Do konce devadesátých let nebylo v české rally vůbec obvyklé, aby za volanty soutěžních vozů seděly ženy – pár se jich našlo, ale byly to spíš výjimky – Hana Kyjánková, Miloslava Chomínová, Jitka Částková, Andrea Mikešová nebo Katka Trojanová. O něco více bylo dam na horkém sedadle Kyjánková, Nesrstová, E. a P. Trajboldovy, Cvrčková, Suková, Rajchmanová, Chvojková, E. Trojanová, Poulová, Nečadová a další. Od roku 1990 se k nim přiřadila také Věra Pečenková.

Posádka Hedrlín – Pečenková při Rallye Vysočina

„Od malička jsem se jako prvorozené dítě motala s taťkou okolo auta, bavilo mě mu pomáhat při běžné údržbě nebo při opravách. Na to navázal zájem o časopisy s motoristickou tématikou a „příprava na rally“ vyvrcholila účastí v několika soutěžích BOAS, které jsme absolvovaly s kamarádkou jako dámská posádka. Na jedné z nich jsme potkaly skutečné soutěžáky, dokonce od nás z vesnice. Slovo dalo slovo, já se vyjádřila, že bych třeba ráda pracovala v doprovodu – myla auto atd. a od té doby jsem soutěžím zcela propadla..“

Tvojí první soutěží byla Rallye Vysočina Kamenice nad Lipou počátkem září 1990 zařazená do Přeboru ČSR.

„Kluci Hedrlínovi dělali na autě před domem. Jela jsem s kočárem kolem nich a ptala se na to mytí auta při soutěžích a oni se mne zeptali, jestli bych nechtěla jet, že nemají navigátora a já radostně kývla s tím, že si prý musím udělat licenci nejpozději do měsíce. Hned při premiéře jsme obsadili s Vlastou krásné desáté místo v A 1300 ze třiceti čtyř odstartovaných dvojic a jedenácté absolutně. “

S Petrem Holubem na Barum rallye 1993

V roce 1991 již v přeboru ČR posádka Vlastimil Hedrlín – Věra Pečenková s vozem Škoda 130 L MTX bodovala čtyřikrát ze šesti soutěží, nejlépe byli dvakrát šestí – v Katovicích a Kamenici nad Lipou a jen těsně jim unikl postup do vysněného federálu.

„Rozhodnout se mělo v Třebíčí, velký boj jsme tehdy sváděli třeba se Zdeňkem Václavíkem. V přemíře snahy jsme trefili obrubník, vylomili kolo a bylo po nadějích. Za rok se nám dařilo ještě více, přišly první stupně vítězů, když jsme obsadili třetí místa ve Vyškově, Novém Boru a Třebíči. To by na postup stačilo, ale od roku 1993 se už jelo jen federální mistrovství, takže jsme tam postoupili jaksi automaticky…“

To už jsi vedle startů s Vlastou a Radkem Hedrlínovými začala navigovat i špičkového jezdce Petra Holuba.

„Petr byl výbornej jezdec, ale při předchozích startech v České republice s vozy Lancia, Mercedes, Audi míval smůlu a zpravidla je z technických důvodů nedokončil. Pak startoval s VW Golf se Stanislavem Tomanem, Marcelou Poulovou a na řadu jsem přišla v sezóně 1993 i já. Jsem velice ráda, že jsme spolu dokončili úplně všechny soutěže, do kterých jsme odstartovali. Třídu jsme vyhráli v Krumlově, Pačejově a hlavně na Barumce. Tady jsme byli i desátí absolutně, a to dodnes považuji za svůj největší úspěch. Tehdy byla Barumka hodně náročná a měla více jak třicet erzet. S Petrem jsem odjela i několik soutěží v „miníku“ mezi historiky a také to bylo nádherné svezení. I když, tam bylo tak málo místa, že při náročnějším zatáčení do mě Petr drkal ramenem…“

Bronzový úspěch při Novoborské rallye 1993

A přišla další epocha tvé kariéry s novými jezdci.

