Jednou z nejvýraznějších osobností letošní soutěžácké sezóny byl Václav Kopáček. Kdykoliv se postavil na start, bojoval o čelní příčky v kategorii produkčních vozů a rok dokonce završil suverénním prvenstvím ve třídě 3 při podzimní Rallye Klatovy. Po vydařené sezóně přišla chvíle jej pořádně vyzpovídat.

Václave, tvou letošní sezónu asi nelze hodnotit jinak než jako úspěšnou. S novou spolujezdkyní Barborou Rendlovou jste se rychle sehráli a nakonec jste se stali dokonce vicemistry republiky ve třídě 3. Jak jsi rok 2015 viděl ty?

Celkový výsledek lze hodnotit poměrně úspěšně, ale já s uplynulou sezonou zcela spokojený nejsem. Potýkáme se od počátku s celou řadou technických problémů. O to větší radost ale máme z některých dosahovaných časů. Konečný výsledek ale mohl být lepší a mě to štve o to víc, že pokaždé když jsme odstoupili, nebo jsme byli vyloučeni, tak to bylo z prvního místa. Spolujezdkyni Báru jsme doslova vhodili do auta na poslední chvíli před Šumavou a nechali ji v tom plavat. Neměla to se mnou asi moc lehké, chtěl jsem po ní okamžitě kvalitní výkon a dost jsem po ní „šlapal“, aby pochopila, že závodění není legrace a aby k tomu tak i přistupovala. Je ale velice snaživá, obětavá a cílevědomá. Rychle se zapracovala a funguje spolehlivě, stejně jako zbytek týmu. Obecně lze říct, že pro nás byla sezona 2015 jakýmsi křtem – poprvé jsme jeli s Imprezou celý rok ve vlastní režii. Nebýt obětavých a zapálených kamarádů, přátel, známých a samozřejmě našich reklamních partnerů, nikdy bychom si nemohli dovolit startovat v celém šampionátu MČR. Všem nám tento sport dělá radost, ale zároveň je to obrovská zodpovědnost za spoustu věcí, lidí a závazků.

Foto: Josef Petrů

Kromě svého vlastního závodění jsi v průběhu sezóny 2015 začal spolupracovat také s týmem Vojty Štajfa, jemuž jsi pomáhal servisovat auto na třech soutěžích Mistrovství Evropy. Jak tato spolupráce vznikla?

Vojta za mnou přišel na konci první etapy na Šumavě a vyjádřil nám uznání za dosavadní výkon. Ohromně nás to potěšilo. Následně jsme se potkali na Šumavě znovu druhý den po nepříjemných událostech. S Vojtovým autem tu vážně havaroval Andrej Barčák, a my byli ze soutěže vyloučeni pro nedodržení itineráře při vjezdu do ranního servisu. Od té chvíli jsme spolu začali blíže komunikovat. Vojta taky věděl, že si techniku připravuji sám s partou mechaniků a že Subaru tedy znám. Jelikož mám i řidičské oprávnění pro řízení nákladní soupravy s přívěsem, dohodli jsme se rychle. Se Subaru Duck Czech National týmem jsem pak absolvoval tři soutěže ERC jako mechanik, byl jsem s Vojtou na Azorech, v Belgii a na Kypru.

Foto: Petr Frýba

Byly pro tebe zkušenosti ze zahraničních závodů v něčem nové a přínosné? Ptám se na zkušenosti mechanika, ale i závodníka, vždyť při dlouhých a vzdálených soutěžích se asi musí závodit přece jenom taktičtěji než na domácích kolbištích…

