„ Bohouši, nech toho“, říkám, když mne náhle probouzí něco vlhkého a temně bručícího. „Pavlíčku, žiješ?“ slyším jemný a laskavý hlas zdánlivě připomínající hlas mé ženy Elišky. Áááá vypadá to, je se mi to nezdálo a že jsem doma, v mojí posteli, a že mne moje drahá ……. a co Božík!!!!….ten bude asi taky doma……..

Prvotní pocit, že se mi zdál dlouhý, hodně dlouhý sen, se nepotvrzuje. To, co říkal už slavný rada Vacátko a co se učí studenti policejní akademie PČR se potvrzuje. Pachatel se vrací na místo činu.

Jsou to tomu dva roky, co jsem se takhle probouzel, a řekl si sám sobě, že: „Tohle už nikdy“. V úterý večer vyrazit směrem na Itálii, celou cestu jet za neuvěřitelně se flákajícím podvalníkem se starou škodovkou na, dorazit ráno, rozbalit bivak….., ale to žádného čtenáře nezajímá…..

Znalý čtenář už možná pochopil, kam, že se to Historic Rally Teamu Kaznějov vydal. Když mi před třemi a půl lety bratr, mimochodem jezdec týmového /a kdysi mého/ Škoda 1000 MB s výrobním číslem 7019 a roku 1964, volal, že Jirka Neubauer, mimochodem tenkrát jeho kolega a velký fanda světového rally, bude slavit čtyřicetiny, nebral jsem to jako velkou, pro svět rally důležitou událost. Události další, však nabraly neuvěřitelný směr.

Mudla, jak jinak nazvat tohoto opovážlivce, který jednou viděl rozpis v rukou takového matadora, jakým je Luis Moya, a pak trénoval u svých kamarádů, kteří mají najetý CMR a rozpisy si píší, aby měli dobrý pocit, ten se nyní chce fotit se svými vzory, ale teď budoucími souputníky. Je mu prý 40, tak je čas.

Je pravdou, že každý má začínat od píky. 1000 MB je skutečná píka. Jirka brzo zjistí výhody a nevýhody tohoto krásného, ale koňmi nepřebývajícího automobilu. Ještě, aby se nám Jiřík nenaučil kouřit. Do těch Sanmarinských kopců na to bude mít dost času. Ááááá, už je to venku. Je to už třetí rok, co takhle HRTK vyráží.

První ročník, 11. RSM, byl pro mne skutečně náročný. Petr jede nachcípanej jak Henri Toivonen na Korsice. Nebylo mi z toho dobře. Trochu ho znám. Náročný servis…pardon, zapomněl jsem se představit. Bývalý spolujezdec svého bratra, tvořitel jeho motorů a převodovek, občasný radil, častý kritik a ostatními nazýván technickým ředitelem týmu…kdy bylo pořád co dělat. Naše vystoupení ukončila proražená olejová hadice po jezdcově brutálním skoku v průmyslové zóně a RZ The Legend (okruhovka), která byla předposlední. Bylo to sice smutné, ale na výsledku by to stejně nic neudělalo. Beznadějně poslední. I tak krutá může RSM být. Říkal jsem, že jestli se dojede, napíši reportáž. Četli jste nějakou?

Druhým pro tým, šťastným pro mne, šťastný pro tým, byl ročník dvanáctý. Tým tam byl. Auto tam bylo. Já a druhý mechanik Martin ne. Situaci jsem sledoval na dálku. Kluci v servisu prý byli moc „stateční“ a vše zvládli. Palce mne bolely ještě půl roku po tom. Byl to nádherný pocit, že jsou v cíli a ještě lepší, že jsou doma. Vím, o čem mluvím. Takové drobnosti, že kluci předtím auto rozbili na Pačejově a Petr (Jirka je spíš mluvčí) měl necelý měsíc na opravu (a nebyla to jen výměna střechy), raději neopakovat. Asi směska určité letargie a nostalgie, možná potřeba „být u toho“, mne vedla k tomu, že jsem na tenhle, 13. ročník, přislíbil, že pojedu. Rovnou říkám: „Nelituji“. Bohužel jsem, v jedné slabé chvíli, Petrovi slíbil, že mu, zcela výjimečně, půjčím „vymazlený“ motor, který mne stál hodně času a peněz, a který si schovávám do svého MB.

Stalo se. Nasadil se do auta, a jako by se mu to moc nelíbilo, o začátku zlobil. Byla z toho, a to už bylo cca 10 dní před odjezdem, rozborka a sborka, a já začínám přemýšlet o mém neblahém vlivu na pravděpodobnost dojetí RSM. Doma už nás moc neznají. Ve čtvrtek odpoledne (spíš večer) si Petr přijíždí pro motor a ještě večer, kdy já jsem v „limbu“, Petr hlásí, že je tam. V neděli si to jedu do Kaznějova poslechnout, drobná nastavení a zjišťujeme, že „teorie s praxí“ se tentokrát potakal. Pak už se nás ta štěstěna držela až do samého konce. Až…., ale nepředbíhejme.

Je úterý, večer. Ne. Je čtvrtek večer. Jsem s Božíkem, muzikantem, fandou rally, baskytaristou v mnoha hudebních uskupeních, příležitostný spoluhráč v našem příležitostném duu, na pivu a povídám, kam v úterý jedu. „Neee, to si děláš…..“. Nedělám. Dávám mu den na rozmyšlenou. Pozorný čtenář už ví.

