Jednorázový comeback, boj, kopec srandy a hattrick. To byl letošní Pačejov pro náš WRCko Rally Team, který na „pačív“ vyrazil v původní sestavě já a Tom Kosík.

Příběh Rally Pačejov 2015 se začal psát ještě mnoho týdnů před startem, kdy mi Roman říkal, že dost pravděpodobně nebude schopen jet, protože bude pracovně mimo ČR. A opravdu už hodně daleko, než aby mohl dorazit. Rozumějte, Roman celou loňskou sezónu létal z UK, vždy jen na závodní víkend. Tomu říkám odhodlání a závodit. A tak začalo hledání spolujezdce. Letos již podruhé. Oslovil jsem Toma Kosána, svého bývalého druha ve zbroji a Verču Havelkovou, s kterou jsme úspěšně absolvovali bohemku 2014. Od obou se mi, k mému překvapení, dostalo kladných odpovědí, že začnou zjišťovat, jestli by mohli. Protože pro Toma byl pačív týden před jeho svatbou, tak jsem nečekal, že by se mu chtělo riskovat. U Verči jsem se zase bál, že jí Valda nebude chtít „půjčit“, aby to neohrožovalo jeho působení v Českém a Slovenském mistráku. A rovnou jsem si říkal, že pokud ani jeden z nich neklapne, tak na Pačejov letos nejedu. Díky podpoře Tomovi nastávající, která jej nejen podpořila, ale rovněž přislíbila svou účast na soutěži, mi Tom oznámil, že je pro tuto jednu akci ochoten si zařídit licenci, zdravovědu jeho tělesné schránky a vyrazit na závody. Jak já mu byl vděčný a hlavně, moc šťastný, že se sejde stará parta WRT na námi nejoblíbenější soutěži. Teď to nemyslím vůbec špatně proti Romčovi, nás výsledek byl i díky němu. Po Vyškově mě trochu káral, že retardéry jezdím na jedničku a moc do nich brzdím. A má pravdu ten chlapec. Na Pačejovu jsme projeli téměř všechny na dvojku a šlo to. Romča, respektive jeho RZ1 nám rovněž poskytla podporu, bez které bychom startovali horko těžko. Patří mu opravdu veliké díky.

Ještě před závodem se však musela omluvit Helča s kraťasem, kteří nemohli dorazit kvůli pracovním povinnostem. Tak se nám ta „stará parta“ trochu roztrhla, ale to už je život. Nicméně, já, Tom a táta jsme vyrazili směr Pačejov ve čtvrtek tak, abychom mohli vyzvednout itík a udělat administrativní přejímku. Tentokráte jsme jí stihli a pro mě to bylo po dlouhé době, kdy jsem si musel vše zařizovat sám. Přihlášku, technickou kartu a další náležitosti a projít právě adminou. Tohle všechno řeší Romča, takže už jsem vyšel ze cviku. Nicméně jsem prošel na jedničku, měl jsem dokonce náhradní formuláře na výbavu, servisní tým dostal zabarvený plán servisu, kam si mají stoupnout a tak. Prostě šikovná hospodyňka :-).

U adminy jsme se potkali s Honzou Petrem a Marťou Strakovou, aneb s pacičkovým tajpárem. Domluvili jsme se na společné večeři a jeli do Horažďovic do Zlatého Jelena, kde jsme se ubytovali a šli na domluvený dlabanec.

Ve výtečné společnosti jsme okolo jedenácté museli lokál opustit, někteří se šli natáhnout a my s tátou ještě ochutnali tiché a horké noční Horažďovice. Procházeli jsme se, krásně popovídali a asi hodinku jsme seděli na Robin Oilu, kde jsme si dali nealko z plechu. A potkali tam místního borce, který byl hrozně „šťastný“, že již další den musí jet s kontejnerem na Čečelovice. Divil jsem se, že už v pátek, a tak chlapec neváhal a volal svému šéfovi (či komu) jestli fakt v pátek a ne v sobotu. V jednu ráno! :-) Ale tak když máte trojku v žíle, tak vám i horší věci připadají jako hrozně dobrý nápad :-).

