Invelt
reklama reklama reklama
reklama
Generální
partner
Invelt
18. 3. 2017 14:53 − 5447× − 2

Bohumil Podsedníček – předurčen pro Škodovku!

Bohumil Podsedníček byl přímo předurčen prožít svůj pracovní život v automobilce Škoda.

Vždyť jeho děda Narcis byl vůbec prvním člověkem, jenž pilotoval motocykl Laurin a Klement a dostal se tak i do slavné knihy Dědeček automobil. Také loni sedmdesátiletý Bohumil měl od mládí blízko k rychlým kolům a motoristickému sportu. Po svých začátcích ve vývojovém oddělení přestoupil do toho závodního a zde patřil mnoho let k elitním mechanikům továrního týmu.

Můžete vzpomenout na vaše začátky v mladoboleslavské automobilce?

„To není až tak složité. K autům a Škodovce jsem měl vztah od malinka. Ostatně jejími zaměstnanci byli moji předkové už od dědy Narcise. Ten byl prvním továrním jezdcem firmy Laurin-Klement a píše se o něm i v knize Dědeček automobil. V roce 1901 například absolvoval závod z Paříže do Berlína. Byl suverénně nejrychlejší a do cíle dorazil ve chvíli, kdy ještě nebyla postavena časová kontrola. Nechal si tedy potvrdit čas dojezdu od přítomného strážníka a šel na hotel spát. Druhý den ráno mu bylo sděleno, že není klasifikován, protože neprojel časovkou. Němec Dittrich prostě musel vyhrát stůj co stůj. Děda nicméně následně dosáhl nejednoho úspěchu. Například roku 1902 skončil třetí v závodě Paříž – Vídeň a dodnes mám jeho diplom z legendárního závodu ve francouzském Dourdanu. Po ukončení závodnické kariéry dělal na dílně mistra. To už se vyráběly automobily. Před třiceti lety se dokonce dostal do časopisu Květy. Tam o něm vyšel článek „Mistr Podseda“. Bylo tak logické, že i já v jednašedesátém nastoupil do učení v AZNP Mladá Boleslav.“


Akropolis 1978

Jaký obor jste se učil?

„Obor automechanik, který jsem si později musel dodělat, tehdy ještě neexistoval a tak jsem byl provozním zámečníkem – údržbářem. Tak se to přesně jmenovalo. Zámečnické práce spočívaly například v nalisování kostičky. Ale vše muselo být opravdu do kostky. Starý řemeslník Syrůček – jinak bezvadný chlap – neslevil vůbec nic. Třetím rokem jsem nastoupil na linku na montáž motorů octavií a později felicií. Pak jsem přešel na převodovky a posléze montáž podvozků. Tam nám tehdy mistroval Petr Budín. Férový chlap. Letos mu bude osmdesát. Nedávno jsme se potkali na hokeji. Je to už také pěkný děda:-).“


Nürburgring 1970, zády je překladatel Karel Švábek, dále Haugland, Horsák, mechanik František Zítka, pan Velebný, Jan Fassman a Podsedníček.

Přímo po vyučení jste se však rovnou k závodům nedostal.

„Tatínek mi nejdříve zařídil místo na montáži Škody 1000MB. Říkalo se tomu takzvaný kolotoč. Přijela holá kára, na kolotoči byla osazena přední nápravou a agregátem a následně prošla celou linkou až po zajížděcí válce. Montovaly se zde agregáty a já tam makal jako Bulhar – ráno, odpoledne, přesčasy. A právě tou dobou si mě sem už chodil okukovat pan Leoš Hnatevič. Auta byla při operaci tak šedesát centimetrů od země a my do nich dávali baterky. Jak jsem už toho měl po polovině směny plné zuby, pomáhal jsem si baterky zvedat nohou. On mi říká, ať si vezmu zástěru, nebo ráno nebudu mít montérky. A opravdu – já jako bažant našel ráno ve skříňce jen kšandy:-). On i Bobek mě sledovali, jestli ze mě něco bude, ale musel jsem si projít pěkně celou linku. Po roce jsem byl převeden do dílky závodního vývojového oddělení.“

To už znamenalo přiblížení k motoristickému sportu?

