Invelt
reklama reklama reklama
reklama
Generální
partner
Invelt
14. 6. 2017 10:13 − 14993× − 11 0

René Dohnal: Vrátíme se, jen nevíme kdy

Mitfárovské vyprávění o jednom ne úplně zdařilém závodě, který pro nás bude mít vždycky trochu hořkou příchuť.

A o tom, že se stále nechceme vzdát.

„Pokud vůbec pojedeme…“, zní poměrně jasné konstatování, dokreslující situaci.

Po startu shakedownu jsme ujeli asi kilometr, když se Pegi rozhodl, že se závodit nebude. I přes péči tří různých odborníků se choval stále stejně: při vyšších otáčkách se motor zakuckával a ztrácel výkon.

„…protože zatím to na závodění nevypadá“, dodal Renda a položil na stůl přilbu. Již potřetí. Tři výlety mimo servisní zónu. Tři rychlé návraty značící stejnou poruchu.

Hlavou se mi honí myšlenky na celý ten cirkus. Cesta sem, ubytování, najíždění, dovoz auta… Prostě třetí den shonu. Harmonogram upravený na minutu tak, aby se dal stihnout pracovní i závodní život. Ten osobní už dávno ustoupil těm prvním dvěma jmenovaným. Patřím k těm šťastnějším – je mi to tolerováno. Nechtělo se mi, po tom všem, odstupovat před startem.

„Ono to pojede“, ujišťuji ho s velmi nejistou intonací v hlase. Neumím lhát. Přemýšlím nad tím, že by se to občas hodilo.

„Tak to konečně máme! Cívka. Za dvě hodiny je tu nová. To pojede“, ujišťuje Petr. A auto skutečně za dvě hodiny spokojeně vrčelo. Výborně. Srovnal jsem si na obličeji nově vzniklé vrásky a začal přemýšlet, jestli jsem na nic nezapomněl. Když už to zvládlo auto, nemusel bych to pokazit já.

Nevím, jestli to tak mají i ostatní mitfárové, ale ty celé hodiny před startem mi vůbec neubíhají. 4 hodiny se zdají jako věčnost. Zato poslední půlhodina do odjezdu ze servisní zóny se zdá býti mžikem. Znovu se pouštím do kontroly přítomnosti itineráře, rozpisů, tužek, nápojů, nářadí, helem, Simpsonů, kukel, rukavic jezdce, pracovních rukavic pro případ výměny kola, přítomnosti obou peněženek, momentového klíče. Kontroluji interkom, nové baterie v kameře, paměťovou kartu, tripmaster na záložním telefonu, jeho nabití. Už potřetí. Občas mám pocit, že to u mě hraničí s obsesí.

Kontroluji odjezdové tlaky v pneu (výborný trik jak si nezapomenout manometr), nastupujeme do auta a odjíždíme na první vložku. Obkroužíme areál výstaviště a jsme na startu. Vše podle plánu, budějovický polygon jsme zvládli na jedničku. Vůz funguje. Oba sice ve vyšších otáčkách velmi bedlivě posloucháme motor, ale nemluvíme o tom. Doufáme.

Cesta na slavnostní start v Krumlově vede centrem Budějovic. Jsme konfrontování s budějickou dopravní realitou. Renda se za volantem chová slušně. Vždy. Pokud ho uvidíte dělat divné věci, sedím velmi pravděpodobně na sedačce spolujezdce.

„Normálně najeď do toho odbočovacího a jeď až dopředu. Já mu pak mávnu a on nás pustí. Tady nebudeme trčet“, snažím se Rendovi osvětlit svou strategii dopravní anarchie. Semafor pouští vozy v hrozivě dlouhé koloně s železnou pravidelností. Po třech. „Jinak tu budeme ještě zítra“, přidávám poměrně racionální argument. Renda přistupuje na mou hru a přejíždí kolonu. V ní i posádku, která startuje za námi.

„Vidíš, Šulcík je teprve tady. Taky čeká“, praví vítězoslavně. „Šulcík na to má nervy. Já ne“, odmítám moralistickou notu.

