Doslova raketově zahájila svoji rallyovou kariéru Veronika Římalová. Jedna z nastupující generace spolujezdkyň teprve předloni debutovala a získávala první zkušenosti na „horkém“ sedadle, aby loni společně s Patrikem Rujbrem ovládla absolutní klasifikaci Rallysprint Série. Ještě více si však cení dosažení cílové rampy na podniku světového šampionátu, v němž na ADAC Deutschland Rallye prožila svoji další velkou premiéru. Odpověď na otázku, jak je spokojená s uplynulou sezónou, se tudíž dala očekávat. „Maximálně. To je přeci jasné:-). Byla to doslova sezóna snů. Vždyť ještě předloni jsem byla úplným nováčkem a netušila jsem, která bije. Loni touhle dobou jsem pak nevěděla, s kým a zdali vůbec pojedu. No a nyní máme vyhranou Rallysprint Sérii a dokončen podnik světového šampionátu. Co víc si přát?,“ rozzářila se Veronika hned začátkem našeho posezení v tradiční mladoboleslavské restauraci U Měšťáků. Další otázka se přímo nabízela.

Profil Veroniky Římalové na eWRC-results.com

Co je pro tebe více? Vyhraná Rallysprint Série nebo absolvování kompletní ADAC Deutschland Rallye?

„Silou prožitku Deutschland. Nechci, aby to znělo jako rouhání, ale prostě ta možnost jezdit po stejných vložkách jako světová elita pro mě byla nepopsatelným zážitkem. Ještě převažujícím sprinterský titul. Tím však rozhodně Rallysprint Sérii nesnižuji. Všechny její podniky byly rovněž obrovskou zkušeností a konkurence byla úžasná. Dosud neumím odpovědět na to, jaká soutěž se mi líbí nejvíc. Mě se prostě líbí závodit, takže každý kilometr je pro mě zážitkem.“

Jak obtížné bylo vybojovat titul?

„Předně mě moc mrzí, že místo původně šesti plánovaných podniků se jely jen čtyři. Jak všichni víme, Jeseníky se neuskutečnily a Most byl nakonec pouze volným, nebodovaným závodem. Kdoví, jak by to dopadlo, pokud by se uskutečnil seriál kompletní. Samozřejmě jsme od začátku počítali s Egonem (Egon Smékal, pozn. autora). Jeho rychlost je všeobecně známá. Neuvěřitelné výkony ale předváděli i kluci za volanty „dvěstěosmiček“, především Filip Mareš, Karel Kupec, Renda Dohnal a další střelci.“

Vedle Deutschlandu a Rallysprint Série jste však startovali i v domácím dvoudenním šampionátu.

„Ten byl původně naší prioritou. Jenže vstup do něj nám nevyšel podle představ. Po šumavském pátém místě ve třídě 5 totiž přišel českokrumlovský karambol. Poté jsme se rozhodli na domácí „velký“ mistrák přestat soustředit a absolvovat místo jeho zbývajících podniků Německo.“

Jak zpětně vidíš českokrumlovskou nehodu?

„Sešlo se více věcí. Předně jsme neodhadli úplně správnou směs pneumatik. Před startem osudné třetí vložky – Kohout – Ján 1 – jsme ještě přezouvali. Nejistota, zdali máme dobře obuto, našemu sebevědomí a koncentraci asi nepřidala. Navíc panovalo šílené počasí a z nebe padaly doslova trakaře. Auto se absolutně neodmlžovalo a nebylo z něj nic vidět. Vymlouvat se na to však nemůžeme. Podmínky měli všichni stejné a tak byl problém v nás. Konkrétně při nájezdu do jedné ze zatáček, kdy jsme byli rychlejší, než bylo potřeba. Chytili jsme krajnici a ta nás vymrštila do stromu. Tento dobře stopadesátiletý dub to ustál, na rozdíl od přední části našeho clia. Během chvilky pro nás přijela sanitka. To už jsme byli venku z auta, odkud jsme vystoupili po svých. Přesto nás pro jistotu odvezli do českobudějovické nemocnice, kde nám dali na spaní „dobrotku“ do žíly. Ráno jsme se dohodli s doktorem, ať nás pustí. Uvědomila jsem si přitom, že rallye vůbec není tak nebezpečná, jak je mnohými prezentována. Přijde mi naopak bezpečnější oproti běžnému silnějšímu provozu. Ostatně před rokem mě srazilo auto na přechodu a byla jsem potlučená více, než v Krumlově. Nemluvě o gymnastice, kterou jsem dělala dříve. Ta je teprve ničením těl.“

Říkáš, že jste poté dvoudenní šampionát odpískali. Na Hustopečích, které následovaly po Krumlově, jste ale přece jen nechyběli.

