Po loňské Sardinii nebylo těžké rozhodování, kam že se to podívám na světovou rallye letos. Již od března jsme plánovali a těšili se na Katalánskou rallye. Tato jedinečná soutěž, která se jede na šotolině i asfaltu byla pro mě velkou výzvou a celá výprava, čítající čtyři kámoše z vysoké školy, se do Salou nedaleko Barcelony velice těšila.

Po cestě, která z Plzně osobním automobilem se zastávkami na zajímavých místech trvala 24 hodin, jsme přijeli do deštivého Salou. Popravdě jsme si naivně mysleli, že nám přeci ve Španělsku pršet nebude. Hned shakedown nás dokázal vyvést z omylu a bylo jasné, že se bude jezdit na mokru. Ten samý den jsme ještě absolvovali superspeciálku v Barceloně, kde jsme zažili slejvák, jaký dlouho nepamatuji.

První soutěžní den a ihned legendární RZ Tera Alta, konkrétně její první průjezd nás zavedla do neskutečné zajímavé přírody Katalánska. Bohužel jsem nedokázal říci, jak startovní pole v těchto bojových podmínkách pojede a jak to autu bude v zatáčkách slušet. Tyto fotografovy starosti a bezmoci násobil pocit totálně promočených bot a kalhot od lepkavého bahna, to když jsem se vyválel při prolézání na to správné místo…naštěstí na toto existuje jeden lék a to je první průjezd WRCčka! Člověku se rozbuší srdce, nastaví se provozní tlak a teploty a jde se fotit.

Po Kopejdovi jsme se začali opět vracet k autu, neboť nás čekal více jak 40 km přejezd na RZ Casares. Na námi předem vybrané místo jsme bohužel podle plánů autem nedojeli. Zastavil nás člověk s obuškem u pasu a nápisem SECURITES na rameni. I když jsme se mu snažili vysvětlit, že španělštinu opravdu neovládáme, nenechal se odbýt a stále na nás španělsky mluvil. Byl to slušný vytrvalec. Z jeho gest jsme pochopili, že to dál asi opravdu nepůjde. Během patnácti minut jsem s kolegou fotografem ušel k rychlostce minimálně tři kilometry. Vše bylo na vteřinku. Přišli jsme, vyndali foťáky a už bylo slyšet Sebovo Polo WRC. Po pár fotkách jsem si uvědomil, že je to opravdu pěkné místo s výhledem do krajiny i agresivními zatáčkami. Fotograficky i divácky hezký plac.

Pátek jsme museli zakončit jak jinak, než servisem. Vidět, jak se ze šotolinového speciálu tvoří vůz na asfalt během pár minut je neskutečné. Tempo mechaniků zaslouží obdiv. Po servisu začal klasický koloběh. Hotel -> stahování fotek -> večeře -> úprava fotek -> sdílení na FB -> spánek. Průměrně za celou rallye jsem naspal okolo 4-5 hodin denně. Ale kdyby mě to nebavilo, asi bych to nedělal!

Sobotní den již byl výživnější. Odjezd po šesté hodině a 50 km cesta na RZ Vilaplana…a ouha, opět končíme kdesi daleko od rychlostky, bereme batohy s fotovýbavou a nohy na ramena. Naštěstí již neprší! Po několika kilometrech snad nacházíme to pravé místo s výhledem na krajinu i východ sluníčka. Vše se zdálo být super, ale bohužel. Sluníčko již poměrně vysoko a na silnici nikdo… Kéž by byl start RZ o takových 15-20 minut dříve…vůbec bych se nezlobil. Možná vám to přijde absurdní – nějakých 15 minut, ale je to tak. Po absolvování té úmorné cesty zpět jsme jen tak tak stihli start našich kluků na RZ El Montmell, odkud jsem si přivezl pár předstartovních portrétů. Konečně nás čekal přejezd v klidu a bez starostí s časem na pořádnou svačinu. Po přejezdu do městečka Querol jsme si konečně mohli odpočinout a najít to správné místo…ejhle, ale které je to správné? Já osobně jsem byl hodně ztracen v tom, co bych rád fotil. Silnice hrozně široká, samé rovinky, zatáčky, které WRC projede jako formule, no nebyl jsem v dobrém rozmaru. Nakonec se něco urodilo a my pospíchali na SS do Salou. Ta mi za celou sobotu spravila chuť. I když to byla rychlostka pro diváky, jela se za zapadajícího slunce a na kluzkém betonu. Byla sranda!

Neděle již byla v režii jedné rychlostky na dvou průjezdech. Konkrétně se jednalo o Desaigües, kde je nádherný železniční most. Bleskaná fotka z těchto míst se mi líbí a myslím, že pěkně oživuje celou galerii. Problém nastal, když jsme se z místa za mostem chtěli dostat k místu před mostem, kde jsme měli auto. Maršálové byli neoblomní a hodně ukřičení…a upískaní (neustále tam pískají na píšťalky a myslí si, že tím vše vyřeší…naopak bych řekl, že tím tvoří chaos, páč nikdo neví, co po nás chtějí. To samé policie, pořád píská a lidi stojí a zírají). Nezbylo nic jiného, než železniční most přelézt. Trny z maliní mám v ruce ještě nyní, takže si příště rozmyslete, zda je potřeba do těch míst jít. Jako divák bych se tam nejspíš nevydával, jako fotograf to doporučuji.

A to už máme poslední RZ – Power Stage. Kam jinam se v Katalánsku jet podívat, než na známé místo v cíli této RZ s kruhovým objezdem, na kterém posádky driftují donut. Plné protilehlé kopce lidí tvoří silnou atmosféru celého finiše soutěže, opravdu moc hezký zážitek. Po pár průjezdech jdu fotit oslavy Seba Ogiera v cíli a samozřejmě nezapomínám cvaknout vítěze WRC2 Honzu Kopeckého při rozhovoru v cíli do rádia WRC. Poslední cvaky na foťák, poslední nádech vůně spáleného benzínu… RACC se dobrala svého konce.

Celá fotogalerie Petra Skřivánka z Katalánska.