Vyjíždíme ven z Budějic a je krásně. Přes nejasné předpovědi počasí, neprší. Po letech konečně Krumlov bez deště, říkám si. Zazávodíme si na suchu. Po uplakaných závodech na šílených površích přichází konečně jeden bez pneumatikové loterie. O radost více.

Slavnostní start proběhne klasicky v Jelení zahradě. Hurá vstříc první skutečné rychlostní zkoušce! Na rozjezd je ideální: pár odbočení v polookruhu, standardní retardér, pár horizontů. Vše hladce a bez potíží. Čtvrtý čas ve třídě, vteřinka na kilometr na vítěze. Není kam spěchat, soutěž je zatraceně dlouhá.

„Dělá to, co to má. Hezky to jede. Akorát by mě zajímalo, jestli si ten chytrák, co tu trať staví, zkusil ty odbočky za balík někdy projet ve dvoukolce…“ „To víš, že ne“, přitakávám, a mechanicky kontroluji přejezd na další vložku. Míříme na Ján a ten nám vychází přímo báječně. Bez zbytečného riskování druhý čas v cíli komentuji slovy „To byl fofr, ty krávo“. Dozvídáme se o nehodě Andreje Barčáka, která nám na náladě nepřidá. Krásně jsme si s ním zazávodili na Šumavě a vždy si budu pamatovat, kdo byl první, kdo za námi přišel s gratulací ke třetímu místu. Byl to právě on, byť jsme mu ono třetí místo vyfoukli před nosem. Tak nějak si představuji svět, který je ještě v pořádku.

Na následujícím Rožmitále potvrzujeme nasazené tempo a pomyslnou cílovou pásku protínáme ve druhém čase. Jedeme si „to své“ a všechno je ideální. Míříme na servis.

„Já nevím, co dělám jinak, ale mně ta tma nejde“, rozjímá Renda v předzvěsti nočních zkoušek. „Noc je krásná, pojedeme v klidu. Nikdo nevidí, všichni zpomalí“, uklidňuji ho. Přijíždíme k RZ. Listuji itíkem na konec RZ, vkládám ho do tašky a vyndávám noty. Cvakám lampičkou a…. Nic. Nesvítí. Vůbec. Prohmatávám kabeláž, lomcuji se žárovkou. Sahám pro náhradní žárovku do brašny a měním ji. Nic. Ani to nepomáhá. Chybí zkusit už jen zaříkávání a černou magii, což obvykle průměrný spolujezdec zvládá, nicméně na to tentokráte není čas. „To není dobrý, co?“, odtuší Renda.

Vyndávám z tašky záložní telefon, rozsvěcím na něm LED baterku a pevnostní lepicí páskou upevňuji nahoře k rámu. Krása. Vidím všechno. „Hezké, ale svítí mi to do ksichtu,“ sleduje Renda se zájmem improvizovaný oslňovátor. Beru znovu do ruky pásku a promptně z ní vytvářím jakési stínítko. „Lepší?“ „Super!“

Ne tak úplně. Jsme minutu před startem a já opravdu nejsem ready. Na poslední chvíli a v kalupu docvakávám pás. Pět vteřin do startu. Nadávám si v duchu do všech genitálů, že jsem lampou necvakl už v servisu. Hlavně, že všechno kontroluju třikrát… Nicméně startujeme. Pátý čas v cíli vložky není nikterak zlý. Následující zkoušku projíždíme bez potíží, opět v pátem čase ve třídě. Přes tmu tmoucí funguje improvizovaná lampa perfektně.

Dle očekávání jsme drobně zpomalili, ale nikterak významně. Průběžně jsme třetí. Míříme na další zkoušku. Startujeme a jedeme svým tempem první kilometry. Rána. Zadní část vozu vyletěla do vzduchu a celé auto pokračuje poněkud šejdrem.

„Ty vole!“, ozvalo se v podstatě souběžně. „Nemáme kolo!?“, odtuší Renda a snaží se kočírovat ne úplně jistý chod auta, které odmítá zatáčet vpravo, aniž by do zatáčky jelo po dveřích. „Kolo máme. Defekt. Možná drhne o blatník“.

