Pavel Svoboda je na domácí půdě nejúspěšnějším pilotem autokrosové divize TouringAutocross posledních tří let. Dolnobousovský pilot se stal v roce 2013 poprvé šampiónem této kategorie, aby po loňské stříbrné sezóně letos triumfoval podruhé. Své závodnické prvopočátky však absolvoval už před jedenácti lety s felicií v hobbycrossu, který byl tehdy na Mladoboleslavsku velmi populární. První otázkou jsme se tedy vrátili do historie.

Pavle, jak ses vlastně dostal k autokrosu?

„Naše rodina hodně sponzorovala dolnobousovský fotbal i motokros, až jsme si uvědomili, že bychom vlastně ty peníze mohli použít na vlastní závodění. Před jedenácti lety na Silvestra v pět hodin ráno jsme, podpořeni alkoholem, vymysleli koupi závodního auta. A už druhého ledna mi stála doma žlutá felicia. Pocházela z dílen zesnulého Pavla Kořínka, ale já jí už koupil od Michala Salače, otce pozdějšího úspěšného pilota silničních motocyklů. Auto bylo v podstatě kompletně nachystané. Začal jsem s ním jezdit – na Mladoboleslavsku tehdy hodně populární – hobbycross.“

Jak na hobbycross vzpomínáš?

„Předně musím zmínit vynikající kolektiv, kdy jsme na trati sváděli urputné souboje, ale v depu jsme byli kamarádi. Obrovským pozitivem bylo, že se celý závod stihl odjet pouze za sobotu. Na již neexistujících tratích, například Týnci či Hejtmánce, jsem začal sbírat první zkušenosti a zároveň pódiová umístění. Po první sezóně jsem felicii, ke konci roku trpící problémy především s motorem, přenechal bratrovi Martinovi, který začínal také závodit, a koupil jsem na Moravě strašně lehounkou felicii od pana Pražáka. To bylo vítězné auto, ale díky odlehčení chatrné jako papír. Celou zimu jsem tedy stavěl úplně novou felicii. Když si vzpomenu zpětně, nikdy jsem v konečné klasifikaci seriálu neskončil mimo pódiové umístění. V závěru už jsem jezdil s felicií od dobrovického Karla Baleje, který skončil se závoděním a začal se věnovat fotografování. S tou jsem zároveň přestoupil do „republiky“.“

Jak obtížný byl přestup?

„Víceméně jsem se nadále potkával se stejnými soupeři. Když totiž Federace automobilového sportu zareagovala na rostoucí oblibu „plechových“ dvoukolek vytvořením Divize6 a pro ni vypsáním České trofeje, přestoupil do ní Tomáš Jánoš a rok po něm my ostatní, staří známí z Týnce – Martin Kopena, Honza Ratajský, Standa Halouska, Ludva Hušek, Jirka Bret, Lukáš Vítek, Honza Hudec a další. Záhy přibyl další ohromně silný soupeř – markvartický Tomáš Handík. Felicia byla dobré, motoricky pomalu nejsilnější auto. Pak jsme koupili fabii od Honzy Bartoše. Z té jsme vyndali motor a nahradili ho tím z felicie. V Nové Pace se mi, jako jedinému v éře jeho několikaletého kralování, podařilo v přímém souboji porazit Tomáše Jánoše a jeho nepolapitelnou „dvěstěšestku“. Toho jsem si moc cenil a považoval jsem to za ohromný úspěch. Právě Tomáš byl v těch časech mým velkým vzorem. Stejně jako v hobících jsme si užívali závody jako kamarádi a byli jsme velká parta. Společně jsme vařili i popíjeli. Ne jako teď, v republice. Mé působení v této kategorii skončilo v roce 2010 kotrmelcem na Autoslide v Pardubicích. Fabii jsem prodal Mírovi Kubátovi a já si dal, z důvodu stavby baráku, dvouletou pauzu.“

Vrátil ses, ale už nikoliv coby pilot Divize6, nýbrž TouringAutocross.

