Už dlouho v sobě pěstuju nápad vyrazit na nějakou malou, bezvýznamnou soutěž, kam by nikdy nikoho nemohlo napadnout jet. A z takové soutěže pak připravit podrobnou zprávu o tom, jestli to byl dobrý nápad nebo totální nesmysl. Pozvání mého známého z bývalého východního Německa mi tak přišlo náramně vhod, navíc to tomu člověku slibuju přibližně pět let a nikdy jsem se tím směrem nevypravil. Po několikadenním váhání se dokopávám k definitivnímu rozhodnutí. V sobotu ráno vyrazím nedaleko za hranice, do německé části Krušných hor. Trochu si zafandit. Odpočinout. A vidět zápolení místních posádek v regionálním mistrovství Saska a Durynska. Třináctý ročník ADMV Rallye Grünhain nabízí početné pole vozů různých značek a stáří, šest rychlostních zkoušek a startuje přibližně 350 km od místa, v němž bydlím. Celé to zní jako výzva.

K šílenství mě ovšem dovádí množství informací na oficiálních stránkách pořadatele. Moc jich tam nenacházím. Vlastně nenacházím prakticky žádné. Harmonogram? Nic. Mapy? Nic. Startovní listina je i v pátek večer seřazena podle data přijetí přihlášky, ne podle startovních čísel. Ta samozřejmě nejsou k dispozici vůbec. Zato si můžu podrobně prostudovat seznam míst, kde si koupím oficiální program. Ale není třeba se hroutit. Nakonec najdu i „zeitplan,“ kde sice nepíšou, v kolik startuje která RZ, zato ale přesně identifikují Rallyezentrum a čas technických přejímek, které jaksi absolvovat nebudu. Naštěstí je k dispozici ještě webová prezentace autoklubu ADMV, kde dokonce píšou i časy RZ. Super! Tak přeci jen budu vědět, v kolik mám ráno vyrazit.

Ta správná chvíle vyrazit nakonec vychází na sobotní půl osmou ranní, přeci jen je cesta poměrně dlouhá a stát se může cokoli. Je lepší mít nějakou rezervu, že? Jako bych to byl tušil. Dotace jsou prostě dotace a ty je třeba vyčerpat, kdyby na chleba nebylo. Po cestě stojím na tolika semaforech, že by se s nimi dalo vybavit menší krajské město a ještě by zbylo na okolní vesnice. Ale popořádku. Itinerář trasy je naprosto jasně patrný už z prvního pohledu na mapu (ano, pořád jezdím „na mapu“ – s navigací se pořád ještě úplně nekamarádíme). Cesta mě vede na Plzeň, Karlovy Vary a přes Boží Dar do Německa. V hlavním městě piva (fanoušci Starobrna prominou) nabírám kamaráda Martina, kterého jsem si zakázal v tomto deníčku pomlouvat, a to i když má opět mírné zpoždění. Tentokrát za to může pes, jemuž jsou termíny, domluvené jeho páníčkem, úplně ukradené a s „velkou“ se příšerně loudá.

No nic. Vyrážíme a cesta překvapivě rychle ubíhá, panoramata jsou nádherná a v autě je vynikající atmosféra. Martin sype z rukávu zážitky z pracovního života, a protože je rozený vypravěč, směju se tak, že mi občas dělá problém trefit správnou odbočku. Hlavně ta na Božím Daru nám dává opravdu zabrat, protože jí vůbec nečekáme a Martin uprostřed věty zasyčí: „Vlevo, vole.“ A tak se naším prvním zážitkem na území našich sousedů stává ryze sportovní průlet levou pět, váže levá čtyři. „Ale ten podvozek fakt není špatnej,“ glosuje Martin vzniklou situaci přibližně po pěti minutách hrobového ticha.

Už v poklidu dojíždíme do Schwarzenbergu, kde máme v plánu zakoupit již zmiňovaný program a z něj vyčíst veškeré potřebné informace. Právě tehdy si vzpomenu na připravená Eura, která zcela netknutá leží na mém stole v pracovně. Jinými slovy, jsem bez peněz. Máte-li ve zvyku podobné situace řešit tak, že najdete první obchodní centrum, v něm první bankomat a z něho vytěžíte potřebný obnos, pak se vám jistě bude hodit informace, že ve Schwarzenbergu to takto nefunguje. Hodná paní v pekárně nám proto složitě vysvětlí cestu do „Sparkassy,“ která má ležet slabých dvě stě metrů od místa, kde se právě pohybujeme. Po půlhodině marného hledání (že bychom si špatně rozuměli?) ji skutečně nacházíme, já můžu vybrat trochu té tvrdé kapitalistické měny a hurá pro program. Nákup dotyčné tiskoviny ale není tak jednoduchý, jak by se mohlo zdát. První pumpa – vyprodáno. Další také a na třetí jakbysmet. Najednou chápu, proč je tak důležité znát přesnou polohu centra soutěže a ve světle těchto okolností beru i zmatečné internetové stránky pořadatele na milost. Rallyzentrum ve městě Lauter je umístěno v místním kulturním domě, přesněji řečeno v jeho výčepu, kde mají vše potřebné jako na dlani. Nejen, že máme vytoužený program, můžeme tu koupit i památeční samolepku a Martin si dokonce odnáší i plakát jako dárek. Za pouhých čtyři a půl Eura, no nekupte to.

