit, že bych byl nějaké „prase“. Sezónu 2007 jsem vynechal a pronajímal jsem auto Péťovi Švestkovi. Mezitím jsem si, v podstatě od základu, postavil speciál pro divizi SuperBuggy. V ní jsem v roce 2008 vybojoval evropské stříbro, což se mi poté podařilo ještě třikrát. K tomu jsem přidal jeden bronz.“

Loni jsi v evropském šampionátu obsadil konečné deváté místo. Jak hodnotíš současnou konkurenci?

„Určitě je velmi kvalitní. Každý závod může vyhrát třeba i patnáct jezdců. Však devět loňských podniků mělo šest různých vítězů. Záleží, jak to kdy komu sedne. Třeba v Pace se velmi zadařilo Vláďovi Štětinovi a blýskl se druhým místem. To je taky velmi pohodový kluk. Mít ještě trošku lepší auto, byl by jistě ještě výše. Je škoda, že už pouze sporadicky startuje Petr Bartoš a vůbec nejede Roman Kalvoda. Ten ale, myslím, spíše ze zdravotních důvodů.“

Stíháš sledovat i jiné divize?

„Samozřejmě. Líbí se mi hlavně „šestnáctky“. Ty jsou stále moji srdeční záležitostí. Mám tam – tedy měl jsem – dva koně. Jedním z nich byl Adam Roučka… Nyní mi tam zbyl Víťa Nosálek. Nadějní jsou také všichni junioři. Jedou hezky a navíc za nimi stojí dost peněz. Poslední tři závody mě moc zaujal Filip Šmíd. Ten jede fakt pěkně.“

Jak se za léta tvého závodění autokros změnil?

„Především se dostal do sféry nezaplatitelnosti. Za relativně slušné peníze se dá pořád ještě hezky vozit, ovšem pokud nenainvestuješ opravdu moc do techniky a vývoje, na nějaké celkové velké výsledky můžeš zapomenout. V tomto by bylo dobré alespoň omezit třeba počet pneumatik na jednotlivý závod podobně, jako je tomu v rallycrossu. To by alespoň trošku finančně srovnalo podmínky. Pokud třeba jen ty nové gumy neobuješ, jsi tam od koukání. Náklady za těch sedmnáct let, které to dělám, vzrostly dvaceti až třicetinásobně. Každý se snaží nacpat do auta vše možné i nemožné. Začátkem devadesátých let nemyslitelné věci se dnes dají běžně koupit v obchodě. Podíváš-li se třeba na časy z roku 1993, zrychlilo se to jen o vteřinky. Za každou tu vteřinku ale platíš milióny. A pro mnoho lidí to znamenalo konec. Nelíbí se mi také dvoumotorová auta v Buggy1600. Tato kategorie by měla sloužit jako přestupní stanice pro mladé piloty a bugyny by měly být limitovány čtyřmi válci. Postavit osmiválcový, šestset kilogramů vážící speciál, to už z toho je vlastně menší SuperBuggy."

Často diskutovanou věcí je poslední dobou používání kontroly trakce a dalších elektronických pomůcek. Jaký na to máš názor?

„Pakliže to někdo používá, tak je to špatně. Já to samozřejmě nepoužívám. Moje stará řídící jednotka to při svém stáří ani neumí a neudělal bych to, ani kdyby to uměla. Jsem si jistý, že třeba Bernd Stubbe to nejede. Ten to nemá zapotřebí. Na druhou stranu jsou lidé, kteří to mají, a ani se tím netají. To je jedním z důvodů, proč osobně nepřeceňuji úspěchy například Kuby Kubíčka. Je strašně rychlý, a podle mě by nebyl pomalejší ani bez toho. Jel by s čistým svědomím a hlavně – nešidil by sám sebe. Samozřejmě nejen on, to byl jen příklad. Já se o to ale nestarám a ani to neřeším. Je mi to ukradené. Každý se sám musí rozhodnout, jestli jede udělat výsledek za každou cenu nebo závodit pro radost z autokrosu. Zakazovat to či se kvůli tomu hádat mi ale přijde úplně zbytečné. Na autě mám napsané, že to nemám, aby se mě na to nikdo neptal. To je asi tak všechno.“

Kdo tvoří tvůj současný tým?

