Jestliže do loňska mohl být Petr Nikodém považován za jednu z autokrosových nadějí, letos jeho hvězda na republikovém i evropském poli divize Buggy1600 zazářila naplno. Šestnáctiletý student druhého ročníku mladoboleslavské Střední průmyslové školy sice v následujících řádcích hovoří o respektu k velkým jménům autokrosu, nicméně na trati nebyla žádná přehnaná úcta k legendám znát.

Mladý jezdec z Luštěnic se dnes může pochlubit nejen ziskem domácího mistrovského titulu, ale i pozicí nejúspěšnějšího českého zástupce v evropském šampionátu své divize. V závěrečných třech podnicích navíc svými tréninkovými časy pokořil konkurenci v rámci všech kategorií.

Petře, můžeš vzpomenout jak ses vlastně dostal k autokrosu?

„Když mi byly tři roky, byli jsme se s taťkou poprvé podívat na závodech. Bylo to v Sedlčanech, a přestože jsem byl opravdu hodně malý, některé věci, například jak jsme stáli v pravé horní vracečce po startu, si živě vybavuji dodnes. O rok později už jsem měl svoji první bugynu – „stošedesátku“. Jelikož jsem toho roku měl oslavit páté narozeniny, dostal jsem výjimku a jako čtyřletý jsem vstoupil do RacerBuggy. Debutoval jsem v Humpolci. V sobotním závodě jsem dojel druhý, nedělní jsem vyhrál. Byla z toho moc pěkná sezóna, v níž jsem sváděl souboje především s Adamem Prokopem, závodícím už druhým rokem. Nakonec jsem vyhrál republikový šampionát i Pohár sponzorů.“

Hned poté následoval přestup do RacerBuggy125. Jak byl složitý?

„To byl docela velký skok. První rok jsem se učil hlavně řadit. Přece jen v „sekačce“ byly jen brzda a plyn a tady přibyl třetí pedál. O něm jsem zpočátku vůbec nevěděl, k čemu slouží. Jezdilo nás i kolem pětadvaceti. Mými soupeři byli například bratři Zemanové, bratři Kupcové, Kuba Kubíček, Čmouďa (Milan Vaněk, pozn. autora), Tomáš Gomzjakov, Adam Roučka a pochopitelně znovu Adam Prokop. Parta to byla výborná a večer po skončení jízd nebyla nouze o zábavu a legraci. Na čtyři roky v této kategorii vzpomínám moc rád. Poslední rok jsem opět získal titul a zamířil jsem do „dvěstěpadesátek“.“

Nevynechal jsi tedy ani RacerBuggy250…

„Do nich byl přestup poměrně snadný. Po velkých bojích s Čmouďou, Radkem Francem a Vencou Třískou jsem vyhrál titul i Pohár sponzorů hned první sezónu. Další rok jsem se ho pokusil obhájit. Byla to vlastně dosud jediná sezóna, kdy jsem měl startovní číslo 1. V posledním závodě v Sedlčanech jsem však těsně prohrál finálovou jízdu a tím zároveň titul s Čmouďou. Celkově vzpomínám na léta v RacerBuggy moc rád. Především jsme tvořili velmi početné startovní pole. Dnes, když se kouknu a pominu-li „stopětadvacítky“, racin jede pár. A ve „stošedesátkách“ mají ještě holky převahu proti klukům. Za nás si z holek pamatuji jen tu blondýnu (Petra Kramářová, pozn. autora) a Ivanu Kuželovou. Jo, a ještě Anežku Francovou, sestru Radka France.“

Čtyři sezóny jsi absolvoval také v JuniorBuggy.

