Tvořili jí totiž Viktor Szabó a Vladimír Tichý, navrátivší se na závodní tratě po dlouhé pauze. Vždyť od jejich nejslavnější sezóny uběhlo už deset let. Západočeši sice kvůli technické závadě odstoupili, nicméně jiskřička pro zajištění dalších startů je zažehnuta.

Západočeská posádka Viktor Szabó – Vladimír Tichý zažila svoji nejúspěšnější rallyovou sezónu v roce 2007. Tehdy skončila ve sprinterském šampionátu druhá v absolutním pořadí za jediným vozem kategorie WRC, pilotovaným Karlem Trněným, i ve skupině N. Na závěrečném podniku v Jeseníkách pak vybojovala první absolutní vítězství kariéry. Vladimír Tichý poté absolvoval své poslední starty roku 2009, kdy v kokpitech lancerů deváté evoluce navigoval na Kopné Slávu Ducháčka a na Barumce Michala Horu. Viktor Szabó se představil naposledy o dva roky později v Sosnové na Setkání mistrů, kde usedl za volant Škody Octavie WRC. Pak následovala dlouhá pauza. „Přišly trochu jiné zájmy a především rodina. S Láďou se nicméně čas od času vidíme a zajdeme třeba na oběd. Přitom jsme jednou zavzpomínali, že od vrcholu naší kariéry a vyhraných Jeseníků je to deset let. Tak se zrodil nápad vyrazit si na tuto soutěž letos znovu zazávodit. Byl jsem však přesvědčen, že by bylo vhodné se předtím alespoň trochu rozjet. Volba padla jednoznačně na domácí Pačejov. Bylo jasné, že skočíme do mitsubishi, které je nám blízké. Kde skončil náš „osmičkový“ lancer, už dneska netušíme. Jelikož poměrně často jezdím kolem dílny Honzy Sýkory, dohodli jsme se na zapůjčení jeho „er čtyřky“. S ní následně proběhl krátký test,“ přibližuje Viktor Szabó, kterak se rodil jeho letošní pačejovský start.

Deset let je rozhodně dlouhá doba, za kterou se mnoho věcí změnilo. „Projetí tratí během seznamovacích jízd mě dost překvapilo. Nehodív a Komušín jsme kdysi zažili obráceně, další erzety pro nás byly nové. Všechny však byly opravdu nádherné. Šli jsme do toho s tím, a to byly i Láďovi podmínky, nedělat žádné blbosti a nepouštět se do větších akcí. Prostě jet opatrně, s rozumem a najezdit kilometry. Na start jsme tedy nastupovali s mottem: hlavně se nepos… z toho, že jedeme pomalu:-),“ vrací se k předstartovní strategii plzeňský jezdec. Cíl jim nicméně přáno spatřit nebylo. „Naše předsevzetí jet disciplinovaně, s velkým respektem a poslouchat pud sebezáchovy jsme plnili. Nového toho pro nás bylo prostě moc. Především pneumatiky, na kterých jsem dosud nejel. Získával jsem pomalu jistotu. Kde však ty rezervy jsou a v jakých místech zrychlit, mít na to srdce, jsem myslím vnímal přesně. Na Komušínu se startovalo ze souvislé vrstvy jemného štěrku. Hned po startu se ale začaly ozývat z podvozku divné zvuky a bylo jasné, že nám praskla pravá zadní poloosa. Na diváckém místě jsme tudíž odstoupili.“

Předčasný konec oba navrátilce samozřejmě mrzel. „Došlo k němu zrovna ve chvíli, kdy jsem si jízdu začal konečně pořádně užívat. Úvodní erzety po té dlouhé pauze totiž pochopitelně nebyly jednoduché. Byl to trochu nezvyk. Navíc za našich časů býval Pačejov spolujezdecky mnohem jednodušší. Tehdy ho tvořily například rovinky dlouhé třista metrů, retardér a další letiště. Technický profil současných tratí už mitfárům prakticky nedává šanci zvednout hlavu od rozpisu. Například čečelovická vložka nebyla na rozjetí po letech zrovna lehká. Každopádně všechny rychlostky jsou nádherné,“ přidává svůj pohled Vladimír Tichý.

Původní plán absolvovat následně Jeseníky hatí jejich zrušení. „Pačejovské svezení jsme si s Láďou užili a oběma se nám moc líbilo. Určitě si tedy chceme účast v nějakém závodu brzy zase užít a vyzkoušet, zdali ještě máme na to se trošku rozjet. Takže uvažujeme například o Příbrami. Následně bychom se chtěli ještě vyřádit někde venku na šotolině, případně na sněhu,“ nastiňuje Viktor Szabó, že by start v Pačejově nemusel být pouze jednorázovou záležitostí.

Foto: Robert Balcar