„Rozhodně. Natrefil jsem zde na tehdejší závodnická esa – pány Jardu Bobka, Horsáka a Fouska. Žiďák (Milan Žid, pozn. autora) byl tou dobou ještě zkušebním jezdcem. Pak si u nás také začal dělat auta. Následně sem převeleli z Vrchlabí i Brunďu (Oldřich Brunclík, pozn. autora). Byla to úplně jiná doba. Skvělý kolektiv zkušených závodníků nás – mladé – zasvěcoval do tajů závodního sportu. Ponky jsme měli vedle sebe – Jarda Bobek, já, Horsák, Petr Pulda, Brunďa, Vláďa Knobloch, Jan Frydrych, Fousek. Především Horsák, Knobloch a Fousek byli skvělí, stoprocentní lidé. Jen před Fouskem sis tedy nesměl ve skříňce nechat svačinu nebo cigára:-). Mazáci chodívali k Hasmanům. To byla tehdejší vyhlášená – dnes již neexistující – mladoboleslavská hospoda. A my, abychom nebyli pod jejich kontrolou, zase chodívali na Rozvoj:-). To bylo ještě před vojnou.“


Jarama ve Španělsku. Bobek dojel na druhém místě (nahoře v pozadí), dále manažer Eda Líhař, Franta Šiška a Bohuslav Podsedníček

Nakolik vás vojna vzdálila od vytoužených závodů?

„Naopak mě k nim přiblížila. Ne tedy hned. Narukoval jsem v pětašedesátém do Českých Budějovic k protivzdušné obraně. Nebyla to žádná legrace projít přijímačem. Třeba taková opičí dráha se samopalem… Pro žold jsem si jednou šel čtyřiadvacetkrát. Vždy si našli nějaký problém. Jednou jsem měl špatně opasek, podruhé jsem blbě stál atd. Nakonec jsem už měl sto chutí důstojníka praštit. Asi to vytušil a tak mi těch šedesát korun dal. Po půlroce pro mě na letiště přijel pan Hubáček. A já byl převelen do Dukly k podplukovníku Mošnovi. Na úvod mi řekl: „Tak tě tady vítám, ty Boleslavskej, a nepokoušej se mi sem tahat manýry jako pan Bobek.“ Ten tam přede mnou sloužil společně s motocyklovou hvězdou Bohumilem Stašou.“


Dílna v Česaně – junior Bobek a Podsedníček

Dukla tedy byla tehdy elitou nejen hokejovou a fotbalovou, ale i motoristickou?

„Především ta pražská každopádně. Za mě tvořili jednu dílnu silničáři Helikar a Parus, druhou Hubáček a třetí „šestideňáci“ a motorkáři – Ervín Krajčovič, Zdeněk Češpiva, Antonín Hrach, Petr Dobrý, Mirek Lysý, Otakar Toman, Petr Skála a Franta Mrázek. Špičkovým klempířem byl Jarda Strachota, opravující zohýbané a promačkané výfuky a nádrže. To všechno ale nebyli „záklaďáci“, nýbrž stáli „dukláci“. Také zde nebyla nouze o různé vtípky a kanadské žertíky. Jednou mě vyhecoval Hubáček, abych Parusovi po příjezdu na dílnu řekl, že auto jede samo. Jak je malej, býval v něm totiž sotva vidět. Chtěl jsem se Hubáčkovi zavděčit a tak jsem ho poslechl. Parus následně vylezl z auta úplně bílý. Měl jsem k němu úctu a tak mě to pak hodně mrzelo. Když jsem ho před čtyřmi lety náhodou potkal a zeptal se ho, zdali si mě pamatuje, odpověděl: „Jo. Tys mě tenkrát hrozně naštval!“ nebo motokrosaři… Po návratu ze závodů jsme jim my – bažanti – museli umýt motorky od bláta a poté uklidit dvůr. Za odměnu nás nechali na motorkách svézt. Po příjezdu zpět jsem si přibrzdil a letěl po hlavě až do dílny. Ti borci totiž mezitím nalili na mokrou zem trochu nafty a povrch klouzal jako led. Organizoval to Mirek Lysý a měli z toho hroznou srandu. V armádě jsem také zažil dobu, kdy z Anglie dorazily dvě Formule 3 – Ford Lotus F3. Červenou měl Hubáček, do té doby jezdící Melkuse Wartburga, a modrou major Cejnar z Dukly Olomouc. Tu od něj poté získal Vladislav Ondřejík. Právě s ním je spojen můj asi nejstrašnější motoristický zážitek…“


