Myslím, že byla středa před Radouní, když mi volala Bára Rendlová, že Jakub nemá ve startovce napsaného spolujezdce. Chtěl jsem totiž hned po tom, co mi vrátili řidičák a opět jsem si udělal licenci, skočit do závodního procesu. Ne, neměl jsem v plánu jet s každým bez ohledu na jeho přístup, i proto jsem pár nabídek s díky odmítl, ale Jakub je dravec a srdcař. Takže volám „Nipčákovi“ co a jak … Známe se pár let, ale nikdy jsme spolu nejeli rally. A na Rally Bohemia se mi vždy líbily tratě, jak z auta, tak z pohledu diváka a ledacos jsem tam zažil.

Nakonec jsme se ten večer ještě dohodli, že společně pojedeme Rally Bohemia s jeho novou „zbraní“ Citroënem C2 R2. Udělalo se a vyřídilo vše potřebné a sešli jsme se ve čtvrtek na přebírce itinerářů v Boleslavi. Jakub je tu doma, zná každý kilometr tratí, já už jsem tu jednou taky jel, takže seznamovací jízdy i díky rozpisu z loňska byly v klidu. I když jsem si trochu říkal, jak mám vlastně číst tento zvláštně napsaný rozpis, přesto, že Kubovi vyhovuje. No tak uvidíme. Na shakedown se jedeme zkusit sehrát, první dvě erzety jezdec řeší, jak jet s autem, já řeším, že to co umím od jiných jezdců, není v tomto autě s tímhle jezdcem a tímto rozpisem to pravé. Navíc je to první auto, ze kterého skoro nevidím a nemohu se moc kontrolovat, musím spoléhat na pocit, což mě dělá lehce nervózním, ale věřím si. Jdeme na to jinak, další průjezdy jsou o moc lepší a sedá si to, víme asi co a jak, pojedeme na to. Docela mi nakonec vyhovuje sestava prvních erzet. Vracáky po městě se ukazují jako ideální pro nalezení tempa jak co číst, jak metry a tak, Kuba si osahává auto a zkouší jak se co dá. Jede pěkně čistě a rychle, ale zároveň i pro diváky, dojíždíme Clio před námi, hezká práce. Těšíme se společně na další erzetu, kterou známe oba dobře, navíc ideální na další rozjetí.

Hned po startu je vidět, že C2 R2 ještě není úplně babička a Kubovi to do ruky docela sedí. Já zkouším, co jo a co ne v autě za jízdy říkat, přitom zjišťuji že moje očekávání, jak pojedeme rychle, se naplnilo ihned, a to ještě není všechno. Je vidět že Kuba mapu zná, myslím že kdybych půlku erzety nic nečetl, nic by se nestalo. Těšíme se společně do nejdelší zkoušky soutěže. Ta se ukazuje jako opravdová ErZeta s velkým R i Z, kdy jedeme chvilku za sucha, chvilku za mokra, a chvilku v totálním lijáku se zamlženým autem, pak zase se sluncem v zádech v cíli. „Tak to byl mazec“ říkáme si v autě, ale jsme tu, jedeme dál. V servisu bereme mokrá kola, bude to asi lepší, druhé průjezdy budou vytahané a po dešti bude různě vylitá voda a tak. Hned na druhém Chloudově se to ukazuje jako správná volba, přeci jenom je cé dvojka klidnější. Na páté erzetě, kde se střídají tempa a různě se mění charakter, si užíváme průjezdy naplno na známých místech, kde to jde, za mohutné podpory fanoušků, ze které jsem byl osobně velice překvapen. Moc hezky se mi čte a celou erzetu mám v autě super pocit, pocit, že i jezdec správně reaguje a má to tempo. Víc nezvládám stíhat, je to dlouhé, náročné. Dojíždíme do cíle s pěkným časem na těžké erzetě, Kuba je nadšený, hlásí chválu do sluchátek: „ty jsi úplnej básník“, to mě dost těší po dvou letech pauzy v mistráku, a já zpět děkuji za super jízdu a zážitek. Jedeme do servisu, první etapa v cíli, žádné krize, ale rychlá jízda někdy na hraně, ale ne za … pěkné. Ohlasy lidí, co za námi chodí do servisu, jsou nad očekávání, koukám na pár průjezdů z venku a máme to kolikrát i s potleskem, tak to je super pocit. Po tom, co mi hodně lidí před závodem říkalo – buď „nesedej si k němu“ nebo pak už „musíš ho klidnit, držet na uzdě“, říkal jsem si když jsem jel spát, že je to dobrý, že mu auto sedí do ruky a už tolik neblázní. Závody si zařizuje sám, proč bych mu měl do toho kecat a zpomalovat ho. Je to v pohodě. Zítra to musí jít stejně a bude to doma. Nebudu ho brzdit, ale zároveň přemýšlím nad tím, jestli poznám, když blázní nebo ne. Nechávám to být, chci závodit, ne výletovat.

