Jméno Jan Dušek je v rally známé, a to díky jeho fotografiím ze soutěží MČR. V zaměstnání se dostal k fotografování, které spojil se svojí zálibou a tou je rally. Podle jeho slov to nebylo nic úchvatného, ale nevzdal to a časem se vše pomalu začalo zlepšovat. Z Honzou jsem se osobně poznal, letos v lednu, na hokejovém utkání Rally Ice Tour. Nedávno jsem si přečetl jeho článek „Tužku ztratil, pak zlomil … aneb jaká byla moje první velká rally“ a domluvil se s ním na rozhovoru.

Honzo, před Valašskou rally jsi oznámil, že podstupuješ všechny náležitosti k získání licence a objevil ses jako spolujezdec vedle Tomáše Urbana. Co bylo impulsem k vyzkoušení si role spolujezdce a kde vznikl nápad vytvořit posádku s Tomášem?

Tomáš mi nabídl možnost startu vedle něj už před lety. Bylo to na Valašské EVO Show Silvestra Mikuláštíka. Prakticky jsem neměl žádné zkušenosti s navigováním, jen jeden start na sedadle spolujezdce v Lancii HF Integrale a tam jsem však působil jen jako závaží. Tomáš tohle věděl, a přesto jeho nabídka trvala. Po společném testu jsme odstartovali a vybojovali pro nás cenné druhé místo ve dvoukolkách. Po roce se nabídka opakovala a my startovali opět u Silvera na EVO Show. V následujícím roce jsme již společně odstartovali na čtyřech závodech v rámci GPD RallyCupu. Všechny naše starty se v tom roce uskutečnily na polygonu Tatry v Kopřivnici. Zjistili jsme, že nám to v autě funguje stále lépe. V lednu letošního roku mi Tomáš oznámil, že startuji na Valašské rallye jako spolujezdec. Nebyla to nabídka, spíš konstatoval situaci a tak mi nezbylo nic jiného, než začít s přípravami na svůj první velký start.

Jaká byla reakce od známých a rodiny na rozhodnutí, že se zúčastníš RSS jako spolujezdec?

Manželka Jana mě po celou dobu, co se pohybuji okolo rally, podporuje. Nejspíš tušila, že se tímto směrem vydám a tak se s věcí postupně smířila. Strach pochopitelně má, ale i přesto mě podporuje. S rodiči to už tak jednoduché není, mají rovněž strach. Ale já vždy říkám, že větší riziko mi hrozí před Kauflandem na parkovišti. Přátelé a kamarádi mě také podporují, a to mi také dost pomohlo před prvním startem, kde jsem si nebyl jistý, zda dělám správnou věc.

Co bylo nejsložitější v získání licence?

Největší obavy jsem měl z lékařského vyšetření. V posledních letech se sportu nevěnuji a na fyzické kondici se tohle projevuje. Asi měsíc před vyšetřením jsem se pustil do fyzické přípravy, denně trénoval a zvyšoval zátěž na rotopedu. Bylo to přínosem, zátěžový test jsem zvládl myslím v pohodě. Získání všech potřebných razítek a školení probíhalo v rámci jednoho týdne, takže to bylo náročné na čas. Ale nakonec se to podařilo vše zařídit.

Než sis vyzkoušel roli navigátora při vlastním trénováním Valašky, měl jsi nějakého poradce a trénovali jste s Tomášem?

