Ve vídeňském bytě vyzvání neodbytně telefon.

„Petrasko, bitte,“ ohlásí se v něm po chvíli mužský hlas.

„Hei, er fru Ilka Hjemme?“

„Was?“

„Oh, sorry, dobrý den z Norska, tady je Henning, máte doma paní Ilku?“

„Moment,“ odpoví bez známek nadšení hlas ve Vídni.

„Tady Ilka Minor-Petrasko, Henningu, jsi to opravdu ty? Co se děje?“

„Představ si,“ povídá norská strana, „Malcolm se nějak dobře vyspal a nabídl mi, že mi svěří jedno z jeho dítek do péče po dobu Švédské rallye. Hledám spolujezdce, a komu jinému bych měl zavolat, než tobě?“

„Svezu se s tebou velice ráda, jen mi pošli podrobnosti. Jdu to oznámit manželovi. Ale teď mě napadá, jak dlouho jsi už nejel se soutěžním autem?“

„Neměj obavy, naposledy nedávno, je to přesně 362 dní. Nashledanou v Karlstadtu,“ rozloučil se Hening a odešel otírat prach z ochranné přilby a vyhnánět moly ze závodní kombinézy.

Ve Švédsku zatím probíhaly porady, zda v souvislosti s atmosférickými jevy, tolik nezvyklými pro tyto zeměpisné končiny jet, či nejet. Když byl na poslední chvíli start soutěže, ač v okleštěném formátu odsouhlasen, stihla ostřílená posádka absolvovat seznamovací jízdy a pak se šla seznámit se svým ostrým sportovním náčiním. Upravila se poloha sedadel, zavzpomínalo se, co se kterým ovladačem zapíná a co vypíná.

„Malcolme, kdy se s tím autem svezeme,“ vznesl Henning zvídavý dotaz

„No přece při soutěži. Víte snad, v kolik hodin máte startovní čas. Tak dobrou noc a good luck.“

„Thor aby do tebe, angláne zatracenej.“

Ve druhé vložce, která byla vlastně první, rozptyluje Henniga problém s podřazováním. „Ti kluci snad nalili do té almary místo oleje med,“ zlobí se. V cíli je z toho 11. místo.

Na domácí půdě, na zkouškách na norském území, se řazení umoudří a na časech je to vidět. Dvě devátá, osmé a nakonec čtvrté! místo při druhém průjezdu rychlostní zkouškou Röjden.

„Držel jsem to v podlaze, co to šlo. Pod plynovým pedálem jsem nejspíš vymačkal důlek. Čtvrtý čas, říkáte? No, na starého chlapa to není špatný výsledek.“

Při druhém průjezdu RZ Torsby mu zhasl motor.

„Najednou je v autě ticho. Tahám za všechny možné knoflíky, ale trvá snad minutu, než motor znovu naskočí. Dál jedu opravdu hranu, abych ztrátu aspoň trochu eliminoval. Povedlo se to,“ ptá se. Asi ano, je desátý a celkově končí den na sedmém místě.

Ráno má hned v zahajovací zkoušce trochu smůlu. V cíli si postěžuje.

„Od startu jsem chytil dobrý rytmus, ale pak nás pořadatel před jednou ze zatáček skoro zastavil. Důvodem byl Camilliho crash, ale auto bylo daleko od trati a kluci byli OK. Nevím, jestli to bylo nutné. Nějakou vteřinku nás to stálo a rytmus jsem musel po rozjetí hledat.“ Je z toho osmý čas a rozpačité pocity. Jedeme dál. První průjezd vložkou Rämmen je zrušen a tak se svezou až na další, 24,7 kilometrů dlouhém Vargåsenu.

„Teď jsme za to vzali tak, že jsme byli několikrát hodně za hranou a šli jsme z jedné krize do druhé. Létali jsme jak na pouťové atrakci. Všechny jsme ale, i když vlastně nevím jak, ustáli. Pobavili jsme se, napumpovali adrenalin a pokračujeme,“ směje se do novinářských mikrofonů Henning. Proč ne, když zajel pátý čas.

Na startu 14. RZ mu zhasl motor. Okamžitě probouzí k činnosti startér, ale trvá to několik sekund, než motor znovu zaburácí.

„Fy helvete,“ zakleje v mateřštině a obrací se trochu rozmrzele na Ilku, „musím Malcolmovi říct, ať proboha nešetří na zapalovacích svíčkách.“

„Radši koukej před sebe a zkus trochu zatáhnout,“ vrací ho Ilka do reality. Je z toho devátý čas. Co by za něj někteří pravidelní účastníci mistrovství světa dali.

Při druhém průjezdu Vargåsenem je znát, že jeho předchozí komentář k této vložce nebyl přehnaný. Je si dobře vědom, že podruhé nic takového vyjít nemusí a konec soutěže je zatraceně blízko. Jede opatrněji a je “až“ jedenáctý. Večer je čekají necelé dva kilometry na hypodromu v Karlstadtu. Henning jede s vědomím tisíckrát opakované pravdy, že na takové vložce se dá jen ztratit, ale divákům přeci něco předvést musí. Pátý čas je nad očekávání a sedmé místo v celkovém pořadí také.

Ze čtyř nedělních zkoušek zbyla jen jedna prémiová. Necelých šestnáct kilometrů, na které se mohli vyspat do růžova. Startovala po poledni.

„Teď jen aby vydržela technika,“ říkám si, „a v tom do podvozku rána jako z kanónu. Trefil jsem veliký kámen. Jak jsem starý, tak jsem……ale auto jede dál.“ Na prémiové body to nebylo, ale na další devátý čas to stačí. A hlavně, absolutně sedmé místo. Koho by to před startem napadlo?

„Kdy vás opět uvidíme na startu za volantem Fiesty WRC,“ vrhají se na ně se svými dotazy novináři.

„Zeptejte se Malcolma. My proti dalšímu závodění nic nemáme. Pokud mě má rád, mohlo by to být brzy a pokud ne, na další start to nevypadá. Byl to ale príma víkend.“

To opravdu byl. Proto by pan Petrasko už nemusel být našňupnutý. Vždyť jeho paní předvedla, že stále patří k absolutní špičce mezi těmi, co ty blázny za volanty dokáží držet na uzdě, případně je trochu popohnat.

Jak se zachová Malcolm Wilson, šéf od modrého oválu, to zatím ještě nevíme. Chlapa, který po roce opráší závodnický mundůr, do ostrého auta sedne až na startu soutěže a v podmínkách mnohdy na zvracení si dojede pro sedmé místo, by ale neměl nechat zahálet. Co kdyby mu ho někdo vyfoukl před nosem?