Vlastimil Resl - eWRC.cz
23. 7. 2017 08:08 − 12775× − 0

„Studuj a uč se, dostaneš se do Boleslavi!“

Veronika Kolivošková patří k nastupující rallyové generaci.

Nejvíce jí láká volant, nicméně momentálně prioritně naviguje velezkušeného Vladimíra Bergera. Poté, co nedávno úspěšně získala inženýrský titul, může se naplno věnovat svému zaměstnání ve firmě Škoda. Úvodem našeho povídání v rožátovské restauraci se tedy nemůžu nezeptat, jak se jí ve městě automobilů líbí. „Boleslav je úžasná tím, že je centrem motoristického sportu. Její okolí je krásné a najde se tam mnoho krásných rychlostních zkoušek. Také zde žije a působí mnoho závodníků. Město jako takové ale z historického hlediska není žádným zázrakem. Pro mě z Východního Slovenska vždy bylo snem se sem dostat. Tatínek mi říkal: „Studuj a uč se. Časem se dostaneš někam dále, třeba i do Mladé Boleslavi.“ Já se tehdy smála, ať ze sebe nedělá blázna, že to mám hrozně daleko. Od nás z Prešova je to nějakých sedmset kilometrů.“

Jak ses tady nakonec vlastně ocitla?

„To je dobrá historka. Studovala jsem Vysokou školu fakultu strojního inženýrství v Brně. K tomu jsem hledala praxi. Na stránkách zivotniprilezitost.cz jsem objevila nabídku praxe v motorovém centru Škoda Motorsport. Sepsala jsem životopis, vyplnila jazykové testy a podala žádost. Následoval telefonát, ať dorazím na pohovor. Ten se mnou vedla Andrea Hlaváček. Otázky byly technického rázu, částečně v angličtině. Pak mě vzala ještě do dílny na vyzkoušení z dílů motoru. Na základě toho mě přijal. Praxi jsem zde vykonávala půldruhého roku, načež jsem přešla do Česany do vývoje do motorového centra – kancelář výpočtů a zkoušky agregátů. Především pro audi. Tato změna napadla Andreu Hlaváček, abych vyzkoušela také něco dalšího. Postupem času se tady pro mě dohodla i diplomová práce zaměřená na šroubový spoj, turbodmychadla a hlavy válců. Tu jsem nedávno ukončila, úspěšně obhájila a konečně jsem inženýr.“

Znamená to nějakou změnu ohledně práce?

„Ano. Přestože po příchodu do Česany jsem ve výpočtové kanceláři měla ohromné štěstí na skvělou partu lidí a přátelské prostředí, kteří mi budou moc chybět, od srpna přestupuji do oddělení vývoje pneumatik. Sem mě přetáhli kamarádi z vývoje podvozků a já neodolala. Budeme testovat pneumatiky. Obnášet to bude cestování po testovacích tratích celé Evropy. Pro člověka, který miluje auta a rychlou jízdu, je to práce snů. Vláďa Berger zde bude mým kolegou a říká, že mě vše naučí a budu nejlepší. Tak se moc těším:-).“

Právě s Vladimírem Bergerem tvoříš momentálně rallyovou posádku. Jak se vzájemná spolupráce zrodila?

„Loni před příbramskou soutěží mi telefonoval Petr Farník, který jezdí historiky s favoritem, jestli bych neměla zájem jet s Vláďou Bergerem v jeho Škodě 130 LR. Je pravdou, že ačkoliv jsme tou dobou už byli oba zaměstnáni v Česaně, pracovně jsme se nepotkali. Samozřejmě jsem ale věděla, o koho jde. Do toho mi volal kolega z práce a Farníkův spolujezdec Ladislav Zuzánek rovněž ohledně společného startu s Vláďou. Následovalo setkání, kde jsme si řekli nějaké představy. Hned jsme si padli do oka a dohodli se. Za nějaký čas jsem tedy posílala přihlášku na Příbram.“

Kde jste se ale příliš nesvezli…

„To ne. Přitom seznamovačky probíhaly skvěle. Vláďa je legenda, mám k němu velký respekt a vážím si, že se mi rozhodl předat své dlouholeté zkušenosti. Hned šest kilometrů po startu úvodní vložky nám však vypověděl službu motor. Zkusili jsme tedy v neděli alespoň SupeRally, ale nebylo to ono. Auto nefungovalo ideálně, motor točil o tisíc otáček méně oproti normálu a ztrácelo to výkon. Zato kontrolky nám, kvůli problému s elektrikou, svítily jako vánoční stromeček. Na předposlední nedělní erzetě naše trápení ukončila prasklá zadní poloosa. Plným tempem jsme se tedy svezli jen těch prvních šest sobotních kilometrů. Nicméně jsme se dohodli na pokračující spolupráci a letos absolvujeme vybrané závody. Vláďa ocenil, že bude mít o devadesát kilogramů lehčího spolujezdce a též se mu prý dobře poslouchá slovenský diktát:-).“

O mnoho lépe jste však nedopadli ani na letošní Bohemii…

„Zase motor. Na třetí sobotní erzetě nám fouklo těsnění pod hlavou a hned jsme odstoupili. V servisní zóně jsme motor celou noc opravovali, vyměnili těsnění a vše znovu složili. Věřili jsme, že alespoň neděli odjedeme celou. Zhruba v polovině vinecké vložky se však problém opakoval – motor se začal přehřívat, ztratil vodu a my museli auto odstavit.“

Nyní se ale vraťme do minulosti. Kdy jsi propadla kouzlu motoristického sportu?

