V letošním roce jsme dlouho přemýšleli, jak ho vlastně pojmout. Po letech s Hondou a v “malém”, tedy jednodenním mistrovství (později sérii) jsme se chtěli zase někam posunout. Něco si zkusit a něco nového zažít. A když Petr Kolář koupil do týmu auto specifikace R2, tak už se začalo rýsovat, jak by ta změna mohla vypadat.

Kapitola první: Před Pačejovem

Celé to vznikalo poměrně dlouho, protože auto bylo původně určeno pro Rendu Dohnala, jelikož se v týmu objevil Peugeot 208 R2, tak byl díkybohu Citroën volný. A to bylo už to pravé znamení, že to prostě je ta chvíle, kdy do toho máme nastoupit i my. A tak začal příběh, který každý soutěžák má tak rád. Sehnat na to všechno peníze :-). Je fakt, že jak jsme nevěděli, co letos bude, tak jsme neměli ani licence, nic. Bylo však jisté místo spolujezdce, zpátky s Tomem Kosánem. Roman emigroval k Rendovi Dohnalovi, a tak jsme se s Tomem dohodli, že mě letos ještě doprovodí. Ale musel dostat cukřík v podobě R2.

Ještě před Pačejovem jsme měli krátký test na letišti v Biskupicích, kde jsme se s autem učili zacházet. Tedy vlastně rozjet, zastavit, zahřát ho, zařadit jedničku, dvojku, zpátečku. Takové ty věci, o kterých si myslíte, jak je skvěle zvládáte. Mno jo, ale s Hondou nebo s civilním autem. S Citroënem bylo všechno jinak. Najednou neumíte vůbec nic. Ono už jenom abychom se na to letiště dostali, tak to znamenalo několik hodin sedět v autě v garáži a dělat rozložení váhy a následně celou geometrii. Holt, tohle už není sériovka přestavěná do závodničky. Tohle je závodnička jako řemen. V jednu chvíli, kdy jsme seděli uvnitř auta, tak nás kluci zvedli na zvedáku až ke stropu garáže. Zatáhl jsem ručku a prohlásil, že to jsou nejdražší kolotočové labutě, co jsem kdy absolvoval :-). Na testu mě překvapilo, jakou silou se musí člověk prát s řadící pákou a že to neřadí tak samozřejmě, jak to z onboardů mnohdy vypadá. Člověk musí sladit nohu co brzdí s rukou která řadí. A když jsme u té brzdy, u té jsem si myslel, že mi bude dělat problém brzdit levou nohou. A přesně naopak. Byť jsem si to trénoval při jízdě normálním autem, je to zbytečné. V Citroënu není posilovač brzd, takže pedál je tvrdý jako šutr. A tím pádem ta síla, kterou má člověk zažitou v levé noze díky spojce, tak naopak je potřeba. Z testu jsme odjížděli absolutně nadšení.

Kapitola druhá: Seznamování s Pačejovem

Na závody jsme dorazili klasicky ve čtvrtek a už při předání itíku jsme dobře poklábosili s ostatními posádkami. Tenhle čas je vždy fajn, všichni v pohodě, spojuje nás všechny jedna vášeň a všichni chtějí vyprávět svoje příběhy, které jsme sice všichni vyprávěli už mockrát, ale ono je to pořád tak vtipné :-). Nebo si to aspoň všichni myslíme. Následoval přesun na ubytování do Blatné, kde jsme šli do pizzerie Casa Verde. A to byla pecka. Někdy tam zajděte, obsluha byla obzvlášť zábavná, opravdu. Nejvíc nás rozsekalo ťuťu tiramisu. Jakože malé. Od té chvíle, cokoliv malého, bylo ťuťu. Včetně Citroëna.

Pátek se nesl ve znamení seznamovacích jízd, které jsme, jako již tradičně, se snažili pojmout obráceně, než ostatní. Příjemné překvapení nás čekalo v „cíli“ RZ Nehodív – Strážovice. Autoklub ČR tam připravil občerstvení zdarma pro posádky rally. Člověk se mohl občerstvit kávou, nealko pivem, klobásou, kuřecím či vepřovým steakem a tak. O přípravu masa se staral sám pan generální sekretář Eliáš. Pěkný a sympaticky počin. Už jen proto, že jsme se jako posádky u dlabance zase sešli na jednom místě a chvilku pokecali. Najednou ty závody mají takového jiného ducha. Nic podivného či zajímavého se vlastně moc nestalo, v klidu jsme si napsali trať a frčeli do Horažďovic dát klukům oblečení do závodničky a pak na letiště.

