Jaromír Tomaštík vstoupil do rallye v roce 1997 a svoji první sezonu absolvoval ve Favoritu 136L. Pro sezonu 1998 zvolil Ford Escort RS 2000 se kterým absolvoval téměř celou sezonu 2003, protože na dvou posledních závodech si sedl za volant Subaru Impreza STi a volný závod sezony 2009, PdTech Mikuláš Rallye Slušovice, předznamenal přestup do silnější kategorie WRC, protože na druhém závodě Sprintrally 2010 se objevil se Subaru Impreza S8 WRC´02. S tímto autem odjel v roce 2010 pouze dva závody a ve Vsetíně se objevil se Subaru Impreza S12B WRC´07. Na volném závodě RallyShow Uherský Brod si vyzkoušel Mitsubishi Lancer Evo IX. Tipcars Pražský Rallysprint a PdTech Mikuláš Rally Slušovice absolvoval se Subaru Impreza S12B WRC´07. Rok 2011 byl zajímavý tím, že odjel celkem 17 závodů ve kterých vystřídal dvě značky závodního auta, 4 závody odjel s Mitsubishi, 13 soutěží se Subaru kde využil 5 typů. V roce 2014 byla závěrečným závodem sprintového ročníku Rallye Vsetín a také posledním závodem v historii mistrovství Č.R. v jednodenních soutěžích, které se počínaje sezonou 2015 přeměnily v rally série.

Profil Jaromíra Tomaštíka na eWRC-results.com

Na Valašsku tedy byla ve hře obrovská prestiž, protože vítěz šampionátu uzavíral kapitolu, kterou v roce 2000 započal Emil Triner. Do historických tabulek se vedle dalších legendárních jmen, jako například Staňa Chovanec nebo Václav Pech jun., mohl zapsat jen celkový vítěz šampionátu 2014. Absolutním vítězem tohoto závodu se stal loučící se Jaromír Tomaštík a tímto vítězstvím si zajistil vítězství celého šampionátu. O tomto vítězství rozhodla poslední rychlostní zkouška do které se Jaromír rozhodl jít naplno, protože ze zvolnění pramení chyby a k vítězství mu chyběl malý kousek. Toto rozhodnutí bylo, jak se ukázalo, správným a matador se stal posledním mistrem ČR ve Sprintrally.

Jaromíre, na Magnum Rallye Vyškov 1997 jsi poprvé sedl za volant závodního auta, proč?

„Já jsem od svého mládí bydlel ve Vesníku a zasvěcení jistě ví, že to je místo, kde se jezdí nebo v minulosti jezdila rychlostní zkouška při Barum rallye a Valašské rallye. Proto jsem dvakrát ročně chodil na závody a soutěže mne zajímaly. V době, kdy jsem vydělal první peníze a mohl si koupit závodní auto, tak jsem šel za Danielem Fotterou a pořídil soutěžního očkového Favorita. Tím se mi začali plnit klukovské sny. Postupně jsem začal do rallye nahlížet víc. Do té doby jsem s rallye neměl žádnou jinou zkušenost, než tu diváckou. Nedělal jsem nikomu mechanika, s nikým jsem se o závodech neradil. Jednoduše jsem koupil auto a šel do pro mne neznámého prostředí.“

Měl jsi představu, co jízda v rallyeovém autě obnáší?

„Představu jsem měl naprosto jasnou, ale pouze do okamžiku, než jsem se svezl v závodničce po rychlostní zkoušce. V té chvíli jsem pochopil, že vlastně nevím nic, ale zpátky jsem nechtěl z rallye vybruslit. Krůček po krůčku jsem se začal s autem sžívat. Možná byla pro mne chyba, že jsem si na začátek pořídil áčkové auto, neboť tento vůz byl až příliš moc dobrý na mne. Živě si pamatuji mou první erzetu ve Vyškově, kde jsem byl šestkrát venku, z toho ve dvou po sobě jdoucích vracácích čtyřikrát. Seznamování s autem tedy pro mne přišlo až na samotné závodní trati a až tam jsem začal chápat a co vlastně v rallye jde. Základní průpravu mi dal v počátcích Tomáš Kotas (spolujezdec Radoslava Jury – Barum team). Ale co skutečně rally obnáší jsem poznal až po třech závodech.“

Než jsi odjel první závod, radil jsi se s někým?

