Dvaatřicetiletý Lukáš Červený (19. 6. 1983) ze severočeského městečka Jablonné v Podještědí se motoristickému sportu věnuje od útlého dětství. Zpočátku jezdil motokros, a přestože má k jednostopým strojům nadále kladný vztah, v posledních letech přesedlal na čtyři kola. Jeho prioritou pro nadcházející sezónu je účast v kompletním autokrosovém evropském šampionátu divize TouringAutocross. Nejen o tom jsme si však povídali během příjemného posezení v mladoboleslavské restauraci Rožátov.

Lukáši, můžeš vzpomenout na tvoje motoristické začátky?

„K motoristickému sportu mě od malinka vedl táta. V dílně se pohybuji od útlého dětství a tak jsem pro benzín asi předurčen. Původně jsem začínal v nějakých mých pěti letech motokrosem. Věnoval jsem se mu asi tři roky, dokud mé účinkování neukončila bolest zad. Táta proto začal vymýšlet auta. V těch ale tehdy tak malé děti nezávodily. Koupil mi tedy alespoň fiestu na ježdění po poli, abych něco dělal. Pak začal frčet trabantcross. To bylo mé první větší závodění, kterému jsem se věnoval do mých šestnácti let. Už tehdy jsem poznával tratě, jako Novou Paku, Poříčí nad Sázavou, Sedlčany či Sosnovou. A právě zde jsem se také seznámil se Zdeňkem Antonym a jeho tátou. Následoval hobbycross s dvoulitrovou felicií. V roce 2002 jsme s bratrem Tomášem přešli zpět k motorkám – koupili jsme si krosky a začali jezdit přeborové motokrosy. Na sezónu 2006 jsme ještě pořídili speciály pro supermoto a jezdili republiku. Zde jsem víceméně podporoval bráchu, který se v roce 2011 stal vicemistrem ve třídě S2. A naše cesty se zde opět sešly se Zdeňkem Antonym a jeho otcem, který byl i šampiónem. Vlastně ty naše přestupy mezi disciplínami jsou dosud podobné a i proto se z nás stali dobří kamarádi.“

Pak jsi však znovu přesedlal na čtyři kola.

„Po autech jsem samozřejmě pokukoval pořád. Už proto, že mi přišla proti motorkám bezpečnější. Lákal mě především autokros a dumal jsem, zda postavit bugynu nebo plecháče. A svézt se pro radost republiku, ovšem zároveň splňovat homologaci pro případný start na evropském podniku v Nové Pace. Na podzim roku 2012 padla volba postavit fabii. Ke škodovkám máme s bráchou oba vztah. Já se v mladoboleslavské automobilce ostatně vyučil autoklempířem, brácha autoelektrikářem. Oba se tedy považujeme za Škodováky. Fabii jsme stavěli dva roky. Premiéru jsem s ní absolvoval roku 2014 v Pace na republikovém podniku. Po měřených trénincích a úvodní rozjížďce nám však upadly poloosy. Auto bylo ještě syrové, náhradní díly jsme tehdy neměli a tím pro nás účinkování skončilo.“

Problémy se ti nevyhýbaly ani v dalších závodech.

„Začali jsme řešit upadávající věci. Vedle poloos zlobil kardan. Prostě jsme první sezónu pojímali vyloženě jako vývojovou. I když, ono je to vlastně vývojové dodnes. Vše vymýšlíme sami, svými hlavami. Loni zase byl problém s lebry, která se na nerovných tratích ustříhávala. Třeba v Přerově jsem trefil díru a upadlo mi kolo. To samé v úvodní dolnobousovské rozjížďce. Toho jsem si však nebyl vědom až do příjezdu do depa, kde jsem díky tomu někomu sebral kabel od elektriky a dotáhl ho za sebou pod svůj stan. Dělal jsem tedy nové, silnější těhlice a také klouby jsem nahradil masivnějšími.“

Původně jsi plánoval startovat v republikovém šampionátu. Nakonec se ale tvoji prioritou stal ten evropský. Proč?

„Nelíbí se mi celé to uspořádání republikového mistrovství. Tratě při evropském mi připadají lépe připravené, upravenější a mezinárodní seriál je samozřejmě zajímavější i pro sponzory. Také startovní pole doma není moc početné. Zato umožňuje dvojí pravidla, kdy s námi jedou auta Divize5. Ty musíš mít vše homologované, označkované, vymazlené, stojí tě to daleko větší peníze, takže se pak chováš jinak než mnozí, kteří do tebe s levnými auty buší hlava nehlava. V Evropě jsem se naopak s nějakými fauly za hranicí pravidel dosud nesetkal. Dokonce ani ze strany Italů, kterých jsem se zpočátku obával.“

Máš nějakou oblíbenou trať?

„Hodně se mi líbí Přerov. Tím, jak je rychlý a samozřejmě Mamutem. Úžasné je Poříčí nad Sázavou. Jednak svou krásně upravenou tratí a precizní organizací, ale též doprovodnou show. Pěkně uspořádané závody mají také novopačtí. Já ale zase těch tratí až tolik nejel. Z evropských loni jen Seelow a v minulosti jsem se svezl v Maggioře s bugynou. Tu mi půjčil Zdeněk Antony, ještě když jezdil juniorky. To bylo hodně zajímavé. Těším se tedy na letošek, až poznám i další evropské tratě a uvidím, která mě čím zaujme.“

Jak jsi na tom se závodnickými vzory?

„Líbí se mi celá závodnická kariéra Vaška Fejfara. Je to totiž nejen kvalitní závodník, ale i vývojář. To na něm obdivuji. Minulou zimu jsem se byl podívat i u něj na dílně. A to je hodně velký mazec.“

Čemu se věnuješ vyjma autokrosu?

