Za závody na Sever: Den první

Včera jsem už dorazili do Stockholmu, kde nyní trávíme pár dní před středečním přesunem do Karlstadu, kde ve čtvrtek startuje Švédská rally. Mezitím bych s vámi tedy rád sdílel pár zážitků z léta stráveného zde na Severu.

Když jsem koncem roku 2013 přemýšlel, co s dalšími prázdninami, napadlo mě, že by bylo zajímavé vydat se někam na sever a poznat tamní kulturu a lidi. Mikko Hirvonen, Jari-Matti Latvala – bylo jasné, že to bude Finsko. Věřil jsem, že se to zaplatí z nějaké brigády, kterou tam určitě najdu, když budu hledat takhle s předstihem. Jakmile jsem potom zjistil, že koncem června se jede rallycross v Kouvole a začátkem srpna Finská rally, tak už nebylo žádných pochyb o tom, kdy přesně tam pojedu.

Jelikož se mi nakonec nepodařilo sehnat žádnou brigádu, vzali jsme poslední červnový týden s Luckou batohy, spacáky a stan a vytyčili na mapě pěší trasu z Kouvoly do Jyväskyly. Průchozím bodem bylo ještě nedaleké Pesämaki, městečko, v němž se měl jet pro Sever typický folkrace, finsky jokamiesluokka, jenž snad automobilovému fandovi netřeba představovat (a pro ty, co přecejen neví, o co jde, jedná se o rallycrossové závody ve starých autech za pár peněz). Přibližně 300 kilometrů na 5 týdnů znělo jako realizovatelný plán. Zároveň jsem si už dříve řekl, že by bylo možná fajn také se na těch závodech nějak podílet, a tak jsem na vedení obou světových podniků zaslal pár emailů. Sic na obou předem nevěděli, jak přesně bych mohl přijít naplat, napsali mi, že pomoc se bude určitě hodit.

Byla tedy sobota chvíli po půlnoci, kdy jsme vlakem do Kouvoly dorazili z Helsinek, kam jsme pro změnu dojeli spolujízdou přes jízdomat (jaká náhoda, že někdo jel zrovna v ideální čas trasu Praha – Helsinki!). Říkali jsme si, že k trati to bude už jenom kousek a tam někde zakempíme přes noc, ale kdybychom se podívali předem na přesnou vzdálenost na mapách a připočítali naše těžké batohy plné vší potřebné výbavy pro přežití v přírodě, rychle bychom zjistili, že dříve než za 2 hodiny chůze tam nebudeme. Takhle v noci už nás přímo k závodišti nechtěli pustit a tak jsme rozdělali stan v nedalekém areálu připomínajícím kamenolom. Ráno jsem se pak kolem sedmé hlásil na ředitelství. Dostal jsem tričko, čepici, kombinézu a instrukce, jak probíhá řazení aut na startu – nejdříve nám řeknou, kdo na naše místo přijede, pak se postavit s číslem na příslušný slot, až přijede pilot, pak zamávat, že tam je jeho místo, řádně ho umístit na lajně a nakonec, až se pískne, tak očistit senzor předčasného startu a odejít po levé straně auta a zakrýt si uši. To by neznělo složitě, to by šlo zvládnout. Jelikož tam Lucka byla se mnou, hned přišli s tím, jestli se nechce taky přidat. "Tak proč ne?" zněla odpověď. Víkend jsme tak strávili přímo v centru všeho dění, dokonce jsme si i "zahráli" v přímém přenosu (a taky v neděli pěkně zmokli). Musím říct, že je to skutečně dobrý pocit stát před jezdci jako Petter Solberg nebo Timmy Hansen a být v podstatě součást jejich závodu!

