Rally Vyškov je pro mě poměrně oblíbený podnik. A vlastně tak trochu domácí. Jel jsem ho v roce 2012 s Tomem a pak vloni s Romčou. Vloni jsme na podnik přijeli s tím, že to rally asi už umíme jezdit, a tak jsme se do toho pustili s vervou a snažili se jet to, co umíme. Tenkrát jsem to v jedné z posledních zatáček RZ Zouvalka přehnal, sešlo se více věcí dohromady a byl z toho dvojitý odpíchnutý Ridberger do pole. Od té doby se postupně snažím získat ztracenou sebedůvěru.

Vyškov nebyl klasickou soutěží, kdy ve čtvrtek přijedeme a přebíráme itík a pomalu děláme adminu, v pátek trénujeme a v sobou závodíme. Ne tedy v našem podání. Romča musel jet narychlo do Itálie a zpět. A tak jsem na Vyškov odjel s Helčou a kraťasem už ve čtvrtek, ale celkem pozdě. Tedy dost pozdě na to, abychom ještě vyzvedávali itík nebo dělali administrativní přejímku. Po cestě na Vyškov jsme ještě vyzvedli tréninkovou Hondu, kterou jsme tentokráte od Kolář Racing museli využít. Ubytovaní jsme byli u maminky mojí přítelkyně v obci Chvalkovice, což bylo přes pole k RZ Brankovická a přes dvě pole k RZ Pruská. Klidná vesnička, která nás přivítala, jak jinak, než slivovičkou a úžasnou pohostinností. Jedno překvapení na mě však čekalo, a to když mi byl předán vzkaz, kde bylo, že někdo hodně špatně podepsaný bude na startu RZ1 Málkovice. A já absolutně netušil kdo. A hlavně, vždyť nikdo neví, kde v Chvalkovicích jsem. Tak jsem to poslal přítulkyni. Taky nic. No, záhada, která se na konci víkendu i tohoto článku vysvětlí.

Taťka měl dorazit až den na to, protože si popletl služby, a tak musel využít služeb vlaku a do Vyškova dorazit „po svých“. Evču s námi tentokráte nebyla, tedy duševně ano, na FB taky, ale u týmu ne, protože přislíbila pomoc se stánkem RZ1. A tak jsme se na Vyškově sešli ve výsledné sestavě já, Romča, Helča, kraťas, taťka a přítelkyně Deniska.

Romča je blázen. Itálii jel na otočku stylem Praha -> Itálie ->Německo -> Praha -> Vyškov. V Praze přespal asi 1,5 hodiny a letěl za mnou na Vyškov. Sešli jsme se u ředitelství, kde já jsem už vyzvedl itík a igelitku s věcmi, ale nakonec Romča dorazil tak, že jsme stihli udělat i adminu. Škoda, že nám pak ten čas chyběl na seznamovačkách. Ale obdivuji jeho heroický výkon, že přemohl únavu a vše na profi úrovni zmáknul. Za to klobouk dolů.

Ani jedna z RZ nebyla stejná jako v roce 2014. Zoufalka (tentokráte Pruská) se jela odjinud, tedy z Moravských Málkovic namísto ze Zouvalky. Podivínská zase startovala o pár kilometrů dřív než v minulosti. Račická zase měla jiný průjezd Račicemi a Brankovická byla úplně nová. Seznamky jsme jinak zvládali v pohodě, tedy dvě RZ na dva průjezdy a dvě na tři. Jako vždy byl výborný zástupce vedoucího na RZ, který dělal kontrolu na RZ Račická. Každou prvně přijíždějící posádku zdravil slovy “vítám vás u nás na Račické“. To je takové hezké. Obecně je Vyškov docela přátelská soutěž. Ale největší překvapení seznamovacích jízd, snad za celou dobu co závodím, tak přišlo právě na této RZ po výjezdu nahoru k zámku v Račicích. Místní vyrobili z jakéhosi prostěradla transparent, umístili ho na tyčky nahoře u zámku před bránu, kde jsme se museli otáčet prudce za zídku. Na tomto transparentu byl nápis „budeme ti vděční, když potáhneš ruční“ a dokonce namalované schéma, jak na to. To nás jako hodně, ale opravdu hodně pobavilo.

