Po volném dní věnovaném údržbě a servisu závodních vozidel, se závod přesunul do své druhé poloviny. Současně celé závodní pole překročilo hranici do Mauretánie. Dnešní první etapa na tomto území byla dlouhá pouze 173 kilometrů a sloužila jako seznamovací s Mauretánskou půdou. Její délka byla také zvolena s ohledem na případné potíže a zdržení při překračování hranice. Etapa byla rovinatá a velmi rychlá. Vedla po písčitém podkladu a vyžadovala velké řidičské umění a ke konci byla náročná na navigaci. Do cíle naše Tatra Promet/Excalibur teamu dojíždí z trochu jiného směru, ale ztráta to není veliká. Pravděpodobně dnes Tomáš Tomeček a Ladislav Lála obsadil třetí místo v kategorii kamiónů. Oficiální výsledky v době psaní textu nejsou dostupné.

Cestopis – Zaminovaná hranice

Před volným dnem závodu při příjezdu do Dakhly, jsem se loučil, s myšlenkou na to, jak naši mechanici udělají nezbytnou údržbu na Tatře a preventivně vymění potřebné části, jako jsou poloosy nebo brzdy. Tak nějak jsem zapomněl na to, že naše asistence celkem čítá dvě malé bedny s nejpotřebnějším nářadím. Různé, a zdaleka ne všechny, potřebné náhradní díly jsou rozloženy v porůznu v kamionech pořadatelů. Bylo tedy strategicky rozhodnuto, že zůstane jen u rozšířené každodenní údržby. Toto rozhodnutí mělo za následek nezvyklý stav, kdy mechanici mohli po obědě osprchovat sebe a závodní vůz a měli zasloužený odpočinek. Podobně jsme na tom byli i my ostatní v teamu a vykoupaní jsme se vydali podívat do západosaharské Dakhly. Pokud plánujete neobvyklou cestu tak Dakhla je to místo, které chcete vidět. Pokud kajtujete tak je to téměř povinnost sem přijet. Nečekaně je toto město nevíce evropské na celé naší cestě. Uklizené se širokými bulváry a velmi přátelské už na pocit. Dakhla je velký přístav a důsledek transferu zboží je vidět všude okolo. Je zřejmé, že občas se něco z kontejnerů prostě zde ztratí. Na tržišti je spousta zboží, které není nikde jinde k vidění, alespoň co můžeme posoudit cestou po zemích severní Afriky. Hojnost nás už na Dakhle zaujala minulá léta. Letos, kupříkladu, je po městě vidět docela dost automatů na popcorn. Nenapadlo nás jiné vysvětlení než to, že náklad s těmito automaty nedorazil a ztratil se po cestě do nějakého z multiplexů. Nu, i takové věci se stávají. A pokud tedy kajtujete tak, poloostrov kde Dakhla leží, je obsypán karavany Evropanů a na moři jsou k vidění desítky draků. Asi vědí proč sem jezdí.

Po volném dni se závod dostává do své druhé poloviny. S tím také opouštíme Maroko a jedeme do Mauretánie. Hranice s Mauretánií je po celé své délce zaminovaná a existuje jen několik málo přechodů, přes které lze přejít. Nebezpečná země nikoho je široká dva kilometry. K jižnímu hraničnímu přechodu z Maroka respektive území Západní Sahary vede asfaltová silnice, která končí přímo u závory vedoucí do země nikoho. V mezihraničním pásmu jsou v písku, mezi kameny, vyjeté stopy. Není radno jezdit moc mimo ně. Těžko říci, kam až je to bezpečné. Prázdno tady, ale není. Naopak. Po cestě míjíme mnoho vozů různého stáří a stavu. Od naprostých vraků a kastlí až po celkem zachovalé modely s registračními značkami Španělska nebo Francie. Zkusili jsme zastavit u několika z nich, ale jen co jsme zabrzdili tak z jedno z vraků vyskočili dva místní a zcela jasně dali najevo, že máme pokračovat. Opuštěné tedy nejsou. Celníci obou stran, zde zjevně jedou svůj business.

Na straně Mauretánie je opět závora a začíná asfaltka. Letošní proclení závodu bylo nejrychlejší za dobu co pamatuji. Veškerý osobní provoz hranice je na potřebnou dobu naprosto zastaven a formality pro nás jsou redukovány na minimum. Na Marocké straně se kontroluje zda pasy sedí na osoby, kterými se prokazují a zda vozy mají správné registrační značky. Zdržení bylo vždy na straně Mauretánie. Dnes se ředitel závodu Jean-Luis Schlesser domluvil s mauretánským prezidentem na způsobu jak zcela výjimečně pro nás udělat výjimku v procesu vydávání víz na hranicích. Po příjezdu na mauretánskou stranu jsme kolektivně odevzdali pasy a bez toho aniž by nás někdo viděl do nich bylo dáno razítko. Večer v bivaku pak jsou přítomní celníci a každému odebírají otisky prstů a vlepují nám vízum do pasů. Překročení hranice celému závodnímu poli, tedy stovkám lidí, trvalo několik málo desítek minut. Výkon na Afriku naprosto neuvěřitelný a na medaili.

Toto jen dokladuje fakt, že takovýto závod není možné jet bez podpory místních vlád. Mauretánie bere Africa Race jako jednu z primárních sportovních akcí na svém území. Vše je podřízeno tomu, abychom se zde cítili dobře. Od naprosto viditelné ochrany armádou, po neustálou přítomnosti mauretánské televize, po návštěvy v bivaku místních vysokých zástupců vlád až po vstřícnost místních lidi, kteří když u nich zastavíte se ptají jak se vám zde líbí a vyptávají se odkud jste. O chudobě a životě zde se rozepíší zítra. Dnes bych jen rád podotknul, že si zde uvědomuji dvě věci, které jsou poplatné dnešní situaci v Evropě. Naší hranici je potřeba chránit, je jedno zda tu českou nebo evropskou, to je o politice. Na druhou stranu, když jste v těchto zemích, samozřejmě mimo válečné oblasti, tak zjistíte, že Vás nikdo sežrat nechce. Spíše naopak, jste zde vítáni. A to nejen hovořím z pozice chráněnce v závodě, ale v Mauretánii se pohybují evropané na kole nebo sem jezdí jezdit po Sahaře v autech. Jsou to pravda jednotlivci a dobrodruhové, ale při zachování určitých bezpečnostních opatření zde není více nebezpečno, než kdekoliv jinde v rozvojovém světě.

Dnešní etapa byla dlouhá jen 173 kilometrů. Hlavním důvodem byly obavy o zdržení závodníků na hranici nebo problémy s vyřízením povolení pro přelet vrtulníků, přes hranici. Kdyby se stalo něco neočekávaného, bylo by možné start posunout a nerušit ji celou. Naštěstí se tak nestalo. Celá etapa vedla po písečných pláních bez výrazných profilových výkyvů, ale o to více se jelo stále na rychlostním limitu. Následující tři etapy však budou z jiného, ani ne soudku ale sudu. Zítra přijde to, proč jsme sem všichni přijeli a pak další a další den také. Těším se moc!

Z bivaku v Maretánském Chami Vojtěch Morávek ml.