--> -->
Jan "WRCko" Pilař - eWRC.cz
4. 9. 2017 12:55 − 2931× − 1 0

WRT: Pačejovští, děkujeme!

Blog z Rally Pačejov nelze začít jinak než vyseknutím obří poklony pořadatelům Rally Pačejov za to, že vůbec nějaká Rally Pačejov je.

Ale ona nejen že je, ona je prostě skvělá. Kluci a holky, pánové a dámy dělají soutěž srdcem a je to na ní ohromně vidět. Fakt, že soutěž uspořádali i přes odchod dvou nejvýznamnějších partnerů jen potvrzuje, jak moc jim máme být vděční, že jsme se mohli svézt po krásných tratích na jihozápadu Čech. Pačejovští, děkujeme!

Díky novému autu to pro nás bylo letos trochu napínavější v tom, že jsme do téměř poslední chvíle nevěděli, jestli vlastně pojedeme. Náš nový Opel Adam Cup v době kdy s ním závodil Pepík Peták měl německé značky, tedy v době kdy já ho koupil, tak měl doslova žádné značky a musel se absolvovat kompletně celý proces dovozu sportovního vozidla. Což ve zkratce stojí nemálo peněz, neuvěřitelnou spoustu nervů a kousání se do rtů, abyste lidi na různých stupních důležitosti a potravinového řetězce neposlali někam. A díky neskutečné turborychlosti úřadů se stalo to, že „máte u nás doklady“ přišlo přesně ve chvíli, kdy jsem odletěl na služební cestu a dovolenou. To znamenalo, že v pondělí po návratu, což byl stejný týden co jsme ve čtvrtek odjížděli na rally, jsem upaloval na dopravní inspektorát pro značky. Modlíc se, aby na ministerstvu dopravy neměli celozávodní dovolenou, jsem běžel za tuto bránu Mordoru pro poslední razítko. To je mimochodem taky zábavná taškařice. Chápete, že nejprve musíte mít pro závodničku schválení o dovozu od AČR, pak technický komisař rozhodne, že to tedy je závoďák dle homologace, pak STK + emise (minimálně jednou), následně na magistrát podstoupit proceduru dovozu auta ze zahraničí a zanesení do registru sportovních vozidel a nakonec vás čeká bonus v podobě cesty na ministerstvo dopravy pro poslední razítko, které říká, že to auto „smí na silnici“. Hezké, že? Představte si, někdo si koupí závodní auto a chce s ním na silnici! Na to musí být speciální razítko, vždyť všechny ty kroky co jste absolvovali dosud by mohly znamenat, že s tím chcete třeba přeplout Atlantik. A nakonec z toho všeho máte pár šedivých vlasů a tabulku s nápisem 01R0374.

Tím, že můj Opel Adam Cup je skutečně můj, tak závody začaly mnohem dříve než v minulosti. Mít auto v nájmu má tu výhodu, že na závody přijíždíte s celkem čistou hlavou a helmou v ruce. Tady už to byla větší zábava, protože se řešila spousta věcí. Tak třeba aby došly hasičáky po revizi včas, aby nám přišla náhradní poloosa z Německa od Holzera a stihla se namontovat do auta, aby byly na technickou přejímku všechny náležitosti a další nepatrnosti, které ale na konci dne stojí moře času. A tak do Pačejova vyrážím tradičně ve čtvrtek, avšak na místě spolujezdce směrem k administrativní přejímce vedle mě nesedí Kuba, ale Verča Římalová, která už je naspeedovaná, aby si mohla sednout do nové R5ky, kterou do týmu pořídili. Závist :-). Administrativní přejímka je totálně v pohodě, aby také ne, Pačejovští jsou rozumní a dělají věci srdcem. Tedy nikdo s ničím neprudí a vše se řeší v klidu. I s omezeným rozpočtem nabízí na „admině“ pití zdarma. Sklízím úspěch se svým novým tričkem „Moje srdce bije pro Pačejov“. Pan ředitel si tričko fotí a najednou se ozve „tak snad mu vyfotíš i hlavu, ne?“. He he, fakt vtipné :-). Pak se dávám právě s ředitelem do řeči a moc mu děkuji za to, že soutěž udrželi a přeji, aby se to povedlo i v roce 2018, 2019 a dalších. Ale mám strach. A asi nejsem sám.

