Václav Pech jun. v roce 2011 spojil své síly s Jiřím Jirovcem, majitelem společnosti invelt, která je prodejcem automobilů a motocyklů BMW a značky MINI. V roce 2012 se naplno rozběhl jejich společný projekt s vozem MINI John Cooper Works S2000 1,6 turbo, jejímž výsledkem byly dva zisky mistrů České republiky v rally a jedinečné souboje o vítězství s továrním týmem Škoda Motorsport. Úspěšná spolupráce posádky EuroOil – invelt teamu Václav Pech jun. – Petr Uhel a Jiřího Jirovce se v sezoně dostává 2016 do dalšího rozměru, kdy tým v domácím šampionátu změní vůz ze značky MINI na značku Porsche. Abychom dobře pochopili, proč k této změně došlo, a co je jejím cílem, je třeba se vrátit na počátek jejich spolupráce do roku 2011, kdy vznikal společný projekt MINI. Nejlépe nám to osvětlí rozhovor s Václavem Pechem jun. a Jiřím Jirovcem, který jsem připravil i na základě vašich dotazů, které jste na tuhle dvojici směřovali. Vzhledem k tomu, že vznikl dost rozsáhlý materiál, který má jenom v textové části 12 stránek A4, rozhodl jsem se rozhovor rozdělit na více částí. Věřím, že si jej užijete stejně jako já a myslím, že před sebou máme jeden z nejotevřenějších a nezajímavějších rozhovorů, jaké se kdy na eWRC objevily.

Petr Eliáš

Sezona 2016 bude pro váš EuroOil – invelt team do jisté míry přelomová, po čtyřech sezonách s MINI jste se rozhodli pro radikální změnu značky a vyrazíte s vozem Porsche. Pojďme se teď ale vrátit na počátek vaší spolupráce, kdy vlastně padlo rozhodnutí k účasti v domácím šampionátu s tehdy dosti exotickým vozem MINI S2000?

Jiří Jirovec (JJ): Náš projekt MINI vlastně začal tím, že se začalo mluvit o vstupu MINI do mistrovství světa v rally a já vycítil, že ve skupině BMW je špičkové závodní auto nejvyšší kategorie, a začal jsem uvažovat o tom, že bych jej přivezl do českého mistráku. Pak následoval takový řekněme nultý ročník povídání s Vencou Pechem, s jeho tátou, a vyjednávání. A podotýkám, že to vše bylo takové mlhavé. První konkrétní věc byla to, že jsme se s Vaškem na auto jeli v lednu 2011 podívat do Velké Británie do Prodrive.

Václav Pech jun. (VP): Já jsem se v Prodrive nejdříve svezl s Krisem Meekem, a pak on se mnou. Auto bylo v šotolinové verzi přímo u nich na letišti a ještě k tomu s tlumičem hluku, které tlumí i výkon, což je takové zařízení, které tam všem autům nasazují na výfuk proto, aby s nimi mohli jezdit v obydlené oblasti, kde se fabrika Prodrive nachází. Auto mi přišlo, že strašně nejede, ale s tím jsme trochu počítali. Bylo to v době, kdy jsem jezdil s dvoulitrovým Mitsubishi, což bylo dost velké a silné auto, v porovnání s touhle malorážkou, která nejela a nedělala, co jsem chtěl. První srovnání bylo dost v neprospěch MINI. Podstatné bylo to, že jsme viděli, že jsou v Prodrive schopní auto postavit a dodat včetně dílů. S Jirkou jsme se dohodli, že ještě chvíli počkáme, až bude někde k dispozici asfaltové auto na půjčení, které pak odvezeme do Bělé a porovnáme ho s naším Myšákem.

JJ: Náš první dojem z MINI byl tedy hodně rozpačitý. Venca byl totálně rozpačitý a já tak trochu v duchu doufal, že by to mohlo být lepší.

