Závodní posádka Promet/Excalibur dokončila poslední závodní etapu letošního Africe Eco Race 2016. Výsledkem je vynikající druhé místo v celkovém pořadí kamiónů. Jediným, koho Tomáš Tomeček nedokázal porazit, byl jeden ze dvou továrních Kamazů. Dnešní etapa měřila 207 kilometrů a vedla převážně po písčitých cestách kolem mauretánského města Akjut. Závodní posádka ji zvládla projet bez výraznějších problémů a uzavřela tak vynikajícím výsledkem letošní ročník tohoto dakarského závodu. Zítra je slavnostní defilé u Růžového jezera v Dakaru.

Cestopis – Tatra druhá v cíli a problémy na mauretánské hranici

Znáte ten příběh o tom, jak velbloud, který cítí vodu, zrychluje? Poslední čtyři etapy v Mauretánii byl velbloud jménem Tatra v trysku a stále zrychloval. Bez zaškobrtnutí a v plné rychlosti přilétl do oázy. Druhé místo v kategorii kamionů se zdálo před týdnem jako úsměvný sen. Bez většiny náhradních dílů a téměř tříhodinovou ztrátou v hloubi startovního pole byl cíl jasně daný. Dojet na co nejlepším místě, ale jet tak, aby se Tatra moc nerozbila. Jet tak, aby všichni Tatrováci byli hrdí na to, jak se daří české značce při třicetiletém výročí první účasti Tatry na rallye Paříž-Dakar. Jet tak, aby zítra u Růžového jezera byla česká vlajka. Jet tak, abychom všichni v pořádku dojeli do Dakaru. Výsledek celého snažení je famózní. S velikou radostí mohu napsat, že pilot Tomáš Tomeček s navigátorem Ladislavem Lálou obsadili celkové druhé místo v kategorii kamiónů za Antonem Shibalovem na Kamazu a před třetí v pořadí Elizabeth Jacinto na MANu.

Dnes se jela poslední, jedenáctá etapa Africa Race, která mohla měnit pořadí. Posledních dvěstěsedm kilometrů, na první pohled nenáročných kilometrů, tedy v porovnání s posledními dny. Bohužel tomu nebylo tak. Osm kilometrů před cílem po rovině, kde motorkáři jeli na plnou šestku, byla velmi zrádná zatáčka. Hodně to bolelo Jana Zaťka, Stephana Hamarda a Anastasii Niftonovou všichni tři skončili v kotrmelcích téměř z plné rychlosti, když vylétli mezi nerovnosti na kraji cesty a nejen oni, bylo jich zde v problémech více, ale ustáli to. Všichni tři se posbírali ze země a dojeli těch pár zbylých kilometrů do cíle. Výsledek – Stephan má zlomenou klíční kost, Anastasia spadla z motorky v cíli a hodně potlučená chvíli ležela v péči lékařů a Jáno má něco s ramenem. Všichni tři se dávali do kupy desítky minut a pak odmítli jakoukoliv pomoc a na svých motocyklech vyrazili na stovky kilometrů dlouhou cestu přes hranice Mauretánie do bivaku v Senegalu. Anastasii jsem viděl, jak podepisovala lékařům formulář, ve kterém další pokračování na motocyklu brala jen na sebe. Snad jim všem bude co nejdříve dobře. V bivaku se dozvídám, že také duo Kamazů mělo ve stejném místě trable a udělalo si výlet. V jejich podání však šlo jen o drobný výlet, který pobraly tlumiče. A velikou gratulaci připojují i Jánovi. I přes výlet mimo dnes dojel na čtvrtém etapovém místě!

Oslavy na konci etapy byly vřelé, ale nijak veliké. Celé závodní pole se vydalo na cestu do vzdáleného Senegalu. Oslavy vypuknou zítra v Dakaru, kde je naplánována desetikilometrová etapa kolem Růžového jezera. Ta už nic nemůže na výsledcích změnit. Je to slavnostní defilé.

Cestou na hranice opět projíždíme hlavním městem Nouakchottem. Je to město, kde se život podobný středověku, jako je život se zvířaty a v chýších nebo velmi skromných příbytcích, kloubí s novověkem v podobě aut, mobilních telefonů a základní infrastruktury. Městem vyjíždíme z jižního předměstí a jak je v České republice zvykem míjet na předměstí různé hobby markety a obchodní centra, tak zde je to podobné. Je zde několik stovek metrů viditelný dobytčí a velbloudí trh, pak následuje prodej písku a nepálených cihel, dále u silnice leží hromady hadrů, tedy textilní trh, poté je vidět mnoho koz a bouraného masa na hácích ve stáncích. Toto je všechno u velmi prašné a vytížené silnice. Mezi tím pobíhají kozy a chodí osli a všude jsou plastové odpadky. Noakchott dnešních dnů v té méně honosnější čtvrti.

U hranic se Senegalem se krajina hodně mění. Čím blíže jsme u veliké řeky Senegal, tak přibývají rostliny. Posledních třicet kilometrů se jede přímo okolo řeky. Je zde hliněná pista a okolo mokřady a bažiny. Projíždění osadami není nic příjemného. Lidé se zde živí rybolovem a zápach ryb je opravdu intenzivní zážitek pro netrénovaný nos. Cestou je potřeba si dávat pozor, aby se nevyjelo moc mimo cestu. Půda je podmáčená a zrádná v tom, že na povrchu je nafoukán prach a vypadá tak na první pohled pevně. Když si nedáte pozor, tak ve vteřině zapadnete celým kolem do bahna. Obzvláště veliké nebezpečí hrozí kamionům. Známe případy z minulých let, kdy teprve za použití tři ostatních velkých aut šel vytáhnout nešťastník, kterému uvázla jedna strana kol, když vyjel z cesty jen o pár desítek centimetrů. Bahno ho pak stáhlo a nepustilo.

K hranici přijíždíme v horkém odpoledni a vítá nás dlouhá fronta. Jak byl přechod hranic z Maroka do Mauretánie bezproblémový a rychlý, tak z Mauretánie do Senegalu jsou nějaké problémy. Čekáme dlouhé desítky minut a nic se neděje. Důvodem je ta skutečnost, že místní celníci chtějí zaplatit za průjezd závodu a zavřeli hranici, než se tak stane. Závod však zaplaceno již má, všechno bylo předem dohodnuto. Ale kdo byl v Africe, tak ví že peníze zde chce každý a pohraničníci velmi často zneužívají své pozice a síly. Situace se vyhrotila tak, že se muselo využít kontaktů Jean-Luis Schlessera s mauretánským prezidentem. Pak začaly padat příkazy ve vojenské hierarchii níže, až politický problém dopadl na místní celníky. Někdo na hranici musel být „postaven do latě“ naprosto vojensky a ukázkově. Celníci vyběhli se seznamem aut a osob, zběžně zkontrolovali, zda početně sedíme, nasázela se razítka do pasů a bez další kontroly se projelo do Senegalu.

Jsme zpět v civilizaci. Tedy v porovnání s Mauretánii určitě. Zítra Růžové jezero u Dakaru.

Z bivaku v senegalském Saint-Louis Vojtěch Morávek ml.