Ve chvíli, kdy přijel Citroën z přejímek, tak jsme se s kluky dohodli, že si uděláme krátký funkční test. No, to jsem zase jednou něco vyvedl. Po zahřátí auta jsem chtěl „odstartovat“ a zjistil, že nám vypadlo lanko od páčky, kterou se dá vyřadit do neutrálu. Takže jsme tam měli jedničku, bez možnosti neutrálu nebo zpátečky. Inu, tak zajedeme za klukama, ať to rychle opraví. A tak se na tu jedničku rozjedu, zatáhnu mocně za ručku, abych se otočil do protisměru. To vyšlo jen na ¾, a tak si říkám „nevadí, to už projedeme trávou“. Hmm, jenže v té trávě byl příkop. Takže jsme co? Takže jsme v něm samozřejmě skončili. A už to nejelo ani tam a ani zpátky. Ach ano, tak jsem byl za totální jitrnici a s pomocí týmu a dalších lidí jsme museli Citroëna vysvobodit. Tak trapně mi dlouho nebylo. Vlastně od té doby, co jsem se omylem pánovi utřel do jeho ručníku po sprše ve fitku (měl stejný a dal ho vedle mého) :-). Se sklopenou hlavou hurá na večeři, kam jinam než do Casa Verde a spát. Protože nás čeká ten VELKÝ DEN.

Kapitola třetí: VELKÝ den

Po snídani, kdy nám Evča upekla tradiční WRTové bojové muffiny a vynikající buchtu s čokoládou a mandlemi, jsme dojeli do servisu. Připravili kamery pro záznam toho našeho počínání a pak už jen čekali na zavelení k odjezdu směr Horažďovice a startovní rampa. V týmu jsme byli tři auta. Vedle nás ještě Renda s Peugeotem a dokonce i naše Honda, která rovněž startovala. Přiznám se, že se mi několikrát stalo, že jsem ze zvyku šel k ní a chtěl v ní něco udělat. Na rampě nás hezky přivítali a prezentovali jako trojnásobné vítěze Rally Pačejov ve třídě. Což je vpravdě hezký pocit. Trochu to aspoň maskuje to zahození auta v pětikilometrové rychlosti při testu :-). Cesta k první RZ byla plná nervozity. Nevěděli jsme o tom autě nic kromě poznatků od Rendy Dohnala a z večerů strávených na YouTube a sledováním všech možných onboardů s C2 R2 (a že těch večerů bylo). Tři čtvrtě roku jsem neseděl v závodním autě a Tom rok. A najednou stojíme na startu. Auto nahřáté, my rozpálení zvědavostí a já odpočítávám od deseti do nuly. Zatáhnu za páku, ozve se známá „rána“ z převodovky, jak tam zapadne jednička, chytnu ruční brzdu a …… START!

To co následuje je totální porno pro někoho, kdo dosud jezdil s Hondou. Motor řve, řadí se razantně, když na horizontu v Nehodívu zatáhnu za ručku, auto doopravdy zatočí. A hlavně, jede to. Nádherně to jede. První rychlostku projíždíme velmi opatrně a jen čucháme, kde se to auto bude jak chovat. Postupně si dovolujeme víc a víc. Trochu jsem pokazil průjezd šotolinou ve Strážovicích, ale na videu to nakonec tak děsně nevypadalo. V cíli jsme rádi, že jsme to zvládli a projeli to. Dále pak směr moje milované Čečelovice. V minulosti jsme díky přesné a rychlé jízdě na této RZ vždy stavěli vítězství v devítkách. Tohle je klíčová zkouška celé soutěže. Tady se rozhoduje. Dá se tu hrozně moc ztratit, ale také hodně získat. Jedeme naše tempo. Nikam se extrémně neženeme. Na dvou místech se trochu peru s převodovkou, kdy se mi nedaří v brzdách před kontejnerem dobře seskládat kvalty dolů. Rozumějte, do páky sice zatlačíte, že bude jednička, ale ono se jí tam moc nechtělo. Ale to je vše jen o zvyku a ladění brzdění a řazení.

