Vlastimil Resl - eWRC.cz
18. 3. 2015 12:54 − 4552× − 1

Jan Hloušek: „Jedeme dál!“

Dvaadvacetiletý Jan Hloušek po epizodních startech v předchozích dvou letech loni absolvoval svoji teprve první „pořádnou“ rallyovou sezónu,

Dvaadvacetiletý Jan Hloušek (15. 12. 1992) po epizodních startech v předchozích dvou letech loni absolvoval svoji teprve první „pořádnou“ rallyovou sezónu, četl v ní však noty hned dvěma velmi rychlým pilotům – Jiřímu Zahrádkovi a Filipu Marešovi. Jablonecký spolujezdec a student třetího ročníku Fakulty strojní na ČVUT v Praze našel také velkého poradce v dlouholetém mitfárovi Janu Škaloudovi a témat pro rozhovor tak bylo při posezení v čejetické hospůdce U Kepkeho a následně v mladoboleslavské pivnici Bingo dost a dost.

Honzo, kdy jsi propadl kouzlu motoristického sportu?

„S mým největším kamarádem Honzou Vrkoslavem jsme už od mala podnikali něco, souvisejícího s motorismem. Začali jsme na „fichtlech“, následovala stavba motokáry. Právě shánění dílů do ní mě přivedlo na jablonecké vrakoviště, patřící panu Kudrnovi. Ten shodou okolností působil při Rally Bohemia 2007 jako vedoucí rychlostní zkoušky Smržovka a zmínil se, že na ni shání pořadatele. Mé stanoviště se nacházelo v jedné z nejpopulárnějších zatáček, kudy se jezdily i závody, na Severu tehdy velmi populárního, Car Winter Cupu. Tím jsem získal první povědomí o soutěžích, o nichž jsem měl do té doby jen kusé informace díky mému strýci Mírovi Ponocnému. Ten kdysi jezdil vrchy se Škodou 120 S a následně téměř celý život pracoval jako mechanik v továrním týmu Škoda Motorsport. A je mimochodem příbuzným legendárního Jardy Starého.“

Jak tvé seznamování se soutěžemi pokračovalo?

„Rallye jsem poté sledoval hlavně na serveru ewrc. Úžasná je především databáze ewrc-results. Na té visím co chvíli, pořád hledám, kdo, kde, s kým a čím jel. Podobně je na tom mnoho mých kamarádů, včetně těch ze zahraničí. Souběžně s hltáním soutěží na internetu jsem pomáhal sousedovi Pavlovi Krausovi, který jezdil Car Winter Cup. Chodil jsem na čumendu k němu na dílnu, občas něco brousil či podržel, doprovázel jsem ho i na několika závodech. Tím jsem získal základní vědomosti o přípravě závodního auta. Po návštěvě Bohemky a Pražského Rallysprintu v roce 2009 mě nadcházející rok při testu před Lužickými horami svezl ve fabii Venda Kopáček. To byla strašná palba a byl jsem z toho úplně vyplesklý. Ukázal mi vše možné i nemožné. Následně jsem na pár sprintech doprovázel Standu Sitného a Martina Lehkého, načež jsem se sám pustil do stavby favorita. Díky tomu jsem objevil inzerát, že jednoho „ex-továrního“ prodává Jirka Zahrádka. Zavolal jsem mu, že jej sice nekoupím, ale rád bych se na něj přijel podívat. Tím jsme se poněkud kostrbatě seznámili. Znovu jsme se potkali, když jsme si dělali pohárové licence. On sháněl spolujezdce na Bohemii, kterou hodlal jet v rámci Rally Bohemia Open. Dohodli jsme se tedy na spolupráci. Soutěž ale byla po tragickém úmrtí Bohuslava Ceplechy ukončena dříve, než jsme do ní odstartovali. Naše kamarádství však bylo započato.“

V tomtéž roce jsi ještě stihl svoji jezdeckou premiéru na Rallye Liberec.