Co byl mazec, bylo to vedro. V cvičce nebyla klima, takže jsme se pěkně smažili a opékali v autě. S Romanem jsme měli super náladu, pohoda, dokonce jsme si zpívali, což bych nepřál zažít ani největšímu nepříteli. Ale zkoušeli jsme tím děsit naše soupeře, třeba to pomůže. Nepomohlo :-). Ale jak šel čas, vedro dělalo, hlavně s nevyspalým Romanem divy a ke konci dne už bylo znát, že ho to prostě štve. Z bazénu slevil na rybník z rybníku pak klidně i na louži v které by se mohl chvíli cachtat. Nebylo z toho nakonec nic a jediné v čem se koupal, byl vlastní pot. Trochu vtipný moment nastal, když jsme jeli do servisu a já říkal, že bych si dal nealko pivo, studené. A Roman, že taky, že by si tu pixlu dal za krk a trochu se zchladil. No a dojeli jsme, kecali jsme s Petrem a on najednou z karavanu vytáhl nealko pivo. Tak jsem k němu doběhl s tím, kde to koupil? Jedno mi věnoval. V tu chvíli to byl hotový poklad. Krásně studená plechovka nealko staráče. Napil jsem se a utíkal se o tuto nirvánu podělit s Romanem. Jenže jsem zapomněl na jeho plán, co by s tou plechovkou chtěl udělat. A i když jsem říkal „tady máš, napij se“, Roman plechovou kulatinu vzal, a to pivo si vylil za krk :-). Protože pořád chtěl realizovat svůj plán „zchladím se“. No, tak to měl i s pivní lázní :-). Jinak už jsme toho v pátek moc nedělali. Zbytek týmu využil místní Aquapark Vyškov, Roman si jel odpočinout a přepisovat rozpis na hotel a já do Brna pro přítelkyni a pak do Chvalkovic.

V místním restaurantu, aneb obecní hospodě byla ještě Helča napadena vosou, Deniska komárem zanechajíc nesmazatelnou stopu a my všichni naprosto otřesnou obsluhou. Slečna svou práci milovala :-).

No a den závodu. Další vtipný moment byl hned u startovní rampy. Stáli jsme, čekali na náš čas a poslouchali komentátora. Ten u Pepy Vojáčka řekl „v roce 2014 vyhrál, co mohl“. A my hned s Romanem v autě oba „no no no no no no“. Ze srandy, samozřejmě, protože my vyhráli Pačejov. Ale nakonec jsme se shodli, že měl komentátor pravdu. Pepa tenkrát nakonec střihl poloosu. A i když by stejně nevyhrál, soutěž nedojel. Tedy úplně doslova „vyhrál, co mohl“ byla pravda. V Pačejově vyhrát nemohl. Nicméně, my přejeli rampu a komentátor nám udělal radost, protože o nás lidem řekl, že od roku 2014 patříme ke špičce třídy 9. To zní hezky. I když letos se teprve probíráme z té loňské rány.

