Jednou z nových tváří na závodních tratích Krušnohorského poháru, což je seriál závodů do vrchu, je Lucie Dušková. Pražská pilotka letos debutovala za volantem Suzuki Swift Gti v Bílině na Teplicku a okamžitě se zařadila do špičky třídy St do 1400ccm, kde se utkává s mnohem zkušenějšími soupeři.

Lucko, kdy´s propadla kouzlu motoristického sportu?

„Táta je automechanik, děda celý život sleduje Formule 1. Od malinka mě brával do Sedlčanské kotliny na autokrosové, rallycrossové a motokrosové závody. Takže to ve mně asi pěstovali od dětství.“

Jak se zrodila myšlenka na tvé vlastní závodění?

„Můj přítel Jiří Pánek dříve jezdil republikový i evropský rallycross. Poté v tom nemohl z ekonomických důvodů pokračovat a začal jezdit finančně dostupnější závody do vrchu, konkrétně Krušnohorský pohár. Já se na něj jezdila celou loňskou sezónu koukat a letos jsem se rozhodla to zkusit taky. Před mým debutem v Bílině na Teplicku jsem se přihlásila na volné ježdění do Sosnové, abych zjistila, jestli se s autem vůbec sžiju. Zde mi nějaké rady poskytl Martin Semerád. Párkrát si sedl ke mně do auta a vysvětloval mi, jak mám jezdit.“

Který z tvých dosavadních závodů se ti líbil nejvíce?

„Zatím jsem odjela jen Bílinu, Jáchymov, Záskalí, Krupku a neděli v Bečově. Nejvíce se mi zatím líbil Jáchymov. Není tak technický a to mi pro začátečníka přijde úplně optimální.“

Jak hodnotíš vztahy mezi organizátory a jezdci Krušnohorského poháru?

„Jsem naprosto spokojená. Je to jedna velká parta a líbí se mi, že je hodně přátelská. Vládne zde pohodová atmosféra. Dosud jsem se setkala pouze s pozitivními reakcemi a podporou, myšleno tedy psychickou.“

A co konkurence?

„V mé třídě St do 1400ccm je to jak kdy. Někdy je nás sedm, osm, jindy se sejdeme třeba pouze čtyři. Vítězem je vždy Václav Kapal, můj učitel. Jezdí se mnou tréninkové jízdy a dává mi cenné rady. Zjistili jsme totiž, že přítel mě neumí učit. Ví sice, jak mám jet, ale neumí mi to vysvětlit. Mrzí mě malá konkurence v ženské kategorii. Třeba ale s Janou Královou bychom se asi honily o první místo, kdyby na to měla odpovídající auto. Ona motorsportem hodně žije, jezdí všemožné závody. Na to, jak krátce se známe, jsme se už stačily skamarádit a vzájemně si fandíme.“

Jedeš pod hlavičkou týmu PROFI RACING. Kdo ho tvoří?

„Jsme početným týmem. Někdy nás závodí i osm. Vedle mě je to můj přítel Jiří Pánek s lancerem osmé evoluce. Je to výborný řidič, bohužel mu ale finanční možnosti neumožňují větší úpravy a jede prakticky se sériovou technikou. Stálicí je Petr Dvorský, který s Nissanem Sunny vládne třídě E1 do 2000. O čelní příčky kategorie St + 2000 zase bojuje Míra Žežulka s BMW. Jeho autu říkáme harmonika, jelikož je strašně dlouhé a mohutné, jako autobus. S Mírou se přetahuje o tisícinky Dan Mihalík za volantem Alfy Romeo. Má pokaždé jinou, jelikož jich má asi pět. Jsou opravdu hodně vyrovnanými soupeři. Samozřejmě opomenout nemohu mého učitele Václava Kapala. Občas se pod námi zúčastní někteří z Jirkových kamarádů. To jsou ale spíše jednorázové záležitosti. Jelikož všichni kluci jsou automechanici, starají se zároveň o přípravu techniky. Mého swifta má na starosti samozřejmě přítel. Nejdůležitější funkci má naše hlavní zapisovatelka Marča. Už dlouhá léta si vede sešit, kde eviduje veškeré výsledky, časy i počasí, jaké ten který závod provázelo. Však je také vždy u výsledkové tabule první.“

Můžeš představit tvé auto?

„Je to Suzuki Swift Gti. Upravovali jsme na něm jen výfuk, čímž jsme mu přidali pár koníků navíc. Koupený je údajně v Německu, ale to by lépe věděl přítel. Po původu extrémně nepátrám. Pro mě je důležitější, že jsem si ho vybrala a rozhodla se v něm závodit. Jako pro holku či někoho lehkého jde o krásně ovladatelné auto. Hodně na tom dělají i gumy avon. Ty mně několikrát pomohly a podržely mě.“

Máš nějaký jezdecký vzor?

„Každý jezdí jinak a každý to má jinak v hlavě. Já jsem soutěživá a nebudu se snažit někomu přiblížit, přestože těch inspirativních osobností v motorsportu je opravdu hodně. Třeba Jirka:-).“

Nyní trochu odbočme od závodění. Jaké je tvé zaměstnání?

„Mám práci, která mě baví a to je pro mě hlavní. V Event Areně pracuji na pozici project manager, zabýváme se pořádáním společenských akcí. Úžasné je i to, že mě zaměstnavatel sponzorsky podporuje v mém koníčku.“

Zbývá ti čas na nějaké další koníčky?

„Mám svého koně. Je jím osmiletý Mex. Já ho vlastním dva roky. Člověka to naučí zodpovědnosti. Starat se o něj je finančně i psychicky náročné, ale vyvažuje mi to radost a potěšení z ježdění. Pár pádů už jsem zažila. Když třeba vyrazíme na vyjížďku nebo si zaskákat, je to díky jeho složité povaze docela adrenalin.“

Závěrem se tě zeptám na tvé plány do budoucna?

„Letos bych chtěla zkusit alespoň jeden závod EDDA Cupu. Dál moje ambice zatím nesahají. Přece jen jedu teprve svoji první sezónu a spousta lidí ještě může moje výsledky považovat za dílo náhody. Mnozí jezdí na rozdíl ode mě dlouhá léta a bylo by asi divné, kdybych já najednou po pouhém roce skočila jinam. V závodění chci pokračovat i příští sezónu, především proto, že mě to baví a mám z toho radost. Navíc mám podporu ze strany rodiny. Jezdí se na mě dívat a fandit mi. Mamka mě navíc podporuje i sponzorsky, za což samozřejmě děkuji! “