Jednou z letošních nových tváří na tratích autokrosového republikového šampionátu je osmiletý Dominik Starosta. Závodnické zkušenosti však sbíral už tři předchozí roky v Kosice Cupu a nyní se okamžitě zařadil do špičky třídy RacerBuggy125. Rozhovor s Dominikem a jeho otcem Michalem jsem v mladoboleslavské restauraci Rožátov začal otázkou, jak se vlastně k závodům dostali.

Michal: „K autům jsme v naší rodině měli vždy blízko. Já jsem automechanik, můj otec také a praděda jakbysmet. Prostě vše se točilo převážně kolem aut. Nyní se, při objevování starých fotek, dozvídám, že táta dokonce závodil – ovšem na motorkách při slavné Šestidenní. Já sám se k tomu nedostal. Tenkrát nebyly takové možnosti. Veškerý nakupený elán tedy nyní sypeme do Dominika. Tomu jsme už před jeho druhými narozeninami pořídili čtyřkolku Peg Perego s elektrickým motorem. Když mu přestala stačit, koupili jsme benzínovou. Už tehdy jsem viděl, že ve svém útlém věku dokáže pracovat s plynem, do zatáček ubírá a na rovinkách zrychluje. Na dovolenou jsme začali jezdit velkým autem, abychom pobrali všechny jeho hračky včetně čtyřkolky. Zároveň jsem však o něj začínal mít obavy, protože s ní začínal dost kravit. Začal jsem uvažovat o něčem bezpečnějším.“

Byla z toho bugyna. Proč padla volba na ní?

Michal: „Po večerech u pivka jsem hledal něco bezpečného s volantem. Pak jsem v inzerci na autokrosar.cz narazil na RacerBuggy160. Koukal jsem, co to je a z čeho se to skládá. Po zjišťování dalších informací mě zaujalo, že se s tím dá dokonce i závodit. Začali jsme hledat možnost, aby si jí Dominik alespoň vyzkoušel. Pak jsme, během našeho každoročního březnového pobytu v Harrachově, natrefili na jednu s řazením. Měla čtyři rychlosti a líbila se nám už na fotce. Nadšení pro řazení jsme sdíleli oba. Pokud by si chtěl zajezdit jen brzda – plyn, může jít na autodrom. Bugyna patřila zlínskému týmu Mikel Autosport. Poprosil jsem tedy mého kamaráda Tomáše Růžičku, který jezdí rallye a ve Zlíně bydlí, zdali by se nám zašel na bugynu podívat a zhodnotit její stav. Ten byl podle něj perfektní. Když mi to do telefonu hlásil, požádal jsem ho, aby ze svého vytáhl zálohu. Samým nadšením jsme ukončili zimní radovánky na horách o den dříve a s Domíkem jsme vyrazili do Zlína.“

Jak rychle jsi si na bugynu zvykl?

Michal: „Po koupi bugyny jsem poprosil mého dalšího známého Martina Mikulenčáka, který má na hradecké dálnici Hummer Centrum, zdali bychom nemohli na jeho dost velkém prostranství bugynu vyzkoušet. Bylo už teplo a po sněhu ani památky. Dominik se nejdříve učil pouštět spojku a první dvě hodiny jezdil pouze na jedničku. Teprve poté si troufl zařadit dvojku a po další půlhodině trojku. Čtyřku jsem mu doporučil nechat si zatím na příště. Okamžitě ho to chytlo natolik, že když nebyl ve školce, seděl za volantem. Od předchozího majitele jsme se následně dozvěděli o existenci závodů Kosice Cupu a chtěl jsem, aby si je Dominik vyzkoušel. První rozhovor s ředitelem kosických závodů panem Kodrlem nám moc optimismu nedával. Obával se totiž, aby to tehdy čtyřletý Dominik mezi soupeři, staršími o rok či dva, zvládal. Po mém návrhu, že nezávazně přijedeme do Kosic a rozhodnutí učiní po zhlédnutí Dominikovi jízdy, jsme vyrazili. Dominik nastartoval, rozjel se a bylo vyhráno. Ten se jim tam prý rozhodně motat nebude. Natěšeni, až sezóna začne, jezdili jsme nadále k Martinovi Mikulenčákovi. Zde se Dominik snažil učit brzdit a vyhýbat, aby nedocházelo ke zbytečným kolizím. Trať pro hummery tehdy připomínala spíše dětské hřiště.“

Co říci ke Kosice Cupu?