Zároveň jsme se v sobotu večer seznámili s Ondrou Smetanou a jeho týmem, stejně jako i s kluky od Pavla Vimmera. Skvělá parta a hned se nás ptali, jestli jedeme i příští víkend do Švédska do Höljes, že nás tam klidně vezmou s nimi. Ačkoliv jsme napoprvé vdědčně odmítli s tím, že už máme jiný plán, nakonec nás v pondělí ráno, kdy už jsme chtěli odcházet, ukecali s tím, že je to tam mnohem lepší, než to, co bylo ve Finsku, a že to prostě musíme vidět. A tak jsme poupravili náš původní, čistě pěší plán, a vyrazili s Ondrou směrem Höljes.

Fakt nekecali! Závody byli mnohem atraktivnější, 2 skoky, více aut a i atmosféra byla úplně jiná. Co to poté korunovalo, byl místní Sherwood – tak jsme nazvali přilehlé okolí, které se na pár dní proměnilo se stovkami karavanů a v nich přiježdivších obyvatel ve skutečně obrovskou párty – přiložené obrázky hovoří za vše, přesto ale kdo nezažije, nepochopí (a ano, na posledním obrázků je skutečně pojizdná výřivka, foceno o půl dvanácté!) :)

V neděli večer tedy skončili závody, my jsme místo někde v lesích a u jezer v Lakelandu byli ve Švédském Höljes a otázka byla, jak se teď dostaneme zpátky? Pokračování zítra ;)

Za závody na Sever: Den druhý

Tři dny ve Stockholmu uplynuly jako voda a už zítra po poledni se vydáme autobusem směrem Karlstad, kde se poprvé potkáme s našimi novými přáteli z Moravy, se kterými strávíme příštích několik dní na rally. Jak jsme ale nakonec dopadli v létě po závodech v Höljes? Dnešní vyprávění bude delší, méně závodní a více zážitkové.

Přišlo nedělní odpoledne, Ondra Smetana vyjel druhé místo v S1600 a víkend zakončil Mattias Ekström. Přišel čas vyřešit, jak se dostaneme zpátky do Finska. Trajekt by byl dalším nákladem na našem low-cost výletě navíc, času jsme naopak měli víc než dost, tak, proč ne stopem po pevnině přes hranice na severu? Ačkoliv jsme se ptali několika finských týmů, zda-li třeba nejedou stejně, každý jel trajektem, ale alespoň nám poradil koho jiného můžeme zkusit. Naštěstí, asi napopáté jsme byli poslání "k Tigerovi" a ten nám řekl, že jede na sever Švédska. Zmínil i název města, ale přesně jsem to nezaregistroval, a tak jsme prostě chvíli počkali, než se sbalí, a pak odjeli s nimi s tím, že se prostě někam dostaneme a uvidíme, co pak dál.

Po téměř nekončící cestě nás vysadili ve městě jménem Kalix, což bylo podle mapy o 1000 km dále, jen 100 km od hranic s Finskem! U řeky v nějakém houští plném komárů jsme si postavili stan (ve Švédsku i Finsku je povoleno postavit stan na 2 dny kdekoliv mimo město a 150 metrů od nejbližšího obydlí) a další den odpoledne jsme začali stopovat. Na místě byl zrovna kyvadlový provoz řízený semafory kvůli rekonstrukci, a proto to vypadalo jako fajn místo. Za 10 minut před námi zastavil linkový autobus s nápisem Haparanda, řidič otevřel dveře a mával na nás. Trochu nechápavě jsme příšel blíž a řekl mu, že my chceme do Finska, on ale řekl, že ano a ať si nastoupíme a ještě nám naložil batohy. Ještě na nejbližší autobusové stanici se nás ptal. Jestli si nechceme skočit pro vodu. Asi po hodině a půl jsme dojeli do Haparandy, cílové stanice, a autobusák nám ukazuje, že ujdeme asi 20 metrů tímhle směrem a budeme za hranicemi. Zajímavé ani žádná cedule, která by to dávala najevo, ale skutečně už jsme byli ve Finsku.

