Naposled jsem byl na závodech na Rally Šumava. A protože se u mne dostavily abstinenční příznaky, musel jsem někam vyrazit. V půl šesté ráno jsem se umyl ve studené vodě (tři kapky na každé oko), vypucoval chrup, zacvičil (sundal jsem pyžamo a natáhl oděv) a vyrazil. Běda, včera jsem nestihl nakoupit a tak si na cestu můžu vzít leda knedlíky s máslem. To nejím.

Miláček měl prázdnou nádrž, a tak jsem načepoval u pumpy vysokooktanový benzín, zakoupil dvě tatranky a láhev coca-coly. Žádný miláček, mrcha je to. Žere si líp než já, při placení to bylo 1500 ku 70. Zavzpomínal jsem, kde že se to vlastně jede, protože mapy jsem nevytiskl. Přišly sice e-mailem díky Tomáši Holubáři, ale k počítači jsem se dostal až v pátek o půlnoci. A moje inkoustová tiskárna tak rampluje, že jsem nechtěl riskovat probuzení dcery (to by bylo špatné) či manželky (to by bylo ještě horší).

Stodvacet kilometrů k cíli jsem urazil zanedlouho, leč přiměřenou rychlostí, protože mě brzdily dva dny staré pokutové bločky, které mi leží v peněžence. Marně přemýšlím, s jakým zdůvodněním je podstrčit zaměstnavateli.

Dofrčel jsem na spojovačku mezi RZ1 a RZ2. Protože je věk mobilů, zavolal jsem kamarádům, kteří se blížili z jiných míst republiky, jak jsou na tom. Byli ještě na cestě. Dle instrukcí, které poskytl AlesGute, jsem zavrhl leteckou RZ1 a vyrazil k RZ2. Odstartovaná by měla být asi za hodinu.

Jedu k RZ a najednou koukám, že už závodím. Kolem vinglů mlíko, před levými pětkami bez svodidel informační tabule s vykřičníky. Nikde ani noha. A tak jsem přidal, abych nezahanbil, a projel celou dvojku od startu až k retardéru na kopci. Hlavou mi vrtá, že by se to nejelo? Otočím to a mažu zase dolů k místu, kde by měl být start. Tam vytáhnu telefon. Jenže v údolí se věk mobilů nekoná. Honem zase na kopec nad startem dvojky, abych z éteru získal nějakou informaci.

Kontaktuji kamarády, a oni na to, že už letí ze servisu po trati jedničky, a ta že se za nimi bude zavírat. Pocit, že jsem si ty tatranky nekoupil zbytečně, mě uklidňuje. Vyčkávám na jejich příjezd.

Za chvíli jsou tu a sjíždíme do údolí. Tam už je dokonce startovní cedule a pořadatel. Ptáme se, jestli ještě můžeme na trať, protože bychom chtěli auta uklidit na místo, které jsem předtím viděl. Říká, že ještě můžeme. Schováváme auta na parkoviště u zastrčeného penzionu a pochodujeme po trati ke vracáku číslo dvě. Jsme tam mezi prvními a tak zaujímáme pozice. Za chvíli se objevují další diváci a nakonec je nás tam překvapivě dost. Čas je tak akorát.

Projede uzavírák a za ním předjezdci. Trojanův žlutý myšák nám naznačuje, že se bude prášit. Jako vždy je směr větru výhodný pro všechny, kteří stojí jinde než já. Vychutnáváme si všechny průjezdy, protože jsme se rozhodli, že dnes nikam přejíždět nebudeme. Na konci startovního pole jedou civilové v autech bez rámů. Trochu bláznivé, ale na druhou stranu – lepší závodit na uzavřené trati než někde v provozu.

Pro druhou rundu se přesouváme trochu výš, cestou míjíme vingl, ve kterém šel ven hnědý Rapid a teď bezmocně sedí nad třicetimetrovým údolím. Před pádem dolů ho zachránily vzrostlé stromy, naštěstí žádný z nich při tom výletu přímo netrefil. Jsme zvědaví, jak ho budou vytahovat, protože je nejmíň čtyři metry pod silnicí.

Blíží se začátek druhých průjezdů, už jsme na svých nových pozicích a na trati panuje čilý ruch. Chataři jezdí nahoru dolů. Pak je na okamžik kolem nás na trati prázdno, ale ti, co projeli v protisměru, ještě nemůžou být dole. Od startu se ozve vrčení a za chvíli kolem letí uzavírák, v něm sedí jeden maník s přilbou na hlavě, vlajku má přilepenou ke dveřím a jede jak o život. Projede kolem a zmizí. Za chvíli se v protisměru objevuje další turista v postarším bavoru. Máváme na něj, přibrzdí a otevře okénko.
Jindra mu říká: "Vždyť už je zavřená trať, už pojedou".
Turista mávne rukou. "Oni mě pustili," a jede dál.