Jedeme si to svoje. Když se ke kontejneru vracíme, tak je tam takový nevinný horizont, který skákal už s Hondou. Tak jsem tam limetu nasměroval a čekal, co bude. Krásně se to zvedlo a zase dopadlo. Při vrácení ke kontejneru jsem už zařadil dobře, zatáhl ručku a plynule odbočil. A pak už jsme to nějak doplachtili do cíle. Když jsme ve stopce viděli čas, tak jsme začali křičet radostí. Viděl jsem, že Trojanovi s Cliem R3T jsme dali asi 9 vteřin a i časy jiných aut byly větší než náš. A hlavně, náš čas byl nižší než čas s Hondou. Což byl můj cíl. Takže pecka. A jako třešinka, věděl jsem o řadě míst, kde jsme jeli jistotu a kde se dá v pohodě zrychlit.

V servisu jsem dostal vyčiněno, že nějak moc stojím na brzdě, že je u předních kol vidět, že mám soustavně lehce opřenou nohu o brzdový pedál. Což jsem si vůbec neuvědomoval, ale pravda, že v cíli „čeče“ se nám od brzd kouřilo. Ať jsem se po celou soutěž snažil na to pamatovat, úplně jsem se tohoto nešvaru zbavit nedovedl až do cíle. Jediné „pozitivní“ bylo, že mi kluci říkali, že u nováčků v takových autech je to normální.

Po servisu jsme razili na sekci čtyř zkoušek. Moc mě potěšilo, když jsem u startu RZ Nehodív potkal pány Kalisty. To je otec se synem, s kterými se známe už od RallyeShow Stříbro, kde jsme startovali úplně poprvé. Tenkrát za námi přišli a tehdy chlapec, dnes mladý pán Kalista si sedl k nám do Hondy. Tak jsme si zamávali a bylo to takové hezké vidění se navzájem. Tímto vás ještě jednou zdravíme! V servisu za námi rovněž byl fanoušek, tam jsem bohužel selhal, protože jsem byl takový nějaký zmatený, jak jsem toho měl v hlavě moc. Tak se dodatečně omlouvám a moc zdravím.

Nejvíc jsme pokazili RZ5, kde nám auto při výjezdu z lesa na šotolinu uteklo. Byla to moje hloupá chyba. Ono se vlastně vůbec nice nestalo, ale jak nám to zdechlo, tak elektronika soustavně ukazovala jakési nesmysly o tom, co je vlastně zařazeno a já chtěl startovat přes neutrál. Nakonec jsem musel nastartovat a zkusit se rozjet, abych viděl, co tam tedy je. Tím to cuklo a už se zařazený stupeň ukázal správně. Mno, nechali jsme tam asi půl minuty. Hrůza. Nejde o čas, my jeli jen na pocit, ale štvalo mě, že se to vlastně vůbec stalo. Neskutečná zbytečnost na tak známém místě. Pozitivní na tom je, že díky tomu jsme se dostali do sestřihu JNK Crash & Action :-).

Chuť jsme si chtěli spravit na následujících Čečelovicích. Což se nepovedlo, protože ob auto před námi startující Daňhel si potykal s protikatovačkou. A tak jsme se na úzké cestě otočili směr servis. Což bylo zajímavé, protože Čečelovice v protisměru jsem ještě nejel :-). Tam na nás, tedy vlastně na mě, čekalo obří překvapení. Táta za námi původně nemohl jet, ale nakonec se hecnul a autobusem, který byl narvaný tak, že i šofér stál, přijel nás na poslední dvě zkoušky podpořit. To bylo nádherné. V servisu mi Petr ukázal spálenou čepičku od ventilku. Tedy, že směle pokračuji v mém setrvalém stání na brzdě. Kdybych to nedělal, možná jsme mohli soutěžit i s Honzou Dohnalem o první místo :-).