„Zatímco já pauzíroval, bratr Martin přestoupil do TouringAutocross, kde se stal v roce 2011 republikovým šampiónem. Už rok předtím mi, při oslavě jeho narozenin, myšáka půjčil. Lidi tam tehdy vozil i Dan Landa. Když jsem z auta vystoupil, byl jsem rozhodnut, že ho musím mí také. V lednu jsme jeli pro vrchařského lancera na Slovensko a mám ho dodnes. Následovala přestavba podvozku pro autokrosové potřeby a v třetím podniku sezóny jsem, v novopacké Štikovské rokli, vstoupil do šampionátu. Nakonec jsem se ještě stihl stát mistrem Divize5.“

V letech 2013 a letos jsi vybojoval tituly přímo v divizi TouringAutocross. Který byl obtížnější?

„Určitě ten letošní. Ten předloňský jsem měl totiž zajištěn již v předposledním podniku. Daleko k titulu jsem neměl ani loni, kdy jsem v Sedlčanech vedl finálovou jízdu. Pak však byl závod po boudě Franty Kostrouna zastaven. Krátce po opakovaném startu jsem trefil díru, ulétly šrouby na lyžině a ta se ohnula pod auto. To mě stálo titul na úkor největšího rivala Bořivoje Kořínka. Letos jsem, po dvou vyhraných podnicích v Humpolci a Veľkých Uhercích, v Nové Pace nepostoupil do finále, když mi ve druhé rundě odešlo čidlo na klice. Důsledkem toho kliková hřídel praskla hned na dalším závodě v Přerově a já už se pomalu loučil s mistrovskými nadějemi. Pak jsem vyhrál v Poříčí nad Sázavou, kde mi v předchozích třech letech vždy hořelo auto. Domácí Dolní Bousov jsem ovládl suverénně a byl jsem zpět ve hře. V Sedlčanech mi situaci zkomplikoval defekt pravého předního kola v úvodní rundě a do dalších jsem musel startovat zezadu. Nakonec jsem však už po rozjížďkách měl definitivu titulu.“

Zmiňuješ různé autokrosové tratě. Máš nějakou oblíbenou?

„Poříčí, především kvůli tamní skvělé organizaci. Je to také jediný závod, kde jezdci dostávají nějaké hodnotné ceny. Krásná a rychlá je Nová Paka. Samozřejmě musím zmínit i domácí dolnobousovský závod. Tato trať se mi líbí svým profilem, ale horší už je podklad. V případě deště je velmi kluzká, až nesjízdná. Za sucha na ní zase není kvůli prachu vidět. Funkcionáři by si měli uvědomit, že když už tato trať, jako jedna z mála, celá patří Autoklubu, měli by pro možnost na ní kvalitně závodit něco dělat. V tomto ohledu si nemohu odpustit určitou výtku také k sosnovským. Ti už léta pořádají Setkání mistrů, které ale osobně za žádné Setkání mistrů nepovažuji. Proč také, když tam namísto vítězů jednotlivých disciplín a kategorií mnohdy startují lidé z nižších pater výsledkových listin.“

Můžeš zhodnotit letošní republikovou konkurenci v TouringAutocross?

„Mým asi největším soupeřem a zároveň velkým kamarádem je Aleš Plichta. Nemáme problém si vzájemně pomoci. Když jsem v Sedlčanech prorazil michelinku, Aleš mi dal ze svého subaru celé kolo a jeli jsme do, třicet kilometrů vzdáleného, Neveklova přezout gumu na můj disk. Tímto chci Alešovi ještě jednou poděkovat. Aleši, díky! Velkým rivalem je Bořivoj Kořínek. Ten je se svým focusem také hodně rychlý. Zmínit musím i Rosťu Hilseho, pilotujícího imprezu s pravostranným řízením. On a jeho brácha a mechanik v jedné osobě Luděk jsou mými kamarády. Jinak celkově se snažím vycházet se všemi. Už kvůli té partě lidí, která ty závody dělá. Nebýt soupeřů, neměl bych s kým závodit a nemohl se stát mistrem.“

Stíháš sledovat i další divize?