Nové zkušenosti byly zejména technického rázu, protože jako mechanik se moc často na rychlostní zkoušky nepodíváte. Ale když už se mi to povedlo, tak se přiznám, že mě svrběly ruce a z některých úseků mi dokonce naskakovala husí kůže. To myslím v dobrém smyslu slova z pohledu závodníka, který si jen mohl představovat svou ostrou jízdu v závodním autě. Vojtův špion Vláďa Zelinka to na mě pokaždé poznal. Především šotolina a kluzké povrchy se mi opravdu líbí. Co se týká nasazení, nemyslím si, že by se jelo pomaleji než u nás, to spíš naopak. Výhodu mají samozřejmě ti, co už na těch tratích někdy jeli a je to opravdu znát. Tím, že Vojta jel letos ME poprvé a každá soutěž byla v něčem jiná, musel se přizpůsobit, sbírat data a zkušenosti. I přesto dokázal bojovat s jezdci, kteří Evropu nejeli poprvé. Pokud by v Evropě startoval někdy v příštích letech, byl by určitě i on ještě rychlejší.

Foto: Petr Frýba

Letos ses podílel i na přípravách vozů českého týmu při mexickém závodě La Carrera Panamericana. Jaké zážitky sis přivezl ze zámoří?

Mexický závod je jedinečný a nedá se dost dobře ani popsat všechno, co tam člověk vidí a zažije. Mexiko představuje jinou kulturu, navíc jsou tam patrné ohromně rozdílné sociální poměry a zázemí lidí, kteří žijí třeba i těsně vedle sebe. Při pohledu na některé obyvatele si našinec řekne, že je vlastně šťastný, když se má do čeho obout, nebo čeho se najíst. Místy tam vidíte velkou chudobu a špínu… Také je to veliká země, vzdálenost 200km tam nic neznamená. No a zákony? Ty tam buď snad ani nejsou anebo jsou natolik benevolentní, že je tam možné takřka vše…Mexiko se zkrátka musí zažít. Co se týká samotného závodu, je ohromně logisticky náročný a já smekám před týmem a jeho precizním naplánováním každého detailu před samotným závodem, během něj i za cílem. A technika závodních aut La Carrery Panamericany? Radost pohledět, skvost vedle skvostu. Všechna auta jsou karburátorová, a je radost je poslouchat – zejména z aut s velkým objemem motoru a větším počtem válců se linou nezapomenutelné zvuky.

Vraťme se k tvé domácí kariéře. Do českého šampionátu jsi před lety vletěl jako raketa a v sezóně 2011 získal domácí sprintový titul ve třídě 7 ojedinělým způsobem. Tehdy jsi v šampionátu sprintrally dokonce mezi čtrnáctistovkami vyhrál úplně všechny dokončené rychlostní zkoušky, pouze v Krkonoších tě na poslední RZ zastavila nezbedná poloosa. Krátce poté ses ale přestěhoval do Subaru, jak to tehdy s tou změnou techniky bylo?

V roce 2012 jsme jeli s Petrem Pickou rakouskou Jänner Rally, kde jsme vyhráli třídu čtrnáctistovek asi o 15 minut. Byl to nádherný a dlouhý závod – ale já ani v cíli neměl dost a nejraději bych závodil dál a dál (Petr byl ale tehdy úplně jiného názoru…) Krátce na to jsem úplnou náhodou mluvil s Vencou Pechem, který mě seznámil s panem Svobodou z plzeňského týmu ROTO. Pak už vše nabralo rychlý spád. Já si původně myslel, že bychom mohli závodit s jeho Fiatem Punto S1600, který tehdy měli ještě v dílně. Brzy mě však pan Svoboda vyvedl z omylu, a posadil nás rovnou do Subaru Impreza. Během prvních kilometrů při testování jsem si myslel, že tohle auto snad nejde a nikdy nepůjde řídit. Absolutně čistou a dnes už vím, že i ohromně rychlou jízdu, mi s ním předvedl Venca Pech, který mi tehdy řekl: ,,Když pojedeš takhle, tak smázneš všechny enkaře ani nemrkneš“. Já jen koukal a nevěřil jsem tomu. Upřímně řečeno, měl jsem tehdy pocit, že takhle rychle bychom jeli i my se Škodou Fabia. Dnes ale vím, že to bylo jen mé zdání, které vyplynulo z Vaškova klidného projevu za volantem a jeho plynulého stylu jízdy…Nedlouho po tomto testování jsme startovali na Valašské rallye. Letěl jsem od začátku podobně, jako jsem byl zvyklý z Fabie – časy pak byly samozřejmě dobré už jen proto, že jsem byl z ,,malorážky“ zvyklý nikde nevrkat, nepřibrzďovat do „srdcových“ pasáží… Jenže takhle se nedá jet celou soutěž, a tak jsme havarovali a přidělali panu Svobodovi hodně starostí a celému týmu hodně práce.