Foto: Tomáš Kaňa

V sobotu ráno při pohledu na oblohu bylo jasné, že to bude zase loterie. Mraky, různě pršelo, někde vůbec. Nazuli jsme ty kulatý černý a jeli jsme na první erzetu natěšení. Před startem povinná nervózní cigareta, oblíknout, přivázat a jedeme. Skoro. 3 vteřiny před startem nás zastavuje Niky (startérka) s tím, že se něco stalo a že musíme počkat. Při čekání se spustil pěkný liják, auta pomalu vychladla, závodní nasazení odešlo kamsi do polí … Nakonec se jelo, nebyl volný průjezd, i když by byl asi lepší. Klouzalo to jako blázen, ale nakonec díky charakteru a délce erzet se to nějak dalo projet. Nahoře na Sychrově jsme jeli velkou palbu, ono vlastně jako skoro všude. To vám byl sport, takto jsem snad ještě nejel. A ten skok, to byl let, ale krásně zvládnutý, auto pobralo vše, co mělo. Ano, tady už to bylo na velké hraně a asi na konci možností. Ty ale přece všichni hledáme, ne? Dole „u seníku“ v kopanci, podpořené potleskem diváků, jak je vidět na videu, jsem jakoby cítil v sedačce auto a gumu, jak je přesně na pokraji sil, že víc to prostě nepůjde. Zvláštní pocit, když u toho nedržíte volant v ruce. „Já se prostě nesmím koukat ven,“ říkám si. O kousek dál se nám porouchala převodovka, nešla dvojka, takže jsme jeli 1,3,4,5. Nic moc s tímhle autem bez dvojky. V podstatě trápení pro řidiče, ubližování autu. Odstoupit? Takové slovo ať nikdo neříká, mám pocit, že si říkáme oba v autě.

Od teď už to ale nebyla taková palba, i když na vyšší kvalty ano, tam problém nebyl. Projedeme tak Vinec i městskou a máme poslední zastávku v servisu. Nervozita asi byla, chceme hlavně dojet, o výsledek nám od začátku tak úplně nejde, protože třída 6 má jiné adepty na stupně vítězů, ale flákat se nám taky nechtělo. Od startu RZ 9 jsem měl zvláštní pocit. Jednak mě strašně moc rozhazovalo to, jak se pralo auto s řidičem skrze nefunkční dvojku, což nebylo tak hrozné oproti tomu, jak podle mě víc klouzaly gumy, že jsem pozoroval pochodující nervy kolem Kuby, ale nepřišlo mi že by byl čas zasáhnout. Nebylo to ono od začátku. 8 RZ před tím to byla úplně jiná liga. Dole „u seníku“ už byla ta guma za hranou a po ráně na spodek v kopanci jsme šli ven do louky. Hlasitě jsem si oddechl do mikrofonu při kombajnování zpět na silnici. Jedeme dál, říkám si že asi bude něco s autem, ale nic moc na autě necítím. Bolí mě záda a zadek po té ráně zespoda. Kuba hlásí, že je něco s autem, odpovídám svým známým „tak opatrně“…. Přichází rychlá pasáž dvojek a jedniček, auto nic extra špatně nedělá, Kuba řadí pět a projíždíme pravou 3, na horizont full skočí, rychlost máme už kolem 150 km/h . Ještě před tím mě napadá, že by ho neměl skákat jako v prvním, co když s tím autem fakt něco je …