Ráno jsme se fajne nasnídali, a vyrazili směr seznamovačky, kdy jsme si nejprve jeli napsat nově otočenou RZ Nehodív -> Strážovice. Tuhle rychlostku mám hrozně rád, se Zbyňou Hrabcem jsme si říkali, že bysme klidně závodili jenom na ní. Letos jí pořadatele otočili, což jsme nikdo neznali. Takže rozhodně zajímavé. Najíždět jsme museli mojí novou Princeznou, tedy Fabií combi, která měla najeto asi 1500 Km. Musím říct, že na Komušíně mi jí bylo fakt líto a psaní probíhalo v tempu, že na kole bych tam byl rychlejší. To se prostě nedalo. A jeli jsme to jen nadvakrát. Jinak nás psaní moc bavilo, Tom měl velký respekt z Čečelovic, no kdo by neměl. Ona je to vážně těžká zkouška, hlavně na čtení a tempo diktátu. Nicméně jsme byli hotovi někdy okolo druhé hodiny a šli na oběd do místní pizzerie U zámku. Vedro bylo tedy fakt kruté, takže nealko pivo přišlo více než vhod. S Evčou jsme zajeli na technickou přejímku, kterou jsme tentokráte absolvovali společně s Martinem a setkali se s Verčou Havelkovou. Tahle holka je blázen. Přijela na soutěž udělat školení zdravovědy, pak jela na noční a ráno už byla u nás v servisu. Drogy? :-). V pátek se nám ještě povedlo splnit jeden sen, kdy jsme svezli partnera od zaměstnankyně DAQUASu, našeho sponzora. Byl nadšený, jak Honda jede. A i když jsme s ním obkroužili jen pár zatáček po obslužné cestě, bylo z něj vidět, jak ho to baví. Asi jsem viděl i sám sebe před několika lety, když jsem v Hondě seděl poprvé. Auto jsme pak vrátili Péťovi, který přemýšlel, kde by mohl grilovat :-). Kvůli zákazu rozdělávání ohně padalo v úvahu pouze se s grilem schovat někde u lesa :-). Večer přijely drahé polovičky, moje a Tomova a už byla sestava kompletní, všechno správně. Večer jsme se však také dozvěděli, že spousta „devítek“ nestartuje. Že bohužel určitě nepřijede Zbyňa Hrabec jsme věděli, o Pepíkovi Vojáčkovi sice taky, ale tomu jsem moc nevěřil, že nepřijede. Nicméně odřeknutá byla i účast Tomečky, Šlehofera a Pilčíka. Mrzelo nás to, protože jsme se těšili na porovnání, nevím, co se stalo, když Pačejov je jeden z nejkrásnějších sprintů. A tak už jsme jen vyhlíželi ráno a start do rally.

Od rána byla skvělá nálada. Dojeli jsme na letiště ve Lnářích, kde byla servisní zóna a setkali se s Lukym Nekvapilem a Míšou Rezkovou, neboli „rézy“. Málem jsme umřeli smíchy, když jsme si s Lukym dělali srandu z toho, jak se tváříme jako hrozní kamarádi a pak na trati jsme rivalové. Takže to bylo například takto:

(Před startem RZ)

Luky: Hele, fakt hodně štěstí, hlavně do cíle a přeju vám krásné umístění
Já: Jasný Luky, vám taky, však jste šikovní, tady vám to pojede a já vám to přeju

(Po startu RZ)

Luky: Sviněěěěě, nesnáším tě, chcípni…..
Já: Hajzleeee, hajzleeeeee, namažu si tě na chleba ty saxofone mezi budíky, ááááá

(v případě havárie jednoho z nás na RZ)

Ten kdo dojel ještě na RZ: Jooooooo, jooooooooo, vymlel to, jooooooooo, proč to nehoří? Proč to nehoří??? Krásně to dal do banánu o strom! Žije?! Sakra, aspoň hnátu si mohl zlomit!
Ten kdo dojel hned po RZ: (telefonicky) Ahoj, jste v pohodě, já vás tam viděl a úplně mi zatrnulo, fakt dobrý? To mě mrzí, no smůla no, hlavně že se vám nic nestalo, to je nejdůležitější.

No a v podobném sranda špičkování jsme frčeli celý den. Aneb „on sice říká kamaráde, ale já v tom citim pi*o“. Tak by to popsali kašpárci Štvtniček s Lábusem :).

