Jaroslav Jugas patří mezi nejzkušenější spolujezdce v České republice. Sám říká že je Co-Pilot a hlavně Rally Black Box. On je jedním z prvních lidí, za kterým obvykle chodí šéfové teamu, sponzoři i mechanici, aby se dozvěděli co se stalo, proč něco na voze nebo na trati nefunguje. Když je vše v pořádku, skříňka se neotevírá a proto spousta příběhů zůstává uvnitř rallyových vozů.

Profil Jaroslava Jugase na eWRC-results.com

Dvacetdevět sezón se objevuje ve startovních listinách a k dnešnímu dni absolvoval 225 rally soutěží. Jeho diktát slyšelo 25 jezdců, dvanáctkrát se objevil na startovní rampě závodu Mistrovství světa. Za svojí sportovní kariéru se posadil do 27 tipů rallyových speciálů. Vyzkoušel si například navigování ve Fordu RS Cosworth, v autech specifikace WRC, kterým byly Seat Cordoba, Ford Escort a Subaru Impreza. Má také zkušenosti z Toyoty Celica GT-Four a Škody Octavia Kit Car.

Jardovým prvním závodem na sedadle spolujezdce byla Rallye Vysočina Tišnov 1988, kde se posadil do Škody 120LS. Sezónu 1994 vynechal a v roce 1995 nastala éra předokolek (Favorit, Opel Astra, Honda atd.) Do silnějších aut si sedl až v roce 1998, kdy se objevil vedle Stanislava Chovance ve Fordu Escort. V tomto roce získali 3. místo absolutně v českém šampionátu. Pak už přicházely na řadu různé vozy a piloti zvučných jmen, jako Tomáš Hrdinka nebo ex-tovární jezdec Vláďa Berger. S Milanem Liškou absolvoval šest sezón, dva kompletní německé mistráky a hlavně MS v anglickém Walesu, německém Trieru a slavném Monte Carlu. Tato soutěž mu však imponuje nejvíce, proto se na ni strašně těší pokaždé, když dostane od někoho důvěru. Poslední roky ji zažívá s Martinem Radou, se kterým se jim povedlo dvakrát vyhrát třídu a odvézt si od knížecího paláce vítězné poháry. Sedm startů na tak slavném závodě jim nikdo nesebere. A možná to není konečné číslo.

Již několik sezón alternuje u dvou pilotů. Letos odjede celou sezónu s Martinem Radou a několik závodů s Petrem Kačírkem s kterým v roce 2014 a 2015 projel cílovou rampou závodu La Carrera Panamericana. Domluvil jsem se s Jardou na rozhovoru a položil mu několik otázek.

Kdy a jak jsi začal vnímat rally?

Vyrůstal jsem ve sportovní rodině, kde otec byl jako gottwaldovský fotbalista často obletován médii a doma trávil jen málo času, protože prvoligové a reprezentační povinnosti se odbývaly na všech československých i zahraničních hřištích. Bohužel jsem se nepotatil, a protože jsem nechtěl dělat ve fotbalovém světě Jugasům ostudu, vydal jsem se vlastní cestou.

Gottwaldov neboli Zlín byl kromě Dětského filmového festivalu mezinárodně známý i motoristickou stopou. Barum Rally za dobu svého trvání vychovala silnou základnu rally závodníků a já do ní taky zapadl. Jako malý kluk jsem sledoval všechny ročníky a obdivoval rychlou jízdu v rallyových speciálech. Vzpomínám si na bitvy o samolepky, které vyhazovali jezdci z aut či oken hotelů, a nahánění nejrůznějších podpisů na cokoliv, co jsem měl u sebe či na sobě. Třeba i na bílé tričko, které jsem měl jen do školy, a pak jsem tvrdil, že jsem ho zapomněl v tělocviku, jen aby jej máma nevyprala. Celý rok jsem se pak těšil, až znovu zaburácejí závodní stroje v okolí zlínských kopců, a já budu smět s kamarády vyrazit přes noc na rychlostní zkoušky. Soutěže se totiž jezdívaly i tři dny v kuse, a některé rychlostní zkoušky i třikrát. Pamatuji si, že má první přímá konfrontace se soutěžním speciálem byla v dílnách Karla Kašpárka, kde můj otec servisoval naši starou Škodu 100L. Dělala se na ní běžná údržba a já čekal, až bude hotová. Na vedlejším stání mechanici zrovna dolepovali pruhy pro stříkání trikolory slušovického Agroteamu a přizvali mě, abych jim pomáhal. Úplně jsem vykulil oči, když po zaschnutí začaly barvy nabírat ostré kontury. Hned jsem měl jasno, komu ten rok budu fandit. Snad to byl osud nebo náhoda, ale Karlovo kupé na RZ kousek od nás přerazilo posed pro myslivce. V tu chvíli byl miláček všech okolo, vždyť kvůli tomu se na závody chodí, nebo ne?

Proč jsi se rozhodl vyzkoušet tento sport, který závod byl prvním a jaký měl průběh?

