Vlastimil Resl - eWRC.cz
20. 7. 2015 10:30 − 4137× − 1

Příběh kluka, který chtěl závodit

Obrovským motoristickým nadšencem je bezesporu Marek Štuksa.

Obrovským motoristickým nadšencem je bezesporu Marek Štuksa. Pražský soutěžák si vedle rallye vyzkoušel i slalomy a autokros, kterému se už v divizi RacerBuggy125 věnuje i jeho jedenáctiletý syn Tomáš. Není proto divu, že na moc dalších věcí, než práci, závodění a přípravu závodní techniky, mu příliš času nezbývá. Na rozhovor si jej však udělal a v holešovické restauraci U Houbaře z toho bylo velmi příjemné povídání.

Profil Marek Štuksa na eWRC-results.com

Marku, můžeš vzpomenout na tvé závodnické začátky?

„Moji první soutěží bylo Rally Posázaví roku 2000. Tehdy jsem zde jel jako předjezdec s felicií. Navigátorku mi dělala moje tehdejší přítelkyně, později manželka. Do té doby jsme závody objížděli jako diváci a i tentokrát měla přítelkyně za to, že se jedeme jen koukat. Až v Havlíčkově Brodě se mě ptala, proč máme v kufru helmy. Tehdy ještě nebyla povinnost mít na volných podnicích auto vybavené rámem. Na podzim jsme v Pelhřimově jeli už ve startovním poli. V tomto složení jsme odjeli další dvě soutěže i v sezóně 2001.“

Ve volných podnicích jsi pokračoval i nadále.

„V roce 2002 jsem si splnil sen koupí ex-továrního tréninkového favorita po Vláďovi Bergerovi. Dodělali jsme do něj zadní část rámu a vyrazili do Hořovic. Hned v druhé zatáčce úvodní erzety jsem ho ale zrušil. Byl jsem moc rychlý, vyneslo mě to do vlhkého, následovala škarpa a byli jsme rádi, že jsme z toho vylezli. Poprvé a naposledy mě tehdy navigoval David Hanuš. Dodnes jsme kamarádi a u piva na tento společný start vždy vzpomínáme. Na rok 2003 jsem koupil originální historické soutěžní „erko. S Karlem Třeštíkem jsme s ním však v Posázaví odstoupili pro destrukci motoru. Následovalo založení rodiny a z finančních důvodů jsem musel „erko“ prodat. Sezónu 2004 jsem vynechal.“

Hned další rok jsi však byl zpět.

„Koupil jsem enkového favorita po Pavlu Červenkovi. On s ním kdysi jezdil či trénoval. S ním jsem závodil do roku 2007, vedle Volného poháru i Erzetky. Na ty sice mnozí nadávali, já na ně však nedám dodnes dopustit. Za pár korun se zde mohl svézt prakticky každý. Také na jejich hlavního organizátora Lojzu Janků vzpomínám jen v dobrém. Následovala stavba široké „čtrnáctistovky“ felicie. Vždy jsem toužil po kitu a tímto jsem si ho alespoň připomínal. S tou jsme odjeli sezóny 2007 a 2008. Feldu jsme posléze prodali do Německa a v roce 2009 jsem koupil „šestnáctistovku“ po Martinu Vegrichtovi. S tou rok předtím Petr Čvančara havaroval v Jeseníkách a poté do ní zezadu ještě přistál někdo s escortem. Byla tedy zbořená pořádně. My jí zrepasovali, či spíše se dá říct, že jsme z ní postavili nové auto. S ní jezdíme dodnes a od roku 2013 jsme se vedle podniků Volného poháru začali účastnit i Poháru ČR.“

Tvým spolujezdcem je v současnosti Ondřej Novák. Jak funguje vaše spolupráce?

„Jsem naprosto spokojen. Ondra je fotograf a má vlastní webové stránky fotorally.cz. Známe se spoustu let. V roce 2010 mi před Radouní vypadl stálý spolujezdec Tomáš Šuran. Zavolal jsem tedy Ondrovi a ten kývl. V pátek večer před startem byl natolik nervózní, že si na střeše feldy zapomněl dioptrické brýle, bez kterých vidí kulový. Místo diktátu mi tedy řekl, že má na střeše brýle. Zalíbilo se mu to však natolik, že od té doby spolu jedeme pořád. Jiného spolujezdce bych ani nechtěl a jsem rád, že mi zachovává věrnost a přízeň, přestože už několik nabídek od dalších jezdců měl. Prý ale pojede jen se mnou. Oba máme dvě děti a hypotéku a proto mi prý věří, že ho nikde nezabiju. A Tomáš Šuran? Ten nám dnes dělá mechanika a jezdí doprovod, je mechanikem číslo jedna a za veškerou jeho pomoc mu tímto chci poděkovat. Bez něj a dalšího super mechanika Pavla Stibůrka si závody už ani neumím představit.“

Kterého úspěchu si ceníš nejvíce?

