Další ročník Pražského Rallysprintu je minulostí. Celkem nic nového nepřinesl. Zvykl jsem si, stejně jako většina pravidelných návštěvníků strahovského klání, na šest desítek posádek ve startovním poli, na pět rychlostních zkoušek, které se většinou nestihnout odjet všechny, na to, že Škoda Motorsport možnost prezentace nedaleko svého sídla pravidelně ignoruje i na občas trochu chaotickou organizaci. To vše patří ke koloritu pražské Větrné hůrky. Jen na kritiky typu “strahovská šaškárna“ si nějak zvyknout neumím. Když se podnik musel přestěhovat do Chuchle, bylo to podle mnohých skalních fanoušků špatně. Když se ho pořadatelům podařilo vrátit zpět na Strahov, je to podle nich špatně znovu. Zdá se, že Pražský Rallysprint působí na některé příznivce tohoto sportu jako toreadorova muleta na býka.

Bydlím na dohled od Strahova celý život. Výčet podniků, které se v okruhu tří kilometrů od Spartakiádního stadionu konaly, je dlouhý. Jeho plocha posloužila jako motokrosový a plochodrážní areál a hostila i jeden z prvních mezinárodních rallyekrosů. Na trati totožné s tou dnešní bojovával Vladimír Hubáček s Uli Melkusem a dalšími slavnými jezdci v závodech vozů F 3. Závodily zde silniční motocykly, startovala se zde Rallye Vltava a okolo Strahova se proháněli Rauno Aaltonen, Pat Carlssonová, Timo Mäkinen, Jaroslav Bobek, nebo Alois Mark. V Motole se pokoušela postavit na zatím nejisté nohy nová disciplína, autokros. V Břevnově se rok co rok konal závod motocyklů do strmého vrchu, na strahovské pláni startovala Rallye Berounka a na Letenské Rallye Praha. O ploché dráze na Markétě, nebo motokrosu v Šárce škoda mluvit. To vše je dnes zapomenutou minulostí. Zůstal jen ten zpropadený “cajzl sprint“, jak poslední pražský automobilový závod titulují v některých oblastech naší republiky.

Už jsem výše uvedl, že podnik, jehož uspořádání vyžaduje odklonit tři autobusové linky MHD, zajistit náhradní cestu do nemocnice, ve které je dialyzační jednotka, vysvětlit obyvatelům největší pražské studentské koleje, že cesta sem vede pouze velkou oklikou a zajistit pár dalších podobných drobností, doprovázejí pravidelně organizační nedostatky. No a co? Sem tam to zaskřípe i v soutěžích většího kalibru a svět se nezboří. Rallye přináší nepředvídané situace a i v tom je její kouzlo.

Zkusme vidět skutečnost, že se jednou za rok můžeme jít na Strahov podívat na to nejlepší z české rallye, jako pozitivum. Zatím. Radovat by se měli i permanentní kverulanti. Co budou kritizovat, až jednou zůstane Strahov první sobotu v prosinci osiřelý?

Závěrem si dovoluji podotknout, že pan Petr Mihule není můj příbuzný, já nejsem jeho zaměstnanec a osobně se neznáme. Já mám jen rád automobilový sport.