Náš další, opět velice rychlý stop, byl příjemný padesátník Topi mluvící lámavou, ale srozumitelnou angličtinou směrem Oulu. Tam končila i jeho cesta, tak zavedl náklaďák ke skladu a říká nám: "Je dvanáct hodin, manželka spí, děti spí – pojďte, ukážu vám město." A tak jsme s Topim absolvovali komentuvanou projížďku po Oulu autem a nakonec nás nechal v lesíku jen kousek od pláže, kde jsme zakempili na dva dny. Za ochotu u něj skončila lahvička alkoholu. Také jedno zajímavé pozorování odtamtud – kola, která jsou ve městě nejčastějším prostředkem dopravy, tu nikdo nezamyká, prostě tam, kam přijede, tam ho odloží. To by u nás asi nefungovalo.

Po dvou dnech jsme pokračovali dále do Jyväskyly. Ani v 10 večer nebyl problém někoho zastavit (nebyli jsme daleko od polárního kruhu, takže světla bylo dost). Vezl nás Janne a přestože mu bylo kolem třiceti, byl velice zcestovalý a ochotný. Nejeli jsme však až do Jyväskyly, ale asi 100 km před, v Konginkangas, odkud to bylo cca 150 km do Pesämaki na jokamiesluokku a tak bychom si alespoň částečně vynahradili náš původní turistický plán. Nerozloučili jsme se však naposledy, Janne byl z Jyväskyly, nechal nám na sebe kontakt, ať se za ním stavíme až tam budeme na rally.

Přespali jsme u nádherného jezera a ráno vyrazili na naší túru. Neměli jsme ale úplně dobrý plán, spíš jenom směr a navíc cesty ne vždy cesty vedli zrovna tudy, kudy bychom chtěli. Když jsme před pátou slyšeli v dáli rušnou silnici, něco muselo byt špatně. A skutečně, došli jsme k benzince, kterou jsme předešlý večer míjeli asi kilometr před Konginkangas… Počáteční zklamání jsme po chvíli zažehnali, vzali na pomoc mapu a GPS v telefonu a další ráno vyráželi znovu. Za zmínění ještě opět stojí to, že telefon, který jsme nechali přes noc nabíjet v zásuvce na záchodech na benzince, jsme i ráno našli na stejném místě.

Hned první den jsme zjistili, že místní město, které najdete vyznačené na mapě, může být klidně jenom značka, pár stavení a značka konec města. Druhý den jsme tak byli bez vody, ale i to se vyřešilo. Nakonec jsme nejednou pili a vařili z vody přímo z jezera, která je tam čistá. Ochota místních lidí je až k neuvěření. Každý večer s více než 20 kilometry v nohách s těžkým batohem na zádech jsme končili u jezera, které poskytovalo koupel, pračku i zdroj vody a když jsme třetí den hledali přístup k jednomu takovému, došli jsme z "hlavní lesní" ještě 2 km "vedlejší lesní" až k nějaké vilce. Jezero jinak obléhal les, takže zahrada byl jediný možný přístup. Zevnitř byla slyšet televize a tak jsme se šli zeptat, zda-li teda můžeme. Paní, která nám otevřela, napoprvé odmítla, ale když jsme ještě jednou poprosili, řekla, že se zeptá manžela. Ten byl v sauně přímo u jezírka a nejenom že svolil, ale dokonce nám i nabídl, že ještě přitopí v sauně pro nás a můžeme se po jezírku projet i na jeho loďce. Sauna nešla odmítnout a tak jsme zažili finskou saunu v její originální podobě zakončenou skokem do jezera. Další den jsme zase večer seděli ve (skutečném) městě, Saarijarvi, unaveni na lavičce, když v tom před námi zastavilo auto. Řidič se nás ptal, že jak nás tam vidí, jsme evidentně turisty a jestli nechceme vzít. Pesämaki však bylo opačným směrem, jelikož on jel do Jyväskyly, kde i bydlí. Řekli jsme mu, že tam míříme potom na rally a on tedy že ať se ozveme až dorazíme, že si u něj doma můžeme dát teplou sprchu, vyprat si věci a vyspat se na posteli nebo cokoliv jiného, co bychom potřebovali. Tak nám na sebe nechal číslo a email.