„Jak už jsem výše předeslal, tak v podstatě ne. Strašně moc jsem chtěl zkusit rallye a proto jsem si koupil auto. Zavolal jsem od Hanky Koloničné bratrovi a jeho kamarádům a na hliněné podlaze v přístřešku jsme začali chystat auto. Přístřešek měl tu nevýhodu, že vždy trochu větší vítr nám odnesl plechovou střechu. Takže vždy než jsem se dostali k přípravě auta, tak jsme museli znovu připevňovat střechu. První pomocnou ruku mi tedy podal Tomáš Kotas a později pan Změlík, který učil na Vsetíně automechaniky, a který mne zasvětil do Škody Favorit. Pan Změlík byl tak hodný a pro mne zapálený, že mi půjčoval na trénování svého favorita. Já jsem se mu za to odvděčil tím, že jednou jsem zapomněl pořádně zavřít uzávěr u Coca Coly, která po určité době explodovala a celé auto bylo od tohoto lahodného moku poznamenáno. Později jsem tento vůz raději odkoupil… “

Když jsi začal závodit, měl jsi nějaký vzor, pokud ano, tak kdo to byl?

„Každý jezdec má nějaký vzor a ani já jsem nebyl výjimkou. U mne to byl Standa Chovanec. To je podle mne člověk, který rallye úplně propadl a přístup, který zvolil, byl podle mne velmi správný. Od rána do večera se soutěžnímu sportu věnoval na sto padesát procent a věci, které se mu ne zrovna dvakrát povedly, byly pro mne velkým ponaučením. Na Staňu nedám dopustit. V průběhu závodních sezon jsem obdivoval takové hvězdy, jakými byli například Kankkunem, Biasion nebo Toivenen, kterému jsem velmi fandil už co by malý kluk. Chovanec, ale i tím, že ho znám, je pro mne tím největším vzorem. V loňském roce jsem v Sosnové seděl na jedné lavičce s hvězdami jako Igor Drotár a Juha Kankkunen a to byl pro mne velmi silný zážitek. Škoda, že jsem v té chvíli měl vybitý mobil a nemohl si tak tento moment zaznamenat.“

Sedm let jsi jezdil s auty, která měla hnanou jednu nápravu a potom jsi přešel na čtyřkolku. Byla to velká změna, co tě k tomu přivedlo a jak dlouho jsi se s touto změnou vyrovnával?

„Mé začátky v rallye jsou spojené s Favoritem, později jsem postavil Ford Escort RS 2000 a to byla doba kdy jsem se v podstatě učil jezdit. Ford byl zcela sériové auto, kterému se o nějakém Hevlandu mohlo jen zdát. Postupem času jsem zjišťoval, že pokud pojedu s tímto autem na samých hranicích auta, tak to Ford nevydrží. Zkrátka jsem mu přerostl přes hlavu. Dvoukolky byly pro mne spartánskou dobou. Když se nyní ohlížím zpět, tak si myslím, že na čtyřkolku jsem přešel možná moc brzo a ve dvoukolkách jsem se mohl víc vyřádit. Nicméně přišla srdeční záležitost v podobě Subaru. S tímto autem se všechno strašně zrychlilo. Jelikož jsem Subaru používal i jako tréninkové auto, než jsem jej přestavil do závodní verze, nebyl přechod pro mne až tak dramatický. Jezdecký styl jsem zhruba po roce dokázal využít i na druhou hnanou nápravu a to nejenom pro zrychlení, ale také brzdění. Pro mne byl přechod na čtyřkolku příjemný a musím přiznat, že mi vozy s poháněnými všemi nápravami lépe sedí. S odstupem času jsem si sedl do týmového Renaultu Clio a upřímně bych s tímto autem už asi nedokázal jet rychle.“

Později jsi začal jezdit ve vozech WRC, která se od běžných čtyřkolek liší v jízdních vlastnostech, popiš jakých změn se to týkalo a kde jsi je musel udělat?