Ze servisu jsme odjeli na RZ Nehodív -> Strážovice. Museli jsme se do toho hned obout. Luky je letos parádně rozjetý, jede všechno, co se v ČR jet dá, tedy jak velký mistrák, tak sprinty. Nabízel se nám i zajímavý pohled, protože start RZ byl v podstatě do protisměru RZ, protože auta musela objet kostel a zase sjížděla směrem ke startu, kde 100 metrů před ním odbočovala. Takže jsme viděli posádky před námi, jak už jedou RZ. Byli jsme posádkou a diváky zároveň, to se vám jen tak někde nepoštěstí. Menší krizi jsme měli hned v třetí pořádné zatáčce „levé 5,5, kope“. Tam nás to sice nijak zvláště nekoplo, ale ono kompresní místo nám rozhodilo přilnavost a auto se najednou lehce utrhlo do přetáčivého smyku. Vyřešilo to dvojité kontra a trochu to leklo. Ale nepolevili jsme a v cíli jsme byli o ca 1,6s před Lukym s Míšou. A to hodně potěšilo, protože jsem cítil, že nejedeme na max. Pak jsme dojeli na Čečelovice, o kterých já tvrdím, že tam se vždy rozhoduje o vítězi. Alespoň ve všech třech našich Pačejovech tomu tak bylo. A bylo tomu tak i letos v obou průjezdech. Před startem jsme museli stát a čekat než se vrátí na start sanitka s ABA. A to z důvodu havárie pacičkového tajrepa. Naštěstí se Honzíkovi s Marťou nic nestalo a šlo jen o plech. Každopádně jsme po chvíli odstartovali a snažili se jet rychle. Až tedy na „Pátlovu“ zatáčku, tam jsem to prodal až moc. A pak se nám v gumě auto trochu svezlo v diváckém místě okolo balíku. Prostě to nechtělo zatočit a sunulo se to směr obrubník. Trochu jsme tím ztratili, ale žádné drama. Nicméně jsme chytli hezké tempo a už už jsem čekal cíl, a co řekne Tom za čas ze stopek. Pamatoval jsem si, že rok před tím jsme s Romčou měli čas 9 něco. A doufal jsem, že Tom neřekne něco, co by začínalo „deset“. Neřekl. Tak jsem byl zvědav, jak moc se zde chytil Luky. A viděli, jsme, že jsme mu „dali“ 13,2s. A to byl ten náskok, který se stal klíčovým pro pohodu. Jeli jsme skvěle naladění do servisu. S Lukym zase srandy kopec, vyměňovali jsme si zážitky a zatímco on začal taktizovat s benzínem (což se mu málem vymstilo), tak my jeli jistotu. V následujících třech RZ nás začal pomaličku stahovat. Na muničáku o 3,2s, v třebohostické o 3,5 a na druhém Nehodívu 1,8. A to se přiznám, že se mi moc nelíbilo. Věděli jsme, že pořád máme drobný náskok, ale stačí jedna chybka a je to pryč. Snažili jsme se jet opravdu rychle, ale bezpečně. Tak jsem se rozhodl to zkusit zlomit na posledních Čečelovicích. Dal jsem do toho všechno, co jsem v tu dobu byl ochoten riskovat a co jsem uměl. Chytli jsme s Tomem nádherné tempo, on četl fakt parádně, mně se dařilo trefovat do kvaltů i brzd a prostě mě ta RZta bavila. Pár set metrů před kontejnerem je skok, v obou průjezdech jsme si krásně zaplachtili. Fakt paráda. V cíli jsem si říkal, že jestli tohle tempo nestačilo, tak už na to kašleme a dojedeme to na klid. Že už víc nejsem ochoten riskovat. A stačilo to, protože jsme Lukymu poodjeli o 11,6s a tím si vytvořili trochu prostoru pro uklidnění se. Před servisem, když jsme stáli v UP jsme vychlemtali na ex 0,5l malinovky.

Lili jsme si vodu po hlavě. To vedro bylo neuvěřitelné. Hovězí ve vlastní šťávě. Co se týče vedra, tak vždy vzpomínám na Kostelec 2013. Ale letošní Pačejov byl mazec. Ještě horší. Blbé je, že si sice vezete litr vody po každém servisu v lahvi. Ale ta voda má za chvilku asi 60°C. Takže když jsem si jí lil na hlavu, tak mě vlastně pálila. Neskutečné. S Lukym jsme si zase „zanadávali“ jeden na druhého, nadlábli se a jeli to dokončit. Měli jsme před sebou „jen“ muničák a druhý průjezd Třebohostickou. Na muničáku jsem chtěl mít stejné tempo jako ne Čečelovicích, a tak jsme do toho šli trochu tvrději. Maličko jsme probrzdili před odbočením z hlavní a pak jsme s autem dali trochu ránu při vjezdu do lesa.