„Na ty jsem se hrozně těšil. Především, jak si budu nahazovat auto do zatáčky a driftovat. Měl jsem prostě vidinu jízdy v neustálém smyku. Skok to ale byl veliký. Hlavně kvůli váze, když juniorka je proti racině nehorázně těžší a tudíž se s ní musí mnohem dříve brzdit. Samozřejmě je i mnohem rychlejší a navíc má pohon všech čtyř kol. První rok jsem se především učil a jel jsem pouze domácí šampionát. Na ten evropský jsem totiž ještě neměl potřebný věk. Mými soupeři byli opět Kuba Kubíček, Adam Roučka, Radek Franc či bratrské dvojice Kupců a Zemanů; hodně rychlý byl také Jirka Formánek. Od druhého roku už jsem bojoval o přední pozice doma i v Evropě. Konkurence byla skvělá a početná. Na evropě bylo zcela běžnou záležitostí B-finále, výjimkou nebyla ani ta „céčková“. Juniorky jsou jedinou kategorií, ve které jsem nezískal, a už asi ani nikdy nezískám, titul. Rozloučil jsem se s nimi loni dost smolnou sezónou. Od jejího začátku nás trápily technické problémy a udělali jsme šest motorů. Chtěl jsem hrozně moc závodit a ono to nešlo. Přesto z toho nakonec byl evropský bronz, když ještě na závěrečném podniku ve francouzském St. Igny jsem bojoval o druhou příčku. Tu ale nakonec těsně vybojoval Venca Tříska.“

Letos jsi vpadl doslova jako uragán do kategorie Buggy1600.

„Na další přestup jsem se opět těšil. Tentokrát to až tak složité nebylo. Jsem pověrčivý a tak musím při každém významném životním i sportovním mezníku vykročit pravou nohou. Právě to jsem učinil při své premiéře v této divizi na letošním úvodním republikovém podniku v Humpolci. V „šestnáctistovkách“ se nás sešlo dvanáct, takže na jejich současné české poměry slušný počet. A nechyběla velká jména, na která jsem se dosud chodil dívat – Víťa Nosálek, Michael Buddelmeyer či Roman Polák. K nim jsem měl, a stále mám, velký respekt. Víťu sleduji od svých závodnických začátků, Buddelmeyera od chvíle, kdy jsem začal jezdit evropu.

Po vyhraném měřáku jsme v depu skákali radostí dva metry do vzduchu. Vůbec jsme tomu nemohli věřit. Následně jsem vyhrál i rozjížďky. Když jsem pak ve finále stál v první řadě s Nosálkem a Buddelmeyerem, užíval jsem si to. Byl to hodně dobrý pocit. Náladu mi nezkazilo ani finálové odstoupení z vedoucí pozice kvůli ulomenému kolu po trefení díry. Humpolec prostě odstartoval jednu z mých dosavadních nejlepších sezón.

V jejím dalším průběhu se mi podařilo vyhrát čtyři republikové podniky a získat mistrovský titul. V konečné klasifikaci evropského šampionátu jsem pak skončil pátý, pouhé dva body za Francouzem Jérome Makhloufem. Hodně si cením také nejrychlejšího tréninkového času v rámci všech divizí v závěrečných třech evropských podnicích. V tu chvíli jsem asi už byl sžitý s autem a samozřejmě jsem se snažil.

Za celou úžasnou sezónu bych chtěl poděkovat i mému týmu. Ten tvoří taťka coby Big Boss a jako mechanici s námi jezdí Tomáš Dytrich, Libor Žížala, Zdenda Bahenský a Kuba Kolouch. Jídlo na závody si pak vozíme z Restaurace Forum, patřící rodičům Radka France.“

Zmiňuješ úctu k velkým jménům autokrosu? Kdo je tvůj největší jezdecký vzor?

„Od mého dětství jsme jezdili na závody fandit Petrovi Bartošovi. Taťka s ním v depu i pokecal, já byl ještě prcek a tak jsem spíše jen koukal. Už od účinkování ve „stopětadvacítkách“ jsem se snažil sledovat více jezdců a jejich jezdecké styly. Po skončení mých tréninků či rozjížděk jsme s taťkou vždy sedli na čtyřkolku a jeli se dívat na všechny jízdy JuniorBuggy, Buggy1600 i SuperBuggy. Jen „plechovky“ mě úplně neoslovily.“

Sleduješ i jiné disciplíny motoristického sportu?