VP: Navíc jsme zjistili, že nám kluci v Prodrive hned napoprvé už tak trochu lžou, protože nám říkali, že se nemůžeme svézt v asfaltové specifikaci auta, kterou prý ještě nemají. Nemají kola, podvozek atd.,…a v zápětí, když jsem se jich ptal, kolik auto vydrží, tak říkali, že na asfaltu auto vydrží bez sáhnutí 2000 kilometrů…což údajně ověřili na testu ve Španělsku. Někdy na jaře následoval dohodnutý test, kdy jsme si od Griffone týmu půjčili MINI na test do Bělé, a když jsem si přesednul z Myšáka do MINI, tak jsem měl na poprvé příšerný pocit. Auto mi přišlo, že vedle něj snad stačím běžet…, ale jak jsme začali porovnávat časy, tak jsme zjistili, že jsou obě auta na desetinu stejně rychlá. A to jsem MINI zatím neovládal a Myšáka jsem měl totálně naučeného. Bylo tak jasné, že MINI bude rychlé. Auto brzdilo mnohem dál, v zatáčkách bylo rychlejší, a tak jsme si po testu řekli ano, půjdeme do toho.

JJ: První tedy byla idea, pak bylo svezení v Prodrive s velkým zklamáním, následoval test v Bělé s reálně změřenými časy na stopkách, který nás trochu uklidnil.

A byla to tehdy tedy spíše volba rozumu, nebo srdce?

JJ: Já jsem MINI dost chtěl. Jsme prodejci značky BMW a MINI a tohle auto se mi líbilo a do našeho konceptu zapadalo. Aby se ale mozaika úplně složila, potřeboval jsem auto a k němu špičkového jezdce, který tady v té chvíli byl pro mě jen jeden, a to byl Václav. Nechtěl jsem zkoušet nějaké experimenty s mladýma klukama a volba tak byla jasná. Byla v tom i trochu možná naivita, protože jsem s provozováním takového špičkového auta neměl žádné zkušenosti. I tak jsem ale do toho chtěl jít a rozhodl se, že do toho jdu. Pak ale začaly chodit různé zvěsti, že na to Prodrive docela kašle, že nebude pokračovat vývoj, dodávky dílů, atd… a do toho přišel Václav s tátou a řekli, že se jim to nezdá, a že do toho projektu nechtějí jít. A to už bylo auto objednané…

VP: No, nebylo to takhle úplně natvrdo, ale měli jsme s tátou vážně obavy z toho, jak vše bude fungovat. Nebyly zkušenosti s provozem takového auta a k tomu informace, že to Prodrive vlastně s autem nemyslí úplně vážně. Byli jsme s tátou tedy trochu konzervativní, protože jsme byli zvyklí na nějakou úroveň a měli jsme z počátku obavy, jak to všechno bude fungovat. Já jsem byl z nás dvou ten, kdo do toho projektu chtěl jít trochu více, protože jsem chtěl začít něco nového a nebavilo mě už dál jet s Myšákem. Měl jsem s ním za sebou šest let a auto už nebylo kam dál posunout. EVO X nebylo tak rychlé jako IX a bylo jasné, že není kam dál jít. Cítil jsem, že už kolikrát jedeme dost za hranou, kdy jsme se chtěli dorovnat rychlejším S2000. MINI tedy pro mě byla výzva. Chtěl jsem se auto naučit ovládat a postavit ho tak, aby nám vyhovovalo. Jak to Jirka popisuje, tak to bylo z naší strany tak 50 na 50 a spíš jsme se snažili dát dohromady podmínky, jak bude tým fungovat a jestli to má pro nás perspektivu. Začátek byl tedy dost rozpačitý.

Rozhodování, jestli do MINI jít nebo ne, tedy nebylo ze začátku vůbec jednoduché. Minimálně pro Václava tam bylo hodně otazníků…

JJ: Já jsem byl v trochu jiné situaci. Pro mě byl projekt už v běhu, i když jsem vlastně neměl vůbec nic, kromě objednaného auta. Neměli jsme vlastně ani klíč, dílna byla rozestavěná a nikdo v ní. Když Václav vyjádřil svoje pochyby, že neví, jestli do projektu nakonec půjde, tak jsem vlastně neměl jezdce pro auto a uvažoval jsem v tu chvíli i o tom, že najmu nějakého zahraničního závodníka, aby tady s autem u nás jel. Něco na způsob Boufierra, který jel v Polsku. Byly to tehdy docela nervy. Pak jsme ale s Václavem našli společnou řeč a vše se rozjelo. S Václavem přišli kromě dvou všichni mechanici a začali jsme budovat tým.