Michal: „Předně, že to jsou parádní závody ve skvělé, přátelské atmosféře. Mohu je maximálně doporučit i republikovým jezdcům, třeba už jen jako trénink. Domík zde debutoval v dubnu, pouhý měsíc po koupi bugyny. Hned z toho byla bedna, když dojel třetí za Vaškem Kindlem a Danem Pytlounem, jezdícími už tehdy republiku. Byl jsem překvapen a nadmíru spokojen, jak se dokázal tak ostřílených kluků držet. V dalším závodě si ještě o příčku polepšil. Se „stošedesátkou“ jezdil Kosice dva roky. Byli bychom rádi zkusili i republiku, ale tam v této kategorii nemohou jezdit bugyny s řazením. Sezónu zakončil Domík na prvním místě. To v roce 2013 obhájil a na závěr vyhlášení navíc obdržel putovní pohár pro jezdce, který získal nejvíce bodů v rámci všech divizí. O existenci tohoto poháru jsme do té chvíle neměli tušení a tím větší radost jsme z něj měli. V tu chvíli jsme usoudili, že nastal čas posunout se dále.“

Co to znamenalo?

Michal: „Především pořízení „stopětadvacítky“, což jsme opět učinili u Mikel Motorsport. Jelikož Domíkovi bylo teprve šest let, rozhodl jsem se, aby se rok otrkal v Kosicích. Ostatně i zde měl možnost konfrontace s některými republikovými jezdci. Jelikož v bugyně jezdil Mikelův syn, který byl asi o čtyři roky starší a tudíž vyšší, museli jsme nejdříve bugynu přizpůsobit Dominikovi. Oproti „stošedesátce“ však byla tato bugyna dost poruchová. Přesto z toho na konci roku bylo třetí místo za Tomášem Vejmolou a Tomášem Štuksou, na kterého Domíkovi chyběl jediný bod. Věděli jsme, že Dominik nemá problém s rychlostí. Bugynu jsme tedy poslali do světa a pořídili jsme jinou z dílen Martina Prokopa. Ta je konstrukčně i jízdními vlastnostmi úplně jinde. Zároveň disponuje motorem yamaha, kterému momentálně není schopna předchozí honda konkurovat. No a takto vybaveni letos jedeme vedle Kosice Cupu premiérově i republiku.“

Jaké jsou v republice vztahy a konkurence?

Dominik: „Mými největšími soupeři letos jsou hlavně Josef Švorc, Daniel Pytloun a Tomáš Štuksa.“

Michal: „Strašně se mi líbí, že na trati svádí děti obrovské souboje, ale po vystoupení z bugyn jsou zase všichni kamarády. Partu hodně stmelilo také zimní soustředění v krkonošských Friesových boudách. Bylo to ohromně zábavné pro děti i rodiče. Poděkování za zorganizování této akce patří Daniele Čepkové, jejíž dcera Bára loni vyhrála „stošedesátky“. Díky patří také Nadačnímu fondu Autoklubu České republiky, sloužícímu k podpoře mladých a nadaných sportovců. Ten celý pobyt dětem zafinancoval.“

Dominiku, máš nějakou oblíbenou trať?