Mám pocit jako kdyby auto při nájezdu vyjelo ze stopy a najelo na skok jinak, špatně. Dopadáme podobně jako v prvním průjezdu, ale úplně jinam, přichází vybočení, smyk, kontra, můj křik a pohled na betonový sloup. Když mi došlo, že to tam směřuje bokem, zavřel jsem oči a čekal náraz. Upřímně řečeno, čekal jsem to nejhorší, čekal jsem konec. Cítím, jak auto zakoplo a jde na střechu, pootevírám oči, vidím pole, najednou zpožděný náraz zezadu, cítím že jsme ve vzduchu, vidím pole, rána do země, nebe, pole, auto dokončuje poslední kotrmelec na Kubův bok. Povoluji sevřené tělo, díky bohu že mám chuť cvičit a chodit do posilovny, i když to na mě není vidět, strašně to teď pomohlo. Nevidím doleva, ale komunikace jde. „Kubo si celej?“ „Já nevim“ odpovídá. Koukám a skoro nevěřím, že mi nic není, nemám nic zlomeného, nevidím nic, co by šlo do kabiny, co by nám ublížilo, ale neslyším ani pípat GPS (nakonec jsme zjistili, že se rozbila nárazem, ale SOS signál odeslala). Tak honem ven, Kubovi to nejde, tak to zkouším já, vidím přibíhat lidi, zrovna naši kamarádi Zdeněk s Honzou, pomáhají nám z auta. Mám pocit, že nikdo lepší tam nemohl přiběhnout, pocit že už je to dobrý, jsme z toho venku a na svých.

Pak vidíme, co se stalo, jsme asi 150 metrů od skoku a vedle nás se povaluje přeražený betonový sloup od elektriky, která blýská spadlá v trávě. Problém, dráty pořád fungovaly a byly přes cestu. Nakonec k nám museli dovézt záchranáře v džípu přes pole okolo. Nikdo ze strany po směru erzet se k nám nedostal. V záchvatu šoku vynadávám jezdci, že to přehnal zbytečně a že jsem mu říkal (15 vteřin před) ať jede opatrně, sám si ale vnitřně nadávám, že jsem na něj neřval důsledněji, ať se na to vys…. na jednu stranu si to teď vyčítám, na druhou stranu jsme nebyli domluveni, že bych mu do toho měl takto kecat. Obrovskou roli tady hrála asi nesehranost v krajních situacích, jednorázový start. Měl jsem, prostě jsem měl být ta svině co na něj bude řvát, ať se mu to líbí nebo ne. Po chvíli má Kuba mžitky před očima, doktor si ho bere do péče a mě volají do sanitky také, přeci jenom to byla strašná bomba. Nakonec jedeme do nemocnice, na nutné vyšetření, jestli se nám něco neutrhlo nebo nepoškodilo.