„Nejvíce asi loňského vítězství ve třídě A2 v Litoměřicích. Pak také předloňského mistrovského titulu ve slalomech, kterého jsem dosáhl s Fabií RS. Když třeba nyní na autokrosu vidím ten hlad dětí po vítězství, kdy jedou druhý závod v kariéře a jsou zklamány, že nemají pohár, říkám jim, že já se prvního poháru dočkal v jedenácté sezóně své kariéry. Nejde přece jen o trofeje, ale především o radost ze svezení.“

Máš nějaké rallyové vzory?

„Tím asi největším je Emil Triner. Líbí se mi, že umí zajet s čímkoliv, kdykoliv a kdekoliv. Ale spíše než nějaké vzory vzpomínám na éru konce devadesátých let, kdy za volanty escortů a celic vládli Láďa Křeček, Milan Dolák či Standa Chovanec. Auta tehdejších tříd A8 a A7 považuji za ta nejkrásnější, jaká kdy jezdila. Kvůli těm se chodilo na rallye. Od té doby se jim vyrovnala snad jen WRC. Mým úplně nejvíce vysněným autem je Ford Escort Cosworth. Mít možnost jet s ním historiky, byl bych na vrcholu blaha. Když ho nedávno na Legendy do Bohnic přivezl Láďa Křeček, srdce mi zaplesalo. Druhým vysněným autem je již zmiňovaná kitová felicia.“

A co učitelé a rádci?

„Zpočátku jsem byl samouk. Až v roce 2006 jsem v práci profesně potkal Bohouše Ceplechu a když spatřil náš šestkový rozpis, zhrozil se, cože to jedeme. Pracovali jsme jako přijímací technici v Autocentru na Strži. On tam původně přišel jako mechanik a zatímco já ho učil práci technika, on mě na oplátku dával školu rallye a rozpisu. Byl to skvělý spolujezdec, kolega, táta a moc hodný člověk. Dodnes na něj rád vzpomínám a kdykoliv jedu do Českého ráje, vždy se zastavím u toho osudného stromu.“

Do Českého ráje jezdíš často?

„Rád bych častěji, ale proti je čas. Každopádně miluji výlety do této nádherné oblasti, kde je úžasná příroda, spousta historických památek, rybníků a krásných vyhlídek. Prostě jen tak zabalit řízky, vzít pití a batoh a toulat se tamní krajinou. Mnozí lidé jezdí po světě, byli v Americe a tak, ale z Českého ráje znají maximálně Prachovské skály.“

Čemu se věnuješ vedle závodů?

„Především mým dvěma dětem – jedenáctiletému Tomíkovi a šestileté Nikolce. Také moje práce – vlastní Autoservis MTS Racing s. r. o. na Pankráci – mě baví a naplňuje. No, a jelikož v mých závodnických šlépějích se vydal můj syn Tomík, poslední roky ve volném čase ve dne i v noci připravuji bugynu a doprovod, tedy obytňák a přívěs. Závody RacerBuggy se teď konají prakticky každý víkend a příprava po každém podniku zabere spoustu času. V tomhle trochu nechápu nářky některých lidí, že se ze závodů vrací se zablácenou nebo zaprášenou technikou. O blátě a prachu přece autokros je a kdo s tím má problém, může se věnovat motokárám.“

Jak se zrodilo, že tvůj syn začal závodit?

„Už od jeho pěti let jezdil se mnou po závodech jako doprovod. Měl montérky a motal se kolem aut. Občas jsme se jeli podívat na autokrosové závody, a když viděl RacerBuggy, celý den žadonil, že to chce také zkusit. Asi tak, jak by žadonilo každé dítě. Já si zpočátku nechtěl připustit, že bychom do toho šli. Až v roce 2012, kdy jsem sám nemohl kvůli zdraví závodit, jsme vyrazili do Lhoty u Příbrami. Tam bývala při tamní soutěži servisní zóna, a zde jsme si v půjčovně půjčili „stošedesátku“. Po hodině ježdění mi její provozovatel řekl, že syn má talent a ať s tím něco dělám. Pronajali jsme si na humpoleckou trať dvě „stošedesátky“, které byly ke koupi. U té první odešel po dvou kolech motor, na druhé urazil hned v prvním okruhu Tomík kolo. Zjistil jsem, že cesta pronájmu není dobrá a stál před rozhodnutím, co dál. Poté jsme koupili mistrovskou bugynu od Vaška Kindla. S tou jsme v roce 2013 vyrazili do Kosice Cupu.“

V Kosice Cupu jste působili dvě sezóny.