Dominik: „U mě zatím vedou Kosice, kde jsem začínal. Letos jsem poprvé startoval v Dobřanech a Přerově. V Dobřanech se mi líbila především dobrá levotočivá zatáčka nahoru. Dojel jsem tam druhý za domácím Pepou Švorcem. Přerov se mi líbil docela hodně. Na Mamutu jsem trošku skočil, ale fakt jenom trošku. Jedna zatáčka tam byla hodně kluzká. Také jsem tam zažil první boudu v kariéře. V prvním tréninku ve sjezdu z malého kopce do levotočivé zatáčky přede mnou jel Arnošt Florián. Strašně se ale prášilo a jak jsem nic neviděl, škrtnul jsem si o jeho zadní kolo. To mě nakoplo, šel jsem dvakrát přes boudu a dopadl jsem předkem na betonová svodidla. Díky zadnímu křídlu neutrpěla bugyna žádné větší poškození motoru či vstřikování. Pár ohnutých ramen stačil tým opravit, abych stihl druhý měřák.“

Kdo vlastně tvoří tvůj tým?

Dominik: „Můj děda je hlavní mechanik. Táta hodně fandí a je druhý mechanik. Pomáhají nám ještě Tonda Blovský a Pavel Musil, majitel humpoleckého Ráje čtyřkolek. Ještě tam byla Jíťa, která nám dělala jídlo a čistila mi brýle. Ta už tam ale moc není, protože se narodila holčička – to je moje ségra. Máme také týmového fotografa Martina Myslivce. S celkovým chodem týmu pomáhá strejda Julda.“

Máš nějaké jezdecké vzory?

Dominik: „Nejvíce se mi líbí Pepíno Vontszemu s číslem devětašedesát. Navíc má motor BMW M3, což je naše značka. A také mi věnoval čepici. Zaujal mě svým stylem, jak si najíždí zatáčky a téměř do nich couvá.“

Michal: „Týden po velké Pepínově novopacké boudě zažil svoji první boudu Domík. A jak měl v paměti Pepína, který vystoupil z auta a ani se nenechal ošetřit, udělal to stejně tak.“

Dominik: „Dále v autokrosu fandím Filipovi Šmídovi, zaujal mě Francouz Thomas Anacleto. Rád sleduji také Formuli 1. Fandím Lewisi Hamiltonovi a Nico Rosbergovi a hodně jsem slyšel o Michaelu Schumacherovi. Koukám i na DTM. Zde ale spíše sleduji auta, než jezdce.“

Zbývá ti čas na další koníčky?

Dominik: „Nejvíc je to ten autokros. Pak mě baví škola. Půjdu do třetí třídy. Mám rád český jazyk, prvouku, tělocvik, matematiku a hodně čtení. Sám doma hodně čtu. Hlavně Čtyřlístky“

Michal: „Čtyřlístky jsme našli ještě po mě, mém bráchovi a tátovi. Také jsem na nich vyrůstal. Chybět u nás nesmí ani Svět motorů. Osobně jsem moc rád, že Domíka baví závody i škola. Je to ideální kombinace. Sám dobře ví, že kdyby to ve škole začalo kulhat, byly by závody omezeny. Zatím má velké štěstí na učitelky, se kterými si sedl.“

Dominik: „Paní učitelka z mateřské školky mi byla dokonce fandit v Poříčí nad Sázavou a současná třídní Aneta za mnou zase jela z Prahy až do Humpolce.“

Michal: „Nedovedla si představit závodit osmiletého kluka. Když to viděla na vlastní oči, s úžasem koukala.“

Závěrem se zeptám na vaše plány do budoucna?

Michal: „Letos budu šťastný, když Dominik udrží dosavadní druhé místo v republice a první v Kosicích. Příští rok rozhodně zůstaneme ještě ve „stopětadvacítkách“. Později bychom rádi postupně prošli „dvěstěpadesátky“, JuniorBuggy, Buggy1600 a dokráčeli až do královské divize SuperBuggy. Tedy všechny kategorie, vyjma „plechovek“ a kartcrossu. V úvahu by přicházel i rallycross. To je však ještě hodně daleko. Mnozí nás tlačili do motokár, ale když tam vidím ty děti nepřipoutané. Byl jsem se podívat i na motocyklový závod. Každé druhé dítě tam kulhalo nebo bylo sešroubované. Já si své dítě mrzačit nehodlám. Navíc volant nám je bližší než řidítka.“

Foto: Martin Myslivec