Až později, po shlédnutí onboardu, jsme se shodli, že jsme trefili kamenného ducha. Nikde nic, jen malý kamínek, který jsme úplně stejně přejeli v prvním průjezdu. Jenže tentokráte je důsledkem nejen defekt pneumatiky, ale i skrz na skrz proražený disk. Ale o co, to netušíme. Jde o zadní kolo, dojíždíme na defektu. Dvakrát v průběhu RZ s předstihem odstavujeme, abychom pustili rychlejší posádky za námi – Honzu Lungu a Karla Kupce. Netřeba jim kazit výsledek, náš je již vyřešen. Druhý závod po sobě nám výborné etapové umístění proklouzlo mezi prsty… Po RZ měníme defekt, odjíždíme do servisu a následně na hotel.

„Když hodně hezky poprosím, dostanu ještě pivo?“, přemlouvám barmana v evidentně zavírajícím hotelovém lokále. Asi kouzlo osobnosti nebo jeho soucit se zoufalcem v kombinéze. Ať tak či onak, na pokoj si vítězoslavně nesu točenou plzeň. Nálada není nejlepší, ale rozhodně to nevzdáváme. Etapy se hodnotí zvlášť, co se nepovedlo dnes, může se podařit zítra. Kontroluji si rozpisy a zrychleně si je čtu. Tempem, které je tak třikrát rychlejší, než to reálné. Pokud se oči zaseknou, dané místo je třeba přepsat úhledněji. Pro jistotu. Vše musí být automatické, v autě není čas přemýšlet. Renda kouká na video z najíždění. A jdeme spát. Den byl dlouhý a zítra nás čeká solidní porce kilometrů.

Simon se utrhl z řetězu. Do druhé etapy nastoupil úplně jiný jezdec. Na první ranní rychlostce nakládá třetímu a čtvrtému v pořadí přes vteřinu na kilometr. Na druhé RZ svou dominanci potvrzuje – na magických Malontech dostáváme bezmála půl minuty. Pravda, zde má jistě negativní vliv naše startovní pozice, kdy jsme se po pátečním defektu poměrně zásadně propadli startovním polem. Startujeme propastných 25 minut za ostatními šestkami a závěrečnou třetinu Malont tak absolvujeme po povrchu, který není obvyklý snad ani na tankodromech. I tak je v Simonových časech viditelná obrovská změna. Následnou diváckou RZ na výstavišti kroužíme ve vlastním tempu, na takových vložkách se soutěže nevyhrávají.

Obraz sobotního dne se nezměnil ani po servisní přestávce. Simon nám všem „nakládal“. Jako by si přes noc uvědomil, že je vlastně na závodech. Na souboj s ním rezignujeme a hlídáme si svou etapovou pozici. V rámci třídy jsme po včerejším defektu sedmí, není kam spěchat. Míříme na dvanáctou RZ.

„Jako to je hodně!“, komentuje Renda po silnici rozházenou hlínu, součástky a na konci zatáčky pak také na střeše ležící Radovu Alfici. Malonty si zase vybraly svou „horizontovou“ daň. Martinovo auto nevypadá vůbec dobře. Zpomalujeme. Naštěstí jsou oba mimo vůz, mávají, že máme jet dál. Tři následující zatáčky nemůžu chytit to správné čtecí tempo. V levém odbočení, samozřejmě výrazně vytaženém za balík, odmítá ručka ručkovat a musíme couvat.

„Tohle vymýšlí debil, ať si to zkusí projet“, ulevuje si Renda.

Bez potíží dojíždíme do cíle rychlostky. Pocit z jízdy je dobrý, nicméně výsledný čas, ovlivněný couváním jen krutě naznačuje, že jsme ztratili další půlminutu. Míříme na třináctku. Dvouminutový startovní interval, čekáme na start. „Lodyha. Lodyha“, přidávám „básnickou“ repliku ke zlepšení nálady. Startujeme.

Je přesně 14:01:27 a na konci velmi rychlého úseku auto nezpomaluje. Nevíme proč, ale prostě nezpomaluje. O vteřinu později je dole jeden kvalt, o půl vteřiny na to další. Auto se smekne vlevo a bez známky zásadnějšího zpomaleni pokračujeme stále dál. Ve sluchátkách slyším rychlý sled vulgarismů. Renda se snaží auto nasměrovat vlevo. Prostě se snaží do zatáčky, i v té úplně absurdní rychlosti, vejít. Musí zkusit zpomalit. Kdepak.