Ve čtvrtek ráno nám zbývalo posledních 40 km do Pesämaki, byli jsme v Keuruu, dalším místě, které se skutečně dalo označit za město, a tak jsme ráno šli ještě poslat pohledy a zkontrolovat program závodů. Jaké to bylo překvapení, že jsem zjistil, že žádné takové závody se v Pesämaki o víkendu nejedou, ale jede se v Kaanaa, které bylo o 100 km dál. Vrátili jsme se ke stanu s tím, že to tedy dáme opět stopem, byl čtvrtek a závody začínali až v sobotu. Když jsme došli ke stanu, už tam stál místní – večer jsme byli totiž tak unavení, že jsme postavili stan přímo ve městě mezi třemi domy u řeky, kde měli molo a lodě. Ptal se, kdo jsme a když jsme řekli, že turisti z Česka, tak říkal, že to je v pohodě, dokud nejsme Rumuni, kteří tam občas jezdí krást, ať si tam jsme třeba celý týden. Tak tedy, vydali jsme se opět stopovat – pro změnu, tentokrát jsme narazili na dva muže (s jedním z nich máme i fotku, viz níže), kteří jeli na nějaký náboženský koncern Suomen vapaakirkko, kam nás při té příležitosti také pozvali. Zas tak jsme nespěchali a sic ani jeden nejsme věřící, řekli jsme si, že proč se nepodívat. A dokonce jsme k tomu měli i průběžný překlad do angličtiny od jednoho z nich, takže paráda.

A asi už všichni čekají, jak to tedy bylo na těch jejich závodech jokamiesluokka. Jedním slovem, bomba. 295 aut, téměř 400 přihlášených aut – v sobotu byly vypsány kategorie ženy a děti, jejichž jezdci ve velké většině sdíleli auto s někým ze závodů hlavního. 8 aut na startu, rozjíždky na dvě kola a jezdilo se celý víkend. Auta – cokoliv, co má 4 kola, má to motor, volant, pár trubek vevnitř a je to staré. Bylo zajímavé vidět proto sobě v jedné rozjíždce klasický americký Dodge proti malé 205. Co jsme se ptali, pravidla jsou téměř volná, seriové gumy a jediná podmínka – pokud kterýkoliv jiný jezdec projeví o Vaše auto zájem, musíte mu ho prodat, jinak přijdete o licenci. A cena je jednotná, 1400€. Nikdo tak nemá ani potřebu podvádět, ani investovat do vozu nějaké peníze – elegantní a účinné.

Za závody na Sever: Den třetí

My už jsme dorazili do Karlstadu, našli druhou půlku naší rallyparty a i dnešní hostku v Karlstadu. Pro klíče jsme si přišli do baru, kde pracuje, ona přijde až před půlnocí. Příjemné.

V Kaanaa končila Jokamiesluokka a my jsme se vydali do Jyväskyly – jak jinak, než stopem. Náš řidič nám doporučil zajímavé místo na přespání – Kanavuori, neboli kuřecí hora, jen kousek za Jyväskylou. Další den jsme se vydali za Jannem, který nám dal pár tipů na zajimavá místa a kde by se dal postavit stan, přestože je to ve městě. Večer jsme pak už potkali onoho řidiče ze Saarijarvi, který nám nabídl přespání a ostatní servis u něho doma v Jyväskyle – Petteriho, společně s jeho ženou, Anittou. Pračka, sprcha, barbecue, postel. Ráno nás vzal na projížďku městem, našli jsme místo na stan v malém "lesíku" na pláži, jen chvilku chůze od centra Jyväskyly. A když jsme se vrátili k němu pro batohy, ještě nám nabídl půjčení dvou kol na dobu, co tam budeme!

Rally sice začínala až další týden, nás ale čekal ten pravý bombónek už onen víkend – svezení na předzávodním testu s Kristianem Sohlbergem ve Fiestě R5! Jak jsem k tomu přišel? Někdy v dubnu Kristian na Twitteru vyhlásil, že jeho 2000. follower vyhrává svezení na testu před Finskou rally. Tak jsem si to pohlídal, při počtu 1995 požádal 4 kamarády a pak už stačilo jen kliknout na "Follow". Skvělý bonus k výletu!