Věděl jsem, že právě to poplácávání od diváků chci někdy zažít. Chyběl tomu jen řidičák, a pak už se šlo na to. První „ostré“ kilometry zažívala naše stařičká světlemodrá škoda 100L, v ní já a moji kamarádi, kterým jsem vysvětloval, jak se dostat na sněhu do smyku. Samozřejmě, že se mi ji povedlo otočit na úzkém mostě o 90 stupňů, a nebylo možné s ní hnout ani na jednu stranu. Dodnes nevím, jak jsme ji odtamtud dostali. Pak už bylo jasné, že si musím udělat závodní licenci. Řidičák jsem dostal napoprvé, ale licenci jsem snad z přemíry snahy dostal až napotřetí. V roce 1986, tři dny před řádným narukováním na vojnu, se jela Valašská Rally, a já dostal svolení od Mirka Zajíce, že můžu vyrazit s jeho Škodou 120LS slušovického Agroteamu na svůj první ostrý závod. V pionýrských začátcích byly možné různé kombinace, takže trénink jsem si odbyl s Františkem Pilkou, který přehlédl jeden retardér v itineráři. Takže jsem ho neměl v rozpisu, a při závodě, kdy jsem jel s jeho bráchou Liborem, jsme v inkriminovaném místě vykulili oči oba. Já jsem z vytočeného 4. stupně zařadil trojku, abych nevletěl do lidí, a silně se zpotil. S motorem to dopadlo hůř. Vydržel ještě další dvě RZ, ale pak se na mě šla podívat ojnice, který že to blbec řídí, a já poznal, jak je rally finančně náročná. V neděli jsem vytáhl motor, dal jej do kufru oné Škody 120LS a v pondělí odjel na dvouletou vojenskou „dovolenou“ k Dunajské pohraniční stráži.

Kdy jsi se rozhodl věnovat se tomuto sportu naplno a jaké byly začátky?

Po návratu z „dovolené“ jsem se rozhodl, že u rally zůstanu, ale už jen jako spolujezdec. Nastalo tedy sbírání zkušeností v podobě rychlých kolostřešních kombinací nebo zbořených mostků. Dozvěděl jsem se například, že železniční viadukt opravdu nejde předkem vozu posunout. Jindy jsem zas startoval do okruhové zkoušky a na startu si udělal první čárku, takže po projetí letmého cíle jsem měl čárky dvě, ale kolo ujeté jen jedno. Jakmile jsem dokreslil čtvrtou čárku, poslal jsem jezdce ven. Samozřejmě jsme měli o kolo míň. Nicméně v další RZ jsme havarovali, takže nás pořadatel nestihl ani vyloučit. Holt drahocenné zkušenosti.

Jaká je rallye La Carrera Panamericana?

La Carera Panamericana je sedmidenní dostih přes celé Mexiko, mnohdy s minimálním časem na odpočinek posádek a hlavně mechaniků. Je to neskutečný zážitek plný nervů, adrenalinu, ale i krásného prostředí. Je to povídání na dlouhé zimní večery. Proto všem doporučuji zakoupit si knihu Petra Dufka Mexická Legenda a prohlédnout si nejenom obrázky, ale hlavně přečíst si úžasně zpracovaný text plný zážitků nejen autora, ale i českých protagonistů tohoto závodu.

Rally je náročná na čas, jakým způsobem řešíš svůj koníček s pracovní povinností?

Za celou dlouhou kariéru jsem bojoval s tím, s čím bojují všichni spolujezdci a jen několika z nich se to povede. A to, jak skloubit závodění se zaměstnáním, abych se mohl tomuto motoristickému sportu věnovat naplno. Já měl to štěstí, že po všech počátečních peripetiích je pořád na světě specializované tištěné médium pro tento sport, a můžu být už sedmnáct let jeho součástí. Ti, kteří jej celou dobu vytvářejí, mají to správné rallyové srdce a udělali pro propagaci rally sportu strašně moc. Proto bych jim chtěl i v tomto článku za vše poděkovat a doufám, že tu těžkou káru ještě chvíli společně potáhneme.

Co bys chtěl říci na závěr?

Sice bych měl už pomalu pomýšlet na spolujezdecký důchod, ale rád předávám zkušenosti stejným bláznům, jako jsem já. Snad proto jsem dovolil nahlédnout pod pokličku závodění své starší dceři Karolíně, která brázdí tratě už pátou rallyovou sezónu. Letos by se měla na trati objevit i druhá dcera Vanda.

A mám několik přání. Hlavně ať rally sport potkává co nejmíň situací, ze kterých by mohla čerpat bulvární média. Dále bych chtěl, aby ti, kteří opravdu tomuto sportu obětují svůj čas i peníze, byli dost silní a pokud to půjde, aby zůstali s námi. A samozřejmě aby se nezapomínalo na historii, kterou vytvářeli ti před námi, a možná by si i zasloužili ten správný chodník slávy českých rallyových legend. A nemusí jej tvořit jen posádky…