Vlastimil Resl - eWRC.cz
1. 2. 2017 09:24 − 5082× − 2

Josef Srnský junior – věrný Škodovce

Josef Srnský junior (20. 3. 1973) je jednou z největších osobností seriálu závodů do vrchu EDDA Cupu.

Josef Srnský junior (20. 3. 1973) je jednou z největších osobností seriálu závodů do vrchu EDDA Cupu. Vždyť po třech triumfech v kategorii H1300 v letech 2010, 2011 a 2012 vládl uplynulé čtyři roky silnější třídě H1600. Syn legendárního soutěžáka Josefa Srnského dorazil do mladoboleslavské restaurace U Měšťáků se svoji manželkou Radkou, která ho doprovází i na většině závodů. „Nemít chápající manželku, o závodění bych si mohl nechat jen zdát,“ začíná naše povídání poklonou své ženě vrchlabský pilot. Pak se však už vrací do minulosti vzpomínkou na své jezdecké začátky.

„Když jsem chodil do čtvrté třídy, přihlásil jsem se ve škole do zájmového kroužku minikár. Tátův tehdejší spolujezdec ing. Jiří Syrovátko nám půjčil minikáru, kterou táta okopíroval. A mimochodem jsem debutoval právě kousek odtud. Na Podlázkách, když start byl pod obcí Dalovice. Jezdilo se po části pozdější rychlostní zkoušky Rally Bohemia.“

Minikárám ses poté věnoval mnoho let.

„Úvodní sezónu se mi pódiové výsledky vyhýbaly. Nejlépe jsem byl, tuším, čtvrtý. Pak už to bylo lepší a lepší. Stal jsem se okresním přeborníkem, poté krajským a posléze v osmaosmdesátém i mistrem republiky. Onoho roku jsem v Olomouci vyhrál i putovní pohár časopisu ABC. V „ábíčku“ jsem byl i vyfocen a mám ho dodnes schované:-).

Radka: „Já tam byla taky. Za tancování na republikovém mistrovství v Kladně:-). Také bych ho ještě někde vyhrabala:-).“

„Vzájemně se doplňujeme. Já závodím, Radka trénuje skupinu dětí v tanci show formace. Ale je úspěšnější. Byla na evropském i světovém šampionátu (odmlčí se). Koukám, že máš čepici od Pegase. Také jsme za něj jeli. Mimochodem Petr i Pavel rovněž začínali minikárami. Jezdili za pražský oddíl. Známe se tedy dlouhá léta. A především Petra považuji za excelentního a univerzálního pilota.“

Ty si ale na nedostatek úspěchů rovněž nemůžeš stěžovat.

„Dařilo se mi už v minikárách. Dokonce jsem byl vyhlášen jako jeden ze šesti nejlepších sportovců roku Východočeského kraje. Společně například s Mirkem Lysým, jezdícím šlapačky. Hlavními středisky v našem kraji byly Solnice, Náchod a Vrchlabí. Závodilo se ale po celé republice od Karlových Varů a Mariánských Lázní, hostících Pohár Světa motorů, přes Hořice, vedené po části trati 300 zatáček Gustava Havla, až po slovenský Rohožník. Závodění bylo tehdy jednodušší díky Svazarmu. Ten nám poskytl autobus, platil naftu. Rozhodně bych nechtěl vrátit tehdejší režim, ale pro závodění byl lepší. Spravedlivé bylo, že nešlo skočit rovnou do republiky, jako dnes, pokud máš finance. Musel sis vše vyjet hezky postupně a výše mohli jít vždy jen první dva.“

Co ti minikáry daly, vedle zážitků a úspěchů?