Jeli jsme si užít dvě poslední zkoušky s R2jkou. Druhé Doubravice mě hodně bavily a poslední zkouškou byl opět průjezd muničáku. Tak jsme ho jeli, pro mě v dobrém tempu, než jsme dojeli na místo, kde je levá zatáčka přes horizont a hned do pravé na takovou tu bílou šotolinu. V té levé na nás ve stopě čekali asi čtyři velké a na pohled ostré kameny. To místo je za břehem, není tam vidět a je tam tak úzko, že ani vyhnout se nejde. Tak jsem to jen projel, ozvala se rána, jak se kameny hnuly a já si jen říkal „to je konec, my tady snad ještě uděláme defekt“. A pak jsme celý ten les jeli děsně pomalu, protože jsem pořád nevěděli, jestli jsme tu gumu „udělali“ nebo ne. Proto ta větší časová ztráta, nechtěl jsem autu ublížit zbytečně moc. Naštěstí se to přežilo a my dojeli na „vytočenou“ pětku do cíle.

Rampu jsme projížděli jako vítězové. My, uvnitř sebe sama, jsme vyhráli. Dokázali jsme si, že to auto umíme řídit, že v něm nejsme pomalí a že s tréninkem a pár závody bychom dokázali trápit třídu 6, alespoň v její horní polovině. Dojeli jsme 11 z původně startujících 23 posádek. To je pro nás, za okolností, které startu v Pačejově předcházely, naprostá bomba.

Skoro až do UP pak Citroëna dovezl Tom. Aspoň si mohl trochu zkusit, jaké to je takové auto řídit. A poznal, že to taková sranda není. Už jen se s tím rozjet chce zvyk. A samozřejmě naopak. Když jsem pak sedl do naší tréninkové Octavie RS, tak jsem málem prokopl podlahu, jak jsem byl za celý den zvyklý na tvrdou spojku. Nebo jak máte hlavu přepnutou do té sekvence, tak najednou se s tím Hčkem neumíte rozjet a chvíli nevíte co s ním dělat. Takové vtipné.

Kapitola čtvrtá: Děkujeme

Start s vozem R2 je opravdu drahá záležitost. Pro nás, co chodíme do práce jako zaměstnanci a smrtelníci, tak tím ještě víc. Za peníze, které se nám povedlo nasbírat, jsme mohli jet několik závodů s Hondou. Nebo jen jeden s R2. A my moc děkujeme našim partnerům, že nám umožnili všechno, co jsme měli dát do R2 a prožít si tento krásný moment v naší roli závodníků.

Velké díky tak patří:

KPCS CZ – přední poskytovatel řešení postavených na infrastruktuře a cloudových službách Microsoft.

PRESTAR – Manipulační a zvedací technika a stroje pro výrobu trubek a tyčí.

DAQUAS – Již 25 let příjemným rozhraním mezi člověkem a jeho softwarem.

Kolář Racing – Špičková příprava závodních vozidel

Děkuji celému WRCko týmu, že se zase sešel a jako tým jsme si tuto soutěž užili. Děkuji všem, kdo nás na facebooku sledovali a sleduje, kdo tento článek dočetl až sem, kdo shlédl krásné galerie od Martina Husára nebo Tomáše Káni. Jo a pak tu ještě máme video od JNK, můžete se nám tam vysmát, protože výlet z trati je tam na třech kamerách z třech různých úhlů :-).

Speciální děkuji, na úplný závěr, patří Tomovi Kosánovi za společné roky v rally. Jak to tak vypadá, tak tento závod byl vskutku posledním, který jsme spolu jeli. Přesněji řečeno do roku 2031, kdy Tom již ohlásil návrat :-). Společně jsme do rally vstoupili při RallyeShow Stříbro a vyzkoušeli si závodění v Poháru České Republiky a následně Mistrovství České republiky v Sprintrally. Vyhráli jsme spolu dvě soutěže, nejednou stáli na stupních vítězů a v roce 2013 se stali druhými vicemistry MČR-S. Závodili jsme výhradně s Hondami a nyní mě doprovodil do vozu R2. Děkuji ti Tome za všechno!