Rally Berounka, 8.4 2006
1. podnik Brisk Erzetka Cupu 2006

Premiérově uspořádaná Rally Berounka, která oživila tento název soutěže po zhruba třiceti letech, vzbudila mnoho diskusí. Předcházela a provázela jí také virtuální internetová ventilace rozepře mezi pořadateli z pořádajícího ARK Hořovice a pořadateli západočeských kralovických soutěží z Marionetty. Tu způsobila mimo jiné kolize termínu již dříve ohlášené Rally Střela a naopak dost pozdě oznámené Rally Berounka. Rád bych se s vámi také podělil o své dojmy a zážitky z této akce.

Rally Berounka toho přinesla mnoho nového. Především svojí lokalitou, která dostala automobilovou soutěž (byť amatérskou) po mnoha desetiletích do bezprostřední blízkosti hlavního města – dva ze tří úseků rychlostních zkoušek se nacházely pouze 6-7 km od okraje Prahy. To pochopitelně tehdy, pokud neberu v úvahu „výběrový“ Pražský Rallysprint, který je spíše velkou show než normální soutěží. Dále byla zajímavostí malá celková kilometráž rychlostních zkoušek (34 km) a jejich jednotlivá délka (3-5 km), přičemž „erzety“ neprocházely obcemi. Soutěž tak měla společné rysy se seriálem Erzetka cup, který se jezdí jen na jednom úseku stylem závodů do vrchu, a jehož byla součástí. V rychlých úsecích byla trať hojně zpomalena gumovými retardéry, což umožnilo, že se po zhruba pěti letech mohly na trati české rallye objevit civilní vozy bez ochranného rámu (byť jich odstartovalo jen čtrnáct). Ty měly navíc na trati několik speciálních „civilních“ retardérů na nebezpečných místech.

Samotnou cestu na soutěž přecházelo vysedávání u internetu při shánění časového harmonogramu a map, které pořadatel, i přes jejich předešlé avizování, nakonec na svůj web nevyvěsil. Tyto náležitosti jsem nakonec zjistil přes eWRC fórum (díky Tomáši). Ještě ten večer jsem začal šířit osvětu i na webu Lada Klubu, kde se „ladysti“ dohadovali, že pojedou podpořit Milana Blahouta, ale logicky nevědeli, kam přesně mají jet. To se mi trošku zkomplikovalo, protože při registraci na Lada Klubu jsem omylem zaškrtl, že mi ještě nebylo 13 let. Systém po mě začal pomocí formuláře zaslaného na email vymáhat povolení od rodičů. To jsem však nebyl schopen získat.

Pln očekávání jsem se tedy sobotní ráno vydal na soutěž. Vzhledem k malé vzdálenosti soutěže z místa mého bydliště jsem zvolil jsem způsob dopravy na bicyklu, který má na rallye často své výhody (stejně jako nevýhody – například halucinace z únavy při nočních návratech atp.). Startovní listina na webu naštěstí byla, a slibovala pestrou podívanou na rozmanité vozy automobilové současnosti a především minulosti. Na RZ2 Podkozí, jež byla perlou soutěže, jsem dojel zhruba třicet minut před plánovaným průjezdem prvního vozu. Pořadatelé již byly na příjezdové křižovatce na místě, mlíka taky. Trať však byla ještě otevřená, tak jsem velmi opatrně sjel úzkou silnicí zařízlou v prudkém skalnatém svahu bezpočtem navazujících zatáček až do údolí. Tam se nacházely dvě velmi prudké serpentiny. Zde jsem osaměl, časem se však objevil pořadatel, a dostavily se i zhruba dvě až tři desítky diváků. Na další zkoušky jich prý ještě přibylo. V mezičase jsem se sjel zkratkou podívat dolu k betonovému mostku ke startu. Zavírací vůz projel jen pár minut před předjezdci. Projelo celé startovní pole, realita řekl bych předčila očekáváni, pohled na auta všech možných typů, kterým piloti většinou rozhodně nic nedarovali, byl velmi zajímavý. Nejvíce mě ale dostal úžasný zvuk Wartburgu 353 W-RC Kopáčka juniora. Stylem jízdy zaujal v dolní pasáži divoce jedoucí Vyštejn, u nás potom Janota s Audi S2, Novotný s Cliem, Raboch a Brázda se Nissany Sunny, efektně protáhl žigula serpentinou Blahout, samostatnou kapitolou je Čermák, jež se svojí výkonnou Corsou předvedl průjezd „a la wéercé“. Pěkně i Jarosil s Hondou CRX, Kopelentovi (těm se však po vyjetí na kopec zakouřilo z motoru a konec), nebo Breník se červenožlutou Š 130 LR. Na trať se nakonec vydalo 70 soutežících a několik atraktivních předjezdců, jež často tvořili jezdci z MČR. Tuto RZ neprovázely, na rozdíl od jejího opakování, žádné incidenty s civilními vozidly jedoucími proti předjezdcům, a proběhla bezproblémově.