Peugeot se staví na dvě kola a po tečně se hrne ven. Střechou přímo do lesa. Renda kontruje, náklon se sníží. Kouknu před sebe a vidím, že jsme v prapodivném úhlu a říkám si, že tohle je na hovno. Dávám ruce na prsa, předkláním hlavu.

Rána. Hrozná. Ze strany. Pak další. Ještě větší. Čelně. Později se dozvíme, že jsme právě na metru a půl zastavili ze stokilometrové rychlosti. Do ticha řve jen GPS. Podívám se vlevo, chci se zeptat, jestli je vše v pořádku. Nemůžu. Nemůžu se nadechnout. Vypínám pás, propnu se a konečně dodechnu.

„Jsi v pohodě?“ Z druhé strany se valí lavina emocí. Otázku netřeba opakovat.

Vystupujeme, ukládám Rendu, i přes jeho hlasité protesty, na zem, a trvám na tom, aby tam zůstal. Vracím se do auta a mačkám GPS na tři vteřiny. Bolí mě úplně všechno a říkám si, že tentokrát fakt není „všechno v pohodě“.

Přijíždí Ralf, ukazuji mu ceduli SOS. V prvé řadě neprojede, v řadě druhé, se vážně bojím, že by nám něco mohlo být. Chvíli na to slyším majáky a vím, že teď už to není na mně. Lehnu si taky, protože se mi motá hlava. Ke slovu přichází záchranářský koncert, který narušuji jen já, když v jednu chvíli nepozorovaně prchám do auta. Chci kameru, protože nechápu, co se stalo.

„Chovej se jako pacient, člověče!“, napomíná mě naoko lékař.

Dostáváme do žil nějakou hroznou dobrotu, ke které nevede ani pět štípnutých autorádií. Pak už jen naložení do sanitky, cesta k místu přeložení a fofrem do nemocnice v Budějicích. Všichni byli skvělí a zaslouží si dík. Jak záchranáři, tak všichni na akutním příjmu. Po sériích vyšetření bylo jasné, že podezření na mé vnitřní zranění bylo naštěstí liché, zranění jsou jen svalová. A že, bohužel, Renda si z nehody opravdu odnesl zhmožděné plíce a jeden zlomený a druhý vykloubený prst.

Ležíme na pokoji, bilancujeme. Odpovídáme na spousty podpůrných zpráv, za které opravdu děkujeme. Přijímáme návštěvy. Pravda, bylo by lepší navštěvovat se na jiných místech. Ale všechny návštěvy nás samozřejmě těší. Lepší nám náladu, zrychlují čas a člověk přijde na jiné myšlenky. Samozřejmě, že přišla debata na příčiny nehody. Už dvě hodiny po ní se společně koukáme na onboard. Terapie šokem. Inu, nejsme moudří. Nebudeme ani později. Auto nezpomalovalo tak, jak bychom čekali, a my nevíme proč. Rychlost před nárazem klesla i díky tomu, že Renda bravurně odřazoval. Žádná viditelná brzdná dráha. Nic.

Pokud bych tvrdil, že jsme se nad všechno povznesli a začali hned spřádat plány k návratu, lhal bych. Oba jsme si byli vědomi, že stačilo málo a mohl to být ten opravdu poslední závod. Zachránila nás neuvěřitelně pevná konstrukce auta i opravdu dobré připoutání, kdy oba dotahujeme pásy až nadoraz. Měli jsme i štěstí, že první strom trefil zadní část vozu a nenavštívil dveře, že nás zpomalil před čelním nárazem, nebo že jsme se před onou houbařskou vložkou nepřevrátili na bok.

Položili jsme si, a to nikoliv jen řečnicky, otázku, jestli má tohle všechno cenu. Jestli opravdu chceme dál riskovat zdraví a život. Jestli si do toho chceme znovu sednout. A odpověď zněla: Ne. Nemá to cenu.

