A takový je přesně Rudolf Kouřil, který příští rok oslaví šedesátiny. Nezdá se ale, že by chtěl ve svém životě ubrat. Ačkoliv i nadále usedá na místo spolujezdce (už celých 32 let), je dlouholetým ředitelem Rally Hustopeče a poslední dobou i Valašské Rally.

Je něco týden po skončení Rally Hustopeče, už je pryč únava?

No snad ano. Připadal jsem si pár dnů po Hustopečích jako některý z hrdinů knížky Broučci od Jana Karafiáta: "… a spali, a spali, a spali."

Jak dlouho už jsi vlastně ředitelem v Hustopečích a jak si se k tomu dostal?

Ředitelem Hustopečí jsem od jejich prvního ročníku. Setkání s Martinem Radou na parkovišti v Jestřebí nedaleko Doks bylo základem naší spolupráce při zrodu nového rallyového podniku. A už je to čtrnáct let.

A co tě přivedlo k tomu vzít i pozici ředitele Valašské Rally?

Valašku jsem měl vždy rád. Takže v okamžiku, kdy se na mne obrátil Jarda Tomaštík se žádostí o pomoc při její záchraně v kalendáři, přemýšlel jsem jenom chvíli. Byl jsem u rozjezdu tří rally – Vyškova, Modřic a Hustopečí. Tam se vždy stavělo "na zelené" louce. Bylo to budování něčeho nového, ale s určitou výhodou, že to člověk tvoří dle svých představ. Valaška byla jiná situace. Je to rally s obrovskou tradicí a můj vstup mohl působit v organizmu rally jako cizorodý element. Bral jsem to jako obrovskou výzvu. Co jsem zvažoval nejvíce, byla nutnost koordinace příprav Valašky a Hustopečí, neboť bylo jasné, že obě rally se budou kalendářně pohybovat v první polovině roku. A nemohl jsem jedno své "dítě" jakkoliv omezovat kvůli druhému. Takže letošních pouhých 80 dnů mezi oběma podniky bylo náročných.

Co je pro tebe náročnější – soutěžní víkend na místě spolujezdce nebo ředitele?

Jednoznačně post ředitele. Na místě spolujezdce zodpovídám za sebe a mého parťáka v autě. Na postu ředitele zodpovídám nejenom za soutěžící posádky a pořadatele, ale i za tisíce lidí, kterým rally nějak zasahuje do života, které nemám jak ovlivnit, kteří si mnohdy dělají, co chtějí, a nerespektují žádné autority.

Byl nějaký okamžik, kdy jsi chtěl skončit s navigováním? Napadá mě ta velká rána s Pepou Koukolou na Barumce 2005?

Ta rána byla něčím, co se v rally stává. Byla poměrně velká a opravdu jsem po ní chvíli uvažoval o konci kariéry. Asi tak do pondělí, kdy mne kluci dovezli z nemocnice domů. Vyškov za dva týdny jsem už chtěl jet, ale nedostal jsem souhlas od ošetřujícího lékaře. Ale bylo už několik okamžiků, kdy jsem opravdu zvažoval konec. Souviselo to vždy s těžkými nehodami mých kamarádů.

A na druhou stranu – nastal někdy okamžik, kdy si měl chuť skončit s ředitelováním?

Při každé rally, kterou řídím, nasávají situace, kdy si člověk říká, zda mu to stojí za ty nervy. Zda by nebylo lepší se na to vykašlat. Ale měl-li bych dělat to, co mi velí mozek v emočně vypjatých situacích, nemohl bych dělat nic, kde je jakákoliv zodpovědnost. Takže během pár okamžiků se vše zklidní a zapomene.

Co by se muselo stát, abys řekl – končím s ředitelováním?

Nejspíše by musel přijít vážný zdravotní nebo rodinný problém.

Všechno ostatní tedy máš pocit, že ustojíš?

Situaci, která bude za hranou představivosti co se může stát, a která by mne donutila přemýšlet o konci ředitelování, nelze asi nikdy stoprocentně vyloučit. Ale jsem přesvědčen, že děláme všechno pro to, aby k něčemu takovému dojít nemohlo. Každý, kdo pořádá a řídí rally je svým způsobem blázen. Jde do rizika, které se nedá nijak zaplatit a spoléhá na své schopnosti a schopnosti svého týmu, že to riziko bude opravdu minimalizované.

Upřímně – je nějaký ročník Hustopečí, který se podle tebe nepovedl?

