Dvě malebné vesničky poblíž Sušice, vzdálené od sebe “přes kopec“, oběma probíhá trasa Rallye Šumava a ač by se zdálo, že jsou si podobné, v sobotu 29. dubna tomu tak nebylo. Ta první se jmenuje Tedražice. Kdo do ní dopoledne přijel s velkým časovým předstihem, mohl pohodlně a v souladu s pokyny pořadatele a dodržením dopravních předpisů zaparkovat na okraji veřejné vozovky tak, aniž by na ní vytvořil překážku bránící obousměrnému provozu a přesto svým vozem nestál na obecné zeleni. Pak ale začaly hlasitě vyhrávat dudy. Měly podobu nasupené padesátnice (abych neurazil), která má domek se zahradou na druhé straně silnice za potůčkem, přes který leží můstek. Na něm zaujala bojové postavení, ruce složené na prsou, nebo zapřené v bocích, a spustila:

„Okamžitě odjeďte pryč, já nechci, abyste tady parkovali. Znemožňujete nám výjezd“. Nevím, snad měla někde zaparkovaný kamion, ale před domem stála Octavia. Mohla by ale klidně vyjet i s tím kamionem. „Každý rok nás tu okupujete, ohrožujete naše životy, ničíte nám vesnici a ještě chodíte močit na náš plot.“

Je možné, že se při odchodu někdo takový, kdo už vážně nemůže dál, najde, ale proč by proto sakra lezl přes potok?

„Pořadatel, pořadatel“ vřeštila dál ta dáma, „hned je vyhoďte!! A já jdu volat policii. Nenechám si tu kuli sportu, který zabíjí lidi, kazit každý rok sobotu. Budu si stěžovat u starosty a na okrese a příští rok se tu nepojede nic a budeme mít klid, viď Pepíku,“ obrátila se na souseda od naproti, kterému parkovalo auto diváků před vjezdem a ven ho vylákalo hysterické vystoupení sousedčino. „No vidíš, ty “taky!“ nevyjedeš. To je hrůza.“

„Oni se mě ptali a já jsem jim to dovolil, já nikam jet nechci,“ uvedl Pepík celou situaci na pravou míru a odešel si nejspíš na vyhřáté zápraží loknout vychlazené dvanáctky.

O dvě stě metrů dál už probíhalo vše tak, jak má na rallye být. Před požární zbrojnicí se pekly klobásy, ukáznění diváci nadšeně skandovali přes horizont létajícím autům, ti, co museli, využívali toi-toiky, pořadatelé byli slušní a vstřícní, pokud to situace dovolovala a na to vše se smálo jarní slunce z oblohy připomínající titulní stranu katalogu cestovní kanceláře “Jadran“. Zkrátka ideál. Přesto ležel na krásném zážitku a tím i na jinak bezvadných Tedražicích stín myšlenek na to, kam až může jedna netolerantní a sobecká osoba svými nářky dosáhnout.

Druhá vesnička se jmenuje Budětice. V podvečerním slunci jí dominoval kostelík na vršku, na návsi pod ním prodávali dobrovolní požárníci, nebo lépe hasiči na korbě náklaďáku a za pomoci elektronické evidence tržeb chladné i teplé nápoje, všude okolo parkovala servisní auta, na odstavné ploše byla vyznačkována tankovací zóna a pár desítek metrů za ní, na lavicích postavených na zeleném pruhu před domem ne jedna, ale hned několik dam a k tomu s dětmi a manželi. To snad ne ………..Jenže chyba lávky. Tady bylo to nebe z nadpisu.

„Pojďte se k nám posadit," zazpívaly dámy roztomilým nářečím a už dělaly uondanému fotografovi místo. „Kdybyste se nevešel, přineseme další lavici. A nedáte si kafíčko? Máme napečené koláčky. A ochutnejte, tyhle, ty jsou slané, z bramborového těsta," nabízela jedna dáma přes druhou. Fotograf těžce dosedl a aby neurazil, ochutnal koláček. Ten sladký, nadýchaný. Podle jeho blaženého výrazu bylo zřejmé, že se dámy ve vaření i pečení vyznají dokonale. „Naši kluci dnes hrají fotbal, soutěžní zápas a až se vrátí a všichni závodníci odjedou, budeme stavět Májku. Ona je vždy tam, co teď dolévají ten benzín. A máme vychlazené pivo, nemáte chuť,“ nabízela dál paní s vnukem na klíně, ale její slova zanikla v brumlání projíždějícího vozu. „Vidíš,“ povídá kloučkovi, „to byl Triumph TR 7 a už pojede támhle ten modročervený Porsche 911.“ Fotografovi z toho zaskočilo a rozkašlal se. „Klobouk dolů před vašimi znalostmi.“ Paní se pousmála. „Vždyť tu dnes jsou už podruhé. Tak nedáte si to pivo, nebo kafíčko?“ Už nebyl čas. Tankovací zóna se začala plnit. Každé posádce, která odjížděla, se dostalo od oné neuvěřitelné rodiny hlasitého potlesku a skandování. Bylo to krásné a skoro dojemné. Když fotograf odjížděl, nedalo mu to a zastavil se, aby ještě jednou poděkoval. Prostranství okolo lavic bylo obsypáno posádkami, které čekaly na start poslední, nedaleké Tedražické rychlostní zkoušky. Všichni měli na první pohled dobrou náladu a……….. v rukou koláčky.

Rodino z Budětic, myslím z čísla popisného 35, za všechny příznivce automobilových soutěží, za toho fotografa a hlavně za sebe, TISÍCERÉ DÍKY za úžasný podvečer ve Vaší obci.