„Důvody pro hustopečský start byly dva. Jednak je to Patrikova domácí soutěž, druhak jsme chtěli co nejrychleji po nehodě vyzkoušet fungování naše i opraveného clia. Měla jsem z toho trošku respekt. Hodně lidí se mě těsně před soutěží ptalo, jestli se nebudu bát. Pořád jsem však byla přesvědčena, že mám vedle sebe skvělého řidiče. Dopadlo to naprosto skvěle. Popravdě si myslím, že nás ta krumlovská rána ještě více stmelila coby jeden tým. Víme, že se na sebe můžeme spolehnout i v těžkých chvílích a toho si strašně vážím, protože to je jedna ze zásadních věcí pro fungování. Ze začátku spolupráce s Patrikem jsem si moc nevěřila. Bála jsem se, abych ho nezklamala. Teď jsem fakt ráda, jakého super parťáka mám a že nás ani dub nerozhází:-).“

Zatímco pro Patrika byly Hustopeče skutečně loňským posledním podnikem MČR, Ty ses představila i na Bohemii.

„To se zrodilo strašně narychlo. Větší „přepadovka“ už to být nemohla. Dva dny před seznamovacími jízdami mi volal Kuba Nipča, že možná nestihne s navigátorem odtrénovat. Další den navíc zjistil docela podstatnou věc – jeho parťák či parťačka – už si ani nevybavuji, s kým měl jet – neměl platný řidičák. A poprosil mě, jestli bych s ním nejela. Kývla jsem pouze proto, že je to můj kamarád a jeho tým tvoří super kluci. Také Patrik souhlasil, byť pod pohrůžkou, že pokud se mi něco stane, tak mě roztrhne. Tou dobou už jsme se totiž chystali na Deutschland. Každopádně je ohromně znát, když si člověk již zvykne na nějakého parťáka. Přesedání k jinému jezdci pak není nic jednouchého. Výhodou bylo, že Kuba je domácí – z Malé Skály – a to nám při trénování pomohlo. Přece jen v tom kvapíku jsem neměla čas věnovat se nějaké velké přípravě. Závod s Kubou a jeho týmem jsem si v rámci možností užila. Bez urážky však mohu říci, že do budoucna už střídat řidiče nehodlám. Podle mě to musel vycítit i Kuba, že to není úplně stoprocentní.“

Poté již následovala tvá premiéra v podniku světového šampionátu.

„Moc jsem se těšila. Zároveň jsem však měla strašný strach. Dva týdny předtím jsem pořádně nespala. Obdivuju trpělivost Peti Nováka, který mi pomáhal s přípravou, a já se na všechno ptala pořád dokola. Říkala jsem si, že malá holka jde do velkého světa a už na administrativní přejímce mě zašlápnou. Všechny papíry jsem kontrolovala snad stopadesátkrát. Jet někam osmset kilometrů a pak skončit kvůli administrativní chybě, to by byl obrovský průšvih. Posléze mě nicméně překvapilo, jak milí a ochotní lidé byli němečtí organizátoři. Aniž bych se chtěla dotknout domácích pořadatelů, některým by neškodilo jet se podívat, jak se rallye dělá srdcem. Celou dobu byla zřejmá jejich ochota nám pomáhat. Takový malý příklad – během celé soutěže nám do emailu chodily veškeré informace a výsledky, nacházející se jinak na oficiální vývěsce. To ušetřilo spoustu časů a nervů. A pak nemohu opomenout ještě jednu podstatnou věc – líbilo se mi, že v Německu platila pravidla pro všechny. Tedy pro světová esa stejně tak, jako pro ty „no name“.“

Deutschland Rallye vedle českých posádek láká i mnoho českých fanoušků. Vnímala jsi jejich podporu?

„K tomu rozhodně potřebuji něco říci. Ještě než sem za námi dorazí Honza Uctívač:-). Chci strašně moc poděkovat za podporu všem českým fanouškům. Obzvláště pak pěti z nich, kteří byli úplně úžasní. Jsou to právě Uctívač s Barborkou, Kuba Vymlátil a Honzové Petr s Pilařem. Byli snad všude – u trati i v servisu, podporovali a hnali nás dál. Jejich podpory si s Patrikem oba moc vážíme.“

Loňská sezóna je nicméně minulostí. Co plány do té letošní?

„Ty ještě nejsou úplně jasné. Buď zůstaneme u clia a stejně jako loni uvidíme, jakým směrem nás nasměrují výsledky úvodních podniků. Rádi bychom také zúročili zkušenosti z Německa a opět ho absolvovali. Též není tajemstvím, že nás láká přestup do kategorie R5. Už během sezony jsme sbírali data od „velkých kluků“ a jasnou volbou byla fiesta. Především díky profesionálnímu přístupu M-Sportu. Na to všechno je však ještě čas. Vždyť Valaška se jede až v březnu. Důležité je, že chceme závodit společně. Zařekla jsem se, že k jiným jezdcům už sedat nebudu. Vyjma tedy exhibic na okruhu jako třeba té mostecké, kde jsem startovala s Petrem Fialou v jeho dieselové fabii. Péťa je můj skvělý kamarád, showman a dobrý pilot, takže tam není o čem:-). A co a s čím pojedeme s Patrikem, pro mě není až tak důležité. Hlavní je, že pojedeme.“