Každá rally má povedené ročníky a má nepovedené ročníky. Jsem si vědom jednoho ročníku, kdy jsem se snažil až moc a z mého pohledu to pak byl velký propadák. Ale chyby se dají najít ve všech ročnících. Přece jenom rally je složitý živý organizmus, kde musí do sebe správně zapadat tolik koleček, že bezchybný průběh je v podstatě nemyslitelný. Ale každá situace, která zavání průšvihem, se dá, v případě, že je včas podchycena a dobře funguje celé vedení rally, zvládnout. Tak, že si toho nevšimnou ani jezdci ani diváci. Stalo se nám, že skupina dvaceti pořadatelů, která měla stanoviště v Divákách a okolí, zůstala viset v koloně na dálnici za hořícím kamionem. My se to na ředitelství dozvěděli v okamžiku, kdy do RZ vyráželo uzavírací vozidlo. Během několika málo okamžiků nebyl v okolí ředitelství jediný volný člověk a všichni vyrazili na trať. Nikdo se na nic neptal, nikdo nevěděl pořádně, kam jede. Instrukce všichni dostali až v průběhu jízdy na místo. Při průjezdu BD už byly všechny posty obsazeny.

Můžeš popsat, v čem ten velký propadák spočíval?

Ve špatné koncepci tratě. Prostě jsem se netrefil do správného rytmu rally. Snažil jsem se o obtížnost a překombinoval jsem to. A k tomu se přidaly i drobné chyby mého týmu. Rally se odjela, vše jsme zachránili, výsledek zvenčí nebyl tak špatný. Ale vnitřně jsem to cítil jako hodně špatné.

Ačkoliv jsou Hustopeče hodně „mladou“ soutěží, spousta posádek se do nich zamilovala. Vnímáš to? Dávají ti to najevo?

Při kontaktech s jezdci vnímám určité specifické postavení této rally. S Martinem Radou a celou pořadatelskou partou se snažíme dělat rally tak, jak aby se jezdecky líbila i nám. Máme skvělé zázemí a snažíme se výhody takovéhoto zázemí využít k tomu, aby posádky byly spokojeny. A v kombinací se svéráznými tratěmi, které jinde u nás nejsou, dochází k tomu, že mnohé posádky považují Hustopeče za "svou" rally. Navíc v letošním roce jsme se pokusili i o novou tvář naší rally ve vztahu k divákům. Chtěli jsme, aby naše rally byla přátelská vůči divákům a jsem rád, že drtivá většina diváků nás pochopila a určitého "povolení otěží" nezneužila. A v nastaveném směru divácky přátelské rally chceme pokračovat.

Pokud se nepletu, nikdy si Hustopeče sám nejel. Neláká tě to? Ředitel soutěže na trati:)

Mám na vybranou. Buď ředitel, nebo jezdec. Ale když tratě stavím, dělám to tak, aby se mi líbily. Ale něco málo jsem si zkusil v roce 2004, kdy jsem se v okolí Hustopečí svezl.

Máš nějaký nesplněný cíl v rally? Ať už jako ředitel nebo spolujezdec?

Jsem ve věku, kdy už bych měl mít rozum. V životě mám, jako snad každý, spoustu jak splněných, tak nesplněných cílů. A nejsou jenom spolujezdecké a ředitelské. Mým současným cílem v rally ale je, aby se některý z těch mladých, kterým se snažím pomáhat s rozjezdem jejich kariéry, dostal hodně dopředu.

Máš pocit, že je dnes u nás někdo, kdo může výhledově jezdit třeba MS? Ptám se proto, že talent nestačí, ale vždy je potřeba především hodně peněz… Jak na to?

Je u nás v současnosti vidět pár kluků, kteří by, při dostatku financí, mohli hodně dobře fungovat v ME. Nevím, zda v MS. Bohužel, v rally jsou peníze až na prvním místě. Může být člověk opravdu sebevětší talent, ale nedá-li dohromady finance, je ztracený. Nemáš-li dostatek peněz, neodjedeš dostatek kilometrů a tvá výkonnost jde nahoru pomaleji, než výkonnost těch, kteří mají talent menší ale peníze mají. Protože rally je i o zkušenostech a ty získáváš každým ujetým ostrým kilometrem. Ano, první zkušenosti můžeš získávat s vozem skupiny N, získáš tím základní návyky, ale co dál, když technika, se kterou bys chtěl závodit například v ME, je zcela jiná a pokud chceš jít dál, musíš hledat podobnou techniku pro postupný růst. Postrádal jsem zde dlouho rallyový pohár pro mladé, začínající jezdce. Díky za malé Oply Adam, které se mohou stát základem pro růst talentů. Závodění je zde vyrovnané a s auty, kde se dají získat návyky pro silnější auta. Ale pak přichází přechod výše a …….. Recept na finance se hledá za současných podmínek těžko. Snad se podaří rozjet další programy v rámci AČR. Ale asi to nikdy nebude v rozsahu pro výrazně větší počet jezdců. Ti ostatní budou muset stále spoléhat na bohaté příbuzné a kontakty na ty, kteří jsou ochotni finance do rally dát. Nezbývá než věřit, že takoví lidé se budou nacházet snad i nadále.

A nám nezbývá než za všechny jezdce i fanoušky poděkovat tobě, co pro rally děláš a budeš dělat i nadále. Díky!