Břetislav Enge má za sebou fantastickou kariéru především na okruzích. Držitel tří Zlatých volantů byl v roce 1981 členem týmu mistrů Evropy a dosáhl mnoha dalších skvělých výsledků. V posledních letech se však vrátil k soutěžím, ve kterých začátkem sedmdesátých let minulého století s motoristickým sportem začínal. Spolu s dcerou Lucií na sedadle spolujezdce vytvořili rodinnou posádku v kokpitu Škody 130 LR a v letošní sezóně se v rámci MČR historických automobilů stali vicemistry kategorie 4 i třídy E5.

Profil Břetislava Engeho na eWRC-results.com

Slávku, jak hodnotíš letošní sezónu?

„Pro mě sezóna ještě úplně neskončila. Mám v plánu absolvovat ještě Most, Sosnovou, a pokud to technika vydrží, tak i Prahu. Tyto propagační závody považuji za prestižní. Sosnovou jsem loni jel s kadettem Hájek Historic týmu. Letos pojedu se svojí „stotřicítkou“ se kterou si moc šancí nedávám. Může se však stát, že zaprší a to by byla voda na můj mlýn. Pokud ale v sobotu usoudím, že to na výsledek není, pojmu neděli jako show pro diváky, stejně jako loni.“

O mistrovské body už nicméně nepůjde. V sezóně se ti jich však v kategorii 4 v MČR historických automobilů podařilo nasbírat třiasedmdesát, což stačilo na konečné stříbro. Takže spokojenost?

„Do letošní sezóny jsme šli s cílem si jí užívat, podobně jako tu loňskou, zkušební. Ve finále se to sklouzlo k tomu, že jsme začali počítat body. Mezi závodníky to tak holt je, přestože jsem s tím původně nepočítal. Prioritou ale pořád bylo jet pro zábavu naší i diváků. V cíli Vltavy nám říkal Vašek Hostaš, že dvě erzety před koncem, kdy jsme byli těsně za ním, se už klepal o pozici. My ale časové rozestupy vůbec nesledovali. V opačném případě bychom trošku zatáhli a byl by pohárek. Nebo třeba také ne. Se čtvrtým místem mezi českými posádkami a desátým v rámci evropské klasifikace jsem však byl docela spokojen.“

Absolvoval jsi pět soutěží. Která tě zaujala nejvíce?

„Před letošní sezónou jsem se rozhodl splnit si sen absolvováním všech velkých soutěží, které se jely v rámci šampionátu historiků, vyjma Hustopečí. V době mých závodnických začátků se totiž člověk musel prokousávat přes oblastní soutěže a malý mistrák, a když jsem se v třiasedmdesátém konečně prokousal do „federálu“, odešel mi v Sedlčanech po pár vložkách motor. V tu chvíli jsem zároveň zjistil, že na soutěže nemám čas ani finance a přešel jsem na kopce a okruhy. Sen o startu na soutěžích jako jsou Šumava, Krumlov či Bohemka jsem si tedy splnil až letos, na stará kolena. Bezesporu nejhezčí a zároveň pro mě nejúspěšnější byla Bohemia. Hrozně jsem se těšil na Krumlov. Ten jsem měl možnost jet mimo pořadí v osmaosmdesátém se Škodou 130 L. Počítal jsem tedy s jeho určitou znalostí. Vše se však změnilo natolik, že mi tratě nic nepřipomínaly a silničky mi naopak připadaly úplně jiné a užší. Jeden ze soupeřů mi na to řekl: ´Ony jsou užší o těch třicet let!´ Jelikož jsme si v tabulce stáli dobře, odjeli jsme oproti původnímu plánu i jednodenní soutěže – Pačejov a Jeseníky.“

Tvoji spolujezdkyní je dcera Lucie. Jak hodnotíš vaši vzájemnou spolupráci?