Ránu myšlenou že jsme projeli takovým hlubokým nájezdem, ne nehodu. Viděl jsem, jak se zvedla kapota a z přístrojovky vylétla jakási plastová krytka. V jednu chvíli jsem se lekl, aby z toho nevycestoval tlumič. Nicméně, všechno správně a Hondička nás dovezla do cíle RZ. Sami sobě jsme nadělili 6,3s, což na 4,79Km dlouhé RZ není zrovna málo. Ani tak to ale na Lukyho nestačilo a stáhnul náš náskok o 2,5s. A tak mezi námi bylo 15,4s a bylo třeba dojet poslední Třebohostickou. Inu jeli jsme. Trochu hůř jsme odbočili v té L10 za balík chvíli po startu. Ale pak už to jelo dobře, a i když jsme se v jednu chvíli trochu netrefili do stopy a museli jednu sérii zatáček projet s vrkáním, do cíle jsme dojeli. Tom řádně stopoval, a tak hned hlásil, že jsme se zlepšili o cca 5s. A že máme čas zhruba 6:21,5. Tak jsme dojeli do stopky a hned hledali čas čísla 53. 6:22,0! Vybouchli jsme oba neskutečnou radostí. Až se nás ve stopce lekli. My měli ale neskutečnou radost. Nejen proto, že se mně podařil hattrick a Tomovi double. Ale i proto, že jsem po Vyškově 2014 našel svoje tempo. A rozhodně i z toho důvodu, že Tom tím získal krásnou formu rozlučky se svobodou a takový předdárek ke svatbě. Týden po Pačejově už z něj bude pan manžel. Zastavili jsme hned u Lukyho s Míšou a gratulovali si. Měli jsme jeden z druhého radost. A já věřím, že upřímnou. Ale to naše špičkování, tak to mělo velmi dramatickou dohru. My jsme na Třebohostické v průjezdu retardérem před obcí Láz dali pěkně ručku, abychom se otočili okolo sudu. A já měl pocit, že jsem tu ručku dal o chlup dřív a při výjezdu jsme ťukli sud. Prostě jsem něco maličko cítil. Hned jsem se díval do zrcátek, ale nic neviděl. A tak se v cíli radujeme, radujeme a najednou Luky říká hledíc do mobilu. „Hele, ty jsi prej porazil sud!“. Ve mně by se v tu chvíli krve nedořezalo. A říkal jsem si „a je to v haj*lu, taková drobná chybka a blbost, to snad ne“. A Luky „dělám si srandu, to je humor, kolego“. Vtip byl, že on to nemohl vědět, že já ten pocit trefeného sudu opravdu měl, on se jen náhodou trefil s tímhle vtípkem. V tu chvíli jsem ho fakt neměl rád :-). Tak mě nahlodal, že Tom ještě v polovině přejezdu k cíli kontroloval rally-base, jestli náhodou jsme ten sud vážně netrefili.

No a čekání na rampu, to už bylo opravdu vyvrcholení, radovali jsme se s celým týmem, s některými na dálku. Na rampě jsme dostali pohárky, které jsou mimochodem čím dál tím menší :-).

Já jsem ho věnoval slovy do mikrofonu tátovi, který mě tak moc podporuje a jezdí na všechny závody, i když vnitřně trne hrůzou a vždy se hlavně těší, až dojedeme do cíle. I tak mě podporuje a fandí. A toho si tak moc vážím.

Celý závod byl neskutečně výjimečný. Když se Tom rozhodl, že s rally skončí, tak mi bylo líto, že jsme se vlastně nerozloučili. Po závodnicku. Že jsem na tom Vsetíně 2013 nevěděl, že spolu jedeme naposledy. A teď to vím. Jeli jsme z cíle poslední RZty, na hlavách přejezdová sluchátka, úsměvy na tváři a já věděl, že teď je to naposledy. Že je to jedna z posledních chvil, kdy spolu jedeme v závodním autě jako posádka. Byl to hrozně zvláštní, ale krásné. Tom se žení, změní se mu život a já jsem šťastný, že jsme spolu tuhle „mladickou nerozvážnost“ v podobě závodu na Rally Pačejov 2015 absolvovali. I na Tomovi bylo nádherně vidět, jak moc je šťastný a jak si to sám vnitřně užívá. Aby ne, když ho na závodech a pak i na rampě podporovala a celou dobu mu fandila jeho nastávající. Když má člověk podporu nejbližších, to se to pak hned jinak prožívají podobné okamžiky.

A tak jsme udělali ještě jednu drobnou změnu. Hondu do UP, což je poslední cesta, která nás čekala, odvezl Tom. Aby si taky po těch letech vyzkoušel, jaké to je řídit závodní Hondu. Tím příběh posádky Pilař – Kosán, která spolu od roku 2011 odjela 15 závodů, definitivně končí.

Děkuji Ti Tome za všechno a teď leť ptáku, leť :-).

Piss on You.