Po skončení RZ jsem se vydal po trase soutěže na přejezd na vedlejší RZ6 Úhonice – Nenačovice. A začal jsem litovat, že s sebou nemám fotoaparát. To, jak hluboko pod silnici do rokle poslala svého Rapida posádka Effa-Komanec, bylo velmi fotogenické. Auto se však měkce opřelo o stromy žádnou větší újmu neutrpělo. Ještě více jsem nad absencí fotoaparátu zalitoval po příjezdu do malebného údolí před cílem RZ Nenačovice, kam jsem dojel na kole během otevření tratě mezi jednotlivými průjezy. Takové šrotiště už jsem totiž dlouho neviděl. Odtahovka zrovna nakládala torzo předjezdeckého Hyundaie Coupe, který byl zezadu až k předním sedačkám totálně rozpáraný. Vedle již byl naložený pro změnu zepředu nabouraný jedničkový VW Golf posádky Linda-Čech, ovšem né tak zásadně, jako Hyundai. Jak jsem se dozvědel od očitých svědků, věc se udála tak, že předjezdec nezvládl retardér a zaparkoval svůj korejský vůz poměrně měkce do příkopu. Po čtvrthodině se však přiřítil závodní Golf, stala se mu ta samá příhoda co předtím předjezdci, ale bohužel místo příkopu na něj čekal zde stojící Hyundai a následoval tvrdý náraz. Posádka Hyundaie však již byla tou dobou pochopitelně mimo vůz, takže se incident obešel se škodami pouze na technice. Celkově byla tato RZ opačného charakteru než předchozí, a díky jejímu rychlému charakteru na ní bylo nejvíce retardéru. Dvě třetiny její délky tvořil sjezd s mnoha rychlými zatáčkami, nejdříve podél rybníka a okraje lesa, poté kompletně v lese. Konec byl v údolí, kde byla silnice lemována vzrostnými stromy a celá scenérie zase typickými borovicovými kopci Českého krasu. Zde jsem se usídlil a svými průjezdy mě tentokrát nejvíce vzrušili asi Choc se žlutým turbo favoritem a posádka Charousek – Jirák na neohroženě jedoucím žlutém trabantu, pěkně i např. Kašpar s Mini Cooperem. A taky předjezdec se sériovou „stodvácou“, který se možná snažil napodobit kolegu s Hyundaiem. Nadšené předpovědi ostatních diváků „ten poletí daleko“ se naštěstí nevyplnily. Civilní vozy zde měly postaven retardér navíc. I tato RZ, kterou jsem shlédl, se obešla bez výskytu „cizorodých“ prvků na trati.

Na poslední zkoušku jsem se přesunul na RZ 7 Hýskov. Zhruba dvacetiminutové zpoždění soutěže po odklízení předjezdeckého vraku se mi velmi hodilo, protože s tím hrozným kopcem na přejezdu jsem nepočítal, a kromě potu jsem si zde vyprodukoval i časovou ztrátu. Přijel jsem na RZ od cíle v Chýňavě, a díky tomu konečně zaznamenal civilní vůz jedoucí proti uzavírajícímu, aby snad můj pocit ze zabezpečení soutěže nebyl jen pozitivní. Je však pravdou, že civilista vjel na trať od cíle ještě v době, kdy byla otevřená, a doba, po které jeli předjezdci, dostatečná na to, aby civilista dojel do cíle. Takže předpokládám, že zde asi byl pohyb vozů monitorován pomocí rádia a předjezdci vypušěni až poté, co bylo „čisto“. Je ovšem pravda, že za cílem RZ na tomto místě chyběly nějaké masivnější zábrany, které by případná vozidla usmyslící si vjet do protisměru RZ zastavily. Ke sledováni jsem si vybral místo před levou zatáčkou za horizontem, ze kterého byly vidět dva kilometry trati. Nejbrutálnější průjezdy opět Čermák, Choc a liberecký trabant hopsající přes celou silnici. Hezky Blahout a Kopáček jun. S „waranem“ a pěkně rychle a přetáčivě posádka Denk – Pešek na Škodě 100 v původních továrních červených barvách. Civily zde mají opět retardér.

Po odkoukání RZ jsem se vydal do servisu umístěném v souladu s názvem soutěže přímo na náplavce u Berounky v Hýskově. Místo startovní rampy zde byla pouze jakási brána a vyhlášení vítězů se konalo až večer, nicméně pohled na závodní vozy a oku lahodící panoramata nad Beronkou byl příjemný.

I přes již zmiňované nedostatky ohledně zabezpečení soutěže se mi Rally Berounka dosti zalíbila. Pokud by se toto podařilo vyřešit, mohla by se z ní díky poloze, kde se žádná jiná soutěž nejezdí, stát vyhledávaná akce. Navíc se odehrává i v poměrně atraktivním prostředí, alespoň na středočeské poměry. Zamlouvala se mi i možnost startu civilních vozidel, jelikož tato rally svou strukturou připomínala spíše závody do vrchu. Těch se amatérských s civilními vozidly jezdí po celé republice desítky, aniž by to znamenalo nějaké výraznější bezpečnostní problémy. RZ Nenačovice sice toto kritérium nesplňovala, ale zase byla zpomalena množstvím retardérů. Zajímavá se mi tato možnost provozu civilů jeví zejména v souvislosti s bezprostřední blízkostí Prahy, kde vládne poněkud jiná demografická realita než v tradičních rally centrech. Většina populace žije na sídlištích s absencí garáže či soukormých pozemků, což znemožňuje „skladovat“ nějaký (byť amatérský) závodní vůz. Nicméně poptávka po svezení typu rally zde jistě nějaká existuje. To je však pro budoucnost otázka propagace a především zabezpečení soutěže.

O výsledky zde snad ani v první řadě nešlo, nicméně jsou následující (měřeno pouze sedm RZ z devíti, jelikož na RZ1 a 3 nefungovala časomíra).