Už v poklidu se procházíme uzavřeným parkovištěm, kde obdivujeme naleštěné stroje a dokonce i slza skoro ukápne, to když se dostáváme k nádherným Trabantům. Vzpomenu si na tátu, co by tomu řekl, coby bývalý reprezentant dvoutaktní kavalérie velkého mistráku tehdejší ČSSR. Zaručeně by tu chodil jako Alenka v říši divů. Z dojatého zamyšlení mě vytrhuje až Martin, když suše konstatuje, že „je tu Trabantů, skoro jako u nás Fábií R5.“ A pak také česká rodinka, evidentně v místě na dovolené, hlasitě pokřikující jeden na druhého. Třeba to, že spolková země, v níž se naše cesty střetly, se nejmenuje Sársko, ale Sasko. Je až s podivem, o jak neuvěřitelně banální věc se dokáží někteří jedinci pohádat. „Vole, Pavlo, ty jsi snad úplně blbá…“

Zaplaťpánbů byl nejvyšší čas na přesun na první měřený úsek. Cesta tam nakonec zabrala nekonečně času, protože proč jezdit po hlavní, když stejným směrem vede i nádherná silnice druhé až třetí třídy, že? Ale ty výhledy, no krása. A všude romantické penziony, nově rekonstruované kravíny, louky, lesy a sem tam nějaký ten „Umleitung“ a na něm „Umleitung.“ Celkem hodina příjemné jízdy na třetí, maximálně čtvrtý rychlostní stupeň. Ale to už jsme v městečku Wiesa, kde parkujeme Oplíka na cestě ke kostelu a vyrážíme vstříc diváckému místu číslo 3. To je v reálu, oproti fotce v programu, docela nudné a hlavně pro všechny ty lidi docela malé, ale co už. Někdo to tak rád. My se ale pěšky vydáváme proti směru RZ prozkoumat, co by bylo k vidění dál. A nacházíme hezké a přehledné místo, kde není prakticky nikdo a kde je vidět hned několik zabočení za sebou. Poté, co jsme pořadatelem slušně vykázáni z posekaného trávníku (zakázáno to není, ale paní majitelka to nerada vidí), usazujeme se do nedalekého bujného porostu a čekáme na první soutěžící.

Nenechají na sebe dlouho čekat, ti s nulami na dveřích přijíždí těsně za sebou, v závěsu místní borec s Toyotou Celica, toho času označen jako VIP a pak už poslední předjezdec, můj oblíbený Dirk Richter s Escortem WRC, jehož jsem tak chválil v deníčku z Rallyelegenden. A pak už to odsýpá. Tedy odsýpalo by, nebýt nepovedeného průjezdu Fordu Sierra s číslem 15, jehož „fára“ trefuje vytočeným kolem strom na vnitřku, auto divně poskočí, načež se ozve nepatrné křupnutí a kulhající stroj se zastavuje v dýmu uprostřed cesty. Bohužel se ukazuje, že na tuto situaci nejsou pořadatelé příliš dobře proškoleni a tak pouze zmateně pobíhají kolem a následující posádky zpomaluje až spolujezdec z havarovaného vozu. Trvá to tři průjezdy, než chlápka s vestou napadne použít obrovskou vysílačku, kterou má zavěšenou proklatě nízko a oznámit celou věc na start. Místo dalšího borce záhy přihrčí typicky oranžová Multikára, s jejíž pomocí se podaří stroj odtáhnout z cesty. A pak, že jsou ty náklaďáčky dobré jen ke zdržování pátečního provozu.

Sportovní zápolení se znovu rozbíhá, následuje sled opravdu brutálních průjezdů, možná je to z hlediska času hrozivě pomalé, ale zato oku lahodící. Jak říkával táta, tady se „bojuje o holáč.“ Zvlášť plejáda mladších borců s různě starými Golfy, Astrami a BMW jede místy až neuvěřitelně, při každém dobržďování přibývají na cestě nové černé čáry a fyzikální zákony zdánlivě pozbývají platnosti. Ani cvakat foťákem se mi nechce, takový je to mazec. Některým je cesta dokonce úzká a je s podivem, že už nepřichází žádný další kontakt s všudypřítomnými stromy. Třeba střelec s Citroënem to měl tak tak, ale vyšlo to. Neubírá ani na poli a o pár stromů dál se vrací zase na cestu. Ale to už je čas na Trabanty, na které se těšíme asi nejvíc. A máme proč. Vstáváme ze židlí a máváme, fandíme a tleskáme, protože tohle svět ještě neviděl. A jestli viděl, tak už je to pořádně dlouho. Jeden krásný průlet střídá druhý, zvedají se kola, pálí se gumy a po odjezdu zůstává ve vzduchu viset ta typická dvoutaktní vůně. Úžasný. Když pak jdeme zpátky k autu, vzpomínám na tátu, jak letí na náves, pravou zadní ve vzduchu, vozík se zhoupne, zvedne se levé kolo a frnk, je pryč. Tuším, že to byla Příbram roku 1989. Zkrátka, zas mi bylo chvíli pět.