„Po Bohemce jsme spolu asi měsíc nemluvili s Honzou Vrkoslavem. Ten bral můj start s Jirkou jako zradu, protože jsme si dlouho slibovali vytvoření společné posádky. Favorit ještě nebyl dostavěn a já pro nás, jako omluvu Honzovi a splnění slibu, pronajal na Rallye Liberec felicii od Máci Řezníčka. Chtěl jsem vždy řídit, ne dělat spolujezdce. Limitují mě v tom ale finance. Tímto jsme si tedy s Honzou společný sen splnili.“

Následně se´s ale vrátil na „horké“ sedadlo a navigoval jsi Jiřího Zahrádku.

„Jirka je mým velkým kamarádem. Vzájemná spolupráce byla vždy skvělá, atmosféra v autě panovala parádní a soutěže jsme si užívali. Trošku mi jen vadilo, že Jirka nevěnoval až tolik času přípravě. Přijel jsem za ním do Sobotky třeba už den před odjezdem na závody, dodávku jsme měli naloženou, auto na vleku a já navrhoval možnost jít ještě potrénovat. „To si radši otevřeme pivko,“ reagoval on:-). Prostě je více do pohody, bere to jako zábavu, ale kládu jsme jeli a závodili, to zase jo. Určitě se spolu zase někde svezeme.“

Hned v úvodu loňské sezóny sis na Pewag Rally Orlické hory odbyl premiéru v kokpitu silné čtyřkolky.

„To byl také můj největší zážitek z celé sezóny. Byl to nejen můj první závod s šestkovým lancerem, půjčeným od Kaldy (Jiří Kalista, pozn. autora), ale poprvé jsem také navigoval Filipa Mareše. V tom autě jsem před startem vůbec neseděl. Také Filip v něm najel jen pár kilometrů na podzimním testu v Bělé a pak někde na okraji Prahy těsně před odjezdem do Orlických hor. Když jsme v pátek v podvečer vyrazili ze servisu na náměstí ke startovní rampě, sešlápl Filip lehce plyn a mně se udělalo hrozně špatně od žaludku. Když jsem se mu svěřil, myslel, že si dělám srandu. Prý to nic nebylo a teprve uvidím, až zapne všechny ty režimy. Během zhruba hodinového čekání na náměstí jsem měl hodně o čem přemýšlet. Na okresce před úvodní vložkou jsme si nasadili helmy a zkusili si start i ostřejší tempo. Poprvé v životě jsme oba jeli vyšší než dvousetkilometrovou rychlostí. To jsme nezažili ani v civilním autě. Jelikož organizace ČMPR je oproti podnikům pod hlavičkou Federace automobilového sportu přece jen trošku slabší, startér nám místo cedule třicet vteřin do startu ukázal až pětivteřinovou. Vyrazili jsme do vložky nějaké tři vteřiny po našem startovním čase a ještě bez zapnutého launch control (startovací program, pozn. autora) a ALS. Ještě po dvou kilometrech v lese jsem pořád viděl Filipa, snažícího se mačkáním čudlíku pod volantem vše zprovoznit. Naše původní předsevzetí neřešit časy a jen se učit, vzalo za své hned v první stopce po spatření výsledků úvodní vložky, kterou jsme absolutně vyhráli. V servisu pak Kalda hovořil, jakože pro sebe, ale tak, abychom ho slyšeli: „Tak jsme říkali, že se v klidu seznámíte s autem a budete se učit.“ Viděli jsme na něm ale tu obrovskou radost a byli jsme šťastní, že jsme se mu mohli odměnit za to, co pro nás udělal. Zároveň byl ale dost nervózní, protože nás přece jen posadil do velmi rychlého vozu. Kolem procházející Valdemar Vašenda pak jen utrousil: „To mi ten Kalista snad dělá naschvál.““

Vyprávíš o prvním startu s Filipem Marešem, z něhož se následně zrodila trvalejší spolupráce.