„Lucka funguje čím dál, tím lépe. Během sezóny jsme zjistili, že postupně zdokonalujeme naše desítkové rozpisy. Bylo to poznat například tím, že zpočátku jsem sice Lucku poslouchal, ale hodně jsem spoléhal i na oči. Dnes už věřím jejímu diktátu i své schopnosti si rozpis dobře napsat. Zdokonalili jsme i dopisování různých orientačních bodů. Dovedeme též daleko lépe odhadnout a popsat poloměr jednotlivých zatáček. V minulosti během okruhového závodění jsem vedle sebe spolujezdce neměl a soustředil jsem se na sledování přístrojů. To jsem musel nyní trošku odbourat, protože to bylo na úkor vnímání diktátu.“

Mimořádně úspěšným závodníkem je také tvůj syn Tomáš. Stihl vám ve svém nabitém programu dorazit někam fandit?

„Byl na domácí Bohemce, což byla povinnost. Čím mě ale překvapil, byla jeho návštěva v Pačejově. Dorazil neplánovaně až na nějakou čtvrtou erzetu. Když jsme totiž hned na úvodní erzetě dostali minutu od Honzy Krejči a panovalo šílené, sedmatřicetistupňové vedro, dostal o mě strach a chtěl mě stáhnout z oběhu. Po příjezdu však zjistil, že tu nakládačku nezpůsobila žádná má zdravotní indispozice, ale prostě jen blbě jedeme. Ta vedra na to však asi vliv přece jen měla. Jsem „cíťa“ na motor a za daného počasí jsem měl oči pořád na teploměru oleje a vody. Nemohl jsem se tak soustředit na jízdu samotnou. Asi i proto byly časy tak špatné. Ve svém volnu nám tedy Tomáš jezdí fandit a my naopak jemu. Prostě si to vracíme navzájem.“

Jak hodnotíš konkurenci a partu mezi posádkami historiků?

„Začnu asi tou partou. Ta je mezi historiky totiž úžasná. Jsme pořád normální lidé, kteří si navzájem pomůžou. Děláme to doma na koleně jako za starých časů a to se mi líbí. Co mě ale mrzí je, že mnozí startují jen sporadicky. V konečné klasifikaci nás tedy figuruje mnoho, ale jen minimum pravidelných účastníků. Na druhou stranu chápu, že mnozí nejsou v amatérských podmínkách schopni finančně a časově pokrýt celý seriál. Jinak ale vnímám vzestupnou tendenci historického závodění, a co mluvím s lidmi, hodně je to zajímá.

Bezkonkurenční v naší kategorii je Honza Krejča. Má auto na velmi dobré úrovni, letos neměl sebemenší závadu a navíc je mladý. Já bych těm mladým účast v historicích zakázal:-). Samozřejmě mě potěší, když se takovému člověku přiblížím nebo ho na některé erzetě dokonce porazím. Například celou Bohemku, kterou známe oba asi podobně, jsme se přetahovali o vteřinky.“

Vedle soutěží tě často potkávám na hokeji. Co tě přitahuje na nejrychlejší kolektivní hře světa?

„Hokej je mojí srdeční záležitostí už od školních let. Bydlel jsem kousek od – tehdy ještě nezastřešeného – libereckého zimního stadionu. Pamatuji ještě časy, kdy se led žehlil hadrem taženým za sáňkami a byla na něj ze sudu spouštěna voda. Hokej jsem nikdy nehrál, ale fanouškem jsem od narození. Vedle Liberce fandím především prvoligovým Benátkám nad Jizerou. Generálního manažera tam dělá můj kamarád a soused Berta Salanský a tak jezdím s ním. Zalíbila se mi tamní parta a nadšení těch mladých kluků. Do libereckého áčka pak už přijdou otrkaní dospělým hokejem jako hotoví hráči. Však například obránce Radim Šimek je dnes už v národním týmu a letos mě zaujal další bek – Tomáš Havlín. Ten udělal oproti loňsku asi největší výkonnostní skok. Je pěkné zblízka sledovat to zlepšení jednotlivých hráčů. Mimochodem k hokeji jsem kdysi vedl i našeho Tomáše. Když jsme však poznali, že z něj Jágr nebude, změnili jsme taktiku :-).“

Ale zpět k soutěžím. Máš už plány na příští sezónu?

„Chtěl bych jet opět šampionát historiků. Tentokrát ale jen ty dvoudenní soutěže a to včetně Hustopečí. Ty jsem dosud nikdy nejel. Z jednodenních podniků plánuji pouze Jeseníky. Jel jsem je loni i letos a zaujaly mě jako takové. A jako bonbónek se hodlám vydat na Rally Legend San Marino.“