Rok jako z říše snů má za sebou Veronika Havelková. Poté, co ve svých dvou premiérových sezónách usedla na horké sedadlo hned vedle několika pilotů, se letos stálou spolujezdkyní Pavla Valouška. Nejlepším důkazem rychlého sehrání nově složené posádky je, že v absolutní klasifikaci českého i slovenského šampionátu obsadila bronzovou příčku a dokázala řádně zatápět i konkurentům se silnější či modernější technikou. Se sympatickou spolujezdkyní a jejím přítelem Martinem Husárem, kterého lze potkat u tratí rychlostních zkoušek s fotoaparátem, jsme se sešli v holešovické restauraci U Houbaře a rozhovor jsme začali poněkud netradičně odzadu.

Profil Veroniky Havelkové na eWRC-results.com

Veroniko, dle ohlasů soutěžáků i fanoušků mnoho z nich zaujal a pobavil onboard ze závěrečného vsetínského sprintu, kde jsi po poruše brzd všemožně hecovala Pavla Valouška, zdali by se nedalo v soutěži pokračovat…

„Já jsem ho nehecovala. Já se prostě na Vsetín hrozně těšila a přišlo mi líto skončit už na třetí vložce. Před soutěží jsem přitom poslouchala mnoho řečí, že pojedeme s blbým myšákem, jenom s myšákem a podobně. Pokud si však vzpomeneš na náš první rozhovor, v něm jsem zmiňovala svezení právě s myšákem jako můj obrovský sen. Ten se mi tedy tímto splnil a brala jsem to jako odměnu. Tím spíše, že ho pilotoval Valda, známý tím, jak dovede lancera krásně ovládat.“

Soutěž pro vás však skončila už na zmiňované třetí rychlostní zkoušce. Co se přihodilo?

„Ono to bylo komplikované od začátku. První problém nastal už během přejezdu na úvodní erzetu. V zatáčce nám najednou naprosto zdechlo auto. Ptala jsem se Valdy, co se děje. On odvětil, že to nejede. To jsem ostatně poznala taky.

Vystoupili jsme z auta a začali zjišťovat, co všechno nefunguje a kde by mohl být zakopaný pes. Valda nakonec odhalil závadu startéru, u něhož odešlo spínací tlačítko. Snažil se tedy rozebrat středový panel, ale moc mu to nešlo. Musela jsem tam tudíž sáhnout já, jelikož mám užší ruce, a vytáhnout ty dva drátky, abychom poté auto startovali jako jeho zloději. Kam se na nás v tu chvíli hrabal MacGyver. Výsledky po úvodních dvou rychlostkách pak pro nás byly obrovským překvapením. Potom přišla ona osudná třetí, ve které nás vyřadila porucha brzd. Zlomila se jakási pancéřovaná trubka a díky tomu nefungovala ruční brzda ani brzdy samotné. Závada se naštěstí projevila přesně mezi kritickými místy vložky přes Dušnou.“

Z jedenácti letošních podniků se jednalo o vaše jediné odstoupení. Všechny ostatní jste dokončili a v konečné klasifikaci českého i slovenského šampionátu jste tedy vybojovali bronz.

„Celá sezóna byla naprostým snem. Auto samotné, naše umístění na jednotlivých podnicích i skutečnost, jaké posádky a techniku jsme s tou „babičkou“ dokázali porazit. Pořád tomu nemohu uvěřit. Důležitá byla spolehlivost techniky. Na ní mají velký podíl naši šikovní mechanici. Přitom jen dva z nich jsou z branže, ostatní kluci přišli z úplně jiných odvětví, jeden je například boxer. Jsou však ohromně učenliví a pracovití – prostě srdcaři. A moc nám pomáhalo rovněž špičkové týmové zázemí.“

V minulosti jsi startovala pouze ve vozech slabších tříd. Jak velký to byl skok?

„Předně musím říci, že Valdův rozpis je nejsložitější, jaký jsem kdy četla. Zároveň je však nejpřesnější. Valda mi však hned vysvětlil, co, jak a proč si píše, a já tak neměla od začátku problém rozpis pochopit. Rychlost auta není ani tak o maximálce, jako spíše o tom, že oproti slabším autům daleko více odjíždí ze zatáček. Zatímco dříve jsem měla spoustu času koukat se po průjezdu větších zatáček ven, tady to už nebylo tak snadné. Musela jsem se naučit auto pod sebou daleko více vnímat a zdokonalit nepostradatelné spojení mezi zadkem a mozkem spolujezdce. Lépe jsem si uvědomovala, v jaké zatáčce jsme, aniž bych koukala ven.“

Je nějaký okamžik sezóny, který tě obzvláště potěšil?

„Například druhý průjezd Šumburku při Bohemii. Zhruba v jeho polovině jsme dojeli Esapekku Lappiho, který předtím měnil defekt. Když jsme ho před sebou zpozorovali, na Valdovi bylo úplně vidět, jak má klapky na očích a koncentruje se, abychom se za ním udrželi. Mně nezbývalo, než pokrčit rameny a číst jako o život. Bylo zajímavé vidět na vlastní oči, v jakých místech nám R5 poodjíždí a kde naopak stačíme. Nakonec jsme ho nepředjeli, ale ani nám neujel.“

A naopak – nějaký negativní moment si vybavíš?