Jestli administrativní přejímka byla v pohodě, tak technická už ne. A už docela chápu všechny ty, kteří vcházejí do prostor v obavách a vycházejí minimálně jen „nas..ní“. Já byl někde mezi. Tohle bylo poprvé, co byla celá technická přejímka na mě. Díky Aleši Mašíčkovi, jeho klukovi Honzovi a dalším jsme dotlačili auto ke komisaři, vystoupím z něj s deskami, kde mám všechny dokumenty srovnané a připravené. Namísto očekávané pochvaly (vtip) za přípravu se ozve “hlavně že tam stojíte celou dobu ve frontě a nemůžete to mít připravený a zdržujete“. Úplně zbytečný, nesmyslný rýpání. Tak to polknu, nadechnu se a předávám sporťák, techničák, zelenou kartu aby se vzápětí od pána s průkazem poloboha, tedy technického komisaře ozvalo „tohle si strčte třeba za klobouk“ vracejíc mi ten techničák se zelenou kartou. Proč bychom spolu měli mluvit slušně, že? Proč? Vždyť se můžeme tak krásně na*rat hned na začátku, přesně proto na ty závody jezdíme, ne? Auto přebráno, já jen kroutím hlavou nad absurdním a zbytečném hulvátstvím onoho pána a jedeme co nejrychleji odtud pryč.

Budík, hygiena, odchod k autu kde čeká Kuba, hledání klíčů od auta, panika, nalezení klíčů od auta, uklidnění, odjezd směr servis. Tak to by bylo ráno a už pojďme závodit. Anebo ne. Přijíždíme k RZ1 a ta je pozastavena pro havárii a blokování trať. Tak si postojíme asi 20 minut a teď už jdeme závodit. Auto studené, gumy obalené štěrkem (den před startem se silničáři rozhodli opravovat úsek před časovkou) a vyrážíme. Druhá zatáčka a Uwe jde „po držce“ směr křoví, rychlá korekce plynem a už zase má příď správný směr, ale říkám si, no snad to tady po tom všem nezahodím v druhé zatáčce, protože jsem „zapomněl“, že to auto je studené. A tak půlku rychlostky jedu jak s vejcemi a postupně se rozjíždíme. Zkoumám kde se auto jak chová, jak podvozek na rozbitém, jak to vlastně brzdí a tak. Uwe mě baví, prostě jo. Projedeme cílem rychlostky a už se těším na Čečelovice, které jsou letos úplně nové. Pořadatelé je otočili a byla z toho totálně nová rychlostka. A tedy pěkně těžká. Ona je rychlá, členitá, nikam není moc vidět a vše je jen o rozpisu. V našem případě jsem byl s průjezdem spokojený jako dobrý základ pro další zlepšování se. Kousek před cílem jsme brždění kvůli další havárii Peugeotu R2 před námi, kluci to zahodili směr rybník, ale jsou OK a mimo silnici. Dojíždíme do cíle a jedeme směr servis. Auto funguje, my fungujeme a mezi cupovými Adamy jsme první. Po cestě Kuba prohlásí „co kdybychom dali pětky dozadu“. Tedy řečí normálního lidu, tvrdé pneumatiky i na zadní nápravu. David s tímto nápadem přišel už v pátek, že bych si to mohl zkusit, když bude teplo. Já jsem dosud vždy jel o stupeň měkčí směs vzadu (5-7, 7-9), protože zadek se na předokolce prostě jaksi nemá zase tolik možností ohřívat. Mně se ten pokus moc nezdál. Když už s tím přišel i Kuba, že by to stálo za vyzkoušení, tak jsem si řekl proč ne. Kde jinde než na soutěži, kde vám o nic nejde a máte jí jako test si vyzkoušet něco, na co byste jinak v závodu, kde vám o něco jde, neměli odvahu? Tak tedy ano, jedeme 5-5, to nej co v zásobách máme. V servisu nám to žije, přijelo se za námi podívat něco lidu, a tak si připadám jak Ogier, když poprvé odjel RZ s Fiestou WRC a všechny zajímá jak to jede. No a vůbec mi to nevadilo :-).

