Každý, kdo stavěl auto na rally si to prožil, všichni si samozřejmě na začátku mysleli, že se jich to nebude týkat, a všichni nakonec zjistili, že realita je mnohem horší, než nejhorší sny.

Po velkých problémech s technikou Alfy Romeo 1750GTAm v sezóně 2015, kdy technika Alfy prakticky ani jednu dvoudenní soutěž nevydržela, a hlavně závěrečné „tečce“ do sloupu na Pražském rallysprintu jsme se rozhodli k rychlé akci – stavbě nového auta do MČR HA sezóny 2016.

Mercedes jsme zvolili proto, že jsme se, samozřejmě naivně, domnívali, že prakticky zůstane v téměř sériové podobě, možná trochu upravíme motor, odpružení, ale to bude hned a prakticky největší zásah bude vlastně montáž rámu. Ach jak jsme se mýlili…

Na vše, na co jsme sáhli, se muselo předělávat a to i několikrát. Chyběla nám jakákoliv zkušenost, vývoj probíhal za pochodu, německé zkušenosti se nedaly využít, protože tam je národní homologace naprosto jiná od FIA, vyžadované v Česku. Prostě klasika.

Když už bylo auto konečně připravené na Příbram, zjistili jsme ráno po příchodu do dílny, že pod předním brzdičem je loužička z brzdové kapaliny. Prasklina nebyla vidět, na defektoskopii nám řekli, že je to uvnitř třmenu, kapalina vytéká přes váleček a nelze to opravit. Takže nové brzdiče, a zároveň až Vsetín, ale jen když vše vyjde na hodiny přesně. Vyšlo, a tak jsme po roce příprav, a věčném a únavném odkládání premiérového startu konečně dorazili do Vsetína.

Vsetín máme rádi, těšili jsme se moc a zároveň se báli nevyzkoušeného auta. Motoru se moc nechtělo do 5tis. otáček fungovat, brzdám se nechtělo moc brzdit – no spíše vůbec, ale zase řízení, řazení, podvozek byla úplně jiná liga oproti Alfě. Tak uvidíme, říkali jsme si. A opravdu jsme viděli!!

A to hned na startu do RZ1. Klasická startovní procedura, sedm, osm sekund před startem otáčky umisťuji kolem 6.000, se zelenou na časomíře pustím spojku… a motor zhasnul. Nekonečné dlouho držím tlačítko startéru a v duchu si tipuji, co odejde dřív – jestli proud baterie, startér anebo doba povinného opuštění prostoru startu. Motor nakonec neochotně naskakuje a přes spojku se natřikrát rozjíždíme. Hrůza, ostuda, děs. Rozpis moc nevnímám, myšlenky se samozřejmě ubírají jinam, řeším, co se to na startu vlastně odehrálo, čím se to stalo. Krutě mě probere první retardér, kdy jsem si uvědomil, že nejen nejedeme kvůli motoru, ale navíc nebrzdíme. Vší silou mačkám betonový pedál brzdy a prakticky to vypadá, že decelerace se nedostavuje. Když jsem měl pocit vylomené kyčle, auto se nějak prosmýklo retardérem a vyrážíme dál.

No vyrážíme je silné slovo, spíš poskakujeme, motoru se moc nechce. Pouštím jističem i druhou pumpu, ale situace je stejná, občas prostě motor kucká, nesmím vůbec odklapnout a znovu přidat, to je úplně nejhorší. Jenomže sedím v novém autě, neznám ho, a tak je odklapnutí trošku normálka. Takže hrůza, ostuda, děs pokračují. V cíli RZ sledujeme časy soupeřů a máme kyselé výrazy.

Na startu RZ2, což byl slovutný Troják, se rozjíždím tak, jak to zná můj spolujezdec Vašek od svých žáků v autoškole. Co si asi říkají okolostojící na startu, to bych opravdu chtěl vědět – i když možná je ta nevědomost lepší. Trochu se s autem sžívám, přechody režimu motoru ale jsou stejně problém a to, že nebrzdím je setrvalý stav. Z náletů z vyšších rychlostí začínám šlapat na brzdový pedál zhruba o 50 m dřív a stejně to nevypadá, že to stihnu a nepůjdeme ven ze zatáčky ve směru tečny.