VP: Ano, úplně od počátku jsme začali stavět tým a musím říct, že i dost naivně jsme spoléhali na Prodrive s tím, že je to tovární tým. Byli jsme navyklí, ať už Jirka ze Škodovky nebo já ze zkušeností s Fordem, že to, co nám dají z fabriky, funguje a spíš nám ještě poradí, co máme jak udělat lépe. Tady s Prodrive to fungovalo všechno úplně jinak…Na prvním závodě, kterým byla Rally Jeseníky, bylo auto v polovině soutěže bez svorností v diferenciálech, totálně se spálily lamely v diferenciálech. Dali jsme tam nové a ty nevydržely ani celou druhou etapu…Takže problém. Byla na to záruka, takže jsme diferenciály poslali do Prodrive. Oni nám je po nějaké době opravené poslali zpět, takže jsme si říkali, fajn, funguje to. Jenže tohle se opakovalo celou následující sezonu…Měli jsme četné dotazy na Prodrive, ale byli jsme údajně jediní, kdo s tím měl problémy a nikdo kromě nás si nestěžuje…Auto bylo na velkých mistrácích dost nespolehlivé, diferenciály jsme měnili už skoro automaticky po každé etapě. To vyvrcholilo tím, že jsme po Příbrami auto naložili na vlek a jeli s ním do Anglie a řekli jsme, ať nám ukáží, co je na autě špatně, že nám nedojíždí. Oni nám tam namontovali svoje diferenciály, jeli jsme na letiště a já po 30 kilometrech hlásil, že auto už zase nemá svornost. Po dost velkých dohadech difernciály rozebrali, a řekli nám, že jsou spálené lamely…Dali nám nové do ruky a řekli ať si to opravíme a jedeme domů. To ale neřešilo ten problém a my pochopili, že se tam pomoci nedočkáme.

Během roku jsme ale už s týmem pracovali na vývoji nové dlouhé převodovky, která měla být lepší pro specifikaci S2000, kterou jsme měli my. Původní převodovka se spíš hodila na WRC a to odpovídalo tomu, že oni specifikaci S2000 moc netestovali. Převodovku jsme tedy dali dohromady a dovezli jsme jí i s autem znovu do Anglie, aby jí homologovali. Oni uznali, že je to lepší a skříň nakonec homologovali. Auto se tím dostalo o dost dál a problém s diferenciály jsme si obdobným způsobem a vlastním vývojem vyřešili přes zimu sami.

Spolupráce s týmem, který měl zkušenosti z mistrovství světa tedy pro vás byla asi trochu překvapující…

JJ: Pro mě to bylo tehdy dost rozčarování, protože jsem byl v pozici zákazníka a cítil jsem, že já jsem koupil výrobek, mám na něj garanci a on nefunguje. První sezona tedy byla dost špatná, skončili jsme asi pátí a v Prodrive jsme se nedomluvili na ničem. Přišlo nám, že o tom autě vědí míň jak my. K nám jezdili inženýři z Prodrive a někteří vůbec nevěděli o čem mluvíme. Ta homologace našeho delšího převodu byla také legrační. Vše včetně našeho auta jsme jim dovezli, převodovku jsme změřili, dodali s tabulkami a oni to deset dní na našem autě testovali a pak řekli, OK, je to dobrý, homologujeme to. V lednu nám pak z Prodrive přišla nabídka, že homologovali nový, delší převod, a že si ho můžeme za 5700 EUR koupit…Udělali to přesně podle nás, ale použili jiný poměr zubů, abychom nemohli tu naší skříň použít a když jsem jim volal, jestli nejsou blázni, že nám nabízí naši převodovku a náš vývoj, tak nám nabídli 1000 liber slevu…Tím se ve mně všechno hnulo, protože do té doby jsem brzdil všechny tendence našeho šéfmechanika na vlastní vývoj a dohodli jsme se, že od teď půjdeme úplně vlastní cestou.

Václave, kdy jsi poprvé začal věřit tomu, že auto bude schopné jet rychle a bude spolehlivé?