Bohužel tvou kariéru v silném voze ostrý přechod do rychlého vozu spíše přibrzdil. Hned na úvodní soutěži z toho byla havárie z vedoucí příčky ve třídě, nešťastná sezóna 2012 pak pro tebe předčasně skončila těžkou havárií na Barum rally. Tehdy tvé neovladatelné auto dokonce smolně zachytilo fanouška, který zraněním podlehl…

Rok 2012 bych nejraději vymazal ze svého života, ale vrátit to nejde a je třeba se z toho poučit a jít dál. Na Barumce, asi dvě rychlostní zkoušky před cílem jsem ve vysoké rychlosti najel na nerovnost v rychlé levé zatáčce. Nakoplo to zadní část auta a ačkoliv jsem se všemožně snažil auto srovnat, po najetí zadních kol do trávy to už ale nešlo. Měl jsem starost o spolujezdce Tomáše Singera, který byl naštěstí v pořádku. O tom, že někde byli diváci, o tom jsem v tu chvíli vůbec neměl tušení, to jsem se dozvěděl až o něco později. Z toho, co se dělo po havárii si pamatuji jen velmi malé útržky, jelikož jsem měl lehký otřes mozku. Až v nemocnici mi ale sdělili, že bohužel jeden z přítomných diváků nehodu nepřežil. V tu chvíli pro mne začalo nejtěžší období v životě. Dva měsíce jsem nebyl schopný vůbec vyjít z domova a vrátit se do každodenního života. Nakonec mi paradoxně ven z mé úzkosti a žalu pomohlo zlo některých nejmenovaných lidí. Začal jsem se psychicky zocelovat, srovnávat si myšlenky, určovat si priority a lidi více třídit.

Půl roku po smutné Barumce přišla nešťastná kauza zdravotních karet, ze které pro tebe vzešel disciplinární trest…

Pro rok 2013 jsem se rozhodl obnovit si licenci, přestože jsem věděl, že závodit vlastně nebudu. S prodloužením licence samozřejmě souvisí zdravotní prohlídka, já ji od roku 2008 tradičně absolvuji u sportovního lékaře pana MUDr. Miroslava Horna, stejně tak tomu bylo před sezónou 2013. Poté jsem potvrzenou zdravotní kartu i přihlášku k licenci předal Jirkovi Pertlíčkovi, od nějž se přesunuly společně s jeho dokumenty k Petru Pickovi, který za nás za všechny vyřizoval licence na AČR, stejně jako už rok před tím. Nicméně nedlouho poté mi přišel e-mail, že se mám dostavit na jednání disciplinární komise z důvodů padělání zdravotní karty. Na Autoklubu jsem předložil doklad o zaplacení od zmíněného sportovního lékaře, též EKG vyšetření se všemi náležitostmi, starou zdravotní kartu s historií do roku 2008 a také čestné prohlášení od pana doktora, že jsem poctivě absolvoval prohlídku na rok 2013, přičemž si sám Autoklub zjišťoval, zda jsem onu prohlídku absolvoval. K onomu padělání potvrzení se přiznal Petr Picka, který údajně naše původní dokumenty někde zapomněl či ztratil…Rád bych tedy zdůraznil, že jsem nikdy žádnou falešnou zdravotní kartu nevyrobil ani nevlastnil, natož abych s ní závodil. Od Autoklubu ČR jsem po této kauze nakonec tedy dostal tříměsíční disciplinární trest za to, že jsem svěřil své dokumenty do rukou třetí osoby.