„Změn jsem musel udělat mnoho. Pokud byl pro mne jednoduchý přechod z dvoukolek do čtyřkolky, tak přechod z čtyřkolky enka do WRC byl velmi těžký. Bylo to dáno hlavně tím, že jsem si WRC z počátku hlavně půjčoval a tím pádem jsem se s těmito vozy seznamoval až krátce před samotnou soutěží. Tady jsem najel přibližně dvacet kilometrů v přejezdovém režimu a zjišťoval základní ovládání auta. To ostatní mi jaksi unikalo a zjišťoval jsem to až při samotné rallye, což byla zásadní chyba. Na seznámení auta potřebujete spoustu času a financí a u WRC to platí obzvláště. Já jsem v podstatě utekl z enek do WRC z důvodu, že ty takzvané „české“ enka mi nepřirostly k srdci. Já chci závodit s autem, které má homologaci a jsou u něj pevně stanovené a hlavně dodržované parametry. Co se týká techniky ovládání a jízdních vlastnostech aut, je to zcela jiná planeta. Já jsem musel zcela překopat diktování rozpisu a tyto změny byly v daleko větším rozměru, než když jsem přecházel z dvoukolky do čtyřkolky. Rozpis jsem musel zjednodušit a zpřesnit. Taky jsem musel změnit přístup k samotnému závodění, neboť říznout s WRC není zcela levná záležitost. Diváci si pak často myslí, že jezdec jede s velkým respektem, ale pravda bývá taková, že tento jezdec má často podepsanou směnku na závratnou částku. To vše se pak projeví i při řízení auta.“

Závodní auta jsi pronajímal a později jsi založil vlastní tým se svým vozovým parkem, proč tato změna?

„Bez toho, abych pronajímal auta, bych neuživil tým. Proto jsem musel tým rozšířit o další vozy. To, co jsme se všichni naučili, se snažíme následně předávat dál v podobě kvalitně připravených aut. A v tomto já vidím moji vizi do budoucna. Toto podnikání má jistou výhodu, a to tu, že pronajímat závodní auta nemůže kde kdo, ale musí to být člověk, který prošel rallye a ví o čem tento sport je. Tady se využijí letité zkušenosti, které člověk nevyčte z knížek nebo příruček. S tím jde ovšem dohromady fakt, že nelze dělat kvalitně dvě věci najednou – nelze závodit na vysoké úrovni a zároveň se na plno starat o tým. Proto jsem v loňském roce omezil pronájmy vozů a maximálně jsem se soustředil na sebe a své závodění. I díky tomu dopadla loňská sezona tak, jak dopadla. Rok uběhl a já se nyní vracím do manažerského křesla a plně se soustředím na chod týmu.“

Jsi zkušený jezdec, neláká tě předávat svoje zkušenosti začínajícím jezdcům?

„Tato otázka je velmi složitá. Já osobně bych velmi rád pomáhal začínajícím jezdcům, ale tato pomoc není nijak jednoduchá. S tím souvisí spousta dalších věcí a hlavně nemůže to být krátkodobá záležitost. Můj tým nabízí možnost, v podobě zkušených spolujezdců, kterých si velmi vážím, ať už to je například Richard Lasevič, Robert Baran a další. S nimi mám gentlemanskou dohodu a pokud přijde někdo, kdo chce růst, tak půjdeme společně a s tímto člověkem budeme pracovat. Ve finále je ale vše o penězích a tento potencionální žák si mimo jiné musí uvědomit, že to je běh na delší čas. Ne na měsíce, ale na roky. Ostatně plno drobných rad už jsem předal spousty a rád diskutuji a předávám zkušenosti. Myslím si, že to máme všichni jezdci nastavené stejně a pokud něco zažijeme a získáme, tak to chceme předat dál. Ale znovu opakuji, výchova začínajícího jezdce, je běh na dlouhou trať.“

Tvoje poslední vítězství bylo na Rallye Vsetín 2014, tento závod byl posledním jednodenním mistrovstvím a místo toho byl zřízen jakýsi pohár. Jaký máš názor na tuto změnu?