„Pořád sleduji motokros a supermoto. Stále mám doma všechny hadry a tak se občas vyrazím na krosce svézt na nějakou trať. Motokros je moc pěkná, ale fyzicky náročná disciplína. Člověk si díky ní může udržovat fyzickou kondici. Sice to možná tak nevypadá, ale je to pořádná makačka pro celé tělo. V zimě rád vyrazím i na lyže, v létě zase na kolo. S bratrem provozujeme autoservis a občas musím také být doma. Během stavby fabie mě manželka s dcerou moc neviděly. No a letos jsme se s bráchou už dvakrát zúčastnili Mogul Driving Cupu v Sosnové.“

Můžeš to rozvinout více?

„S nápadem zúčastnit se této akce přišel brácha. Prý pokud bude sníh, vyrazí se svézt se svým sériovým passatem. Mě ruce svrběly také. Skočil jsem tedy na internet zjistit, zdali by se dal za pět tisíc korun koupit nějaký favorit. Pak nás napadlo, že známý má na dvoře odstaveného passata – čtyřkolku, synchro, obsah 2, 8. Navíc v dobré kondici. No a on mi ho za těch pět tisíc prodal. Obuli jsme na něj šotolinové pneumatiky, které už se nám nehodí na autokros, a vyrazili si zazávodit. Ačkoliv pro nás šlo o pobavení a příležitost zatočit si volantem i v zimě, hrozně důležité pro mě bylo, aby můj brácha a mechanik v jedné osobě skončil ve výsledkové listině za mnou. Ráno na mokré trati jsem byl vepředu. V tréninku z toho bylo třetí místo absolutně. Pak trať oschnula a stíhat těm lancerům bylo nemožné. Za volantem jsme se střídali s bráchou a vyblbli jsme se do sytosti. Je to asi nejdostupnější možnost si zazávodit.“

Hovoříš o kladném vztahu k automobilce Škoda. Jak vzpomínáš na léta učení v Mladé Boleslavi?

„Moc rád. Během třetího ročníku praxe jsem se dostal i do továrního týmu Škoda Motorsport a začal jsem tam pomáhat. Abych se neválel na internátu, trávil jsem čas tam. Následně jsem tam strávil jedno léto i brigádu. Určitě jsem tam okoukal, jak některé věci fungují. Mistr odborného výcviku mi sice říkal, ať se místo vymýšlení blbostí raději naučím pořádně svařovat, ale já měl svoji hlavu. Bylo to ještě za dob šéfování Pavla Janeby. Továrním pilotem tehdy byl Roman Kresta. Sympaťák, který si na nic nehrál. Soutěžáky všeobecně obdivuji a považuji je za špičkové řidiče. Nejen ty ze špice, ale i se slabšími auty. Jak dokážou letět úzkými, uskákanými silničkami, mnohdy lemovanými stromy – klobouk dolů. Brácha zase vykonával praxi v Česaně, kde po vyučení i zůstal. Vydržel tam až do otcova onemocnění. Pak skončil, abych na rodinný autoservis nebyl sám. Z dob působení v Česaně zná například trojnásobného šampióna autokrosové Divize6 Tomáše Handíka.“

Často zmiňuješ tvého otce. Co pro tebe znamenal?

„Táta byl od malinka motoristický blázen. Jako kluk zkoušel motokros. Proto nás k tomu vedl. Vozil nás na závody, ještě když začal marodit, odjel s námi v roce 2009 sezónu supermoto. V roce 2012 umřel…“

Kdo tvoří tvůj současný tým?

„Jsme víceméně rodinný tým. Já a brácha jako mechanici, administrativu a catering zajišťuje manželka Markéta. Ta mi jezdí i s dcerou na závody fandit. Občas přispěje i nějakou korunou a také zajistila sponzora – firmu OMA CZ a. s., kde pracuje. Na focení máme Tomášovu přítelkyni Nikolu. Vývoj kardanu nám pomohl udělat kamarád a majitel firmy Renhard s. r. o. pan Pál. Sem tam nás na závody doprovodí někdo z kamarádů. Jenže dnes už se moc lidí jen za jídlo a pití nepřetrhne.“

Jaké plány a ambice máš do nadcházející sezóny?

„Letos bych chtěl absolvovat kompletní evropský šampionát. Zhruba na sedmdesát procent máme zajištěn rozpočet. Velký podíl na tom má firma pana inženýra Ježka OMA CZ a. s., zabývající se nejen prodejem olejů. Ta mě už loni podporovala poskytováním maziv, letos navíc sponzorsky pokryje cestování a koupi pneumatik. Měl bych mít na každý závod nové a jsem zvědav, nakolik mě to zrychlí. Mnohem lépe oproti minulosti bychom měli být vybavení také náhradními díly. Samozřejmě bych rád skončil co nejvýše v konečné klasifikaci. Uvidíme však, co nachystá konkurence. Více napoví až první podnik v německém Seelowě. Naopak domácí mistrák zatím v plánu nemám.“

Závěrem se tě zeptám, co jsi na tvé soupeře nachystal přes zimu ty?

„Především jsme předělávali nápravy. Ty dosud hodně praskaly a ono se nezávodí dobře, když se musíš vyhýbat dírám. Ještě budeme dělat něco na motoru. S jeho průběhem jsem nebyl úplně spokojen. Ten vlastní vývoj mě hrozně baví. Mám doma frézu, soustruh, když mě něco napadne, jdu si to vyrobit. A je skvělý pocit, když vidíš, že to je zlepšení. Samozřejmě nějaké komponenty do motoru se musí koupit. Převodovku mi pak dělá pan Fabík. Ten nám udělal i diferenciály a vyrobil poloosy, aby nepadaly.“

Foto: Tomáš Němec a Jan Pilát