„Především přesnost jízdy a čistou stopu. Tím, že nemají motor, každá chyba znamená fatální ztrátu. Vzešlo z nich mnoho pozdějších hvězd. Co vím, tak například legendární Jiří Sedlář. S námi zase závodili například Milda Tesař, jenž poté jezdil okruhy s BMW od Bychla, nebo Petr Černý. Ten pak přestoupil do motokár, kde dnes dělá reprezentačního trenéra. Perličkou je, že kousek za cílem strahovského závodu bydlí Pavel Maier – můj současný největší soupeř v EDDA Cupu. Tehdy jsem ho vůbec neznal, ale udělat deset kroků, byl jsem u něj doma:-). Začít minikárami bych doporučil všem, kteří se později chtějí věnovat automobilovému závodění. Já s nimi končil v dvaadevadesátém roce. V době přelomu, kdy se vedle slalomů začínaly jezdit i sjezdy. A minikáry mohly mít od té chvíle brzděná všechna čtyři kola oproti pouze zadním.“

Co následovalo po ukončení tvé minikárové kariéry?

„Dlouhá, šestiletá pauza. Vyplnil jsem jí alespoň tím, že jsem jako mechanik doprovázel tátu, jezdícího pick-upa od lanškrounského Karla Kubů. Závodil s ním na okruzích i vrších. Na osmadevadesátý se však už s Karlem nedohodl. Rozhodli jsme se tedy s otcem postavit vlastní auto. Byla jím áčková třináctistovka felicia. Dohodli jsme se, že polovinu sezóny se za jejím volantem budeme v jednotlivých republikových závodech střídat a zbytek sezóny dojede ten, kdo na tom bude lépe. Tím jsem byl já. Táta se snažil nedávat to na sobě moc znát, ale lehce to nenesl. S tím se nicméně musí smířit každý otec, že syn bude jednou rychlejší:-). V tomto roce jsem též zažil něco, co potká asi každého. V Brně pršelo a jak jsme řešili volbu pneumatik, zapomněli jsme zajistit kapotu. Ta se mi poté na rovince při jízdě na vytočenou pětku otevřela. Dostal jsem se díky tomu i do sportovních zpráv televize Nova:-).“

S felicií jsi nicméně pokračoval nadále.

„Pro sezónu 2000 jsme jí přestavěli na minikit. Měla už vstřikování a jednu škrticí klapku. Na druhou stranu pouze čtyři vstřiky na rozdíl od osmi, kterými disponuje velký kit. Pořídili jsme též šestistupňovou převodovku Hewland. Jel jsem s ní dva roky a to už se dostavila pódiová umístění. Poté jsme jí prodali a za pomoci tehdejšího šéfa týmu Škoda Motorsport Pavla Janeby jsme na rok 2003 postavili velkého kita. Hned úvodní závod jsem vyhrál. Úspěchy se však střídaly s technickými problémy nově postaveného auta. Projevovaly se dětské nemoci – jednou prasklo plynové lanko, jindy sání. Poté přišel další zlom mé kariéry. Začali jsme stavět nový barák a kit musel do světa. Těší mě, že dodnes je k vidění na republikových tratích, po kterých ho prohání Honza Trnka. Loni při společném startu EDDA Cupu, Maverick Cupu a republiky jsem ho tedy v Prachaticích znovu viděl na vlastní oči.“

Kdy se zrodil návrat?

„Po dostavění domu jsem si roku 2008 půjčil na domácí vrchlabský závod fiestu od ATS Trutnov. To už však nebylo v rámci republiky, nýbrž během druhého ročníku EDDA Cupu. Republika mě sice pořád lákala, ale finančně již byla nedostupná. Už proto, že bych musel testovat auto a platit licenci jezdce i soutěžícího. S Edou jsme se znali z republiky, kde jsme si ho zvolili za mluvčího asociace jezdců. Během tohoto závodu jsem už měl vystavenou rozestavěnou „eleru“ – ještě bez motoru. Auto jsme měli rozebrané do šroubku, opatřili ho novým lakem a stavěli ho, spolu s tátou, přes rok. Debut však dopadl neslavně.“

Co se stalo?