Poradce jsem neměl žádného. Sice jsem už v loňském roce chtěl požádat někoho ze známých navigátorů, aby mě do problematiky zasvětil, ale nikdy se to nepodařilo zrealizovat. Před Valaškou jsem studoval řády a ustanovení, neboť Tomáš mi sdělil, že tohle je má práce. Vůbec jsem nevěděl, jak na počítání časů v jízdním výkazu, jak pracovat s itinerářem, co předkládat na přejímkách, co dělat tam či jinde, s některými věcmi mi pomohli přátelé a něco bylo s velkým otazníkem. Čtyři dny před závodem jsem absolvoval vstupní školení ve Středisku automobilového sportu ve Zlíně u pana Regnera. Tohle školení bylo velkým přínosem a posunulo mě dost kupředu. Stále bylo však ještě věcí nedořešených, například nad jízdním výkazem jsem seděl v pět ráno před závodem. Ale v praxi se ukázalo, že to až tak složité není a podařilo se mi úkoly, mě svěřené, zvládnout. Na nějaký větší společný test před závodem jsme neměli s Tomášem čas, neboť se dodělávalo auto a také jsme nesehnali vhodnou testovací trať. Prakticky jsme do toho vlítli rovnou na Hukvaldech zostra.

Když jsem já stál na startu svého prvního závodu, tak jsem byl velmi nervózní. Jak ses cítil před startem Valašky?

Nervózní jsem byl značně. Pořád jsem narážel na to, že něco neznám, nebo jestli to zvládnu a tři dny před soutěží byly asi nejhorší. Kdyby v té době byl na obzoru vhodný náhradník, asi bych to vzdal. Začínal jsem mít pocit, že už to přestává být koníček a stává se z toho úvazek. Ale nakonec byla sobota a já jsem seděl na startu v závodní sedačce a na nervozitu těsně před startem prostě už nezbyl čas. První RZtu jsem se snažil neztratit v rozpisu a horizontech. Následující kopřivnickou jsem vůbec neřešil, neboť ji beru jako svou domácí. A pak už to šlo.

Jaký rozpis jste používali, a zaznamenával sis pro sebe hodně orientačních bodů?

Rozpis jezdíme klasický desítkový. Přijde mi to, že je u nás nejrozšířenější a i v komunikaci s jinými posádkami prostě víme, které místo máme na mysli. Navíc s Tomášem vnímáme trať hodně podobně, takže jsme ani nezkoušeli s rozpisem nějak experimentovat. Loni, když jsme měli problémy s logistikou, musel jsem jeden závod RallyCupu odtrénovat bez Tomáše. Po příjezdu si rozpis přečetl a konstatoval, že mu sedí. To nás také utvrdilo v tom, že to jako posádka vnímáme stejně a věci stejně vyhodnocujeme. Co se týče orientačních bodů, psal jsem si hlavně začátky a konce obcí, sem tam nějakou značku či „trnku“. Nemáme až tak rychlé auto, takže nějaké detailnější informace by se do not jistě vešly, ale myslím si, že tam mám, co potřebujeme. Ale samozřejmě stále je co zlepšovat.

Ve svém článku ,,Tužku ztratil, pak zlomil … aneb jaká byla moje první velká rally.“ Píšeš, že jste zažili také kopu srandy a máte hromadu zážitků, na které nezapomenete. Rozpovídej se o těchto zážitcích a nejen o těch srandovních.

Ono to začalo vlastně tím, že jsem nejprve ztratil tužku, neboť jsem si jí před Hukvaldami dal za ucho. Takže místo tréninku jsme zastavili a já hledal tužku po celém autě. Až jsem jí našel za uchem, tak mi Tomáš řekl, že jsem jí také mohl zlomit. Netrvalo to ani 10 sekund a tužka se zlomila. Takže jsme zastavili podruhé a já si začal tu zlomeninu strouhat, celé tohle naše počínání sledovala místní četa, která vyvážela popelnice a co si o nás mysleli, to by mě opravdu zajímalo. Na Lešné jsme se zastavili „na kafe“ v Perné u Rosti Kovarčíka. Kafe se nekonalo, ale místo toho jsem tam nechal gumu. Takže další průjezd jsem si nemohl opravovat a vše jsem si přeškrtával. Naštěstí guma na nás čekala na dvorku. Zajímavým momentem byla první Kopřivnice, když jsem si všiml, že se nám sune část palubní desky na zem. Původní plán byl v „Kopru“ zdravit fotografy a fanoušky, ale jednou rukou jsem přidržoval přístrojovou desku na svém místě a v té druhé jsem měl noty. Ale byly i momenty, které nebyly zrovna k smíchu. Před první Lešnou jsme s Karlem (Pavlína Tydlačková) probírali vibrace jejich Fabie. Došli jsme k tomu, že na vině bude nejspíš homokinetický kloub. Pája zvažovala výměnu poloosy ve druhém servisu. My jsme po Lešné narazili na stejný problém. Jenže my jsme neměli co měnit, neboť náhradní jsme neměli. S vibrujícím autem jsme tedy absolvovali nejen zbytek druhé sekce, ale i tu třetí. Naštěstí to vydrželo až na cílovou rampu. A navíc jsme v poslední RZ asi 2 km před cílem byli delší na brzdách. Vypadalo to na případný kontakt s balíkem v retardéru, kde hrozilo, že tam necháme více než vteřiny. Naštěstí se to Tomášovi podařilo poslat jen do „mlíka“ a ztráta byla jen časová. Odstoupení dva km před koncem a ještě ze třetí pozice by mě vážně štvalo.