Vyrážíme směrem na San Marino. 1000 km. S vlekem a přestávkami cca 13 hodin. Jirka i já už se těšíme na Rozvadov, že si za volantem dáme „jonťák“, náš milovaný Prazdroj, kterého mimochodem vezeme a 300 piv. Cesta O.k.. Po osmé jsme v S.M.. Všímám si, že soudruzi započali rekonstrukci cesty ze SM do Rimini právě včas. Ze 4 pruhů udělat 2 je „jisté“ omezení. Máme zas náš starý dobrý flek. Kdybych vám tu měl teď vyprávět o nedokonalé inteligenci pracovníků od hlavního sponzora (Hankook), tak by se to nevešlo ani na titulní stránku velkých novin. Rozhodli se, že udělají hlavní sídlo pro přezouvání pneumatik na výborném místě. V jednosměrce, kterou z jednoho směru ucpali.

Nebudu tě, vážený čtenáři, zatěžovat činností do startu. Ten by velkolepý, pro českého fanouška přívětivý. V poli startujících byli, vedle hvězd „stálic“ jako je několikanásobný vítěz RSM Marku Allen, dále pak ve hvězdách startoval náš kamarád Venca Pech s Porsche. Lancia pojala akci jako oslavu 30 let od startu Lancia Delta S4. Každý si uvědomí, jak to tenkrát bylo a skočilo, ale tentokrát to bylo veselejší. Es čtyřek tam bylo víc, než dneska formulí v F1. Kdo s tím jezdil se podívejte do startovky, ale jezdili skutečně náramně. RSM se účastnil i Harri Toivonen, bratr Henriho. Vůbec, když se zúčastníte této akce, tak můžete vidět vozy skupiny B a jejich jezdce zcela autenticky. Některé už neuvidíte, ale ten zbytek je vážně báječný.

Pátek odpoledne: Start. První posádka v 19:00. My o 2:39 později. Servis vše O.K.. Utahujeme excentry (1000 MB má vpředu i vzadu bubnové brzdy. V kombinaci s klasickými excentry je to pro mechaniky náročné). Odstříkávám kapalinu. V motoru nechybí ani „lok“ vody (to je po předchozích peripetiích dobré). Olej O.K.. Rafičky jsou prý v prostředku (oproti Pačejovu, kdy bylo všechno hodně, ale hooodně vpravo). Mechanici končí poměrně veselí (až unavení). Spát se jde před pátou (ráno). Kluci pak říkají, že ta Alfa 1300 před nimi byla fakt na můj motor dost slabá a pravidelně ji dojížděli.

Sobota. Ráno se spí. Spí jezdci, mechanici. Zbytek už je na Marinu na hradě. Tam jezdili včera kluci a oni zkoumají stopy. Start po 14:00. Prší. A do 8:00 dalšího dne se to nezmění. Změní. Přestalo pršet, začalo lejt (chcát). A do rána to nepřestalo. Kluci jedou jak o život. Petrovi mokro vždycky šlo. Stahuje a stahuje. Akorát, jak stahuje, tak my se v servisu můžeme třeba zbláznit. Přijedou, Jirka hlásí 4 minuty a Petr by chtěl udělat generálku. Děláme, co můžeme. Za 7 minut přezouváme, seřizujeme excentry a odříkáváme brzdy. Zastávka v boxech F1 je proti tomu zívačka. Ačkoliv je tak 12°C, tak já jsem zpocený. A to, že nám lilo za límec, to budu ještě řešit s vedením. Pak už je hodně zima. Spát se jde kolem třetí.

Neděle. Neprší. Alespoň občas. Servis je klasika, kluci jsou O.K. a já Petrovi stále kladu za cíl dojet. Kdyby nedojel, tak je to zas na mne a Martina. Zatím.

Kluci to zvládají. Servis stále O.K.. Jezdci stále O.K.. Mašina stále O.K. (za celou soutěž nebylo třeba ani vody ani oleje, po 8. RZ jsem tam šplíchnul, jen pro pocit). Jede se na 4. místě, což je nadstandard. Útok na 3. místo byl vygradován hodinami se ztrátou cca 15 vteřin. Škoda, že v této RZ dostal „jen“ 7 vteřin a po RZ to bylo 10. Na poslední na stáhnul cca 6 vteřin….ale…..to už bylo málo.

Co dodat. Nezmínil jsem, že ve stejné skupině jel Marcel Tuček s 130RS, která byla evidentně perfektně připravena. Marcel na konci říkal, že „o kole se mluvit nebude“.. Proč? Ptejte se Pana Řidiče Marcela Tučka. Co dál dodat. Masakr…Jako obvykle. Z pohledu opilého diváka by se to vše mohlo zdát jako sranda. Procházíš se mezi „monstry“ skupiny B, které vodí „kluci“, kteří mají dnes nárok na odpočinek, když vylezou z auta, tak si musí vzít hůlku, ale nedají si pokoj.

Bylo to prostě skvělé, ač jsem zas z RZ viděl starou prdlačku. Ve skupině Historic startovalo 43 aut (Asi 33 v cíli, což je dobré). Kluci končí na 4. místě ve třídě (z deseti startujících) se ztrátou 7 sekund na třetí místo. S naší „Otylkou“ je to Ok – Kdyby zhubli každý 30 kilo, tak by byli první.

P.S.: A já by celou dobu nechutně ztřízlivej.

Ve vzpomínkách zapsal

Bc. Pavel Novák
Generální ředitel technického sektoru a přípravy