„Před hronovskou premiérou v roce 2009 jsme finišovali s přípravami. Nestíhali jsme a já tedy celou noc před závodem nespal. Přesto jsem vyhrál měřený trénink. Nějaké dvě zatáčky před cílem úvodní závodní jízdy, přímo před zraky mé rodiny, však auto začalo hořet.“

Radka: „Byli jsme tam snad všichni. Říkáme: Tatínek jede!“ A děti najednou: „Jede! Ale hoří!“

„Já o tom nevěděl a jel jsem pořád dál. Ještě po odstavení „elery“ jsem nechápal, proč mě z ní všichni tak rychle tahají ven. Příčinou problémů byly nové karburátory. Nataženým benzínem změklo těsnění u průtokového šroubu a bylo to. Fotograf Honza Splídek byl u toho a udělal mi z toho sekvenci.“

Jak velkou komplikací to bylo?

„Zpočátku jsem se obával, že je po sezóně. Po přivezení auta domů jsem to dva dny vydýchával. Pak jsem se oklepal a pustil se do opravy. Odnesl to hlavně motor shořelými kabely. Měl jsem strach, zdali auto nepoškodil hasičský prášek. Vše jsem tedy důkladně zkontroloval. Druhý závod jsem nakonec stihl. A začalo se dařit. Po sobotním druhém místě ve třídě H1300 jsem ten nedělní vyhrál. Jízda už byla zážitkem, který jsem očekával a na nějž jsem se těšil. Myslím, že jsme společnými silami postavili pěkné a rychlé auto. A kdo je srdcem Škodovák, určitě pochopí, co to je mít „eleru“. Já, zvyklý dosud na přední náhon, jsem tedy se zadním prožíval další výzvu. Zároveň jsem se dostal do společnosti takových soupeřů, jako například legendy Miroslav Adámek a Antonín Muzikant.“

Zmiňuješ škodovácké srdce? Jaký je tvůj vztah k této automobilce?

„Ve Vrchlabí jsem se ve Škodovce vyučil. Nyní tam pracuji již pětadvacet let, momentálně v oddělení kvality. Jsem jí prostě věrný, co se týče práce i závodění.“

Závodění s „elerou“ se ti navíc náramně daří.

„V éře s „třináctistovkou“ jsem třikrát vyhrál třídu H1300 – v letech 2010, 2011 a 2012. Největším soupeřem mi zde byl Tonda Muzikant, kterému auto jelo ukrutně. Byl pro mě ikonou a vždy jsem si říkal: „Tondu musím porazit!“ V roce 2011 jsem navíc vyhrál EDDA Cup absolutně. Do posledního závodu jsme si to rozdávali s Mírou Černým. Triumfu nad ním si ohromně cením. Už proto, že ho považuji v EDDA Cupu za absolutně nejlepšího pilota.“

A přišla další výzva v podobě přestupu do třídy H1600.

„Sám na sobě jsem cítil, že potřebuji změnu. Chtěl jsem zrychlit a posunout se na vyšší příčky absolutního pořadí. Takže jsme „eleru“ přestavěli na „šestnáctistovku“. Tedy máme přesně 1568ccm, takže trošku handicap. V tomto musím zmínit naše skvělé motoráře. Jsou jimi pan Albrecht a pan Čepek, který mi je vždy schopen nabrzdit maximální výkon. Museli jsme zachovat původní blok se zvětšeným vrtáním, klikovka má vyšší zdvih. Přibylo mi nějakých třicet koní a musel jsem se zase trošku učit. Hlavně ohledně brzd, které jsou slabší. Sžívání mi trvalo nějaké dva závody. Podstatný rozdíl je, že zatímco se „třináctistovkou“ v polovině zatáčky přidáš plný plyn a čekáš, co se stane, se „šestnáctistovkou“ si musíš dát pozor, zdali dát plyn plný nebo jen třičtvrtě. S tím autem to prostě trošku hýbe. Zážitek v podobě většího jezdeckého požitku to nicméně splnilo parádně.“

A opět se ti dařilo i výsledkově.