Máme z toho divný pocit, začínáme cítit krev. Chystám kameru, protože budu mít záběry, které pak prodám Nově a koupím si novou i s osvětlovačem a asistentkou. Bavor odjíždí a v tom slyšíme další motor. Vidíme na hranu předchozí zatáčky, turista k ní dojíždí a ze zatáčky letí předjezdec. Kvílí brzdy, a vidím, že to bylo o fousek. Zhnuseně odkládám kameru, asistentka nebude. Turistovi dochází, že legrace skončila, ale pokračuje pozvolna dál.

Přecházím na místo, odkud je vidět níž po trati a vidím, že před bavorem jsou naštosovaná další auta turistů, kterým už došlo, že je zle a dál se bojí jet. Za chvilku letí další předjezdec, a vingl, ve kterém stojíme, řeže tak, že evidentně počítá s uzavřenou tratí. Není mi jasné, jak může takhle jet, protože cestou musel vidět stojící auta v protisměru. Zůstávám v pohotovosti.

Pár minut se neděje nic a za chvíli pořadatel od startu projíždí kolem nás, zřejmě se domluvit s cílem, že už by tam opravdu nemuseli nikoho pouštět. Zanedlouho přijíždí zpátky a vysvobozuje turisty, jedou za ním jako vláček a všichni vypadnou z trati. Jsem znechucen, nebude ani osvětlovač, ba ani kamera.

A pak už to zase lítá, startovní pole je pestré, myšivbuši na rozdíl od velkých mistráků má jenom Vyštejn a předjezdec Karel Trojan, který to, jak jsem se následně doslechl, v pudu sebezáchovy vzdal. Je na co koukat, Supra je nádherná a ten, kdo pilotuje to Audi, je king.

Po druhé rundě se vracíme ke startu a rozhodujeme, že třetí průjezd strávíme v prvním vracáku. Času máme dost, na druhou tatranku ale nemám chuť. V rozrušení zapomínám, že zhruba sto metrů před námi je postavený bufet, kde by mě určitě s radostí obsloužili, a tak trpím hlady. Kolem nás sjíždí do údolí Rapid, před ním jede plaťák s mechaniky, ale Rapid si to šine po vlastní ose. Sice trochu šmajdá, ale jinak nic hrozného. Jak ho ti kluci vyndali z té rokle, to je mi záhada.

A začínají třetí průjezdy. Hned první jezdec – Vyštejn – se pokouší přejet našeho parťáka Radka. Radek potvrzuje pravidlo, že čím lepší má fotograf optiku, tím blíž se musí ke trati postavit. Kocháme se pestrým startovním polem, na řadě jezdců je vidět, že jediné, co jim chybí, jsou koně v motoru. Ruce mají dobré.

Blíží se konec startovního pole a najednou s úžasem sledujeme, jak z lesní cesty vyjíždí hned po průjezdu závodního auta dodávka a jede za ním po trati. Pořadatelé jen bezmocně mávají rukama. Nejpřekvapivější je, že v té dodávce sedí chlap, který celou dobu předtím závody sledoval, troubil na tlakové trumpetě, na hlavě měl přilbici s rohy a vůbec vypadal jako normální fans. Od takového bych to nečekal. Jenže celé dopoledne proléval hrdlo pálenkou (podotýkám, že neřídil) a zřejmě mu ten alkohol nesvědčil.

A ještě jsem se zapoměl zmínit o tom, že před chvilkou si to směrem od startu šinula na kole nějaká slečna. Dojíždí ji závoďák, troubí, ale slečna nerušeně pokračuje. Má přece na hlavě cyklistickou helmu. Když dojela až k pořadatelům, přece jen z kola sestoupila. Sakra, už jsem se zase těšil, v tom vracáku to mohlo být efektní. Pink – a letí.

Soutěžáky odjely a my jsme vyrazili do servisu v Hýskově. V servisní zóně parkujeme dle pokynů pořadatele a najednou vidím stánek s grilem. Ženu se tam. Na grilu se smaží poslední klobása.
"Kolik?"
"Třicetpět."
Tiše koukám na klobásu. Na Šumavě měli za třicetpět dvakrát tak velkou. Hlad je hlad.
"Tak jo."
Spolknu klobásu. To víš, že jo. Za třicetpět a možná bude ještě menší, myslím si.
"Dík, to mi stačí."

Přemístím svých stopatnáct kilo k našim. Všichni jsou spokojení, auta mají v cíli, a tak se probírají zážitky. "Tobě to odjíždělo na startu líp, já tam měl obutý patnáctky," povídá Milan Blahout Klokočníkovi. "To nebude gumama, musíš přidat plyn," kontruje Tomáš.

Odjíždím s pocitem, že jsem si užil zajímavou trať, hezké počasí, pestré startovní pole a podivný způsob zajištění bezpečnosti na erzetě. Jo, a skvělé fotky dodal kamikadze Radek Penz. Odkazy na výsledky, video a další názory najdete na fóru eWRC.

Ahoj někdy příště