První RZ Pruská byla taková vlažnější, ale rozhodně zase ne prodaná. Hlavně zde došlo k poměrně zásadnímu momentu, kdy na šotolině, míříc k džej-zed-dý mi na cca 250m dlouhé rovině Roman řekl „johelevtomJZDjetojinakvčeraupivamiřikaližetubudenějakámotanicetakbacha“. A to ze sebe vysypal v rekordně krátkém čase. Evidentně si z té Itálie něco přivezl :-). A bylo to tak. V itineráři o něčem takovém nebyla nikde zmínka, ale dvůr v JZD se prostě jel úplně jinak. Opravdu hloupé překvapení stran pořadatele. Na výjezdu z JZD byla při tréninku pneumatika, tak jsme měli napsáno „NE“. A nebyla tam a šlo to klidně dát do „katu“. A takových překvapení bylo po trati samozřejmě více. Obecně trať nekorespondovala s itinerářem a rozmístěním protikatovacích zábran nebo dokonce celých balíků. Například ten balík, který se vždy objíždí v družstvu na šotolině, tak v itineráři nebyl. Nebyl dokonce při seznamovacích jízdách, až do našeho třetího průjezdu, kdy se zjevil. A co na to itík? Že mlčí? Mno jo. Inu hned první RZ byla ta, kde jsme vloni ukončili závodění a jeli namísto na rampu do nemocnice. Průjezd inkriminovaným místem byl hodně opatrný. Ale reparát složen. Následovala RZ Brankovická, kde jsme si okolo balíku neodpustili zatáhnout ručku. Ale jinak jsem na ní udělal chybu ve stoupání, kdy jsem zařadil trojku o chlup dřív, než jsem měl. Auto spadlo pod VTEC a moc se tomu nechtělo jet. Tak jsme se do cíle doploužili. Příjemné však bylo, že i když nebojujeme vepředu, zase jsme se v tempu posunuli o značný kus dopředu. Že už to nejsou tak velké ztráty jako na bohemce, jsou zase o něco menší. RZ Podivická mě bavila a už jsme konečně na ní porazili Zbyňu Hrabce o 1,5s. A z toho jsem měl velkou radost. Že jsme zase konečně ve hře. I když bylo to vtipý. Na této RZ je ta známá šotolina. Na tento úsek se dá vjet buď v klidu čistě, nebo to katnout, ale pak se to musí lehce chytat, protože tam auto vlastně skočí. Tak jsme tam vletěli. Branou jsme jeli trochu bokem, levou taky, další levou taky, pak okolo toho balíku, to už spíš čistě. Ale přichází onen známý bazén. Při tréninku jsme si nevšimli, že z něj byla odstraněna mírná vrstva šotoliny. Že je tedy hlubší, než v roce 2012 a 2014. A tak jsem to jel naplno. Asi jako spousta jiných. A asi jako spousta jiných jsme dostali strašnou ránu do lyže a zadek to nakoplo tak, že letěl do vzduchu. Od té chvíle jsem se jen modlil a koukal do kapličky, jestli se neobjeví kontrolka oleje. Zničit motor by nás pro letošek asi zase odsoudilo do role diváků. Rychle do servisu a kontrolovat auto. Dokonce nám ta rána vyhodila nárazník z držáku na pravé straně auta. Ale! Zbyňu jsme dali o 1,5s. Ono se to zdá jako blbost, ale pro mě to v tom návratu na bývalou výkonnost znamená hodně. Lukáš Nekvapil, Pepa Vojáček a Martin Tomečka si jeli závod někde jinde. Tomu jsme jen přihlíželi. I když už ty ztráty zase nejsou tak úplně dramatické. Pořád jsou velké.

Po servisu, kde se nepřišlo na žádné poškození, jsme jeli na Račickou, kde sice byl skok, ale jiný než vloni. Ten, kde své Subaru rozmlátil Tomaštík. V prvním průjezdu jsme ho projeli vlažně, v druhém už jsme si tam skočili srdnatěji. V obou průjezdech jsme vyslyšeli přání místních a potáhli jsme ruční :-). Sice to u Hondy není žádný zážitek, ale tak pro tu srandu. Pravda, tato RZ nám, zejména v druhém průjezdu moc nevyšla. V jednom odbočení v lese svítilo sluníčko do mokré silnice tak blbě, že jsem nic neviděl. Kde jsme se ještě fakt bavili, tak to byla znovu RZ Pruská, tedy loňská zoufalka. Chtěl jsem si ji zase trochu vychutnat, do katů to pouštěl jako vloni, opatrně projel „naší“ zatáčkou a „letěl“ k prudkému levému odbočení. Mno a přijeli jsme tam trochu na Latvalu. Brzdy na poslední chvíli kdy auto vyjelo z katu. Trochu se mělo tendenci svézt do trávy, tak povolit brzdu, narovnat auto, prudce brzdit, to už se to na gumách trochu svezlo. Rychle odřadit do jedničky, zatáhnout ručku, tím odbočit a rychle pryč. Už v tom brzdění Romča jen suše proneslo „to dáš“. No a jak jsme to projeli, tak hned byl cíl. A tam jsem se hned začal hrozně smát. Bylo to takové vtipné. No, smích mě přešel v druhém servisu, kde jsem hned dostal zpětnou vazbu, protože zrovna v tomto místě stál celý náš tým, synovci a švára.