Týden jsme strávili různě po Jyväskyle, výlet okolo jezera, knihovna a tak. V sobotu jsme pak vyjeli na kolech zpět ke Kanavuori, odkud jsme se vydali stopem směrem na test. Posledních 10 kilometrů jsme došli pěšky a k večeru se utábořili jen kousek od cílového místa. Po celou dobu našeho výletování jsme doufali v to, že potkáme losa nebo medvěda. Kolem druhé ráno jsem se probudil a Luci mi povídá, že kolem nás chodí něco těžkého. Skutečně! Bohužel se ale nikdy nedovíme, co to bylo – zákaz otevřít stan, doplněný o přísný pohled, zněl dost výhružně. Ráno jsme dorazili na místo, pozdravili se s Kristianem a vydali se kolem trati, jelikož jsme tušili, že svezení přijde až později. Po druhé hodině přišla ona očekávaná chvíle. Kukla, helma, upásat, a dál už škoda slov – takový zážitek snad ani nejde popsat, skutečně bomba! Zevnitř je ta jízda totálně odlišná než zvenku, skoro jak kdybychom jeli po asfaltu nebo dokonce po kolejích. No, zážitek jak hrom. Třešničkou na dortu pak bylo, když Kristian nabídl svezení i Luci!

V úterý už potom pro nás začala samotná rally. Já jsem ve středu a čtvrtek pomáhal na akreditaci novinářů, Luci s přípravou média centra v Paviljonki, kde jsme pak od pátku byli oba. Úkoly byl v podstatě dva: jednak sociální sítě, čili příspěvky na Facebook, Twitter a Instagram, druhak být po ruce v případě potřeby novinářům. Zároveň jsme měli dobré jídlo celý den a průkazka média nám pak dávala přístup v podstatě kamkoliv. Večer v obrovském zázemí Hyundaie mezi jezdci a novináři nebo hostina u Citroën sportu byla zajimavá zpestření. Když nám skončila směna, mohli jsme jít třeba na RZty. Ve čtvrtek a pátek jsme stejně stíhali pouze městskou Harju, v sobotu a v neděli už jsme ale měli čas i na ty pravé, v lesích. Doufali jsme, že v servise potkáme nějaké Čechy, ke kterým bychom se mohli vlézt a svézt na RZtu. Ale nic. Tak jsme vzali mapu a po krátkém briefingu se vydali na jednu asi 20 kilometrů vzdálenou na kolech. A večer jsme sehnali mediální tým od Kočiho, se kterými jsme tak v neděli jeli na Powerstage.

Rally skončila a přišel čas vydat se domů – tušíte správně, stopem. S jedním novinářem v pondělí ráno na letiště do Helsinek, odtamtud nás jeden člověk vzal až do přístavu, dál trajektem do Tallinu. Nějakou dobu zabralo, než jsme vyšli z centra na nějaké vhodné místo, ale podařilo se. Náš řidič do Pärnu nám pak nabídl přespání, což vzhledem k pokročilé hodině vůbec neznělo špatně. Další den jsme pokračovali do Rigy a Kaunasu, odkud jsme pak chytli přesnoční spoj s partičkou metalistů, kteří jeli do – Jaroměře na festival Brutal Assault! Celé Polsko tak padlo na jediný zátah. Chlápek, co v 10, když jsme nasedali, popíjel pivo, ve 3 ráno řídil. A jak jsme pochopili z toho, co říkali ostatní, když sedal za volant, bez řidičáku. Kolem 2. hodiny odpoledne nás vysadili v Jaroměři, na hlavním tahu na Prahu. Hurááá, za chvíli jsme doma, říkali jsme si. Ale omyl. Místo, kde jsme za celou cestu čekali nejdéle. Uplynuly více než 3 hodiny, než nám někdo zastavil. Ve městě a u benzínky, kde všichni jedou pomalu a bylo kde zastavit. Přitom samá Áčka na SPZ a většinou kromě řidiče úplně prázdná auta. Tak takový jsme národ.