„Kromě Holuba a Hedrlína jsem od roku 1994 začala číst noty Karlu Dawsonovi a Liboru Velískovi ve vozech Škoda Favorit. S Karlem jsme jeli i náročnou Ypres rally v Belgii. A Karla naviguji dodnes. Zajímavá je „story“ o tom, jak jsem se dostala na horké sedadlo k ex-továrnímu jezdci Janu Raichlovi. Neměla jsem se jak dostat domů z vítězné Barumky a tak mě „Raichlovci“ přivezli. Po cestě jsme se samozřejmě bavili převážně o závodech. A jednou mi zazvonil telefon, jestli bych s ním nechtěla jet. Díky tomu jsem závodila v dalším „miníku“ Nissanu Micra. Na Bohemce v roce 1997 z toho bylo krásné třetí místo ve třídě A5. O rok později jsme byli s Felicíí čtvrtí. S Honzou Raichlem jsme jeli dokonce jednou ledové špiony na Rally Šumava.“

Po roce 2001 přišla několikaletá pauza, ale Tobě se po soutěžích stýskalo, neboť jsi jimi doslova žila.

„I když jsem se někde občas byla podívat, mrzelo mě, že nemůžu sedět v autě. A před Rallye Úslava Blovice v roce 2005 mi zavolal Karel Dawson: „co děláš, neválej se doma, udělej si licenci a jedeme.“ A jeli jsme. A máme už na svém kontě třicet společných soutěží. A s dieselovou Škodou Fabia Tdi, když dojedeme, je z toho zpravidla „bedna“. Zatím poslední je z letošního Pačejova.“

V „miníku“ při vítězné Rallye Agropa

Celkem jsi zatím navigovala šest pilotů. Předpokládám, že každý z nich měl trochu jiný rozpis. Jak jsi se s tím vyrovnávala?

„Rozpisy, to je alchymie. Dnes se směji, když listuji v prvních rozpisech, co jsme jeli s Vlastou Hedrlínem. Používali jsme klasický rozpis od 1 do 9 podle obtížnosti zatáček. A já psala strašný blechy, dneska bych už to v té rychlosti ani nepřečetla. Velice precizní rozpis měl Petr Holub, byl hodně náročný, propracovaný, s velkým množství pomocných bodů („do levé tři plus plus, okamžitě výjezd zprava do levé šest mínus mínus, klouže, váže ….“) a navíc používal stupnici od pěti do jedné (pětka byla nejrychlejší zatáčka). Chvíli mi trvalo, než jsem si na to obrácené pořadí zvykla. Trochu opakem byl Honza Raichl. Nechtěl slyšet žádné „kudrlinky“, jen jasné údaje, měl výborného pamatováka, a tak ty body moc nepotřeboval. Mně trochu vadilo, že nereagoval zpětně do intercomu, typu „mám, rychleji, dobrý“ atd. Nejlepší rozpis máme, asi i díky počtu odjetých soutěží, s Karlem Dawsonem. Je jednoduchý, srozumitelný a dobře se čte. Jediné, co mi vadí („promiň, Karle“), že při psaní jedeme dost rychle, těžko stíhám zapisovat, vnímat okolí a hlavně pak škrábu…“

Když se ohlédnu svými závodními léty, tak mě mrzí, že se charakter soutěží od mých začátků hodně změnil – dříve bylo více erzet, delší a náročnější soutěže, jezdilo se v noci, střídal se povrch erzet, více rozhodovala práce doprovodů, nechybělo posezení před soutěží. Jsem ale ráda, že jsem během kariéry nezažila prakticky žádnou havárii, i to považuji za jeden z úspěchů. Poslední roky už nemáme žádné mistrovské ambice a při sporadických startech se soutěžemi především bavíme.

Skok s Karlem Dawsonem na Rally Lužické hory

Největší úspěchy Věry Pečenkové:

11. absolutně Rallye Vysočinou Kamenice nad Lipou 1990
6. absolutně Rallye Vysočinou Kamenice nad Lipou 1991
9. absolutně +1. ve třídě Rallye Český Krumlov 1993
10. absolutně + 1. ve třídě Barum Rallye 1993
6. absolutně + 1. ve třídě Rallye Agropa Pačejov 1993
12. absolutně + 2. ve třídě Rallye Příbram 1993

Celkové 4. místo v Mistrovství ČSFR třídy A 2000 1993

1. absolutně Rally Agropa Pačejov M ČR Historic 1994
Start v Rallye Ypres 1994
21. absolutně + 3. ve třídě Rallye Bohemia 1997
1. ve třídě Rally Agropa Pačejov 2007
1. ve třídě Eurostroj Rally Tišnov 2007
1. ve třídě Partr Rally Vsetín 2013

Pavel Vydra

Foto: (archiv Věry Pečenkové)