Závodní posádka teamu Promet/Excalibur teamu dnes čelila vážným problémům v etapě. Díky velmi kamenitému povrchu bylo potřeba řešit tři defekty. Posádka tak nabrala ztrátu přes tři hodiny na vedoucího jezdce v kategorii kamionů. V celkovém pořadí se propadla o devět míst dozadu na dvacáté první místo. Veškeré závady se v bivaku podařilo opravit. Zítra se startuje do poslední etapy před volným dnem. V kategorii moto dnes opět zvítězil Nor Ullevalseter před Francouzem Norbertem Duboi. V kategorii automobilů zvítězil v dnešní etapě Ital Sabatier.

Cestopis – Stále se dějí divné věci

Začátek závodu bývá vždy trochu hektický. Letošní rok bylo neplánovaných událostí na začátek až nějak moc. I když to k Africe prostě asi patří. Nejsme první a ani poslední, kdo musí improvizovat. Z historie si vzpomínám na příběh Jeana Ragnottiho, kterému v roce 1980 upadlo zadní kolo v rychlosti 150km/h u jeho Volkswagenu a předjelo ho o více než kilometr. Ten rok byl jeho první a tak není divu, že ho zážitek tak rozhodil, že o bivak později zapomněl všechny své potřeby na jídlo. Nezbývalo než improvizovat a večerní polévku pil z obrácených krytů svých světlometů. I tak dokončil závod na čtvrtém místě. Mnohokrát to už zaznělo, jediné výsledky, které platí, se píší až v Dakaru.

Tyto věty jsem psal v autě cestou od startu dlouhé etapy a neměl jsem tušení, co se v ní děje. Naše Tatra do ní odstartovala těsně po deváté hodině. Včera na rozpravě René Metge upozorňoval velmi kamenitou a navigačně záludnou etapu. Což se bohužel potvrdilo. První defekt přichází po třetině etapy a pak následují další dva. Problémem je ta skutečnost, že závodní vůz si veze s sebou jen dvě náhradní pneumatiky. Třetí defekt naprosto roztrhal pravou zadní a už nezbyla žádná další na výměnu. Tomáš tak udělal to samé, co každý jiný tatrovák v této situaci. Zdvihl a uvázal kurtou nápravu a velmi pomalu, jak tank, pokračoval po třech kolech ke kontrolnímu bodu, ke kterému by se dalo lépe dostat s případnou náhradní pneumatikou. Tato nadpřirozená schopnost Tatry natolik zmátla pořadatele, že vypustili do světa falešnou Twitterovou zprávu o tom, že Tomeček utrhl celou nápravu a jede jen po třech kolech. Ke kontrolnímu bodu přijel v tu samou chvíli i asistenční truck 406 a poskytl naší posádce svoji náhradní, co měl sebou. Díky nim se dala dnešní etapa dokončit, i když s dnešní ztrátou 3h a 5min na vedoucího Antona Shibalova. K Růžovému jezeru je ještě daleko. Pokračujeme dál, a to je právě teď nejdůležitější. A mimochodem, nějak si nemohu vzpomenout, zda se někdy někomu na Dakaru staly tři defekty v etapě. Jsme letos opět první, komu se něco takového přihodilo? Nebýt defektů, tak není dnes co řešit. Vůz jede rychle jako žádný ročník před tím a Láďa naviguje velmi dobře. Když jsem dnes procházel bivak, tak jsem odevšad slyšel o problémech s obutím a defekty. Kamazu se také nevyhnuly tyto problémy a po dnešku si odepisují dvě pneumatiky.

Mezitím, co se v etapě dějí věci, my jedeme po silnicích jižního Maroka obdobnou porci kilometrů, jako dnes mají závodníci v etapě. Stovky kilometrů silnic a jen dvě města cestou k bivaku. Opět musím zmínit naprosto ohromné tempo výstavby infrastruktury. Tam, kde před dvěma lety byla rozbitá silnice, jsou dnes upravené cesty s novým kvalitním povrchem. Typické brody se na mnoha místech nahrazují mosty a kolem měst vznikají obchvaty. Někde jsem četl, že jen zde v Maroku bylo minulý rok bylo otevřeno několik stovek kilometrů dálnic. Infrastruktura se každým rokem lepší a zdá se, že stoupá i životní úroveň lidí. Je těžké dělat nějaké velké závěry, přeci jen se takové věci nemění skokově a jsme zde jen na pár dní, ale nějaké věci jsou očividné. Stále jsou zde lidé jezdící na oslech, pasoucí ovce a kozy a stále vidíte ženy naložené vším možným a vzhled vesnic se moc nezměnil. Na druhou stranu je zde boom motorových nákladních tříkolek typu „tuk-tuk“, co nahrazují zapřažené osly. Jsou vidět nové vozy levnějších typů a celkově se zdá, že ve velkých městech je lepší sociální situace. Samozřejmě v africkém měřítku a slova smyslu. Některé změny ale vnímám trochu s obavou. V prvních letech historie Africa Race jsem zde neviděl žádnou ženu se zahaleným obličejem, letos jich je docela dost, obzvláště v osadách hraničících s Alžírem.

Docela úsměvné jsou situace s alkoholem. Nepřekvapím asi nikoho, pokud prozradím, že si v press caru vezme dostatečnou zásobu piva. Docela to osvěží. V Islámské Republice Mauretánie si dáváme velký pozor, abychom z auta nevylézali s plechovkou v ruce, a tak zbytečně nedělali organizátorům problémy. Tam platí striktní zákaz držení alkoholu. Ostatně, i když jste křesťan, tak porušujete místní zákon, alespoň de jure. V Maroku jsme bezstarostní, jen se nám čas od času stane, že se nenápadně přitočí někdo místní a místo toho, aby nám zkusil prodat koberec, tak loudí pivo. Názor, že Maroko je Západním Německem Afriky stále platí i z bezpečnostního hlediska.

Zítra závodníky čeká posledních čtyři sta závodních kilometrů na území Maroka před volným dnem.

Z bivaku v Remz el Quebir Vojtěch Morávek ml.