„Filipa obdivuji a neznám nikoho, kdo by pro rallye dělal více, než on. Zároveň je strašně talentovaný, moc na sobě pracuje a dává tomu vše. Celý jeho současný život je zasvěcený soutěžím. Sedli jsme si jak lidsky, tak profesionálně. Oba zastáváme názor, že je nutno neustále trénovat a věnovat se precizně přípravě. Proto jsme loni absolvovali seznamovačky i na Valašce a v Českém Krumlově, přestože jsme na těchto podnicích nestartovali. A i jinak jsme v každé volné chvíli někde jezdili. Jako naschvál především vždy za pěkného počasí, na úkor našeho volna :-). Když mě začal Filip lanařit, Jirka plánoval jet Pohár ČR. Pár startů s Filipem v ČMPR tak nemělo kolidovat. Po zrušení Lužických hor, Krkonoš a Kostelce se však Jirka místo neustálých výletů na Moravu rozhodl taktéž startovat v ČMPR a chvilku z toho byly emoce. Nyní však, alespoň doufám, je situace vyřešená a urovnaná.“

Vedle Jirky a Filipa jsi na Rallye Liberec Legend 2013 navigoval také Ondřeje Placatu.

„Jak s Jirkou, tak s Filipem, se dobře známe. Věděl jsem, jaké páky na ně při jízdě použít, jak je korigovat. U obou navíc kvituji výbornou atmosféru a také začlenění do jejich rodin. Takové to neustálé střídání jezdců a domlouvání se přes inzerát neuznávám. To je o průšvih. Nedělám to tedy, přestože jinak moc neumím říkat: „Ne!“ Jedinou výjimkou byl Ondra Placata koncem sezóny 2013. Volal mi den před seznamovacími jízdami, že mu kvůli problémům s okem vypadl jeho spolujezdec Petr Olah. Jet s Ondrou domácí soutěž a ještě v legendárním quattru, to bylo velké lákadlo a přes divný pocit jsem kývl. Když jsem večer při vyplňování karty zjistil, že Ondra není třicátník, jak vypadá, ale naopak je ještě o měsíc mladší než já, obával jsem se, co tak mladý, nevybouřený kluk v kombinaci s tak silným autem provede. Nakonec jsme si to ale užili skvěle. Především průjezd Jabloncem kolem gymnázia, kde jsem studoval, po silnicích, kudy jezdím denně, byl něčím jedinečným. Pokud by Ondra chtěl, rád bych se s ním ještě někdy svezl.“

Která soutěž je tvojí nejoblíbenější?

„Moc rád mám právě domácí Bohemku. Ta nabízí nádherné tratě na Liberecku, ale i Mladoboleslavsku a kdysi též Kokořínsku. Úplně nejdomáčtější soutěží pro mě ale byla Rallye Legend Liberec a jsem šťastný, že jsem absolvoval oba ročníky její nedlouhé existence. Klobouk dolů před jejími organizátory v čele s Michalem Rejchrtem, Petrem Charouskem a Petrem Mariánkem. Kluci, jezdící s trabanty, dokázali svým srdcem za minimální náklady uspořádat krásné závody na tratích, známých z Bohemie. Bohužel na tom ale prodělávali tolik, že zůstalo pouze u oněch dvou ročníků.“

Hodně mluvíš o Jablonci nad Nisou. Kdo tvoří tamní rallyovou partu?

„Tak vedle mě a Honzy Vrkoslava určitě velice talentovaný fotograf Martin Trdla s jeho přítelkyní Nikčou. Jsem vždy moc potěšen a poctěn, když nás někde vyfotí. Partu jabloneckých závodníků doplňují také Zdeněk Exner a Jakub Nipča. V této sestavě, často doplněni ještě o Jirku Zahrádku a další, spolu často někde pořádáme grilovačku či jiné akce. Jabloneckou rallyovou ikonou je také Tomáš Grega. Toho jsem kontaktoval v mých začátcích. V době jeho aktivní kariéry jsem mu posílal sms výsledky do auta, aby měli kluci přehled. Je to člověk s vynikajícím přístupem, velkým přehledem, nad rallye správně přemýšlí a moc jsem mu fandil. Loni dostavěli nové soutěžní auto také jeho bývalí mechanici, bratři Jakub a Tomáš Stránští. Jakub, navigovaný Honzou Vrkoslavem, s ním absolvovali premiéru v Příbrami a hned na druhé vložce jej poslali čelně do meze. Nádherně vymazlenou felicii tedy nyní mazlí znovu.“

Máš nějaké vzory?