„Rád se podívám na rallycross. Co je v něm zajímavého sleduji i díky různým odkazům přátel na Facebooku. Fandím především Petteru Solbergovi. Když bylo loni vyhlášení FIA ve vídeňském Muzeu průmyslu, podařilo se mi s ním osobně setkat. Samozřejmě jsem si hned střihnul selfíčko. Někdy s taťkou koukáme na Formule 1. Tam byl nejdříve mým oblíbencem Jenson Button, nyní je to především Sebastian Vettel.

Máš nějakou oblíbenou trať?

„Líbí se mi všechny tratě. Každá je něčím zajímavá. Letos se mi třeba hrozně moc líbily slovenské Veľké Uherce. A to nejen kvůli hezkým holkám, kterých tam byla spousta. Mrzí mě ale celkový úbytek tratí, například zrušení Borovan či Velkého Meziříčí, které jsem zažil v RacerBuggy. Moc rád mám také Přibice, kde bych se ještě někdy rád svezl.“

Zbývá ti čas na nějaké další koníčky?

„Hraji závodně florbal za Technology Mladá Boleslav. Jako malý jsem se snažil hrát vše. Když se to začalo překrývat, ponechal jsem si fotbal a florbal. No, a když už nešly stíhat ani tyto dva sporty naráz, zůstal jsem u florbalu. Ten mě oslovil více. Je rychlejší, podle mě při něm musí člověk více předvídat a dávat pozor. Jelikož jsem od přírody sprinter a delší běžecké vzdálenosti nemusím, vyhovuje mi i díky svému menšímu hřišti. Zde bych chtěl poděkovat mému učiteli ze základní luštěnické školy panu Krkoškovi. Ten mě a mé spolužáky trénoval celých devět let a i díky němu nyní mohu hrát za jeden z nejpřednějších českých týmů současnosti. Obrovskou výhodou je, že mi autokros a florbal nekolidují. Na podzim autokrosová sezóna skončí a vtom začne florbalová; a na jaře je tomu přesně naopak. Jinak moc volného času na další koníčky nemám. Vstávám v šest, v osm mi začíná škola a tam bývám do půl čtvrté. Od šesti večer mám každý všední den trénink vyjma úterý, kdy začínáme až v půl osmé. A domů se vracím večer.“

Jak vnímají tvé sportovní úspěchy spolužáci a učitelé?

„Výhodou je, že i když naše třídní je na absence všeobecně přísná, pro mé závody má pochopení a uvolňuje mě. Spolužáci snad ani moc neví, že závodím. Kdyby se někdo zeptal, řeč o závodech bych s ním dal. Ale začít o tom mluvit sám, to by mi připadalo jako vytahování.“

Jsi úspěšný mladý sportovec. Předpokládám, že máš určitě hodně fanynek?

„Holky se mi samozřejmě líbí. Komu by se také nelíbily? Samozřejmě, nějaká fanynka se asi najde. Já jsem ale zadaný. Přítelkyni jsem si našel na autokrosu a je to Tereza Zoubková, starší sestra juniorské závodnice Adély.“

Závěrem se tě zeptám na tvé plány do nadcházející sezóny i vzdálenější budoucnosti?

„Dlouhodobý plán je zůstat v Buggy1600. Nikam dál se mi nechce. Popravdě, SuperBuggy se mně ani taťkovi až tak nelíbí. Přijdou mi těžké a méně obratné a tudíž nejsou ani rychlejší než my. Každých pár kilo je prostě znát. V evropském šampionátu mám dojem, že Buggy1600 už jsou díky úžasné a početné konkurenci stejně sledované. Vždyť v každém závodě je kolem dvaceti adeptů na vítězství a to je zábavné pro jezdce i diváky. Žádný přestup tak není na pořadu dne a dovedu si představit klidně i desetileté setrvání ve stávající divizi.“

Foto: Tomáš Němec