„Jak pozoruji, tak mám asi rozdílný pohled, než většina jiných lidí. Já si myslím, že s ohledem, jak v minulosti vypadal domácí velký mistrák, tak nemůžeme vytrhnout z kontextu jednu věc proti druhé. Podle mne je velmi dobře, že někdo „nahoře“ začal přemýšlet a nesmysly, jako například evropské pneumatiky, které zbytečně zdražovaly české závody, vyhodil z řádů. V loňském roce jsem nebyl na jediném závodě velkého mistráku kromě Barumky, neboť podle mne to byla jedna velká ostuda. Jsem proto velmi rád, že se našel někdo kdo bojuje za rallye, za její zjednodušení a zpřístupnění širší veřejnosti. Těší mne, že je snaha naplnit startovní listinu ve velkém mistráku a zároveň vytvořit organizované závody, kde je možné startovat s vozy, které díky přísným homologacím nesplňovaly možnost účasti v rallye. Rallysprint série by měla být určena pro začínající jezdce a tímto směrem by se tyto závody měly ubírat.“

Velkou změnou v MČR 2015 je povolení účasti vozidel WRC do roku 2006. Jaký na to máš názor a bude to přínosem pro naše mistrovství?

„Podle mne to bude jistě přínos pro české mistrovství. Atraktivita rallye s vozy specifikace WRC rozhodně poroste vzhůru.“

V posledních letech u nás došlo k nepříjemným událostem, a z toho důvodu jsou pořadateli zpřísněné podmínky pro diváky a zřizována divácká místa, která jsou samotnými diváky kritizována. Jaký na to má pohled zkušený jezdec WRC?

„Zkušený jezdec WRC má pohled úplně stejný, jako každý jiný zkušený Čech. Naše bezpečností pravidla na rallye jsou na velmi vysoké úrovni, ba někdy jsou tak pečlivá, až je to absurdní. Toto mohu porovnávat s státy, kde jsem v minulosti startoval. Několikrát jsem jel v Německu nebo Španělsku a Francii, vím, jak to tam funguje s bezpečností při závodech. Naši Pořadatelé jsou v porovnání s nimi až extrémně opatrní a jezdci taky extrémně neriskují jako např. V Itálii. Pokud se ovšem podívám na smutné příběhy, které končily v rallye tragicky, tak v drtivé většině zde najdu lidský faktor, který selhal. Zkrátka někdo nedomýšlel své počínání a vystavil sám sebe, respektive své přátelé nepochopitelnému riziku. Pro Čechy je ovšem běžné a je jedno, zda se jedná o rally, okruhy nebo jiný sport, dělat chytrolíny a pak být ještě dotčený. Mám jedno přirovnání: pokud je v lese hon na zvěř a já uslyším střílení z pušek, tak tam přece nepůjdu na hřiby. Vše je o přístupu lidí a nezodpovědnosti poslouchat pokyny pořadatelů. Každá chyba může mít fatální, ale je to hold obrázek toho, jací jsme. Z těchto důvodů začali pořadatelé připravovat divácké místa, které jsou pečlivě vybírané. Nikdy vás pořadatel nevystaví nebezpečí. V diváckém místě vám pořadatel v mnoha případech zajistí občerstvení a blízké parkování. Toto je správná cesta všeobecně a nejenom z pohledu bezpečnosti. Například na Vsetíně jsme pro tyto akce zakoupili tribunu, která stála několik set tisíc a diváci zde mají vstup zdarma. K tomu jsme zajistili i komentované divácké místo tak, aby i občasní diváci měli přehled o tom, jak se rallye jede a funguje. Snad se i těmito kroky pohled na rallye ze strany ostatních posune dál.