Ranní hygiena v horském potůčku osvěží a navíc je voda tak neuvěřitelně studená, že vás zaručeně probudí. Pak už si můžete sednout do skládací židle a pozorovat, jak vycházející slunce postupně osvěcuje okolní skály, a to vše za hučení nedalekého vodopádu – tak, tolik všudypřítomná romantika. A teď už honem sbalit stan, nasednout a přesunout se směrem na Zell am See a Kaprun, kde se nachází další úseky Gr.B Rallyelegenden. Fakticky je na výběr pouze ze dvou variant. Buď strávit den v okolí Zellu na kombinaci dvoukilometrových RZ s jedním zabočením a okruhem na letišti ve tvaru pravidelného obdélníku. Nebo pomocí lanovky a autobusu vystoupat k horským přehradám nad Kaprunem, kde je možné vidět dvě RZ na jedné trati – první směrem nahoru a druhou dolů.

Rozhodnutí bylo celkem snadné. Na RZ ve tvaru krabice moc zvědaví nejsme (až budu chtít vidět samé pravé úhly, pojedu na Ypres), takže necháváme auto na parkovišti a pomalu stoupáme k vrcholu. I když je to vlastně sázka do loterie. Po cestě vás to donutí k zamyšlení, co se asi stane, až se nějaký divočák zasekne v tunelu nebo udělá chybku a zablokuje uzounkou cestu vzhůru. Nebo naopak při následném sjezdu některému z historiků zvadnou brzdy. Ostatně, je to krpál jako blázen a v tunelech je řádné vlhko. Obětovat musím i 20 Eur povinného poplatku na osobu za organizovanou dopravu lanovkou a autobusem. Aby toho nebylo málo, nahoře je pěkná kosa, prší a fouká studený vítr. Zahříváme se sekanou v housce, kterou u stánku prodává sympatická slečna, na níž jsou zřetelně vidět následky prohýřené noci (chudák, to musí být utrpení). Dlouhou chvíli si pak krátíme sledováním ostatních, z nichž někteří rozhodně stojí za zmínku. Tak například jeden z německy hovořících fanoušků notně posilněn rakouským pivem Stiegel, jehož chůze se pod vlivem alkoholu prudce mění z běžné lidské na naprosto dokonalou robotí. Samostatnou kapitolu tvoří vyplašení turisté, kteří vyjeli nahoru, aniž by si pod kopcem všimli upozornění, že je provoz autobusů dneska omezen. Jeden příklad za všechny – při focení momentek z okolí přehrady nemůžu přeslechnout hádku české rodinky s dětmi. Promočená mamka se rozčiluje na promočeného taťku, že prostě nemůže mít jednou jedinkrát klidnou dovolenou. Mimoto je ubohý taťka plísněn i za další věci, jež mladou paní pálí a je naprosto nesporné, že je mohl ovlivnit, jen kdyby byl trochu chtěl. Kupříkladu za mezinárodní terorismus, cenu zahraničních zájezdů, nevhodné počasí, nedostatek intelektu jejich společných dětí nebo tuhle zatracenou rallye (pozn.: paní použila trochu jiné slovo, ale to se na slušný server nehodí). Za pár chvil už mamka v „krokskách“ a kraťasech tlačí ony hloupoučké děti zpět do autobusu, aniž by ubrala na hlasitosti a kadenci. Jen co tuto nádhernou scénu vydýchám a v duchu projevím dostatek lítosti nad submisivním pánem, je nejvyšší čas vyrazit najít pěkné místo u trati a pohodlně se tam usadit.

Zabírám místo v rohu zídky nad poslední zatáčkou s nádherným výhledem na přehradu a do údolí. Pod sebe vyvěšuju vlajku (musí být!) a začínám dumat nad tím, že je to vlastně jediné místo, kam si můžou všichni ti fanoušci stoupnout. Dál proti RZ je tunel a to znamená, že kdo jím projde, bude muset na druhé straně zůstat až do úplného konce. Jinými slovy, kdo chce stihnout autobus dolů a následnou městskou RZ Hexenkessel, bude muset zůstat nad ním. To bude, panečku, nával! A je to tak. Autobusy přivážejí další a další „hlavičky“ a ty se pomalu přesouvají k této jedné zatáčce. Mezi nimi i spoustu Čechů, kteří většinou reagují na vlajku hlasitým „nazdáááár.“ Když už jsou všichni na svém místě – tedy zatím si myslí, že to je jejich místo – přijíždí vedoucí RZ a některé zahání dál od tratě. Ono není divu. Jsou i tací, co stojí přímo proti nájezdu do zatáčky a tam mi to nepřijde úplně bezpečné. Ale světe div se, vše se to obejde bez řvaní, máchání vysílačkou a vyhrožováním („…kvůli vám to tady celý nechám zrušit, pane…“). Rakouští fans odchází na jiné místo celkem v klidu, nikdo moc nebrblá a celé to vyhánění se změní v takový přátelský pokec. Brblají jen Češi, ale budiž jim odpuštěno, mají to zažité z domova.