„Třídu H1600 jsem vlastně od přestupu do ní až po loňský rok vyhrál pokaždé – tedy čtyřikrát v řadě. První dva roky po boji s velkou konkurencí. Ta poté trošku opadla například tím, že pravidelně přestal startovat David Patera. Zůstali jsme tam tedy s Pavlem Maierem na špici osamocení. I proto bych samozřejmě měl tendenci přestoupit zase do vyšší kategorie. Závodění však táhneme vesměs z rodinného rozpočtu a tím jsme dost limitovaní finančně.“

Máš nějakou oblíbenou trať?

„Telnici. Ta mi sedí. Je to srdcovka. Nelze jí jen tak projet. Musíš přesně vědět, kam jedeš, a vše je ve velké rychlosti. Samozřejmě nemohu opomenout Vrchlabí. Zde se mi ale pokaždé něco vysype. Předem vše preventivně měním a kontroluji, dávám nový olej, a pak stejně vždy něco nečekaně lehne. Na druhou stranou je výhodou, že to máme pět kilometrů do garáže a můžeme tak dát vše do kupy. Celkově ale jsou všechny závody EDDA Cupu na úrovni a perfektně zabezpečené, nabízejí výbornou atmosféru. A v neposlední řadě jsme také kamarádi. Nemáme problém si vzájemně pomoci, ať už jsme soupeři, nebo ne.“

A jak jsi na tom s jezdeckými vzory?

„Mám rád různé motoristické disciplíny. Těch oblíbenců je tedy více. Za dětských let jsem nikdy nechyběl na autokrosové Evropě v Nové Pace. Dodnes pamatuji na fantastické závody, které předváděli borci jako Willi Rösel, Gian Battista Rosella, Alois Havel, Karel Havel, Bohumil Křesťan a další. To byly zážitky. V rallye asi nelze neobdivovat umění a výsledky obou Sebastienů – Loeba a Ogiera. Pokud bych však měl jmenovat jeden jediný, největší vzor, pak jím byl Ayrton Senna. Ten mě fascinoval nejvíce.“

Zbývá ti čas na nějaké další koníčky?

„Moc rád sportuji. Prakticky mi žádný sport nedělá problém. Zrovna zítra se chystám na běžky. Taková zima, jako letos, ve Vrchlabí dlouho nebyla, tak si jí musím užít. Za škodovácké odboráře také hraji na pozici středního útočníka hokej. No hraji? Jsem tam:-). Vše dělám kvůli fyzičce. Radka mě třeba přivedla ke cvičení Tae-bo. Jde o bezkontaktní souhrn bojových sportů, zaměřený na fyzickou výkonnost za rychlé hudby. To je opravdu makačka a cestou domů fakt lezu po čtyřech:-).“

Závěrem pojďme zpět k motoristickému sportu. Jaké máš další závodnické plány a sny?

„Ať pojedu s čímkoliv a kdekoliv, vždy pojedu do poslední chvíle nadoraz. Tak, aby to se mnou soupeři neměli lehké a já poskytl maximální zážitek sobě a snad i divákům u trati. Jako vrcholnou disciplínu motoristického sportu považuji automobilové soutěže. Mít na ně finance, byly by jednoznačnou prioritou. Jednou při Rally Příbram jsme s tátou jeli předjezdce, když nás pozval táta Honzy Černého. Za volantem půjčené „dvěstěšestky“ jsme se střídali. Nicméně mám ještě vizi postavit rallyového historika a jet s ním s manželkou.“

Radka: „Se mnou? Aha. To se dozvídám věci.“

„Opravdu o tom vážně uvažuji. Vždyť i Sebastien Loeb absolvoval několik závodů se svou manželkou. Proč bychom nemohli učinit totéž?:-).“

Komentářů celkem: 2
1. 2. 2017 12:19
0 0
like
1. 2. 2017 18:42
0 0
Hezké čtení... a ať se daří smajlík

Pro komentování je třeba se nejprve přihlásit (nahoře nad menu)!

reklama