Poté jsem se stal terčem urážek a nadávek, vůči nim jsem se ale mezitím už stal imunní a dobře jsem věděl, že kdo chce znát pravdu, ten se ji dozví. Bral jsem to celé jako další impuls k tomu se posunout dál, a tak jsme začali stavět nové auto.

Po krátké pauze ses naštěstí k závodění vrátil, a předpokládám, že sis ze všech nešťastných příhod asi odnesl mnohá cenná ponaučení?

Když jsem se k soutěžím vrátil, začínal jsem v podstatě od začátku. Auto jsme v roce 2014 měli spíše sériové, ale i přesto jsme dokázali zajet několik krásných výsledků. Obrovským přínosem pro mé další zrychlení a lepší vnímání auta byl velmi těžký polský Rajd Wisly, který jsme ale kvůli dvojitému defektu museli dokončit pouze v rámci superrally. Sezonu 2014 jsme pak uzavřeli 4. místem absolutně a 1. ve třídě na Rally Příbram.Co se ponaučení týká, tak to člověk získává celý život. U mě se toho změnilo hodně. Nebudu říkat, jaký jsem byl a jaký jsem teď, ale hodně špatných věcí se na mně podepsalo jakýmsi srovnáním si životních hodnot a z toho plyne moje chování v jednotlivých situacích…

Fanoušky potěšilo, že na tratě ses vrátil opět v dobré formě a opět jsi začal prohánět špičku produkčních vozů, navíc tvé výsledky jsou vyrovnanější a jezdeckých chyb výrazně ubylo.

Závodíme proto, že chceme být nejlepší. Kdo říká, že ne, tak podle mě není závodník, nebo lže (smích). A teď vážně – všichni děláme, co umíme a jak nejlépe to umíme. Já nechci bojovat o desátá místa ve třídě a celý tým moc dobře ví, jak dokážu být otrávený třeba jen sám ze sebe, když mi to nejde. Ale někdy to tak prostě je, jednou se daří mně a podruhé zase někomu jinému. To jsou závody. Proto se dnes už nesnažím vše tlačit na maximum. Když mi to nejde na 100%, nejedu přes hranu a počkám si, dobře vím, že i ostatní soupeři nejedou všude na limitu, i oni dělají chyby. Nejčastěji si říkám, že oni taky v nějakých místech sleví, tak proč já to zrovna tady budu s velkým rizikem držet. Letos jsem udělal dvě chyby, které nás stály v jednom případě body a ve druhém nějaké peníze a trochu práce. První případ byl na velmi těžkém, kluzkém a zabláceném Krumlově, kdy jsem sklouzl na břicho auta v jednom velmi úzkém místě v lese, a v blízkosti byl jen jeden pořadatel, se kterým jsme nepoškozené auto nedokázali dostat zpátky na trať. Druhý případ byl mojí chybou, dá se říci technickou. V dobrém úmyslu jsem na zadní nápravu namontoval agresivnejší brzdové destičky a s nimi jsme se bez jakéhokoliv testování vydali na Pačejov. První RZ byla krátká a nic zásadního se na ní nepřihodilo. Na dlouhé druhé rychlostní zkoušce se ale brzdy postupně ohřály natolik, že po rychlém příjezdu k jedné z vesnic jsem šlápl na pedál, přičemž se mi zablokovala zadní kola, když přední brzdy ještě plně „nenastoupily“. Souvisí to i s tím, že v autě nemám omezovač brzdného tlaku, který tam lze namontovat pouze v homologovaném provedení, na které bohužel nemáme finance. Několikrát jsem sice brzdu uvolnil pro srovnání auta, ale už jsme byli moc rychlí, a tak jsme opustili trať na stejném místě jako kdysi Venca Pech s Mitsubishi. Nebylo to ani tentokrát nic velkého, ale samozřejmě jsem si přidělal další práci před Barum Rally.