Jedeme směr další várka RZ a začínáme známou RZ Doubravice -> Leskovice, pro mě „Třebohostická“. Odjíždíme jí v klídku, ale už se začínám rozjíždět. Hrozně je znát roční pauza, kdy jsem neseděl v závodním autě na závodě (nepočítám test v Mostě) a nesžití s autem. Nicméně proletíme cílem a auto nechce zastavit. Ne že by nebrzdilo, ale zpomalíte co to jde, vyšlápnete spojku, ale ta se zcela nerozpojí a auto na jedničku chce jet dál. Nějak se povede vyřadit, dostaneme čas a jak blbě šlo vyřadit, stejně blbě jde zařadit. Začínám mít trochu obavu, abychom ten letošní Pačejov vůbec dojeli do cíle. Kdyby tento problém měl znamenat zbytečné namáhání převodovky, auto bychom odstavili, protože stejně o žádný výsledek nešlo. Nicméně jedeme dál a spojku se snažím používat co možná nejméně, na křižovatkách ideálně nevyřazovat a jen ta nějak vjet. Necháváme auto vychladit. Po chvíli je to lepší, ale už to ve vás hlodá, že něco není úplně OK. A tak zvolňujeme a vedle seznamování se s autem, my s Kubou mezi sebou máme nový úkol – dovezme to do cíle. První průjezd muničákem je taky škola. Při seznamovačkách nás překvapilo jak neskutečné množství jehličí, bláta, šišek a kdo ví čeho všeho tam je. Tahle zkouška rovněž ukazuje, jak moc se musím s Uwem ještě sžít. Jet s ním čistě a o něco více přemýšlet. Jakkoliv tlumiče jsou schopné pobrat všechno možné, koncepce malého autíčka je znát, to se jen tak neschová. A tak průjezd hrází, kde je známá komprese není tak úplně jistá jako léta před tím. V druhém průjezdu už si na to dávám bacha, zkouším trochu jinak do místa najet a hle, už i odjezd z tohoto místa je lepší. O co jde? V prvním průjezdu nás to při projetí kompresí vytáhlo mírně doleva a tedy jsme najednou jeli levými koly mimo stopu. Což překvapilo. Prostě jedna velká škola. Jinak celým muničákem jedeme velmi opatrně, myslejíc na poloosu, aby zase někde se nerozhodla být opravdu „polo“ nebo kvůli defektům. V cíli si říkám, že to možná bylo opatrné až moc, pardon kdo na nás musel koukat :-). Následně jedeme druhé průjezdy třeba Čečelovic, tady to ovšem byla jedna velká katastrofa. Vůbec se mi nepodařilo odstartovat a následně po celou dobu RZty se auto chovalo nějak divně. Jako kdybyste měli pomalý defekt na zadku. Tak třikrát, možná čtyřikrát nás auto vylekalo, protože zadek najednou někam uhnul. Tím leknutím přestanete poslouchat rozpis a samozřejmě zpomalíte, čekáte dvě či tři zatáčky jestli to udělá znovu, což neudělá, tak se zase pokusíte poslouchat na 100% diktát a lup, máme tu zase něco. Jako kdyby vám do toho zadku někdo v zatáčce kopnul a on ustřelil. V cíli jen říkám Kubovi, že to bylo hodně divné a že tipuji pomalejší čas než v prvním průjezdu. A taky že ano. Nic, jedeme do druhého servisu, odvzdušníme brzdy a tedy spojku, která už je pak hodná, občerstvíme se a jedeme už jen na poslední 2 RZ a domů. Na druhé Třebohostické nás to zase bavilo. Chtěli jsme jet hezky rychle a ono to fungovalo. Nevím proč jsme měli o vteřinu a něco pomalejší čas než v prvním průjezdu, ale prostě mě to bavilo. To jen ukazuje, že se s autem musím sžít, jako jsem se nějakou chvíli sžíval s Hondou než se naučil, kde se jak auto chová. Jestli mi něco nejde, tak je to dělat věci „po hlavě“, musím si vše nejdříve osahat. Druhý muničák a vlastně i poslední RZ se snažím jet alespoň o chlup rychleji. Trochu se to daří, v hlavě už vidím cíl a přes nějaké problémy s autem a mým fungováním hlavně dojetý Pačejov 2017. Daří se, jsme v cíli a jsme šťastní. Dojeli jsme, naučil jsem se spousty věcí o chování auta, zjistili jsme kde musíme zamakat na rozpisu a obecně co „vytunit“ do příště. A proto jsme sem přijeli.

Za start na rally Pačejov bych chtěl primárně poděkovat společnosti KPCS, která nás dlouhodobě podporuje. Společně jsme si dali za cíl rovněž propojit aktivity rally a IT a vyvíjíme společně diagnostiku rally auta v reálném čase. A to bude ještě zábava.

Zapomenout však nesmíme ani na další partnery – TNT Počernice s.r.o. | DAQUAS s.ro. | RZ1.cz | Panther Studio

Ahoj na Příbrami!

Komentářů celkem: 1
5. 9. 2017 16:12
00
Pačejovští jsou prostě skvělá parta, která tu svou rallye dělá srdcem, jiná taková soutěž u nás už není a věřím, že vydrží i do budoucna, prostě musí a kdyby ne, tak bych se fakt přimlouval (vím, že na moje slovo tam moc nedají smajlík) za pomoc ze strany Autoklubu, tohle bych od nich fakt ocenil...
taky mě těší, že posádky v cíli, ale i ve svých tiskovkách tuto soutěž chválí, je to zasloužený a poklona i poděkování vždy potěší...
no a WRCko? z tohodle článku to moc nevypadá, ale v cíli zářil spokojeností a nadšení, takže se můžeme těšit na jeho další sbližování s tím malinkatým žlutým migrantem z Německa smajlíksmajlík
PS: technici patřej k delegovaným činovníkům a nikoli k pořadatelům, pořadatel je jenom musí platit a pak smutně sledovat, jak načuřenej delegovanec kazí náladu posádkám, které si přijely užít parádní soutěž, tam by měl Autoklub asi taky zapracovat smajlík

Pro komentování je třeba se nejprve přihlásit (nahoře nad menu)!

reklama reklama
-->