pánové Podsedníček, Eda Líhař, Pulda, Vláďa Knobloch, nahoře Vašek Bobek, Brunclík, Horsák, Hnatevič, Žid, Jarda Bobek a stojící Fousek FOUSEK

Co se stalo?

„V sedmdesátém roce ve Štramberku po souboji s Hubáčkem těžce havaroval. Sevřel ho rám a nemohl ven. Jeho táta za mnou přiběhl se slovy: „Boďo, máš pilku?“ Byl to otřesný pohled. Vláďa tam seděl s baterkou pod nohami a kolena měl na maděru. Byl při vědomí a po celou dobu vyprošťování s námi komunikoval. Při jeho vyprošťování jsme museli formuli rozříznout po délce, abychom jí mohli rozevřít. Přitom se zajiskřilo a debilní hasič v tu chvíli Vláďovi ještě do kolen nahulil tetrachlor. Byl to asi nejotřesnější zážitek mého života. Vláďa se pak dokázal zotavit a vrátit k závodění. Jeho osud se bohužel naplnil v sedmasedmdesátém na německém Sachsenringu. Vždy to holt nebylo růžové…“

Po návratu z vojny jste se vrátil do Česany.

„Zde jsem zažil například hon na Haladu. Ten jezdil s BMW a byl těžko k poražení. Vašek Bobek mladší tedy začal zbrojit. Jeho Škoda 120S Rallye byla odlehčena použitím ručně nýtovaných hliníkových kapot, dveří a střechy. Karosérii jsme osadili motorem 1600-1800ccm. Problémem byla zadní kapota. Museli jsme udělat úpravy, aby šla dovřít. To se nakonec podařilo. Záměr zdolat Haladu nám nicméně nevyšel. Od startu sice auto odletělo jako raketa, jenže kvůli slabým průměrům benzinových trubek nejelo optimálně na maximální výkon. To jsme při zkouškách neodhalili, protože jsme během nich naplno nejeli.“


V časovce Rallye Vltava 1969, s Podsedníčkem Vašek Bobek a redaktorka časopisu Autosport Eva Neumanová

Následoval přestup do závodního oddělení. Jak se zrodil?

„Závodní oddělení bylo v Česaně do druhé poloviny sedmdesátých let. Pak bylo postupně přesunuto nahoru. Přímo do fabriky, na třetí bránu. Škoda Motorsport v těch místech sídlí dodnes. Jednoho dne se na dílně objevili Milan Zapadlo a Jirka Motal a řekli mi: „Chlapče, jdeš nahoru nebo ne?“ Já do té doby nic netušil. Zeptal jsem se tedy Milana na finanční stránku věci. Odvětil, že tu nemusím řešit. Prý dostanu o bůra více. To byly tehdy solidní peníze. Vždyť v Česaně jsem měl na osmou kvalifikační třídu 10, 80 korun na hodinu. Řekl jsem, že u nás v Česaně je zvykem, že kdo auta připravuje, také s nimi jezdí na závody. Zaručil mi, že tomu tak bude. Včetně výjezdů na Západ, které jsem měl dosud zapovězeny. Šel jsem tedy odevzdat Milanovi Židovi klíče. Aby mě někdo nepodezíral, že tam chci něco ukrást. Když jsem chtěl jít pro papíry k Edovi Líhařovi, který spolu s Leošem Hnatevičem byl technikem závodního oddělení, Milan mě zarazil. Na to prý je čas a vše se vyřeší později. Brunďa mi říkal, ať si vše dobře rozmyslím. Zpátky cesta nevede. A já řekl: „Já nechci zpátky. Já chci dopředu.“ A tak jsem šel.“