Takže pro děti jsem byl hrdina, ale pro mojí Denisku magor :-). A tak mě nejdříve udeřila Helča „co to jako mělo bejt na té Zouvalce“. Tak jsem s hrůzou zjistil, že tam byli a hned přehodil pohled na přítelkyni. Ta jen ťukala do stolu ukazováčkem a říkala „pojď si sem sednout, promluvíme si“ :-).

Jediná malá krizovka a hned u toho musí být celý tým :-). Následně jsme se ale dozvěděli, že jsme tam (v tom konkrétním místě) byli jednoznačně nejrychlejší Honda, tak aspoň někde :-).

Díky meteoradaru jsme skvěle tipnuli pneumatiky. Nevysrabili jsme a nenechali se jednou přeháňkou zblbnout a dát mokré. Jen jsme zvolili jistotu a obuli komplet slick a dvě mokré do rezervy. Na poslední rundu už jsme jeli zase suchou variantu s jednou rezervou. Bohužel jsme za celou soutěž moc neřešili časy, jak na tom jsme. A to se nám ve výsledku stalo osudné. Tedy nejen to. Poslední RZ byla Podivická. Nevím proč, ale najednou mi nevyšla. Sám na sebe jsem tam ztratil 5s. Nebylo to ono. Těžko říct, kde to všechno bylo, ale výsledkem bylo, že jsme spadli z pátého na šesté místo. A přitom jsme mohli být i čtvrtí. Na čtvrtého nám v cíli chybělo 2,6s a na pátého 1,7. Pech :-(.

Řeknu to jinak. Já jsem hrozně rád, že jsme se zase posunuli v odvaze dál. Že už jsem se zase byl ochoten leckde opřít do pneumatik a držet horizonty. Že jsme se ke Zbyňovi přiblížili na dostřel a v jedné RZ ho překonali. Ale kazí mi to fakt, že jsem nějakým podivným tempem, které nevím proč, promarnil v podstatě čtvrté místo, na které bychom měli. Ale všechno má svůj čas, nebudu nedočkavý.

Je fakt, že jsou závodníci, kteří rozmlátí auto, za 14 dní sedí v jiném a zajíždí zase zpátky výsledky jakoby nic. Já tohle neumím. Jakákoliv škoda je placená z mých peněz, nebo z těch co musím někde sehnat. Jakákoliv větší poškození nám automaticky vystaví stopku na minimálně zbytek sezony. A s tím se nabírá to sebevědomí opravdu blbě. Alespoň mně.

S Romanem jsme si ale opravdu skvěle zazávodili. V autě panovala vynikající nálada a bavili jsme se. Je ohromná škoda, že spolu nemůžeme jet Pačejov. A to z důvodu velkého pracovního vytížení spojeného se zahraniční cestou. Kdo se však objeví na místě spolujezdce, to si zatím nechám pro sebe, ale je to velké překvapení.

Ještě k Vyškovu, chtěl bych poděkovat místním lidem za nádherné přijetí. Neuvěřitelné množství rodin, dětí, maminek, tatínků, cyklistů na zahrádkách, kolemjdoucích na nás mávalo a povzbuzovalo nás. My jim na oplátku alespoň zakníkali tím naším klaksonkem a mávali. Byl z nás na přejezdech alegorický vůz. Na jedné z hospodských zahrádek na nás i mávali tak, abychom nezabloudili. Takové to „pojeďte k nám“. Kdyby věděli, jak moc rádi bychom se zastavili a dali jedno točené s nimi :-). Na rampě, kterou jsme opravdu, ale opravdu velmi rádi viděli, jsme při odjezdu sklidili aplaus. Za výkon určitě ne, tak asi za účast a nadšení :-). Pro mě to byl potlesk, který symbolizoval, že jsme složili úspěšný reparát z Rally Vyškov. Moc za toto děkuji jménem celého týmu.

A na závěr, ten vzkaz nebyl ani pro mě, ani pro mou přítelkyni. Byl pro její mamku od nápadníka, který jí potkal na RZ Zouvalka na startu v roce 2014. Přišlo se na to v neděli u oběda :-).

Děkuji mnohokráte všem, kdo nás podporovali a podporují! A nezapomeňte nás sledovat na fejsbuku www.facebook.com/wrckorallyteam