Tak asi taková byla naše letní cesta za závody na Sever. A na kolik nás celý tento výlet vyšel? 350€ na osobu kompletně se vším. A ne, nejedli jsme kořínky. Dál už tedy budu pokračovat s kratšími postřehy z nynějška ze Švédska. Tak zase zítra.

Za závody na Sever: Den čtvrtý

Tak tedy, o našem letním výletu už víte skoro všechno, a jelikož dneska se toho až na večerní speciálku v Karlstadu moc nestalo, shrnu alespoň nějak těch předchozích pár dní ve Stockholmu.

Dorazili jsme v neděli okolo poledne po dlouhé cestě vlakem a pak autobusem do Krakowa, kde jsme přenocovali a ráno letěli do Stockholmu. Tedy, letiště se jmenuje Stockholm Skavsta, ale do Stockholmu je to ještě několik desítek kilometrů, a tak jsme ještě museli využít autobusu. Ve výsledku tedy úspora oproti přímému letu asi žádná.

Co asi nebude pro nikoho překvapením, je to, že tu je draho. Hodně draho. Ale to už tak k severu prostě patří. Ačkoliv naše hostka bydlela asi třičtvrtě hodiny jízdy metrem a potom autobusem z centra, dostupnost byla vzhledem k frekvenci spojů velice dobrá. V pondělí ráno jsme ještě vyspávali spánkový deficit, odpoledne už jsme absolvovali prohlídku historického centra Stockholmu, Gamla Stan a v úterý ráno okolo centra nehistorického – doporučujeme Free walking tours, jsou celkem zajímavé a fungují v mnoha velkých městech. Objev dne byla potom česká hospoda jen kousek od centra! Odpoledne jsme se vydali na královský palác Drottningholm a večer už pak domů. A ve středu už jsme jeli do Karlstadu.

Dneska se až do večerní speciálky nic moc zajímavého neudálo a popravdě ani ta nebyla žádný hit. Ale to je jasné a ty pravé RZty budou až v dalších dnech. Zítra máme v plánu SS2,5,6 a 9 a pokud někde vidíte vlát angolskou vlajku, jsme to my.

Za závody na Sever: Den pátý

Přišel pátek a to znamenalo jediné – konečně se začne pořádně závodit! V plánu byla SS2 hned u Torsby, kde jsme tentokrát spali u nějakého amatérského pilota, a poté dva průjezdy SS5 a 6 v Norsku, abychom se nakonec vrátili do stejných míst jako ráno, tentokrát na RZ9.

Ranní vstávání nebylo příliš úspěšné, a tak jsme na první RZtě stihli až kategorii WRC-2. Už tady bylo evidentní, jak velký rozdíl je mezi diváckými zónami v ČR a zde – stáli jsme skoro až na trati. Na další RZtu jsme se tedy pokusili vyjet dřív. Zadali jsme adresu do GPS a k našemu rozčarování čas příjezdu vycházel přesně na start prvního jezdce. A tak se konala rally i pro nás, ještě umocněna stavem místních silnic v tomto období, vozovkou pokrytou souvislou vrstvou sněhu a ledu, a hroty na pneumatikách našeho pronajatého auta. Prostě sranda. Doběhli jsme k trati, rychlému úseku o dvou horizontech a navazující arénou, akorát v moment, kdy přes jeden z nich přelétal Ogier – přesné načasování. Asi nejspektakulárnější průjezd zde předvedl Thierry Neuville, který přes oba horizonty přelétl poněkud rozevlátým stylem a po druhém z nich tak tak, že jen se štěstím nestrefil za ním stojícího fotografa. Završila to poté posádka Olsen-Brynildsen, jenž nezvládla nájezd na první horizont a ustlala si v trať lemující závěji.