„To jsme tady asi všichni. Po závodech se mnou jezdí můj mechanik Radek z Chuchle. Před odjezdem mi pomáhá vše naložit nebo vyndat něco těžkého. Jinak ale má dost své práce na své dílně. Já ho živit nemohu a tak ho zase ani nemohu více zdržovat od jeho činnosti. Na dvou závodech nás letos doprovázel Péťa Švestka. Ten to k nám ale má z Přerova zase poněkud z ruky. Nezbývá mi tedy než si techniku chystat sám a na závody si vydělat rukama také sám. Žádné sponzory jsem nikdy neměl, vyjma jednoho. Tím je firma FEMAT Radotín. Respektive její majitelé. Drží mě při životě celou moji kariéru a bez jejich pomoci a nadšení bych nikdy autokrosově neexistoval.“

Za svoji kariéru jsi závodil na mnoha tratích. Máš nějakou oblíbenou?

„Určitě Novou Paku, přestože se mi tam poslední dobou lepí smůla na paty. Krásná, bezpečná a rychlá je italská Maggiora. Úžasný je i způsob, jakým jí tamní pořadatelé organizují. Jsou vstřícní, vždy tam vše fungovalo a klapalo, s ničím nebyl problém. Podobně tomu je v posledních letech v Poříčí. Tam také dělají, co mohou. Vždy je to především o lidech.“

K autokrosu patří i karamboly. Který byl tvým největším?

„Karambolů bylo samozřejmě hodně. Ten největší byl rozhodně roku 2003 v Matschenbergu. Po startu jsem se ujal vedení, zatímco jedno auto zůstalo v prvním kole po skoku za horizontem stát. Jelikož žlutými vlajkami nikdo nemával, skočil jsem přímo do něj a do nás následně všech osm dalších soupeřů. Byla z toho valná hromada a já mohl totálně zničené a neopravitelné auto zahodit. Včetně čéšky z kolena:-).“

V poslední době hodně vzrostly emoce v depu. Jak ty vidíš horšící se vztahy mezi jezdci?

„Nevím, kdo chce co řešit a o co se kdo snaží. Za špatné vztahy si mohou jezdci sami. Já osobně ale s nikým problém nemám. Autokros je zkrátka kontaktní sport a občas do sebe někdo strčí. Největším současným problémem je, že nejvíce křičí ti, kteří těch ran rozdávají nejvíce. Páchají nejvíce škody a pak chtějí dělat soudce. Toto je však problém speciálně českých jezdců. U zahraničních pilotů jsem podobné excesy neviděl. Naopak. Tam bez váhání pomůže třeba Holanďan Němci. Pro mě nejsmutnějším zjištěním je, že za patnáct let působení v reprezentačním týmu jsem nezažil jakýkoliv náznak spolupráce mezi českými jezdci. Je to samozřejmě ovlivněno mnoha faktory, ale příležitosti jsem viděl. Byly okamžiky, kdy bych já osobně neváhal. Nebyl jsem však na trati a hlavně v dané situaci a tak jsem mohl pouze smutně přihlížet. Jen tak na okraj zmíním případ Jardy Hoška někdy v roce 2002 nebo 2003. Rok už si přesně nepamatuji. Stačilo pouhé gesto, žádné likvidování někoho jiného, pouze se nechat předjet s tím, že nasimuluji třeba chybu. Všichni tehdy věděli, že vítězství Jardovi zaručuje titul bez ohledu na výsledky ostatních adeptů. A dopadlo to tak, že dojel druhý za Čechem a titul byl pryč.“

Myslíš, že by nějakým způsobem mohla vylepšení vztahů napomoci offroadová komise?

„Za blbé vztahy mezi jezdci, které mezi nimi – některými – poslední dobou panují a jejich neschopnost domluvit se, přeci offroadová komise nemůže. A rozhodně si nemyslím, že je její náplní práce se s tím zabývat. Pokud bych však přece jen nějakou výtku měl, je to zrušení rozprav. Mohli by je klidně obnovit alespoň na MČR. Při nich si aktéři přece jen nějaké věci vyříkali.“

Autokros má v našich krajích velkou tradici. Vnímáš nějakou popularitu?

„Myslím, že koho autokros zajímá, ten si ho najde. Rozhodně nejde jeho popularita srovnávat třeba s rallye. Já však znovu opakuji to, co jsem už řekl v mnoha rozhovorech. Nedělám to kvůli popularitě, ale protože mě to baví.“

Máš ještě nějaký autokrosový sen?

„Už ne. Támhle stojí rozebraná bugyna a co bude dále, se uvidí až na jaře. Kdysi jsem touto dobou už měl nějaké plány, v posledních letech si vždy počkám do jara. Pak uvidím, zdali budu mít na to se sezóny zúčastnit a odjet jí. Pokud tomu tak bude, pojedu opět Evropu a z domácího šampionátu Poříčí a možná ještě Novou Paku. Kdyby ale přijel zájemce o koupi mé bugyny, prodám mu ji a už nepojedu nikam. To však nevidím moc reálně.“

Foto: David Jeřábek