„Kdyby ses na tohle zeptal Valdy, asi by ti vyjmenoval krizovky, které jsme měli. Ale protože já k němu mám jako k pilotovi maximální důvěru, tak jsem si ani jednou nepřipouštěla riziko nějakého průšvihu. Žádný negativní pocit z letošní sezóny tedy nemám.“

Můžeš porovnat úroveň a konkurenci českého a slovenského šampionátu?

„U nás bylo předem dané, že se s Vaškem Pechem a Honzou Kopeckým srovnávat nemůžeme. Na Slovensku jsme zase neměli šanci proti novým, moderním speciálům WRC. Šance na úspěch v absolutním pořadí byla tedy v obou zemích podobná. Co se týče tratí, největší rozdíl vidím v tom, že české soutěže nabízí mnohem více rychlostních zkoušek.“

Soutěže jsou rizikovým sportem. Ty se jej snažíš už třetím rokem minimalizovat školeními o první pomoci před jednotlivými podniky. Jak v tom pokračuješ?

„Podle slov funkcionářů Federace automobilového sportu mají školení mezi závodníky obrovský úspěch. Já tu zpětnou vazbu tak úplně nemám. Občas se během soutěže některý z účastníků zmíní, že na školení ještě nebyl, hrozně by se chtěl zúčastnit a jak se na něj dostat. Když jim pak dám konkrétní čas a místo, většinou nepřijdou. Já však chápu, že mnohdy je těžké si den před soutěží čas udělat, když se dolaďují rozpisy nebo zrovna probíhají administrativní a technické přejímky. Na druhou stranu, ti, kteří se zúčastnili, to brali opravdu zodpovědně, snažili se vše si vyzkoušet, vnímali to, ptali se a poskytli i pár cenných rad. Letos jsme začali hodně řešit i ONI systém.“

Máš s ONI systémem nějakou osobní zkušenost?

„Třeba ze Slovenska, kde byl letos zaveden prvním rokem. Měla jsem za to, že funguje stejně, jako u nás – tedy, že se před startem každé erzety zapne do polohy ON a za cílem vypne do polohy OFF. Na Slovensku však má být vypnutý a do polohy ON ho máš přepnout až v okamžiku, kdy potřebuješ pomoc. To jsem během úvodního podniku slovenského mistráku nevěděla a přepínala jsem ho tak, jako u nás. Asi polovinu soutěže jsme tím vysílali signály o pomoc. Pozoruhodné je, že po nás přesto nikdo nepátral, a ani se nesnažil zjistit, zdali se něco děje.“

Absolvovala jsi jedenáct podniků a s tím samozřejmě souvisí mnoho cestování. Jak náročné to bylo časově?

„Zápřah to byl pořádný. Prakticky každý druhý víkend jsem potřebovala volno a musím tedy strašně moc poděkovat kolegům z obou mých zaměstnání – urgentního příjmu motolské nemocnice a příbramské záchranné služby; a především mému vrchnímu sestrákovi, který je obrovským fanouškem rallye – že mi vycházeli se službami vstříc. V Motole jsem musela značně omezit úvazek, aby to šlo všechno zvládat. Kvůli práci jsem se navíc přestěhovala z Prahy do Příbrami, kde se mi moc líbí a je tam klid. Před odjezdem na každé závody jsem měla noční a v neděli po příjezdu ze soutěže jsem šla mnohdy znovu na noční. Následkem toho zápřahu bylo, že jsem na Barumce v sobotu večer chytla angínu, spojenou se zápalem plic. Neděli jsem tedy jela v horečkách. Zde musím říci, že Valda byl naprosto skvělý. Přejezdy zvládal bez mé spolupráce, abych si odpočinula, a na těch delších jsem i spala. Já se pak ze zápalu plic dostávala dva měsíce. S tím jsem závodila a potom i pracovala.“

V minulosti jsi často navštěvovala autokrosové podniky. Zbyl ti na to letos vůbec čas?

„Moc ne. Lidé v autokrosu se hodně obměnili a už jich tam až tolik neznám Byli jsme jen na evropě v Přerově a na závěrečném republikovém podniku v Sedlčanech. Já pořád čekala, až pojede Jirka Bret, abych mu mohla vyrazit fandit, a on tu novou fabii stále neměl připravenou. Vydali jsme se fandit také Martině Zoufalé, přítelkyni Honzy Bartoše, a když jsme dorazili, už také nejela..“

Závěrem zpět k soutěžím. Máš už plány na nadcházející sezónu?

„Zatím ne. Jisté je jen to, že pojedu pouze s Valdou. Letos se mi splnilo vše, a pokud pojedeme nadále, bude to super. Kdybychom ale náhodou nejeli, hrotit to nebudu a s nikým jiným si do auta nesednu. Nenapadá mě totiž žádný jiný jezdec, vedle něhož bych si byla ochotna sednout. Valda je naprostý pohodář a to je přesně to, co potřebuji.

Závěrem bych chtěla poděkovat rodině, přátelům a Martinovi za obrovskou podporu při závodech a zároveň pozvat všechny příznivce motoristického sportu na třetí ročník besedy a autogramiády automobilových závodníků. Ta se uskuteční 11. prosince na sále čejetické hospůdky U Kepkeho a doufám, že její majitel a šéfkuchař Kepke Němec připraví stejně luxusní tataráček jako loni:-).“