A už se „hore kopcom“ hrnou první auta a po pravdě musím říct, že na některých je vidět, že už toho zdánlivě nekonečného stoupání mají dost. Jedno Audi S1 dokonce zůstává stát přímo pod námi. Pilot opakovaně startuje a snaží se vozu vnutit první rychlostní stupeň. Nedaří se. A nedaří se ani napodesáté. „Audinka“ protestuje a nezbývá, než ji odstavit na bezpečné místo. Fanoušci ochotně tlačí a uvolňují trať pro další průjezdy. Ty jsou někdy horší, někdy skvělé, takže suma sumárum jsem spokojen. Když k tomu připočítám i ten fenomenální výhled, propukám dokonce v mírné nadšení. Auta, která překonala všechny nástrahy zatáčkovitého stoupání, se řadí u přehrady (nebo na přehradě) a posádky si v mezičase dopřávají služeb místní restaurace, nejčastěji ve formě párku a teplého čaje. Zatím všechno běží jako po drátkách, v uvolněné atmosféře a za neustále se zlepšujícího počasí. Komplikace začínají až ve chvíli, kdy většina diváků odjede autobusy zpět a má se startovat průjezd směrem dolů. Už s mírným zpožděním kolem nás projede krokem Arwed Hafner s BMW 2002 a je evidentní, že on je z těch, kdo z toho sjezdu nemají dobrý pocit. Pak nastává zase dlouhé čekání. Pochopíme až při zpáteční cestě, když v jednom z tunelů míjíme pomuchlané BMW 2002. Hafnerovy obavy – i ty původní moje – se potvrdily. Když RZ znovu odstartuje, vydrží to jen na pár aut. Pak se z kopce spouští Paolo Diana a „blbinky“ si neodpustí ani ve chvíli, kdy ostatní spíš řeší, jestli kopec bez úhony sjedou. Brutální průjezd prvním tunýlkem, plyn, brzda, brzda a Fiat mizí za zatáčkou. Objevuje se po chvíli pod kopcem, kde už nestojí vůbec nikdo a zdá se, že dojezd proběhne v klidu. A pak přijde dlouhá levá, která pomalu utahuje, Fiat se bokem pomalu vysouvá z ideální stopy, načež ho docela obyčejně „sežere“ krajnice a italský showman se pozadu poroučí mimo trať. I když rána svrchu vypadala celkem nevinně, přeci jen se mi uleví, když z auta vidím vylézat kompletní posádku, aniž by kterýkoli její člen jevil známky nějakého zranění. I tak RZ opět stojí, jedou hasiči, sanitka a horská služba a spouští se okamžitá vyprošťovací akce. Je to tuhý boj s přírodou (ten příkop, kam klucí ladně zahučeli, asi nebude z nejmělčích), ale naviják hasičského vozu nakonec šťastně Fiátka osvobozuje. Drama končí, k dokonalosti provedené akci schází snad jen reportér televize Nova, aby se zúčastněných zeptal na jejich pocity.

Další restart RZ už se nekoná, zbytek pole totiž kolem nás projede „volnou“ v poslušném vláčku. Škoda. Tahle část za tunelem vypadá jako kombinace Monte Carla a Korsiky osmdesátých let a k tomu se tu pod vámi otevírá výhled na několik dalších zatáček. Jistě by to byl nadmíru skvělý divácký zážitek. Máme tak aspoň možnost projíždějícím borcům zatleskat nebo je máváním pozdravit. A vida, většina nadšeně odpovídá, někdo i zabliká světly. Pro všechny je to zkrátka zábava, i když ten několikakilometrový kopec nahání hrůzu a já osobně bych si ho klidně odpustil, sedět v autě s takovou hodnotou a původem. Zatleskat by proto bylo asi správné všem, byť i jen za účast.

Hned za odjíždějícími vozy vyráží první autobus, takže nestíháme dojít až na kopec a na spoj musíme zběsile mávat v blízkosti tunelu, čímž pana řidiče moc nepotěšíme. Také se tváří dost kysele a brblá něco o poplatku 5 Eur za zastavení mimo zastávku. Řeči o poplatku jsou nakonec jen „řídký alpský humor“ a tak postupně nasedáme a můžeme fičet. Tentokrát i lanovku objíždíme tunely a musím říct, že to je vážně zážitek, ale pozor. Nic pro klaustrofobiky. Představte si autobus projíždějící tunelem metra – to přirovnání je celkem odpovídající – místa nad a vedle autobusu už moc nezbývá, kola „cvakají“ o panelový podklad skoro stejně jako na kolejích a i zářivky na bocích tunelu se míhají kolem s železnou pravidelností. Akorát že ten tunel má sklon jako černá sjezdovka a mokré panely musí šíleně klouzat. Tady zkrátka zaslouží absolutorium každý, kdo k parkovišti dojede bez úhony, tedy i řidič autobusu. Hlavně řidič autobusu. Neskutečné.

Závěrečnou RZ v ulicích Saalfeldenu vynecháváme, jednak už pole dost prořídlo, navíc hodina už značně pokročila (i kvůli neplánovaným zdržením) a nás čeká ještě dlouhá cesta domů. Vyrážíme tedy rovnou na Bischofshofen, městečko proslavené coby středisko zimních sportů, kam každý rok míří ti nejlepší skokani světa během Turné čtyř můstků. Hned za ním se připojujeme na dálnici a přes Salzburg a Linz valíme na „Budweis“. Tam každý nasedáme do vlastního stroje a pokračujeme domů.

A co závěrem? Snad už jen stručné shrnutí. Tak tedy: Tahle akce vlastně ani není o rallye. Ona to také žádná rallye není. Gr.B Rallyelegenden je více než cokoli jiného hlavně společenská událost. Nebo chcete-li, přátelské setkání všech možných podob historie v přítomnosti. Není to megalomanská přehlídka jako v San Marinu, nenajdete tu bývalé mistry světa a ani ty sportovní výkony určitě nejsou takové. Za to tu vládne neuvěřitelná pohoda, jakou už dnes málokde zažijete. Za tu organizátorům leccos odpustíte, i když by vám to jinde asi vadilo. Když ještě ke všemu seženete bezva partu lidí, stejně jako já, pak není co řešit. Příští rok pojedu určitě znovu.