R3Z byla zrušena, trochu nepochopitelně nás přesto pořadatelé nahnali do úzké příjezdové komunikace s převýšením asi 300 m :), kam jsem dojel jen přes další trápení spojky a systém začátečník v autoškole. Výjezd ze zrušené zkoušky byl ještě lepší, protože sice nebyl do kopce (těch 300 m jsme zase museli přece sjet dolu:)) ale byl po ostrém makadamu polní cesty, kde jsme si zřejmě zadělali na problém pro RZ5. Na 4RZ se mi podařilo dobře odstartovat, respektive dobře vyklouznout ze startu, spravujeme si trochu chuť a erzetu vyhráváme. Sice to byla spíše zásluha nebrzdícího auta, protože zejména retardér v táhlé pravé zatáčce lemované stromořadím jsem opravdu považoval za jasný cíl našeho trojcípého zaměřovače na kapotě, ale nakonec to nějak dopadlo a historie se přece neptá!

Přesun asi 40 km na další, pátou erzetu se odehrál v režii sobotních výletníků jedoucích asi 38 km/h přes vesnice a pěkných 62 km/h mimo ně. Protože na 40 km přejezdu bylo 40 km plné čáry, přijeli jsme do časovky přesně v naší minutě a oblékali jsme se před startem RZ. Vidím v zrcátku, jak Aleš Jirátko mává na pořadatele, ať k němu jdou, nevěnuji tomu příliš pozornosti a v duchu se připravuju na další kluzný start bez zhasnutí motoru. Pořadatel jde ale k nám, a informuje nás, že máme měkkou levou zadní gumu. Výborně. Říkám si, že s tím budu počítat, a za 15 vteřin startujeme. Jenže chyba lávky, auto lítá ze strany na stranu, v pravých zatáčkách se nás snaží zadek regulérně předběhnout. Nevadí, jsem tvrdej, jedu dál. Za chvíli mě tvrdost rychle přechází, začíná smrad z gumy a kouř a tak zastavujeme na chráněném místě a vyskakujeme měnit kolo.

Vašek heveruje auto, já hledám kříž na kola, aha tady je jen normální nářadí, tam by asi kříž trochu přečuhoval, vůbec nechápu, proč jsem to nářadí vytahoval. Kdepak je sakra ten kříž? Po delším vzpomínání si vybavuju, že v kufru je el. utahovák! Výhra! Vrhám se na kolo a povoluji šrouby. Jde to super, až do chvíle, kdy si uvědomuji, že hever blokuje otevření zadních dveří, kde je uložená rezerva. Sakra, sakra, sakra – auto musí dolu z heveru. Další pokus už byl úspěšný, šup nové kolo, utáhnout, radši ještě jednou dokola, házíme vše do kufru, naskakujeme zpátky do auta a čekáme na povolení k pokračování. Chceme jet v klidu, což moc nejde, ale aspoň jsme zase vyzkoušeli něco, co na Alfě nikdy nenastalo. No všechno je jednou poprvé. A opět nezbývá než to klasické ach, jo… děs a hrůza opět pokračuje.

Na startu do RZ číslo šest mi opět zhasíná motor, nakonec již třikrát jsem odstartoval, odklouzal ze startu bez zhasnutí, tak proč si to trochu opět nezpestřit. Letíme si už celou erzetou docela rychle, na pocit, že prostě nezabrzdím si už tak nějak zvykám, a s umístěním auta do lesa, na louku, do plotu počítám.

Po servisu vyrážíme na RZ7, která byla nad Vsetínem těch 300 m, a na kterou jsem se už ráno těšil a která měla zároveň v našem záhlaví rozpisu napsáno: betonové pilíře na všech mostech!! Jede se mezi nimi bezvadně, jsou asi 50 cm široké, 20 cm vysoké, 3 – 6 m dlouhé a lemují po obou stranách snad 15 míst na trati. Asi nepřeháním, když předpokládám, že nic neodpustí při jakémkoliv kontaktu. Prolétnutí okolo nich si neužívám příliš dlouho, protože si spojka po dnešním neskutečném výkonu řekla, že už stačí a začala nekompromisně prokluzovat. Později zjišťujeme, že byly ubroušené i nýty obložení.

Spouštíme se zvolna na neutrál směrem dolů ke Vsetínu a říkáme si, jestli vůbec bylo dnes něco, co se nám vyhnulo. Nic nás ale nenapadá…