Jenže… Ono se to člověku v hlavě rozleží. Začne přemýšlet srdcem. Stejně, jako přemýšlel předtím. Přemýšlí nad tím, co všechno se naučil. A že by se rád učil dál. A to naučené by rád aplikoval. A přemýšlí nad tím, že když k závodění přistoupí s ještě větší pokorou a bude se tím vším více bavit, tak je to najednou všechno zase hrozně smysluplné. Všechno to zapadá. Chce v tom zase sedět. Je to prostě srdcová záležitost. Milenka. Krásná. Krutá. Drahá. A ten pocit hned po startu…

Po třech dnech rozjímání nás z Budějovic propustili. Díky Petrovi Štěpánkovi bylo skvěle postaráno o náš vůz i naše vyzvednutí a my mohli konečně zamířit do Prahy. Renda pak dále do Brna, na operaci, kdy mu drátky zpevnili ošklivě zlomený prst na ruce. Operace proběhla úspěšně.

„Měli bychom něco napsat. Ne jen takovou tu obyčejnou zprávu na Facebook. Vypadalo by to divně“, říká Renda. Leží na nemocniční posteli brněnské Vojenské nemocnice po oné operaci ruky a kouká do stropu. „Navíc i poděkovat a tak nějak říct, jak to vlastně bude.“ Sedím na vedlejší posteli. Jsem návštěva, která měla být, vzhledem k už dlouho uplynulým návštěvním hodinám, dávno vyhozena, a přemítám, jak to všechno pojmout v textu. Renda má na ruce sádru až po loket a na žádný písařský koncert to z jeho strany nevypadá.

„Dobře, já něco napíšu. Zase mi to bude trvat. Ale něco vymyslím“, slibuju mu. A už v tu chvíli vím, že to bude opravdu trvat. A také vím, že neumím psát krátké texty, což mě děsí možná ještě více. Trvalo to, ale podařilo se. A ano, je to dlouhé. Ale opravdu jsme vám to dlužili.

Sice ještě nevíme, „jak to bude“. Škoda na voze je obrovská a nás čeká realita shánění financí. V neposlední řadě i nákup nové bezpečnostní výbavy, protože obě přilby při nehodě praskly, sedačky a logicky i pásy jsou na výměnu rovněž.

Ale určitě se, dříve nebo později, vrátíme. A ještě jednou děkujeme. Moc a všem!

Komentářů celkem: 11
14. 6. 2017 10:28
00
Nádherně napsané smajlík Tak ať se brzy vrátíte a Renému vše nej k dnešním narozeninám! smajlík
14. 6. 2017 10:37
10
Parádní článek.... držím palce ať se rychle dáte dokupy a na rally nezanevřete....
14. 6. 2017 10:57
10
smajlík
14. 6. 2017 11:07
10
smajlík Kluci držím palce!!!!
14. 6. 2017 13:56
10
Uffff, těžké čtení, fakt to chytá za srdce. Ale strašně krásně napsané. Držím palce, kluci!
14. 6. 2017 14:51
10
Taky přeju brzké oklepání se a rychlé sehnání financí a restart!smajlík
Jezdíte pěkně na oko, rychle na stopky, tak by byla škoda vás nevidět i nadále. Pěkný onboardy , a i na nich je poznat, že se stále posunujete kupředu.
Tak držím pěsti!!!!!!!!!!!!!!!!!
14. 6. 2017 17:16
10
Přísahám, že už nikdy s tebou nebudu chtít telefonovat a řešit věci až po závodech. Příště budu otravnej před závodama. Možná by stodola stála a Pegy jezdil. Držím palce.smajlík
14. 6. 2017 19:42
10
Zaver presne vystihuje, o cem zavodeni (jakekoliv) je. Diky za to a brzy zpet.
14. 6. 2017 20:55
10
Moc dobře sepsáno! Držím pěsti, ať jste zpět co nejdříve.
15. 6. 2017 07:46
10
Parádní počteníčko !
15. 6. 2017 10:59
00
Krásný článek, super počtení s bídnou mezihrou, ale se snad dobrým koncem! Držím palce a přeji rychlý návrat na rychlostky!smajlík

Pro komentování je třeba se nejprve přihlásit (nahoře nad menu)!

reklama