Už jsi to nakousl – ne všichni fanoušci vědí, že podmínky, ve kterých závodíš a připravuješ auto, jsou oproti většině soupeřů velmi skromné. Nabízí se tedy otázka – pokud by jezdil Václav Kopáček v podmínkách lépe vybaveného týmu, dokázal by závodit takticky a třeba i trpělivě sbírat body vedoucí k titulu mistra republiky? Nebo by se nechal „vybláznit“ a vtáhnout třeba do bojů výkonnějších vozů?

Auto si připravujeme sami, jelikož jsme se s panem Svobodou nedohodli na další spolupráci pro rok 2015. Připravujeme si ho v bývalém kravíně u mého kamaráda. Neoplýváme zrovna velkým finančním zázemím a závodění s tímto autem je už dost drahé. Všichni z týmu dělají zadarmo, či spíše závody ještě dotují, za což jim patří obrovský dík! Komponenty v autě máme v podstatě všechny použité a už odzávoděné, a tak se k nim také musíme při závodě chovat, aby vydržely až do cíle. V tuhle chvíli máme většinu věcí díky Vojtovi Štajfovi, který nám za velmi symbolické peníze prodal použité díly ze svého auta. I jemu patří obrovské díky, nebýt jeho letošní pomoci, nebyli bychom schopni odjet ani polovinu soutěží.A jestli bych se nechal „vybláznit“? Myslím, že z toho už jsem vyrostl. Závodění je pořád velká sice zábava a radost, ale v první řadě vím, že to všechny stojí spoustu úsilí, práce i peněz. Bojovat se silnějšími auty kategorie S2000, R5 a WRC, to je absolutní nesmysl. Někdy to tak možná vypadá, že se snažíme s někým soupeřit, ale není to tak a já moc dobře vím, že za normálních okolností je nemožné porážet taková auta s „enkem“.

Samozřejmě může nastat situace, kdy i kluci s auty vyšší kategorie nemají svůj den nebo jim třeba nefunguje správně technika. Takže když se povede, že s někým z nich jedeme ve vteřině, neznamená to automaticky, že my jedeme za hranou. Naopak oni třeba mohou mít nějaké problémy a tak to musím brát, protože naše a jejich technika se prostě a jednoduše srovnat nedá. Zkrátka do žádných bojů s „velkými kluky“ se vtahovat nenechám a rozhodně se o to ani nechci pokoušet. Jedeme tak, jak to umíme. A když to zrovna nepůjde tady na té erzetě, sekci, nebo závodě, tak to půjde na dalším. Když se nám s Bárou nedaří, tak mne to samozřejmě štve, protože vím, že jsme schopni jet se špičkou produkčních aut. To ale do sebe musí zapadat spousta věcí. Všichni v týmu ale vědí, že i přes to všechno nechci být „až druhej“… (smích)

Jaký máš tedy pro sezónu 2016 cíl?

Na sezonu 2016 zatím nemáme finance a mé momentální zranění mi navíc znemožňuje připravovat auto na sezonu. Budeme mít docela honičku vše do jara zvládnout a připravit. Po letošním druhém místě v MČR nemůžeme pomýšlet na nic jiného než na ten vyšší stupínek, rádi bychom tedy byli opět i nejrychlejším produkčním Subaru. Vše se ale bude odvíjet především od našich finančních možností, snažíme se pak s Vojtou Štajfem vymyslet nějaký model ještě užší spolupráce s jeho týmem. V každém případě udělám opět maximum pro co nejlepší výsledek, a pokusíme se opět potěšit nejen sebe, ale i diváky u trati. Těm patří určitě velký dík, protože jejich viditelná i slyšitelná podpora je to, co nám s Bárou dodává energii a chuť závodit.

Držím palce a děkuji za rozhovor. Ptal se Karel Špaček