„Hned v té první Tomík prokázal rychlost. Zároveň si však vybíral pořádnou porci smůly a skončil celkově pátý. Už tehdy jsme koupili rovněž „stopětadvacítku“ a po prvním svezení s ní už Tomík zpět do „stošedesátky“ nechtěl. Loni pak po přestupu obsadil druhé místo za Tomášem Vejmolou. Vedle Kosic jsme v letech 2013 a 2014 absolvovali od listopadu do března Zimní pohár v Rožmitálu pod Třemšínem. Organizuje ho Jirka Matějka, který jezdí republiku v Divizi6 a jeho syn je letošním lídrem RacerBuggy160. Loni vypsal Jirka novou třídu pro jezdce do patnácti let v autech do 1400ccm. Na místě spolujezdce musí sedět dospělý člověk. Dali jsme do mého autokrosového favorita druhou sedačku, nastavili pedály, a zatímco při první jízdě jsem se obával nudy, ve třetí jsem se začal bát. Tomík totiž držel tam, kde já už bych brzdil. Nakonec z toho bylo druhé místo za šestiletým Jirkou Matějkou. Zde musím ještě jednou zmínit Jirku staršího. Když jsem loni při mém třetím kosickém startu s favoritem po Martinu Pinkasovi, ve snaze udržet vedení, havaroval a on to viděl, hned mi věnoval novou kastli. Patří mu velký dík.“

Letos už jedete i Mistrovství republiky. Jak obtížný byl přestup? A můžeš porovnat „republiku“ a Kosice?

„Tomík chtěl dál. Loni jsme se jezdili dívat na republikové podniky a rozhodli jsme se jít touto cestou. Pro letošek jsme tedy pořídili mistrovskou „stopětadvacítku“ od Kuby Novotného. Koupili jsme jí však až těsně před prvním závodem v Sedlčanech. Nestihli jsme jí tedy dostatečně poznat a z toho v úvodu sezóny pramenila odstoupení vinou technických závad. Nyní jsme se snad už vše naučili repasovat a připravovat, na čemž má velkou zásluhu Fanda Vanc. S jeho službami jsme maximálně spokojeni. V Dobřanech z toho byl druhý tréninkový čas a třetí místo v závodě, z Poháru sponzorů v Dolním Bousově jsme si odvezli stříbrný a zlatý věnec. Kosice však jedeme nadále. V republice jsme zaregistrovali větší rivalitu, každý chce vyhrát. Tratě jsou upravenější, ale vše je zase finančně i časově náročnější. Co se nám ale líbí asi nejvíce, je Pohár sponzorů. Tím, že zde nejedou ti „velcí“, děti si zazávodí opravdu do sytosti.“

Máš nějakou zajímavou historku z působení v RacerBuggy?

„Těch by bylo. Co mě ale třeba zaujalo, jak v Nové Pace v deset večer jsme zaregistrovali, že v depu nejsou žádné děti. Začali jsme je tedy hledat. Našli jsme je za hotelem Štikov, za nímž objevily hřiště s dvěma brankami. Zde hráli fotbal kluci proti holkám bez ohledu na to, komu je pět a komu třeba třináct let. Uvědomil jsem si, že na závodech se obejdou bez mobilních telefonů, počítačů a dalších elektronických vymožeností a baví se tak, jako my za mlada – kolo a míč.“

Nyní se tě zeptám na tvé plány do budoucna.

„Nyní řešíme, co dělat po zániku Poháru ČR. Felicii repasujeme a pomalu jí chystáme do historiků, jelikož jí příští rok končí homologace. Plánujeme pořízení novější techniky, se kterou bychom příští sezónu absolvovali velký mistrák. Pro Toma teď stavíme do autocrossu Nissana Almeru na Zimní pohár. Příští sezónu chceme přestoupit do RacerBuggy250 a též postavit nějakou „čtrnáctistovku“ do slalomů. Já s Ondrou jsme si udělali národní licence a chceme dojet zbývající podniky Rallysprint série. Setrvat letos hodláme v bývalých pohárových třídách. Především proto, abychom si nemuseli pořizovat systém HANS. Jeho odpůrci jsme nejen kvůli finanční náročnosti, ale i kvůli sobě. Byl bych rozhodně pro, kdyby Federace automobilového sportu nechala jeho používání na dobrovolné bázi. Moc rád bych v budoucnu absolvoval nějakou šotolinovou či sněžnou soutěž. Taková zmoklá šotolinka, na té je radost závodit. Láká mě též věnovat se závoďákům více i pracovně – stavět je, provozovat a pronajímat. Především ty finančně dostupnější, tedy dvoukolky. No a stále více o rallyových touhách hovoří Tomík. Až se toho začínám bát, protože kdo jednou k rallye přičichne, většinou se mu to stává celoživotní závislostí.“

Komentářů celkem: 1
20. 7. 2015 10:50
0 0
No nene, super. smajlíksmajlíksmajlíksmajlík

Pro komentování je třeba se nejprve přihlásit (nahoře nad menu)!

reklama