„Určitě. Především Divizi6, ke které mám stále vztah. Ze současných pilotů mě zaujal Marek Joura. Je to mladý jezdec, dovede udržet nervy na uzdě a má skvěle připravenou techniku. Stali se z nás i kamarádi. Bylo by hodně zajímavé, kdyby došlo k Markově konfrontaci s Tomášem Handíkem, neméně precizním pilotem a mechanikem, který této kategorii kraloval v nedávné minulosti. Z bugyn sleduji především královskou divizi SuperBuggy, kde fandím letošnímu šampiónovi Borisi Vaculíkovi. Jako divák jsem letos zavítal i na závěrečný podnik evropského šampionátu do italské Maggiory. Mrzelo mě jen pokažené finále TouringAutocross, kde před opakovanou jízdou pořadatelé počkali, až se na startovní rošt vrátí domácí jezdec Casalboni, ale na naše borce Mirka Neumanna a Martina Samohýla nepočkali. Úžasná je každopádně evropská úroveň Buggy1600 a SuperBuggy. Fantasticky si počínal Petr Nikodém, parádní výkon podal také Marek Stloukal. Uznání zasluhují piloti, startující zároveň v evropském i domácím šampionátu. Mnohdy se závodí několik víkendů v řadě a vše stíhat musí být pořádná honička.“

A co jiné motoristické disciplíny?

„Sleduji světový šampionát silničních motocyklů. V Moto GP je mým největším oblíbencem Valentino Rossi. Je to ikona, dokázal mnoho a jsem přesvědčen, že možná i dobrá polovina diváků chodí na závody kvůli němu. Až jednou skončí, asi ta sledovanost upadne. Moc rád bych se někdy podíval také na rallycrossový světový šampionát, který zatím sleduji v televizi. Fandím především Tamási Káraiovi. Ten předtím jezdil autokros a považuji ho v něm za nejlepšího pilota v „plechovkách“.“

Kdo tvoří tvůj současný tým?

„Šéfmechanikem je Aleš Havlík. Bydlí ve vesničce Střevač a je zaměstnancem naší firmy. Mechanikem je také můj syn Pavel. Ten příležitostně startuje s mým lancerem, například na Setkání mistrů v Humpolci. Loni odtamtud přivezl bronzový věnec, letos ho však už v první rundě vyřadila závada diferenciálu. Převodovku nám připravil Petr Bartášek a celý rok fungovala bez jediného problému. Pomáhají nám také synovec Daniel Šouta a moje dcera Eliška. Má sestra Ilona Šoutová má zase na starosti catering. Opomenout samozřejmě nemohu rodiče a rodinnou firmu Svoboda. Ta z velké části vše financuje. Tímto musím poděkovat i zaměstnancům naší firmy, která tak dobře funguje a prosperuje i díky jim. Letos nám finančně pomáhal také tým KRTZ, pod jehož hlavičkou jsem startoval. Správcem mých facebookových stránek a zároveň svářečem mého lanceru pak je dlouholetý fotograf Tomáš Němec, který též zařizuje plakáty a další suvenýry.“

Zbývá ti čas na nějaké další koníčky?

„Jako koníčka jsme si pořídili dva koně. Zpočátku mě to bavilo, ale po zjištění, že nesmrdí benzínem, mě to opustilo. Prostě vůně benzínu je nejvíc:-). Koně mám především kvůli dceři. Ta je miluje a stará se o ně. Seno občas dělám a dvakrát jsem si zajel na koni na benzinku k Papouškovi na pivo. Točí tam vynikající Klášter:-).“

Závěrem se tě zeptám na plány do nadcházející sezóny?

„Především chci odlehčit stávajícího lancera. Má totiž nadváhu stotřicet kilogramů. Rád bych zažil pocit, když jezdec obhájí titul z předchozí sezóny. Pro to udělám maximum. Kdybych se mohl zasnít, rád bych mitsubishi prodal a pořídil fabii. Tu považuji za jedno z nejkrásnějších a nejfunkčnějších aut, zvláště, pokud je z dílen Vaška Fejfara.“

Foto: Tomáš Němec