„Tohle téma nemám moc rád. Vyložený vzor nemám. Na každém obdivuji něco, ale nikoho kopírovat nehodlám. Snažím se od každého vzít to, co mi sedí. Poslední dobou čerpám zkušenosti od Honzy Škalouda. To, co mi on vysvětlil a poradil, mě raketově vystřelilo na úplně jinou úroveň. Myslel jsem si sice, jak to dělám dobře, nicméně tohle mě vyvedlo z omylu. Pokrok byl znát okamžitě. Honza je podle mě jedním z našich nejlepších spolujezdců. Jel spoustu soutěží u nás i v zahraničí, a pokud mi něco poradí, vím, že to mám použít. Je to neuvěřitelný poradce a strašně moc mu za vše děkuji.“

Čemu se věnuješ vedle soutěží?

„Studuji třetím rokem Fakultu strojní na ČVUT v Praze. Opět to má návaznost na mé koníčky, zájem o techniku a motory a logicky souvislost s rallye. Tutéž školu mimochodem absolvovala spolujezdecká hvězda Zdeněk Hrůza. Přišel na to jeden můj kamarád, zajímající se také o rallye. Jednou si šel koupit skripta k „nějakému“ Hrůzovi, aniž by tušil, že se z něj vyklube onen slavný mitfára. A nakonec si od něj vedle skript koupil i ledničku :-). Skloubit vše se závody během semestru je naprosto ideální. Rozvrh si totiž mohu přizpůsobit svým potřebám. Horší to je během dvou měsíců zkouškového. To je pak časový pres a já kvůli tomu vloni musel odmítnout špiónování na Barumce Miloši Vágnerovi. To byla velká oběť a dlouho jsem to těžce nesl.“

Jak finančně náročný koníček, jakým soutěže bezesporu jsou, zvládáš coby student? A podporují tě v závodění rodiče?

„Studia mi hradí rodiče, na ostatní si vydělám brigádami. S Honzou Vrkoslavem jsme v létě makali na stavbách, loni jsme v Mladé Boleslavi přes letní prázdniny dělali střechy. Už třetí rok jsme u nás v Jablonci prodávali před Vánoci kapry. Tomuto kšeftu se před námi věnovali naši kamarádi a my to po nich převzali. Z takto vydělaných peněz pak závodím a žiju. Rodiče soutěže nesledují a v závodění mě ani nepodporují, ale zároveň se o mě bojí. Jsou vždy rádi, když se vrátím v pořádku domů. Táta, který pochází z Turnova, přitom také provozuje adrenalinový sport. Věnuje se horolezectví a absolvoval řadu expedic v zahraničí, mimo jiné i v Himalájích. Však mu také strejda při jedné rodinné návštěvě říkal: „Tys lezl po horách, tvůj syn si pro riskování života vybral poněkud dražší způsob.“

Máš už plány na nadcházející sezónu a do další rallyové budoucnosti?

„Strašně moc mě zasáhla tragická nehoda Miloše Vágnera a Petra Grosse v Krkonoších. Miloš nám byl hodně blízký a ohromně nám pomáhal. Člověk pak přemýšlí, jestli má smysl dělat takhle rizikový sport, když jsou na světě i jiné krásné věci. Když ale už sedím v závodním autě, dostanu se do laufu a nad rizikem tolik nepřemýšlím. Naopak – chci soutěž dokončit stůj co stůj. Takhle jsem se snažil hnát dál Filipa na Orlických, když nám došel benzín, stejně jako Jirku po karambolu na Železných horách. Mé motto prostě je: „Jedeme dál!“ Každopádně rallyové sny mě samozřejmě neopouštějí. Moc rád bych se jednou soutěžím věnoval na profesionální úrovni a zažil zahraniční podniky ve velkém autě.“

Komentářů celkem: 1
18. 3. 2015 19:09
0 0
Následně se´s ale vrátil:ten výraz se´s :to jsem ještě neviděl ani nečetlsmajlík.Je fakt že jednou musí být poprvé.
Pro komentování je třeba se nejprve přihlásit!