Foto: Tomáš Kaňa

Už po příjezdu registrujeme krásnou sestřičku, závody se skoro ztratily z mysli. Je to lodyha (hláška víkendu). Tak trochu v šoku, ale s pocitem, že lépe jsme nemohli dopadnout, rozjíždíme vtípky na urgentním příjmu, což nám velmi brzy dvěma větami ukončuje primář a prohlíží nás. Snažím se jim vysvětlit, že mi nic není a že jdu na cigáro, nepustili mě. Kontroluji pípající telefon, chodí zprávy a volají známí, jestli žijeme. Nejvíc mě v tu chvíli mrzelo, když přišla zpráva od Káji Jugasové, že je z toho špatná. Byli totiž druhá posádka, která za námi dojela na RZ. Odpovídám jí, ať na to nemyslí, ať hlavně dojedou závod, jsme celý. Nakonec mě pouští z nemocnice po hodině s tím, že mi vůbec nic není. „Zázrak“, říkám si, jak je to možný, ale děkuji do nebe. Kuba neměl úplně čisté vyšetření a tak zůstává do druhého dne. V čekárně čeká moje máma s kamarádkou a kamarádem závodníkem, byly se na nás podívat a volal jsem jim to z místa nehody, než se roznesou fámy, že nemáme ruce a nohy. Odváží mě do teamu pro věci. Po cestě si voláme s Vlastou Dědicem, se kterým jsme se honili a který nás tu erzetu dojížděl a kus nehody viděl. Začínáme řešit příčiny nehody. Dívám se na vrak auta a mám skoro slzy v očích, ale nedávám to znát. Znova si uvědomuji, co se mohlo všechno stát, vidím, kde až byl sloup a že mezi hlavou Kuby a tím místem je jen pár centimetrů, vnitřně strašně nadávám sám sobě, že jsem blázen, pak i Kubovi. Nakonec se loučíme a jedu si pro auto do servisu. Několik posádek mě vítá mezi živými. Mě v tu chvíli osobně mrzí, že jsme jim zkazili průjezd RZ. Sedám sám do auta, chci být sám, odjíždím domů do Prahy. Po cestě jen kroutím hlavou a jedu 90 v pravém pruhu, telefonuji …

Foto: Tomáš Kaňa

Ale to vše je minulost a my jsme tady na svých nohách a se vším, co k tělu patří, za což patří velké díky Pánu Bohu. Tak nač se v tom dál hrabat. Když jsem si v servisu prohlížel rám C2 před závodem, říkal jsem si „ty jo, tady jsou trubky i navíc, to vypadá fakt dobře kdyby náhodou“. Za což patří velké díky těm, co to tam dali. Jeli jsme pěkně podle ohlasů lidí a 29. místo absolutně průběžně bylo velmi pěkné. Ano, rally končí až v cíli a my jsme tam nedojeli. Berme si ponaučení a dělejme to lépe. V sanitce jsme oba končili se závody, že to nemá smysl. Už tam jsem si strašně moc uvědomoval, jakou jsme měli kliku a že to příště tak jednoduché být nemusí. To jsem ale přemýšlel špatně. Proč by mělo být nějaké příště? Já závodit chci, vždyť je to velká část mého života a moje já, nemůžu se koukat na to všechno z venku. Dnes, ve středu ráno, jsem propadl při probuzení do schízi z toho, že je strašně divný, že mi nic není a že nevím, co mám udělat, abych to mým strážným andělům vrátil. Občas mě něco lehce zabolí od naražení a jsem unavený, ale nic, jinak prostě nic. Nešlo mi do hlavy, jak je to možné.

Mimochodem, ta vesnička, která je nejblíže místu nehody, se jmenuje Anděl Strážce. Sedám proto k pc a píšu tento článek, musím to ze sebe dostat, jsem plný emocí. Pak si ale říkám, že je to právě proto, abych ještě nějakou navigátorskou práci udělal, že to asi úplně špatně nedělám. A proto se do toho musím opřít naplno znovu, hned (jak já to slovo nesnáším). Navíc podpora lidí, kteří nám psali a byli s námi, je asi 100x větší než bych čekal a hrozně moc nám to dává. Teda mě určitě, ale co vím od Kuby, tak je to stejné. Měli jsme i několik partnerů, kteří nám se startem pomohli a museli si prožít i toto. Všichni jsme to zvládli a jedeme dál. A fanoušků, co jsme měli kolem tratě, no to byl opravdu nářez. Takže i proto. V pondělí po zjištění kde se dá sehnat nová kastle a rám, my Kuba položil otázku: Tak kdy pojedeme? Přiznám se, že konkrétně na tohle neznám aktuálně odpověď. To budeme muset probrat ještě spolu Kubo, jestli ano nebo ne. Sám za sebe ale dnes mohu říct jen jediné: Pořád nemám akční nabídku na Barumku …