VP: Když jsme se vraceli zpět s naloženým autem z Prodrivu, kde nám nepomohli, mi bylo jasné, že je to jen a jen na nás, a že musíme jít vlastní cestou a s vlastními znalostmi. Jediné, co jsme znali dobře, bylo Mitsubishi a Ford, a tak jsme se snažili věci dělat tak, jak jsme to znali z těchto dvou aut. Snažili jsme se tedy naklonovat Mitsubishi a Ford do miníka. Ohromě pomohla zmíněná homologace dlouhého převodu a s naším technikem na tlumiče jsme vymysleli perfektní nastavení tlumičů na český mistrák. Prodrive nám na jeden závod půjčil za strašný balík tlumiče specifikace WRC ze světa, které nebyly z našeho pohledu úplně nejlepší na náš asfalt, přeci jenom jedeme na trochu jiném asfaltu, než ve světě. Nám se povedly ty dobré vlastnosti z WRC tlumičů naklonovat do těch našich a vymyslet tak nastavení přesně pro mě.

JJ: Byly to ve své podstatě všechno minimalistické zásahy, které se různě kombinovaly a hlavně Václav autu začal věřit a posunoval ho po krůčcích dál a dál. Každé testování byl znatelný posun a to mě bavilo.

Dá se mluvit o tom, jak to bylo finančně a jinak náročné pro soukromý tým, kterým jste? Podle mě to musel být docela ekonomický masakr…

JJ: Ekonomický masakr to byl pro nás v prvním roce. Neměli jsme vlastně vůbec nic a zkušenosti a auto se dost sra…(kazilo)…Všechno jsme vzali dost velkolepě a všechno jsme měli na úrovni takového polotovárního týmu. Já to radši ani nechci zpětně hodnotit kolik to stálo, ale radši se ani neptej…:) První sezona byla neúspěšná a extrémně drahá. Každá další sezona už ale byla levnější a ta poslední nás stála třeba polovinu toho, co první rok. Tak to ale bylo, rozpočet jsme na to měli a my jako firma jsme to moc neřešili. Nemůžeme ale říct, že ten náš vývoj byla halda peněz. Takové rovnítko v tom vůbec není. Spíše mluvím o tom, že jsme v první sezoně spotřebovali hromadu dílů a nezajeli vlastně dobrý výsledek.

Dá se říct, co vás v těch chvílích, kdy auto moc nefungovalo, hnalo dál?

VP: Bylo to asi to soupeření se Škodovkou. Viděli jsme, že každý krok, který jsme na autě udělali, byl k lepšímu a bylo to měřitelné. Když už auto konečně fungovalo, tak nás hnala rivalita vůči továrnímu týmu, pokusit se je porážet.

JJ: Určitě v nás byla rivalita, hnalo nás dopředu to, že jsme jako privátní tým dokázali s fabrikou jet a dokonce jsme ji dokázali porazit. Ano, bylo v tom i trochu toho štěstí, ale tak to v soutěžích je. Několikrát jsme to štěstí neměli zase my. Pro mě bylo neskutečné sledovat Vencu, který je podle mě nejlepší testovací jezdec, který ujede pár kilometrů a přesně ví, co od auta chce. Skvělý technik Honza Kubíček mu zase rozumí a dokáže ty jeho pocity přeměnit v nějaké činy na autě. Je to dokonalá souhra, která funguje a má výsledky. My jsme to auto dotáhli na úplně jinou úroveň, než ho měl tovární tým. S takhle nefunkčním autem jezdila i továrna ve světě a s tím vědomím obdivuji výkony Sorda a Meeka, kteří se s auty museli dost trápit.

Minimálně poslední dvě-tři sezony, ale už auto fungovalo a podle mě se dá u Václava mluvit asi o vrcholu jeho dosavadní sezony…

VP: Z mého pohledu, ač se to podle výsledku možná nezdá, tak pro mě byla vrcholová sezona 2015. Byli jsme nakonec druzí právě za fabrikou, ale byly tam několikrát velmi těsné souboje s novou R5. Dá se říct, že na dvou soutěžích jsme dokonce měli něco jako „mečbol“, který jsem podělal já sám. A i přes to, právě tuhle sezonu bych dal asi úplně nejvýše po sportovní stránce.

Poračování rozhovoru vyjde na eWRC v pátek 11. března.