Ale zpátky na zem. Bude třeba se rozhodnout, jaký postup zvolit. Buď si v druhém průjezdu dát ještě nějaké místo na stejné RZ, kde bychom zůstali na pár prvních aut a pak honem na okruhovou RZ do Lauteru, kde bychom chvost pole sledovali už téměř za šera. Nebo do Lauteru vůbec nejezdit a přesunout se jen na jiné divácké místo na ten samý úsek. Vyhrávají Trabanty. Tohle prostě musíme vidět ještě jednou, a to za světla.

Posouváme se těsně před cíl RZ, což je poloha, která nám vyhovuje i vzhledem k odjezdu domů. Tady nechybí stánek s grilovanými klobásami a lahvovým pivem, jen už tu není skoro nikdo, protože všichni jsou v Lauteru, na jednom jediném diváckém místě, co je na okruhu k dispozici. Nám je tu fajn. Rozkládáme židle, Martin odchází do stánku pro klobásu a paní ho skutečně ráda vidí. Dává mu k párku i křen zdarma, na pivo dostává slevu a tak se do své židle vrací se širokým úsměvem. A ten rozhled, přátelé! Je tu bezvadně vidět nálet z lesa, technická levá, pravá kolem rybníčku a pak utahovák za plot stavební firmy. Dál už je jen letmý cíl a stopka, tam už ale nedohlédneme. Než se dostatečně vychválíme za vlastní prozíravé rozhodnutí, už se řítí předjezdci, za nimi Richter s Escortem a následuje startovní pole. Dlužno dodat, že už dosti prořídlé. Myslím, s ohledem na shlédnuté nasazení v prvním průjezdu, že nejčastějším důvodem k odstoupení byla porucha karoserie.

K jízdě bojujících pilotů není co dodat. Platí do puntíku to, co jsem napsal k první „rundě.“ Možná se jede ještě o chloupek rychleji, ale to je možná jen můj dojem. Přeci jen nestojíme ve stejném místě jako předtím. Všímáme si mimochodem i toho, že většina startujících pochází z okolí konání soutěže, alespoň podle SPZ na jejich létajících strojích. Což je hezké, když si uvědomíte, že tu jede necelých 130 aut. „…a hodně jich je z Cvikova, všiml sis?“ říká mi Martin, „mají na značce C.“ Snažím se mu vysvětlit, že ti, co mají C, jsou z Chemnitzu, protože ti ze Zwickau mají na značce Z. Ale nevím. Myslím, že mi moc nevěřil. A pak konečně Trabanti. Kluci jedou opravdu rychle, až se trochu bojíme, že to někteří za plot nedobrzdí. Dobrzdili všichni. I bokem. Skvělá jízda. Už jsem úplně zapomněl, jakým fofrem se taky dá s východoněmeckým lidovým vozítkem jet. Když se proberu z pozitivního šoku, je nejvyšší čas vyrazit. Sedáme do auta a z Annabergu frčíme rovnou přes Fichtelberg na Karlovy Vary.

Co závěrem? Třeba si položit zásadní otázku, zda vůbec stojí za to, jet kvůli dvěma RZ takovou dálku? Myslím, že stojí. Samozřejmě by bylo mnohem lepší, kdyby byla soutěž dvoudenní nebo byl alespoň harmonogram postavený tak, aby se dalo stihnout více RZ. Nechám-li mluvit chladné počty, pak jsme viděli přibližně 220 průjezdů, což není zrovna málo. Viděli jsme skutečně mocný sport, boj až do materiálu a ani minutu jsme se nenudili. Prostě fajn sobota. Nemusel bych tu být každý rok, ale určitě se do Grünhainu časem vrátím. Na Trabanty.

A jestli mělo cenu psát tenhle deníček? To se uvidí. Pokud jste dočetli až sem, pak jistě mělo. Třeba jste jen zabili dlouhou chvíli. I to mě těší. Větší ambice tohle psaní totiž ani nemá.

P.S.: Děkuji především dvěma bdělým policistům, se kterými jsem měl tu čest hovořit v pozdních večerních hodinách na cestě domů. Za ukázkovou lekci uprostřed liduprázdného města. Byl jsem polapen, poučen a cítím se být zase o fous lepším řidičem. Slibuji, že ukazatel směru je od nynějška mým největším přítelem a již na něj nikdy nezapomenu, a to především při vyjíždění z kruhového objezdu. A že mě dva kilometry předtím skoro zabil ignorant za volantem Audi A6 se snadno zapamatovatelnou značkou na přání, toho si nevšímejte. Sice předjížděl do zatáčky přes dvě plné čáry a nesvítil, ale klid, já se po autobusových zastávkách projedu rád a vám by se špatně lovil. A navíc určitě poctivě bliká na kruhových objezdech.