Na Okruhu v Salzburku spolu s Lubošem Zapadlem

Kdo tehdy tvořil tovární tým?

„V době mého příchodu tam vedle Zapadla s Motalem byli Kvaizar, Kotek, Blahna a Hlávka, později přišli Křeček s Motlem. Na dílně zvláštních modifikací pak chystali auto Hauglandovi. Za okruháře přišli Michl a Petr Samohýl. Tomu jsem osm let po práci připravoval formuli. Za tu dobu se dvakrát stal republikovým vrchařským šampiónem a jednou ovládl Formuli Škoda. Poznal jsem i jeho otce Aloise. Obrovskou osobnost a perfektního chlapa. V soutěžích jsem dělal mechanika především Milanovi Zapadlovi. V případě potřeby jsem však samozřejmě pomáhal i dalším. Především s převodovkami. Hned po příchodu do týmu jsem vytvořil nerozlučnou dvojici se Zdeňkem Broulíkem. Přezdívali jsme mu Šetelda. Byl hrozně úsporný ohledně materiálu a měl absolutní přehled. Do osmašedesátého pobýval v Libyi a tak uměl anglicky, italsky a španělsky. Tyto řeči se mě také neustále snažil učit. Byl tedy logicky organizátorem doprovodného týmu.“

Jak dlouho jste působil v závodním oddělení?

„Když sečtu Česanu a fabriku, tak devatenáct let. Odcházel jsem s legendární Škodou 130RS. Když jí skončila homologace, nabídli mi místo na DZU – dílně zvláštních úprav. Zde byla auta po opuštění výrobní haly dovybavována pro zahraniční trh – například o střešní okna. Prostě o věci, které si kdo objednal. Tím jsem skončil se závody.“


S Lubislavem Hlávkou

Sledujete stále dění v motoristickém sportu?

„Jsem na tom asi tak, že nějaké WRC+ platit nebudu, ale od internetových online výsledků se během soutěží – především těch světových – nehnu. Vydržím u nich celé dny a nikdo na mě v tu chvíli nesmí mluvit. Ve WRC nejvíce fandím Sebastienu Ogierovi, jinak je moji jedničkou Honza Kopecký. Obdivuhodný výkon na letošním Monte Carlu musel podat také Andreas Mikkelsen. A už se těším, co předvede na Korsice.“

Foto: archiv Jana Splídka

Komentářů celkem: 2
18. 3. 2017 16:50
20
Vynikající hlášky z dob, kdy si chlapi museli svoji pozici sakra zasloužit. Vlastíku, pár jich kolem sebe stále máš, tak makej. Ať je co číst a ať se máme od koho učit.
19. 3. 2017 16:55
10
Psát o nich, dokud si vše pamatují.smajlík

Pro komentování je třeba se nejprve přihlásit (nahoře nad menu)!

Za komentáře nese plnou odpovědnost autor, nikoliv provozovatel stránek. Redakce si vyhrazuje právo bez upozornění smazat příspěvky, které se netýkají zveřejněného článku, obsahují vulgární výrazy, nesmysly, urážky nebo reklamu.
reklama reklama reklama reklama reklama reklama reklama