Nabytá svoboda a nové ekonomické podmínky vnesly do naší vlasti spoustu prostoru pro seberealizaci a každý se s nimi musel vypořádat po svém. Některým posádkám najednou začaly pozvolna vysychat finanční zdroje, jiné se naopak dostaly k technice, o které se jim snad ani nesnilo. V první řadě mne napadá spojení Petra Zedníka s Lancií Delta HF Integrale, ale jeho program byl zpočátku velmi sporadický a ve Středních Čechách se neukázal. Neprodleně se dle očekávání příležitosti chopil zredukovaný tým ze Slušovic a Václav Blahna s Pavlem Schovánkem osedlali ´áčkový´ Opel Kadett GSI, se kterým v 90. roce v Příbrami dominovali. Tuzemské rallye dočasně zaznamenaly citelný úbytek diváků, kteří se vyrovnávali s ministrem financí Klausem proklamovaným utahováním opasků, a když už peníze nazbyt měli, mohli konečně vyrazit i na zahraniční klání. Pro mne úsporný režim v důsledku zvýšených cen zboží znamenal, že ani z tohoto ročníku nemám žádné fotky. Pár snímků předních posádek jsem v průběhu roku pořídil v Klatovech, Mladé Boleslavi či Zlíně a opakovat se by byl zbytečný přepych. Dalších dvanáct měsíců situaci zlepšilo hned o 300%, což v praxi znamená, že v roce 1991 jsem v Příbrami zmáčkl spoušť už dokonce třikrát.

1991 – Petr Holub sjíždí ze startovní rampy

V prvním porevolučním ročníku stavitel trati zavedl mé kroky premiérově na letiště ve Dlouhé Lhotě, které se po mnoha dalších letech stalo osvědčeným zázemím pro servisní areál, přejímky i cílovou rampu. Kolik já tam strávil chladných, ale báječných nocí… Po většinu devadesátých let se však ještě mohlo montovat kdekoli. Ranvejí se tehdy posádky měly zaklikatit, aby následně pokračovaly směrem na Kotenčice. Nicméně oba průjezdy touto RZ byly zrušeny a k jejímu zařazení již nikdy nedošlo. Já tam dorazil až na plánované předpolední repete, kdy posádky letištní taškařici vynechávaly a pokračovaly volným tempem rovnou po silnici k cíli. Bez současných vymožeností jako je mobilní telefon či internet byl holt člověk kvůli nedostatku aktuálních informací někdy ve špatnou dobu na špatném místě.

1992 – Petr Vraj na městském okruhu

Dalším nezapomenutelným jednorázovým pokusem se stal městský okruh v roce 1992, vedený přes velký kruhový objezd u rybníku Dolejší Obora. Na oko zde táhlými smyky exceloval Jozef Béreš s postarší ´zadokolkou´ Opel Monza. Naopak Emil Triner na továrním Favoritu zaváhal a výsledkem byly ´hodiny´. Kromě podívané na početné stádo Sierr RS Cosworth, Drotárovo BMW M3 či Sivíkovu špičkovou Deltu v poněkud nezvyklém prostředí, se ´kruháč´ do mysli účastníků beze sporu zapsal sněhovou nadílkou a náležitě ledovým větrem. Na takovou zimu jsem rozhodně nebyl vybaven, ale vytrval jsem. Speciální rychlostka se spoustou vody zaskočila i tehdy méně známého Josefa Semeráda, který s Lancií Delta HF Integrale trefil příliš optimisticky zaparkované civilní auto (říkalo se, že majitelem byl Miroslav Šefr, který tou dobou již figuroval mezi odstoupenými a chtěl se alespoň bezstarostně podívat).

1992 – Marcel Tuček měl na Kadettu zajímavý design

Ani v následujícím ročníku pořadatelé myšlenku městského okruhu neopustili, přesunuli jej však do prostoru výpadovky na Sedlčany. Leč problému se stejně nevyvarovali. Rychlá, nikterak sportovně hodnotná trať se vymstila domácímu Milanu Dolákovi, který trefil dva vzrostlé stromy a Ford Escort RS Cosworth přetvaroval k nepoznání. Rána to byla opravdu festovní. Jaroslav Palivec putoval promptně do nemocnice, ale naštěstí mu nebylo nic vážného. Namále měl i špalír diváků, u jejichž nohou se vrak zastavil. V neposlední řadě jsme se toho roku rozloučili s Trabanty a upřímně řečeno mi jich v záplavě objevující se moderní techniky ani nebylo líto. Rozhodně bych si netipl, že jejich čas ještě přijde a své příznivce najdou též v následujícím tisíciletí v rámci historiků. I já je opět vzal na milost jako milé zpestření.