Z fotografa se stal spolujezdec ve známém a sledovaném závodě. Změnil tento závod pohled Jana Duška na rallye?

Můj pohled na rally se až tak moc tímto nezměnil. Ale získal jsem řadu zkušeností. Také jsem zjistil, že během závodu prostě na nic není čas. Bylo mi jasné, že to nebude žádná odpolední siesta, ale místy jsem byl rád, že jsem si stihl odskočit alespoň na záchod. Jsem velmi rád, že mou první rally byla právě tato. Má rodina pochází z Valašska a já mám tento závod jako svůj domácí. Kde jinde bych mohl začít s velkými závody, než právě tady. V posledních letech se Valaška netěšila zrovna pozitivním ohlasům, což mi vadilo. A proto jsem velmi rád, že to letos organizátoři zvládli na jedničku!

Máš v plánu startovat v dalším závodě?

Ano tento víkend nás s Tomášem uvidíte ve Vyškově. Tomáš se sice podrobil operaci kolene, ale je již v pořádku. I auto je také opravené, naštěstí to nebyla zmíněná poloosa, ale příčinou vibrací byl upadlý šroub držáku převodovky. Tahle součástka za 30,- Kč nás mohla připravit o výsledek. Ale myslím, že jsme nachystaní na vyškovský závod. Nová RZ Ivanovická brána bude dost rychlá, hlavně jsem zvědavý na první úsek okolo potoka. Zbývající RZ znám z předchozích let, i když ne jako jezdec. Ale těším se. Snad se bude dařit. Ponaučení z Valašky si nesu hlavně v tom směru, že je třeba stále pracovat na rozpisu.

Neláká Tě sportovní kariéra spolujezdce?

Láká i neláká, závodění je návykové, rally je životní styl. Ale chci zůstat nohama na zemi. A hlavně myslet i na to, že mám i svůj normální život a rodinu. Závodění je třeba obětovat hodně času a peněz. A zde vidím ten „kámen úrazu“. Nerad bych, aby kvůli mému závodění nějak strádala má rodina. Takže pokud to půjde, budu závodit a pokud ne, dám si pauzu.

Co bys chtěl říci na závěr?

Navázal bych tedy na předchozí otázku. Jak jsem zmínil, pokud to nepůjde, uberu. Také chci zůstat v kontaktu s focením. Nerad bych pověsil fotografování závodů na hřebík. Letos chci absolvovat dostupné závody v RSS jako navigátor, což jsou pro nás po Vyškově, Jeseníky a Vsetín. Pačejov nejspíše vynecháme, do Mostu určitě nepojedeme. Tedy pokud dostanu důvěru a místo na sedačce. Zbytek sezony chci strávit podél tratí u Mistrovství ČR jako fotograf. V plánu jsou také některé závody RallyCupu, jak v autě, tak jako reportér. Myslím, že na jednu sezónu je toho celkem dost.