„V naší rodině nikdo aktivně nezávodil. Otec však je velkým rallyovým fanouškem. Už jako malé děvče mě brával na domácí Prešov a nedaleké podniky – Košice, Vranov či Tatry. Maminka říká – já si tedy tu situaci nepamatuji – že v mých třech letech otec na dvoře vyměňoval olej – naštěstí už byl studený – a já do něj zahučela až po ramena. Byla jsem prý černá až za ušima a dost možná to předurčilo moji lásku k motorsportu. Když mi bylo sedmnáct, rozhodli jsme se koupit sériovou šestnáctistovku felicii a postavit z ní závoďák. Netušili jsme, do čeho jdeme a jak moc finančně i časově je to náročné. Karosérii jsme nastříkali bílou barvou a opatřili ochranným rámem. Pak však nebylo tolik času se tomu věnovat. Shodou okolností náš soused z obce Lučina Viliam Pavlinský prodal felicii, se kterou jezdil sedm let slovenský šampionát ve třídě N1. Věděla jsem o jeho lásce k rallyesportu a nabídla mu, že když nám pomůže dostavět naši felicii, pojedeme s ní spolu závody.“

Což se také stalo.

„Auto jsme převezli k Vilkovi na dílnu a po večerech na něm pracovali. Tehdy jsem ještě chodila na gymnázium. Po škole jsem oblékla montérky a vyrazila do garáže. Našim společným debutem po dostavění felicie byla zimní prešovská soutěž. Vilko mě zasvěcoval do tajů soutěží dva roky s felicií a po jejím prodeji jsme pořídili saxo. Je to ohromný srdcař, nikdy se nevzdává a bojuje až do poslední chvíle. Jezdili jsme Slovenský pohár a Vilko mě učil, jak pracovat s itinerářem, co je to rozpis a věnoval mi spoustu času a energie.“

Vedle Viliama jsi jednorázově navigovala i další jezdce.

„Předloňské Košice jsem jela s Peterem Haluškou v dieselové ibize a loňský Lubeník s Marcelem Svačinou v Citroënu C2 R2 Max. Marcel má na spolujezdce hodně vysoké nároky, takže to také byla velká škola. Mým největším poradcem – řekla bych dokonce andělem strážným – je nicméně Petr Těšínský. Ten mě naučil spoustu vychytávek a moudra a rady od něj čerpám dodnes. Je ohromně schopným a talentovaným spolujezdcem. Moc mu přeji, že jede Evropu a držím mu palce, aby to dotáhl ještě dál. Považuji ho za svůj vzor. Ještě spolu s Petrem Grossem, který je mezi mitfáry ikonou.“

Vyzkoušela sis však také pozici jezdce.

„Za volantem jsem jela poprvé roku 2014 Prešov se saxem. Pak jsem si pořídila Peugeota 106 a amatérské soutěže s ním jezdím příležitostně dodnes. Na větší soutěže při studiu nebyly finance ani čas. Do budoucna bych se určitě ráda věnovala rallye jako řidička aktivně a vyzkoušela větší podniky.“

Volant tě tedy láká více?

„Určitě. Mým snem vždy bylo řídit. Je to však mnohem náročnější, přináší to více starostí a povinností. Stojí to spoustu času a peněz, musíš připravovat auto a mít zázemí, servis a partu lidí kolem sebe. Role spolujezdce je však také velmi důležitá. Kdybych si však mohla vybrat, jednoznačně chci řídit. Hodně lidí, pohybujících se kolem rallye, mi tvrdí, že střídání obou rolí není dobré. Já si však myslím pravý opak. Když si vyzkoušíš obojí, dovedeš se mnohem lépe vcítit do pozice toho druhého.“

Zbývá ti vůbec čas na další koníčky?

„Během středoškolských studií jsem hrála závodně tenis a reprezentovala školu v plavání. Do toho jsem studovala jazyky. Moc ráda jezdím na hory. Vyšplhat na pořádný kopec a vidět okolní krajinu, to je dokonalá relaxace. Tatry už mám prochozené dokonale, takže nastal čas vydat se třeba do Alp. Na udržení hladiny adrenalinu vyrážím v létě do lesů na kole a v zimě si užívám na lyžích sjezdovek.“

Chtěla bys něco říci závěrem?

„Určitě chci poděkovat za podporu mé rodině, bez které by to nešlo. A také přátelům a všem lidem, které jsem díky soutěžím poznala, měla čest s nimi závodit nebo zajít na pivo. Dosud jsem měla štěstí na samé lidi se skvělým srdcem, kteří mi neváhali kdykoliv poradit a předat své zkušenosti. Třeba jednou – až budu starší – to budu moci dalším nastupujícím generacím vrátit.“

Foto: Tibor Szabosi

Komentářů celkem: 0

Pro komentování je třeba se nejprve přihlásit (nahoře nad menu)!

reklama