1993 – Karel Macek už tenkrát koketoval se zajímavým autem

1993 – Takhle Dolák s Palivcem rozebrali Escorta

Tenkrát znovu všechny porazili Blahna se Schovánkem, ale byl to jejich historicky poslední triumf. V 94. stanuli na startu se slabým Peugeotem 306 S16 a vévodili alespoň ve své třídě, nicméně šlo o předzvěst definitivního přestupu do skupiny N a pozvolného konce zářné aktivní kariéry. Velkým tahákem ovšem byla účast tří zahraničních jezdců v barvách tuzemských týmů – Itala Bertoneho, Rakušana Baumschlagera a Nora Hauglanda. Dlouholetý tovární jezdec Škodovky se však s ´enkovým´ Escortem dost trápil. Rovněž jsem chtěl být světový a ze Švýcarska dovezl fotoaparát – tehdy módní kompakt. Což o to, oproti stařičké zrcadlovce exponoval náramně (své udělaly i kvalitnější filmy) a na Benátky, Alpy či Sochu svobody byl skvělý, avšak s pohybujícími se auty, navíc čím dál rychlejšími, si poradit neuměl. Naštěstí vypáskování v diváckých místech bývalo dost benevolentní a na „ostatní místa jsou pro diváky zakázaná“ se nehrálo. Přesto z celých devadesátých let disponuji především statickými záběry.

1994 – Epizoda Václava Blahny s Peugeotem 306 S16

1994 – John Haugland v barvách hlavního sponzora

1994 – Bertoneho Celica

1995 – Domácí Šín s Kulštejnem kontrolují škody

1995 – úpéčko na příbramském náměstí

Nepovedlo se mi zachytit ani situaci rozhodnuvší o prvenství v roce 1996. Boj o zlaté vavříny sváděli po odstoupení Křečka a Doláka Ladislav Výška na Mazdě 323 GT-R s Marcelem Tučkem na Nissanu Sunny GTi. Přál jsem druhému jmenovanému, s nímž jsem se dal do řeči na Semperit Rallye 1991 a okamžitě si získal mé sympatie. Dodnes jej potkávám nejraději z celého startovního pole. Ale zpět k bitvě s plzeňským sokem. Během vyrovnaného zápolení se Marcel tehdy konečně dostal do čela a cesta k prvnímu absolutnímu vítězství ve velkém mistráku se jevila otevřená. Jaké však přišlo zklamání, když se Nissan kdesi u Sedlčan vynořil ze zatáčky belhajíce se s vylomeným pravým předním kolem vraženým do podběhu. Nakonec z toho bylo umístění až ve druhé desítce.

1997 – atraktivní honička v Sedlčanech – Macek, Kulhánek – odstavený Pertlíček

1997 – rodinné duo Hendrichů s Mazdou 323 GT-R

Při příštím návratu do daného regionu jsem věnoval zvýšenou pozornost posádce Kulhánek – Bím na Škodě Octavii Kit Car, a to nejen kvůli čerstvě jmenovanému předsedovi představenstva mladoboleslavské automobilky (a mému spolurodákovi) za volantem. S Pavlem Bímem jsme totiž měli zálibu ve sbírání autogramů zahraničních soutěžáků a čile jsme na toto téma korespondovali. On se však s pasivním pojetím nespokojil a rallye se věnoval opravdu naplno. Kromě publikační i vydavatelské činnosti a zmíněného sporadického spolujezdcování se vypracoval až na post tiskového mluvčího Škody Motorsport. V rozletu jej zastavila havárie cestou na Rallye Deutschland začátkem července 1998. Jsem přesvědčen, že v rallye by toho ještě hodně dokázal. Naposledy jsem jeho rozesmátou tvář viděl právě při Příbrami 97.

1998 – Jiří Tošovský s Lancerem EVO IV

1998 – manželé Cvrčkovi v cíli

1998 – vítězní Chovanec s Jugasem na Escortu

V jubilejním 20. ročníku mne potěšilo zejména potvrzení překonání psychického bloku Stanislava Chovance po ošklivé havárii v Českém Krumlově (Coswortha s obtisklým stromem namísto kufru mám pořád před očima) a jeho návrat na vítěznou vlnu bez ztráty dravosti. Konec devadesátek pak katapultoval do popředí výsledkových listin i několik mladých tváří nesoucích známá příjmení – Trajbold, Vojtěch, Pech či Trojan, kterému se z nich na Podbrdsku dařilo nejvíc a dekádu uzavřel druhým a prvním místem. V Příbrami zatím zůstalo jen u snů a přání, ale ve slovníku příznivců rallye se tou dobou napevno zabydlovalo magické spojení tří písmen: WRC. Úžasná éra byla na dosah.

1999 – mezi historiky zářili Jan a Eva Trajboldovi

Na závěr opět odkazy na výsledky Rally Příbram z devadesátých let

Rallye Příbram 1990
Rallye Příbram 1991
Rallye Příbram 1992
Rallye Příbram 1993
Rallye Příbram 1994
Rallye Příbram 1995
Rallye Příbram 1996
Rallye Příbram 1997
Rallye Příbram 1998
Rallye Příbram 1999