Na druhý průjezd jsme se posunuli o pár set metrů dále a pak se vydali zpět na ranní RZtu, která se teď jela jako číslo 9. Na druhý průjezd se již místy povrch vyjezdil na asfalt nebo šotolinu. Jedinou nestandardní situaci předvedl Robert Kubica, který se na místě vlivem technické závady na chvíli zastavil. O Latvalově výletu mimo trať jsme se dozvěděli až večer z výsledků, asi to bylo až v úseku za námi. Vyčkávali jsme i průjezd historiků, ale to jsme se zmýlili a tak se na ně můžeme těšit až zítra.

Večer, cestou do Hagfors, kde strávíme příští dvě noci, se nám podařilo přejet už sraženou srnku, kterou ve tmě nebylo vidět. Naštěstí jsme po příjezdu zjistili, že přední nárazník i vše okolo toto neplánováné setkání přežili bez nijaké viditelné újmy. Naším, na tomto výletě již posledním, hostem je v Hagforsu pan Josef, který zde vlastní několik apartmánů a v jednom prázdném z nich nás ubytoval. Zítra, vzhledem k divácky kvantitativně nepříznivému programu, nestihneme víc než jednu dopolední a jednu odpolední zkoušku, takže asi zůstaneme na oba průjezdy na RZ14/18. Doufejme, že narozdíl kde dneška, vyleze i sluníčko.

Za závody na Sever: Den šestý

Sobotní harmonogram moc neumožňoval stíhat přejezdy mezi více rychkostkami, a tak jsme se rozhodli pro RZ14/18 na oba průjezdy, dopoledne na celé pole včetně historiků někde v lese a na odpoledne mezitím zabrat dobré místo na Colin crestu, ale i tento plán jsme v průběhu dne přehodnotili.

První průjezd jsme stáli na konci esíčka s následující rovinkou. Ačkoliv by to člověk třeba z videí z Monte neřekl, jak jsme si již všimli včera, je očividné, že Robert Kubica jede tady na sněhu mnohem čistší stopu, než zbytek světa. Velice nás také zaujaly průjezdy Protasova, které jsou na oko velice líbívé. Naopak, jízda Martina Prokopa by se dala označit za "nemastnou, neslanou". Alespoň oceňujeme průběžný výsledek, kterým je 7. místo v průběžném pořadí.

Po historicích jsme se vydali dále po trati a to se jednoznačně vyplatilo. Pěkných míst tam bylo nespočet a my jsme nakonec zakotvili na vyvýšeném místě uvnitř táhlé rychlé pravé zatáčky. Nasbírali jsme si nějaká dřívka po okolí, abychom se trochu zahřáli. Protože do startu ale i tak zbývala ještě hodina času, tak jsme se šli ještě kousek projít. Když jsme se po půlhodině vrátili, dřevo bylo pryč – zvláštní, v zemi, kde se jinak vůbec nekrade. Nevzdávali jsme to ale a natrhali si alespoň nějaké menší větvičky z okolních stromů nebo co jsme našli na zemi. Zde to, zdá se, je úplně běžné, ráno jsme potkali i motorovou pilu a pokácený strom. Ti skromnější si s sebou vezou jenom pilku, jenž si vozí společně s párky a dalšími věcmi k jídlu a pití na bobech. A ti nejvybavenější mají s sebou i rádio. Každopádně, ještě před příjezdem jsme stihli sehnat i sirky od vedlejší partičky "domorodců", a ačkoliv to nebyla žádná velká sláva a chvílemi pálením větviček dokonce spíše dýmovnice, alespoň u srdce to potěšilo.

Po průjezdu všech aut jsme se poté mohli vydat zpět k autu. Cestou se nám podařilo vyvarovat přejetých srnek i dalších nástrah a tak se za chvíli uložíme ke spánku, abychom zítra ráno byly v 7:40 nastoupeni v servise a pak pokračovali na RZ20/21, které uzavřou letošní Švédskou rally.

P.S.: omlouvám se za ne moc fotek či jejich kvalitu, fotím na telefon a i tak radši na auta koukám vlastníma očima, než-li přes displej :)